V záplavě knih slaví své druhé narozeniny!

Zdá se mi to neuvěřitelné. To, že tady mezi vámi trčím už dva roky. Nikdy jsem neměla blog, u kterého bych vydržela tak dlouho. Pamatuji si, že všechny své blogy jsem po dvou měsících zahodila. Jenže knižní téma je něco, co mě neskutečně baví. Baví mě se vyjadřovat, doporučovat knihy, zároveň je i kritizovat a psát o nich články, které mnohdy mohou působit zmateně. Celé to knižní blogerství mě pohltilo tak moc, že už si bez toho nedokážu svůj život představit – vždyť jen, co všechno mi to přineslo, kolik úžasných přátel díky tomu mám… Nu, ale o tom zase jindy.

Protože V záplavě knih existuje již druhým rokem a já to stále nechápu, je tedy na čase shrnout, co se událo za tento jeden rok, který uběhl od oslavy prvních narozenin. A myslím, že i já sama budu překvapená, až zjistím, kolik věcí se za tu dobu událo. Tak si vezměte popcorn a pojďte si společně se mnou zopakovat takové ty klíčové (ale některé i zásadně nepodstatné) momenty, které jsem si prožila za těchto 365 dní (nebo vlastně 366, no ne?).

Za ty dva roky se ze mě stal ostřílený bloger, už oficiálně vlastně nejsem žádnej nováček, to ale nic nemění na tom, že si stále jako nováček připadám. Dva roky? To přece není žádná doba. Když se ale vždy podívám na to, čím vším jsem si prošla, hned mám dojem, že jsem nějakej blogerskej důchodce.

Druhý rok začíná dnem 6. března, kdy vyšel shrnující článek s názvem V záplavě knih slaví své první narozeniny. Pokud jste mě ještě neznali, můžete tam nahlédnout do událostí, které se staly před těmi, které se tu objeví dnes.

9. března jsem vyrazila do čistě blogerské společnosti a do teď ten den beru jako takový počáteční krok do světa knižní komunity. Ne že by byl první, předtím se samozřejmě odehrál Humbook 2018, ten ale nebyl tak zlomový jako tento sraz. Tuto sobotu se totiž konal první sraz Humbook blogerů. A pro mě to byl zároveň den, kdy jsem se poprvé osobně potkala se Sol ze Sol čte. 9. března se z nás tím pádem stal známej gang a už jsme se od té doby neodloučily. Za všechno ti děkuju, holka, mám dojem, že se známe už tisíciletí, ne pouze rok.

Sraz Humbook blogerů jsem si neuvěřitelně užila, seznámila jsem se spoustou skvělých lidiček, poprvé jsem si popovídala s Klárkou z Klářiných knih a… byl to úžasný den. A mé kamenné srdíčko to ví. A report, který jsem vydala hned den potom, to ví také.

Pokud si to někdo ještě pamatuje, tak v únoru 2019 jsem si zajistila spolupráci s webem eknihovna.cz, která ze začátku měla být pouze na titul Prokleté krve. Dostala jsem ale nabídku, zda bych s nimi nechtěla spolupracovat dlouhodobě, což jsem s nadšením přijala. Proto jsem od nich v polovině března dostala na recenzi Projekt Kronos od Pavla Bareše, abych konečně zjistila, proč se to všem tak líbí. A už to chápu, je to vážně pecka.

24. března se začal na Instagramu oficiálně používat hashtag #vzaplaveknih. Na screenshotu můžete zjistit, jak to vypadá teď.

25. březen mi přinesl spolupráci s Novinkou měsíce – dorazila mi kniha jménem Woodwalker, jemná oddechovka, která mi zdobí knihovnu i teď.

Ve stejný den také vzniklo nezapomenutelné meme od Tess z Knižního dvora.

Nutná vsuvka: 29. března jsem zjistila, že ve Slunce seno se taky nosí knihy na hlavě.

31. března se konečně odhalilo, kdo je ambasadorem slavného Humbooku. Mě nevybrali a teď zpětně jsem sakra ráda, že se to stalo, protože… absolutně nevím, jak bych to všechno stíhala. Členkou slavné ambasadorské pětadvacítky se ale stala Sol!

