Tohle výjimečně nepatří k recenzím, kde si udržuji svůj nadhled, vtip (ha), ironii a tu typickou trhlost, která se za mnou všude
sune jako nějaká krvelačná nemoc. Dnes jsem svou masku švihlé recenzentky
odhodila, protože bych to ráda pojala vážně. (A pokud se teď někdo směje, ať
radši zmizí ve stínech, protože já si legraci nedělám.)
K Haně jsem se dostala na Světě knihy v Plzni, kde
jsem se ocitla na přednášce samotné autorky Aleny Mornštajnové. Sice jsem o tomto
díle slyšela již několikrát předtím, ale nijak jsem se do přečtení nehrnula.
Bylo to známé, bylo to všude, sklízelo to příšerný úspěch a já se bála. Zase
jsem se bála, že nezapadnu do davu spokojených a nebude se mi to líbit. Třeba
tak jako to bylo s Carrie od Stephena Kinga, která na mě měla podle přátel
udělat velký dojem, a nakonec nic z toho. Stejně to dopadlo například i s Panským domem (i když tam jsem v úspěch doufala hlavně já sama).
Když jsem ale vyslechla v Klempírně (jeden sál na Světě
knihy Plzeň) tu skvělou besedu, poznala autorku a usoudila jsem, že je mi
opravdu sympatická a že bych si tu knížku mohla i koupit, bylo rozhodnuto.
Protože když se jednou nějaká kniha ocitne u mě v knihovně, přečtení se nikdy nevyhne (ačkoli se to možná stane tak za dvacet let).
Dnes se tedy podíváme pod pokličku známému příběhu, který se
mi vryl pod kůži, jak nejvíce jen mohl. Po dlouhé době to bylo… hodně, opravdu hodně
silné čtení a byla jsem ráda, že jsem ho v určitých částech rozdýchala.
A kdo teda je Alena Mornštajnová? Pokud ji ještě neznáte nebo pokud
zastáváte názor, že čtení českých děl pro vás není, ráda vám tuto ženu představím.
(informace z webu databazeknih.cz + mé vlastní znalosti)
Alena Mornštajnová se narodila ve Valašském Meziříčí v roce
1963, vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské
univerzity a momentálně pracuje jako překladatelka a lektorka anglického jazyka. Svou
první knihu, Slepá mapa, vydala v roce 2013. Když ji psala, nikomu o tom
neříkala. Možná z toho důvodu, že kdyby ji nedokončila, bylo by to pro
ostatní zklamání (teď mi nějak unikají posbírané informace). Zmínila se o tom,
až když ji kompletně dopsala, zeptala se své dcery, které nakladatelství by jí
doporučila pro první vydání, a když jí odpověděla, že Host se zaměřuje především
na české autory, Alena Mornštajnová poslala své první dílo právě tam. Dále svou
tvorbou pokračovala k románu Hotýlek a teprve potom přišla ta osudová vlna
Hany, která si svou pozornost našla snad u každého čtenáře (a možná i nečtenáře,
ta kniha byla a stále je naprosto všude).
Existuje-li něco,
co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li
něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným.
Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a
člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Je zima roku 1954
a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách.
Spadne do vody, čímž se její
neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě
nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní
životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné
a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje
s proudem jejího života jako ledová kra.
Tentokrát jsem na anotaci moc nekoukala, protože jsem se do
Hany pustila především kvůli tomu poprasku kolem ní, samotné autorce a dokonce
podpisu, který uvnitř knihy mám. I tak nám ale musí být jasné, že Hana nebude
nic křehoučkého. Nic z cukrové vaty, ledaže by ta vata byla černá a
chutnala jako uhlí.
Také musím jen tak pro efekt pochválit obálku. Jen mě tam
irituje, že přes věneček přejíždějí i ty šedé pruhy. Sice vím (oprava – myslím,
že vím), co tím chtěl grafik říci, ale i tak mi to tam úplně nesedí.
Už ze začátku je to velmi čtivé, dokonce jsou některé úseky z první
čtvrtiny knihy i trošinku vtipné (humor se pak ale nadobro vytratí). Sice jsem
si musela nějakou chvíli zvykat na extrémně dlouhá souvětí, protože jsem se motala v jejich významu, ale jinak byl můj první dojem velmi kladný. A kladným až do konce
zůstal.
Je to drsné, kruté. Ani nevím, kolikrát jsem mohla tato slova
zopakovat. Když si člověk uvědomí, že to tak skutečně bylo, žal hlavní hrdinky
se přenese i na něj. Není to nic příjemného, zvlášť když jdete po dočtení spát
a modlíte se, aby se vám o tom nezdálo. A pak se vám o tom stejně zdá. Musím
autorce vyseknout poklonu. Je to skvělé. Je skvělé, jak se tento příběh dokáže
zamotat do života i těm, kteří to nezažili.
