Magický a krutý svět Prythianu nezná mezí - Dvůr křídel a zmaru

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.

Míli za mílí. Království hnijících mrtvých. A já nepřestával hledat.

Řekla jsem si, že dnešní recenzi pojmu trochu netradičně, protože Dvůr křídel a zmaru rozdrtil mé schopnosti normálně myslet a tvořit. Popravdě ani netuším, jak přesně bych své hodnocení vtěsnala do obvyklých bodů, které používám při každé recenzi. Asi nijak. Proč? ptáte se. To se brzy dozvíte.

"To, že byla hnedka v první větě chyba, považuji za slušnou chybu." Lhala bych, kdybych řekla, že ze mě něco v tomhle smyslu nevypadlo. A pak mi najednou došlo, že tam žádná chyba není, a já ve čtení pokračovala vesele dál. Nevím, jak jsem na to přišla, asi začáteční pomatení smyslů.

Jako tomu bylo vždy, když jsem otevírala jeden z Dvorů, i tentokrát mě do očí praštila příliš vysoká frekvence opakování "jsem". Udělala jsem támhleto, pak jsem se podívala támhle, řekla jsem něco támhletomu a tak dále. Není to příjemný první dojem, bohužel ale musím říct, že to takto mám vždy, jakmile otevřu knihy od této autorky. Po pár stránkách se tento úvodní šok změní a já si zvyknu, pak už jen obdivuji styl psaní, který mě někdy dokáže vyvést z každodenní rutiny a rozházet mi třeba i celý rituál přípravy snídaně.

Dala jsem si ruce v bok a zamyšleně si měřila sráz, stromy a jezero pod nimi. "Kde jsem udělala chybu?"
Azriel, který na klíně brousil Pravdivého, zatěkal očima ke mně. "Kromě toho, že sis hrála na dřevorubce?"

Jenže abych mohla obdivovat styl psaní Sarah J. Maas, muselo by mi toto vydání k tomu trochu pomoct. Ne že mi bude házet na každou dvacátou stránku nějaký děsuplný překlep, který mě vždycky vyhodil z děje pryč a já musela s popadáním za hlavu chytat svou ztracenou sebekontrolu. Kdo dělal třetímu dílu korektora vážně netuším, ale je mi to, moji drazí čtenáři, upřímně jedno. Ráda bych tomu určitému člověku rozsvítila v hlavě, fláknout s ním o futra dveří by dle mého mohlo stačit, ne? Dobře, nebudu tak brutální.

Musím se přiznat, že jsem se vůbec neobtěžovala číst před začátkem třetího Dvora anotaci. Dle mého to ale ani nevadilo. Pokud se však rozhodujete, jestli se do tohoto dílu máte pustit, přepíšu sem popis z obalu knihy, který by vám měl dosvědčit, že byste měli extrémně rychle běžet do knihkupectví a toto dílko si koupit. Jestli nemáte prachy, prostě to šlohněte. Rada nad zlato, já vím.

Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá království Prythian napadnout a zničit. K tomu všemu musí předstírat lásku k muži, kterého ve skutečnosti ze srdce nenávidí. Její život tak visí na vlásku a nemůže si dovolit udělat jedinou chybu, jinak to bude stát život nejen ji, ale způsobí zkázu celého království.

Myslím, že je to dost solidní pecka, a docela teď lituji, že jsem si to nepřečetla už před začátkem těch sedmi set stran.

Celý příběh je skvěle napínavý a mimořádně čtivý, nemohu autorce upřít, že její styl je - když se do něj pořádně ponoříme - opravdu výborný. Vůbec jsem se nenudila. Ačkoli má Dvůr křídel a zmaru přesně 716 stran, není tam jediné místo, které by mě nebavilo. Občas to bylo naplněné pohodou, někdy jsme se zase sešli s válečným a akčním dějem, potom na nás čekalo Rhysovo a Feyřino popichování, které mě nikdy nepřestalo bavit. Bylo toho dost.

Ukončení stojí za zmínění rozhodně. Dojemné a jedním slovem prostě krásné. Vážně mě nenapadá jiný výraz, kterým bych ten závěr mohla vyjádřit. Možná ještě poetické?

Od někoho jsem slyšela, že u toho brečel… takže popravdě, já se do tohoto stavu nedostala, ale myslím, že to není nijak velký mínus. Přeci nemusíme u všeho dobrého brečet, ne?

Co se postav týče, své zajímavé názory jsem shrnula do bodů.

1. Přestal mi vadit Lucien. V druhém díle jsem ho nesnášela, ale tady… no, co to je za čáry, Luciene? Už tě mám zase docela ráda.

2. Azriel se stal mým srdíčkem. Musím ti oznámit, drahý Azrieli, že ses dostal o 0,1 % před Rhyse na žebříčku charakterů ze série Dvorů. Gratuluji.

3. Vztah Feyre a Rhysanda je opravdu inovativní. Vážně se mi líbí, že je to jiné než v typických romantických knihách. Pohádají se, pak se usmíří, znova se pohádají, nemluví spolu… bože, vždyť to je děsné klišé. Konečně jsem viděla vztah, který byl zajímavý a obešel se celou dobu bez hádek. Konfety připraveny.

4. Všechny důležité postavy autorka skvěle propracovala.

Docela mě ale zklamalo, že se konec věnoval už jenom našemu hlavnímu páru. Škoda, myslím, že humor ostatních důležitých postav by šel nějak skvěle využít a skloubit tak, abychom měli od všeho trochu.

Celá kniha je ale perfektně nabitá intrikami, což se mi vážně líbí. V tomto světle se hodně projevila ta určitá změna Feyřiny povahy a jednání a musím uznat, že díky tomu mi mnohem lépe sedla. "Děvčice, drahá, budeme nejlepší kamarádky? Zajistíš, abych si mohla vzít pryč Azriela? O nějaké nedostatky a problémky například s Mor se postaráme potom, dobře…" Pardón, za mé srdceryvné výlevy se skutečně omlouvám. Nezdá se vám, že slovo "stínopěvec" zní poeticky, krásně a zvučně zároveň? Jestli to tak připadá jen mě, opět na mě asi dopadl Azrielův charakter.

Na Rhysově tváři nebyl náznak úsměvu, ani zákmit drzého pobavení, když si znovu opřel hlavu o opěradlo židle. "Ten výraz ryby na suchu ti sluší, Tamline."

Vzhledem k tomu, že se příběhy vedlejších postav úplně nedotáhly, je víceméně jasné, že nás toto čeká v dalších chystaných dílech, konkrétně v tom volném, u kterého znám už i název. Podle mého super překladu z angličtiny bychom mohli mít u nás v Česku čest s Dvorem mrazu a hvězdného svitu, což zní opravdu magicky. Rozhodně se na další knihy z této série těším a jsem připravená vyčkávat stejně tak, jako jsem vyčkávala na Dvůr křídel a zmaru.

Jak je asi z celé recenze jasné, série Dvorů je opravdu velmi dobrá a já jsem skutečně spokojená. Mohu doporučit všechny tři díly, a to s naprosto klidným srdcem. Pokud chcete fantasy, které je nabité akcí, napětím a chvilkovou romantikou, v každém dílu to najdete. Mně osobně se asi nejvíce líbila dvojka, ale všechny knihy mají určitý půvab. Vážně je to moc dobré, a pokud přehlédnu pár nedostatků, normálně bych dala i 100 %. To bohužel ale nemohu, nebylo by to fér. I tak je mé hodnocení dost vysoké.

Mora Leray