1. duben s sebou přinesl velkou tragédii. Do světa jsem vypustila svá první mluvená stories na Instagramu, a když je teď zpětně vidím, ráda bych se propadla do země. Bez knihy na hlavě již nikdy víc. Na druhou stranu tím ale odstartovaly série kritizování knih mluvenou formou, což je tak o milión procent lepší než ten první pokus. Asi si tuto hrůzu smažu i z archivu na Instagramu, ať to nevidím. Trpím pokaždé, když na to narazím. Alespoň je vidět, že se člověk zlepšuje, ale znovu to vidět asi nepotřebuji.

2. duben přinesl první záložku s Knihulíkem! Přesně takto začala ta radostná tvorba.

Už nevím, kdy přesně to bylo, ale během března až dubna jsem byla vybrána do humbookové štafety s knížkou Catwoman, kde jsem si mohla vyzkoušet poznámkování a lepíkování hned jako první čtenář. Mé poznámky v knížce potom putovaly k dalším holčinám. Byla to dost zajímavá zkušenost, o tom žádná, zvlášť když poznamenám, že jen naše štafeta trpěla tím, že bylo posunuté vydání knížky, takže jsme začaly asi o dva týdny později.

10. duben na Instagramu spustil lavinu příspěvků s knihami na hlavě, což mě hrozně moc bavilo sledovat. Nejlepší bylo, jak se většina z vás snažila předhánět ostatní a zvyšovaly se počty knih. Jedna dívčina si jich na hlavu třeba naskládala až třináct, do teď si to pamatuju. Bylo to boží! Děkuju za to!

Díky celé výzvě jsem si málem založila politické hnutí s knihami na hlavě, nakonec z toho ale sešlo.

Někdy na konci dubna jsem se vydala fotit ven a objevila jsem v našem třešňovém sadu strom, který má větev tvarovanou jako stojan na mobil. Jeden z nejlepších a nejpřínosnějších přírodních úkazů, které jsem kdy viděla. Nemusela jsem stavět žádné hory z knih, abych měla fotoaparát ve správné výšce. Od tohoto dne je tento strom mým kreativním partnerem pro focení. Už se těším, až tam znovu vyrazím.

Nepovedené záběry se samozřejmě našly a nebylo jich málo.

8. květen 2019 je datum, kdy Instagram @v.zaplave.knih oslavil své první narozeniny. Instagramový účet totiž vznikl později než tento blog a původně to byl pouze takový blogový doplněk. Teď se ale většina hlavního dění odehrává na Instagramu, protože je to jednodušší. Ale blog samozřejmě stále funguje a fungovat bude. Něco takového jsem vyjádřila i ve článku Od opic, co četly, až ke knihomolo sapiens, který vyšel před týdnem jako součást projektu Měsíc bookstagramu.

9. května jsem si přes spolupráci se svou milovanou Eknihovnou domluvila recenzák Zlodějů dýmu. A celé mě to neuvěřitelně nadchlo – do teď tu knihu beru jako jednu z nejlepších, co jsem kdy četla. Pecka. Mé největší díky ale směřuje k Eknihovně, která mi knížku v elektronické formě opět mile zprostředkovala.

11. květen pro mě byl opět zlomovým dnem, protože se konal známý Svět knihy v Praze. Když si vezmu, jak jsem strávila předchozí Svět knihy a jak jsem strávila tento… Musím říct, že jsem hrozně moc vděčná každému, koho jsem měla ten den šanci potkat. S knížkou na hlavě na ulici nevyjdete jen tak. Ale bylo to skvělé a už se těším na tento ročník. Doufám, že tentokrát nebudeme mít všechno pod deštěm, vážně v to doufám. 

A nejvíce doufám, že tentokrát ti, kteří neměli odvahu za mnou dorazit, ji získají. Protože když jsem se dozvěděla, že někdo neměl odvahu za mnou přijít, vůbec jsem to nechápala. To já jsem člověk, který nemá odvahu, když má dojít za ostatními. Nečekala jsem, že někdy budu na té opačné straně, že se někdo bude bát přijít za mnou. Opravdu se nebojte, většinou jsem mnohem nervóznější než vy.

Maya a Sol nesměly chybět.

O nezapomenutelném Světě knihy si můžete přečíst tady.

16. květen – den, kdy dorazila již druhá knížka přes spolupráci s nakladatelstvím Ocelot. A tím pádem den, kdy jsem se opět upsala děsivému čtení. Nenechám tě odejít mě totiž příliš nezaujalo. Moment, budu konkrétní – vůbec mě to nezaujalo a ten boom, který se kolem tohoto titulu vyskytl, jsem do teď úplně nepochopila. Nevadí, chyby se dějí. A uvozovky se ale vážně píšou na obou stranách.