Celou dobu chcete vědět, jaká minulost Hanu vlastně provází, ale
vysvětlení se vám dostává jen po úlomcích. Teprve až za polovinou knihy začnete
objevovat informace uceleně, protože se přenesete i do Hanina pohledu, který –
věřte mi – stojí za to. Možná vás bude v některých chvílích štvát, že se
příběh zastavil, ale brzy se zase rozhoupe a bude to mnohem, mnohem horší než
předtím. A ta hlavní minulost, kterou potřebujete znát, nakonec přijde opravdu
v ten pravý čas, to uznávám.
„Dárek pro tebe,“ ozvalo se z horní
postele. Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka
byla kamarádka. Brambora toho byla důkazem.
Je zvláštní pomyslet na to, že tato horní část by byla v naší
době vlastně vnímána jako vtip. Kdyby se to stalo teď, všem to bude připadat hrozně
komické, ale tenkrát to tak nebylo. Nemohlo být. Na tom místě ne
Upřímně? Drsnější knihu jsem v rukou asi ještě neměla. Můžu to říct naprosto jistě. Když jsem Hanu zaklapla, přejela mi
po nohou tak mrazivá vlna, že jsem se úplně oklepala a radši odložila dílo vedle
sebe.
Děkuji moc autorce za to, že vůbec napsala něco
takového. Je to pravdivé, úžasně popsané, příšerné, děsivé, chvályhodné… Vše v jednom.
Myslím, že můj názor na tuto knihu je jasný. Sice tam byly
pasáže, které se mi zdály zdlouhavé tím, že se děj nijak neposouval, ale bylo jich takové minimum, že to ani
nemohu brát v potaz. Navíc... nějaké vyplnění toho zdrcujícího děje se tam doslova hodilo.
Ticho. Bylo to cizí, zlověstné ticho, které mě tak překvapilo. Neslyšela jsem tikot hodinových strojků. Kyvadla nehybně visela a ručičky na cifernících ukazovaly čas, kdy se zastavily. V domě nezůstal nikdo, kdo by desítky, možná stovku hodin natahoval, nebyl tam nikdo, kdo by je potřeboval. Bylo to, jako kdyby umřely.
Jak jste na tom s Hanou vy? Četli jste, stále odoláváte tomu
poprasku, který kolem ní je, nebo se na ni vůbec nechystáte?
Prosím, podpořte mě i na Facebooku!
Mora
Na Hanu se těším, mám ji už dlouho na seznamu :D
OdpovědětVymazatKrásná recenze. :-)
Moc děkuji! :)
VymazatJá stále ještě nevím, jestli se na tuto knihu chystám, nebo ne, nemůžu se rozhodnout. Budu to také muset rozhodnout podle dostupnosti v knihovně, protože zatím je o ni docela zájem, takže by na mě vyšla řada až... někdy ^^
OdpovědětVymazatUrčitě se na ni chystáš! :D Musíš si počkat. Mně se to vážně líbilo a mohu doporučit (klidně i povinně :D)!
VymazatDěkuji moc! Ano, hodně z nich je velmi kladných, ta má se k nim také řadí. :) Bohužel jsou ale i recenze, které knihu kritizují kvůli ohranému tématu, avšak to je samozřejmě jen pár jedinců. :)
OdpovědětVymazatNo, tak to je jiná recenze. Odkdy jsi tak vážná? :D
OdpovědětVymazatTuhle knihu jsem v knihkupectví viděla hrozně dlouho, a kvůli nudnému obalu a názvu mě nikdy nenapadlo na ni jen sáhnout. Jednoduše jsem se jí vyhýbala a ignorovala. :D A myslím, že jsem dělala dobře. Příběh ani není pro mě. :D" A i kdybych si přečetla anotaci, tak by mě to nezaujalo.
Tak každému to nesedne. Já se ani nedivím, že to nesedlo zrovna tobě, nějak mi to k tobě prostě nejde. :D
VymazatAle pro mě to bylo skvělé - protože někdy je potřeba přečíst si i něco takového! :D
Když chci, tak vážná jsem. Tuto sobotu ale nebudu vůbec – jdu do ulic ve své Yoně. :D
Nejvážnější kniha, co jsem četla, se jmenuje 'Útěk z tábora 14'. (Myslím.) Je to o útěku z tábora a ze Sev. Korei do Číny a pak následně do Jižní Korei. To bylo to nejvážnější a vystačilo mi to na pár let dopředu. :D
VymazatSouhlasím, že každý by si měl někdy přečíst i něco jiného, řekněme vážnějšího, historického nebo něco, co přímo nespadá do jeho nejčtenějšího žánru. Už jen kvůli takovým všeobecným znalostem. :D
Yona se opět objeví v ulicích? :D Jak to? :D Nějaký otaku sraz? :D
Můžu tě už teď upozornit, že příští recenze nebude vážná ani v nejmenším. Hodlám si z té knihy trochu střílet... :D
VymazatÚtěk z tábora 14 vypadá ale dost dobře! Že bych na něj také někdy mrkla? Připíšu si na seznam plánovaných a uvidíme. :D
Ano, ano! Již zítra si na pár hodin strhnu masku recenzentky a jako Yona vyrazím na otaku sraz, jehož začátek bude přímo pod koněm na Václaváku. Naše skupina se trochu zvětšila. Máme s sebou dokonce i poníky (jako kostýmy, ne opravdové). :D