Ten den mi na recenzi dorazila i Studna na konci světa a ani ta se v mých očích nesetkala s přílišným úspěchem.

24. května jsem se svou partou vyrazila do Brna na Animefest, kde jsem opět prožila naprosto úžasné chvilky. Zase o tom svědčí report, který vyšel krátce potom.

Poslední den v květnu jsem obdržela mail o tom, že dostanu na recenzi audioknihu V šedých tónech. A musím říct, že byla naprosto skvělá. Minutové videjko o ní jsem natočila u svého kreativního stromového partnera a zároveň jsem tam vyfotila snímek, který si poté prošel drobnou úpravou v programu Krita. Jeden z prvních příspěvků, které jsem upravovala v grafickém programu a dávala na Instagram. Spolupráce s Humbookem byly zatím vždy suprové (a ještě s nimi nejsme u konce, jen vydržte). 

V červnu jsem se díky Megaknihám dostala ke známé Nikdynoci. A sice jsem pochopila, proč je to tak super, ale na druhou stranu to zase není jedna z mých nejoblíbenějších knih. Jako je to výborné, ale ne až tak, že by mi spadla čelist (i když u některých momentů jsem k tomu daleko neměla).

25. června jsem se společně s Mayou z Maya and Books vydala na Yoli piknik. Zajímavá akce, ale asi už mě tam znovu neuvidíte.

Rok 2019 je asi rokem spoluprací, protože 28. června mi dorazil recenzák Příběhu od D. D. Gabrové, u čehož rozhodně můžu říct, že bylo super dostat příležitost si to přečíst, ale jak jsem sama uznala, čtení pro mě to nakonec tolik nebylo. I tak ale moc děkuji autorce za nabídku spolupráce! Jsem vděčná za vše, co se mi dostane do rukou (i za to, co odmítnu, protože to není můj styl – a že třeba za březen jsem už odmítla tři).

2. července jsem začala číst Kultiho, opět pod zástěrkou spolupráce s Eknihovnou. A musím říct, že ačkoli je ten příběh vlastně romantického rázu, tohle mě bavilo. Už jen proto, že to nebylo vyloženě sladké (a vy moc dobře víte, že tohle já nenávidím) a klišoidní zápletka se dala přežít. Fajnové.

11. července jsem vyrazila do vzdálených krajů. Společně s Mayou (ne s Mayou z Maya and Books, pozor na to, tohle je naše Knižní Maya) jsme se vydaly na sraz do Valašského Meziříčí, který organizovala Kačka z Knihy od Kačky. A bylo to skvělý. Přeci jenom tam byl ten typ lidí, které v naší komunitě zbožňuju ze všech nejvíc. Navíc Kačka je hrozně hyperaktivní stvoření, popíjející limonády a skákající kolem nás. S takovým člověkem se nejde nebavit. (A nejde netvrdit, že ta osoba není opilá.) 

Během léta jsem u sebe měla na recenzi Tamaru od české autorky Martiny Mouseové. A musí se nechat, že jsem byla příjemně překvapená.

A protože spoluprací byla spousta, vezmeme to už v bodech a v další části článku se už budeme soustředit na jiné úspěchy (nebo trapasy a děsivé zkušenosti).

Strážce ztracených měst – Shannon Messenger 

Božka – Ivo Toman

Přiveď mě zpátky – B. A. Paris (eknihovna.cz)

Audiokniha Šest vran – Leigh Bardugo (Humbook) 

Zmizení Sáry Lindertové – Kateřina Šardická (eknihovna.cz)

Oba na konci zemřou – Adam Silvera (eknihovna.cz)

Ohnivé květy – Susan Meissner (Megaknihy + Ocelot)

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi + Woodwalker 2 (Novinka měsíce)

21. září jsem si vykopala hrob, když jsem se stala členkou knižní štafety s Furybornem. Již nikdy více. O týden později jsem tento děsuplný výtvor zkritizovala i formou mluvených příběhů – a to byla zábava jak pro mě, tak evidentně i pro ostatní. 

Nu a pak přišel Humbook 2019. A asi nemusím dodávat, že to za mě byla nejlepší akce celého roku. A to všechno pouze díky lidem, programově byl Humbook 2019 slabší než ten loňský. Ale lidé to zachránili. A bylo to naprosto dokonalé a ještě teď brečím dojetím.

A po Humbooku teprve začíná ta pravá zábava. Jistě všichni víte, jak moc háklivá jsem na chyby v knihách. Budu to brát tak, že ano. 

Přiznávám, že nevidím všechno. Nejsem zkušený korektor, stále neovládám češtinu tak, jak bych chtěla, ale chyb v knihách si všimnu téměř vždy. 

10. října jsem vedla svůj první rozhovor o korekturách s vrchní redaktorkou CooBoo. O dva měsíce později jsem se ke špatným korekturám vyjádřila i v oficiálním příspěvku na Instagramu, čímž jsem rozvířila vlny celé knižní komunity zhruba tak na týden. Nejhorší na tom bylo to, že se můj příspěvek nějakým záhadným způsobem svezl i s kauzou Kletby vítězů (poslední díl trilogie nevyjde v papírové formě), a tak jsem si to vlastně slízla ještě víc.

Nevadí. Právě díky tomu, jak moc se to rozšířilo, se mé vyjádření dostalo dost vysoko. Je jedno, jaký pohled na to ostatní měli, já jsem se vyjádřila v klidu a naprosto jemně. Dala jsem najevo, co mi vadí, tak ohleduplně, jak to jen šlo. To, že jsem si připadala, jako že jsem vlastně knižní komunitu rozdělila na dva tábory, nemusím zmiňovat. Byl to zajímavý lednový týden, to vám povím. Absolutně jsem netušila, že se můj názor začne šířit jako lavina. Asi jsem si neuvědomila, že v této věci za mnou stojí spousta lidí. A že se mnou i souhlasí.

Bylo to kruté období zvlášť i díky tomu, že nejsem zvyklá na takovou pozornost. Naprosto bez legrace vám říkám, že jsem v den vydání příspěvku strávila na Instagramu více než tři hodiny, protože jsem odpovídala na komentáře a zprávy a vyjadřovala jsem se ke všem postřehům ostatních. Poraženě přiznávám, že jsem na některé věci později ani neodpověděla, ačkoli jsem si je přečetla. Bylo toho zkrátka moc.

Jsem ráda, že jsem se vyjádřila a nelituji toho, to vůbec. Jen se do něčeho takového asi už nepustím, protože vím, že to nikam nevede. To, jakým směrem se naše diskuze stočila, mi stačilo k pochopení toho, že je tohle zbytečné. Zvlášť to, že se to ještě svezlo s tou naprosto zbytečnou kauzou o Kletbě vítězů.

Myslím, že ten týden po vydání tohoto příspěvku jsem asi byla nejvíce diskutovanou osobou na českém bookstagramu. Bylo to hodně zajímavé období, o tom žádná. 

V prosinci 2019 jsem zorganizovala svůj první sraz, a ačkoli vše nevyšlo podle našich představ, bylo to skvělý a jsem ráda, že jsem do toho šla. A hlavně… kolik vás dorazilo! Můžu říct, že tomu do teď nevěřím? Že si myslím, že ten počet lidí, které jsem viděla, byl pouhou iluzí?

Asi nemůžu. Mám u sebe snímek jako důkaz.

13. ledna jsem si na instagramových stories zatancovala s knížkou na hlavě, čímž jsem dokázala hned dvě věci – knihy na hlavě se dají použít asi vážně při všem. A že k-pop je mou součástí a že se to asi nikdy nezmění.

Během února mě potom skolila deprese z The Untamed, což ačkoli jsem nechtěla, i tak zasáhlo můj knižní účet několika způsoby a myslím, že si to hodně lidí, co mě pravidelně sleduje, už pamatuje. Díky tomu jsem navíc začala číst první dílko v angličtině a musí se nechat, že je to zkrátka skvost. Stejně jako to drama. Konečně mám svůj srdcový seriál.

A to je vlastně všechno. A zároveň není. Bylo toho neskutečně moc a mnoho věcí jsem i vynechala, ale kdybych vypsala všechno, jsme tu do Vánoc.

Mějte se krásně, doufám, že jste si se mnou toto shrnutí užili, a pokud bude V záplavě knih fungovat i nadále, uvidíme se tu za rok ve stejnou dobu s dalším článkem na toto téma. Nepochybuji o tom, že se budu existence V záplavě knih držet zuby nehty.

Mora