Stojíme při sobě, nebo nestojíme vůbec – Nyxia: Nespoutaná

Adamité. 

Planeta Eden. 

A nepřemožitelná nyxia.

Je čas sestoupit do nebezpečí. Po dlouhém tréninku se skupina dětí, které už bohužel dětmi nemůžete nazvat, protože je krutý Babylon donutil nepřirozeně dospět, vydává na povrch planety, o níž netuší téměř nic. Znají pouze povídačky od příšerného Babylonu – mají mu věřit? A jak dopadne jejich boj v neznámém terénu? Nevím jak vás, ale mě tohle extrémně zajímá i po tom, co mám tento díl dočtený. Klidně bych si ho teď přečetla znovu.

Jistě si pamatujete na začátek roku 2019, kdy jsem… Dobře, nepamatujete, budu vám to muset osvětlit. Chtěla bych po vás moc, kdybyste si na něco z toho měli vzpomenout. Je to už dávno. 

Během prosince 2018 jsem díky Knihám Dobrovský dostala šanci přečíst si Nyxii od Scotta Reintgena, bylo to ve formě recenzního výtisku, takže naprostá nádhera. A mě to nadchlo. Nejen tím námětem, ale i rychlým, napínavým dějem. A to neskutečně moc (toto spojení slov u sebe poslední dobou pozoruji až příliš často, co se to děje?). 

Knihohlavské shrnutí – říjen 2019

Myslím, že vás počet mých přečtených knih hodně překvapí. Dobře, dobře, tak ne, nepřekvapí. Asi většina z vás ví, že poslední dobou tolik nečtu, protože mám dny strašně plné a na čtení někdy není čas a ani nálada. Takže za říjen to jsou prostě pouze jenom čtyři dílka. A z toho jedno je manga. A jedno zase audio.

Polovinu měsíce jsem protrpěla s Furybornem (recenze), myslím, že mých mluvených příběhů jste si určitě všimli. Bylo to velmi zajímavé. A ne, nečtěte to, pokud se máte rádi. A nečtěte to ani v případě, že se rádi nemáte, to je vlastně taky pravda.

Kdo vlastně stojí za tou Morou? – Netradiční pozitivní příspěvek

Je vždycky hrozně legrační slyšet větu „Páni, ty nemůžeš dělat nic jiného než jenom číst, co?“. Mnohem vtipnější je ale pak ten moment, kdy se na toho člověka, co to pronesl, podívám a svým milým úsměvem ho pošlu do neznámých končin.

Je logické, že jsou pro knihomola knihy opravdu důležité. Knihomol je přeci jen někdo, kdo rád čte. Což také znamená, že tomu věnuje svůj čas. Jenže přiznejme si… znáte nějakého knihomola, kterého by bavilo jenom číst? Který by netrávil svůj čas ničím jiným? To přeci není pravda a my všichni knihomolové to víme. Ovšem jak to máme vysvětlit našim přátelům, kteří knihám neholdují? Jak to objasnit rodině, která se knihám vyhýbá? 

Zlodějská výprava do nedobytného paláce – Šest vran

Šest záporáků. Nesplnitelný úkol. Ale prachy jsou to, co je žene vpřed.

Když jsem se dozvěděla, že bude vycházet audiokniha Šesti vran, byla jsem snad nejvíce natěšená holka pod sluncem. Jak taková ta zamilovaná panenka, která má dojem, že ve svém životě získala všechno, co potřebovala. A ono je to vlastně z části pravda. S tímto dílkem se u mě všechno zacelilo, jak kdyby do mě zapadl další kousek něčeho, co jsem dlouho postrádala. Vážení, tohle je skvost.

Moc dobře vím, že mé dnešní hodnocení bude trochu zkreslené kvůli tomu, jaký vztah k této knize chovám, ale i tak… se vám to pokusím doporučit formou, kterou mi vážně uvěříte. (Protože tohle ve svém životě musíte mít! Je to dokonalost! A nejde bez toho žít!)

Moro, tak se uklidni prosím.

Na začátek bych moc chtěla poděkovat Humbooku a Míše z Radši knihu! Díky nim jsem se totiž k audioknize dostala tímto způsobem a já za příležitost ji zrecenzovat (a vydat příspěvek na Instagramu) hrozně moc děkuji. Ještě teď jsem z toho na větvi a na měkko. Ostatní v mém okolí sice ne, protože ti mi dali najevo, že kdybych to audio jako milovník Šesti vran nedostala já, prohlásili by, že je tento svět asi zvrácený. Tomu jsem se musela usmát. I tak ale neskutečně děkuji, protože… jo, tohle je prostě pecka (k čertu s objektivním a dobře formulovaným názorem).

Jsem silnější než jakékoliv spalující plameny – Furyborn

Zmatený svět. Nepříjemné hlavní postavy, co si o sobě evidentně hodně myslí. A celkově příběh, který vás bude spíše iritovat, než že by vás oslnil. To je Furyborn v kostce, moji drazí přátelé.

Dnes mám náladu hodnou knihohlavské kritičky a myslím si, že už i ten úvod mluví za vše. Furyborn je něco, co mě vytočilo stejně jako Rudá královna či Sníh nebo popel. Což znamená, že mírná nebudu ani v nejmenším.

Kniha Furyborn se dostala do populárního pole zájmu díky propagaci Knih Dobrovský a jejich blogerů, kteří ji dostali na recenzi ve formě recenzáku (který má mizernou kvalitu, ale o tom pomlčíme). Mě to zaujalo, a jakmile jsem se dozvěděla, že bude Kája z Kájin svět pořádat s tímto dílkem štafetu, rozhodla jsem se zapojit. Popravdě… stále nevím, jestli toho lituji či ne. Na jednu stranu to byla knižní štafeta a já si mohla číst poznámky ostatních, dalším plusem je rozhodně i to, že si můžu po dlouhé době pořádně zakritizovat, ovšem to nic nemění na tom, že se neustále nemůžu zbavit dojmu, že jsem mohla svůj volný čas obětovat něčemu kvalitnímu. Tohle pro mě totiž kvalitní není, to zásadně zdůrazňuji.

Mořin průvodce: HumbookFest 2019

Jo, byl HumbookFest 2019. Kdo trochu sleduje knižní komunitu na sociálních sítích, tak to rozhodně ví, protože jsme to všichni ve velkém (ve velkém, jako fakt ve velkém) sdíleli na svých kanálech. A věřte mi, že tenhle bum prásk, co každý z nás kolem sebe vytvořil, je naprosto oprávněný. Humbook je něco neskutečného sám o sobě, jejich fesťák ale nabízí ještě spoustu dalších úžasných věcí. Já mám na HumbookFest ještě trochu jiný pohled, protože neřeším pouze program, letos jsem hodně řešila sama sebe a vím, že se spousta věcí změnila. Ve mně, v mém přístupu k tomu, co vlastně dělám mezi vámi a proč svou tvorbu ve formě příspěvků jak tady na blogu, tak na Instagramu rozšiřuji dál a dál, a samozřejmě v mém samotném okolí.

Pamatujete si na report z minulého Humbooku? Jak jsem sem psala, že jsem naprosto nadšená? Že jsem měla šanci se seznámit asi se čtyřmi dokonalými lidmi, s nimiž jsem nakonec strávila celý den? Pamatujete si na mé lehce zmatené popisování toho, co se dělo? Pamatujete si, že jsem vlastně tou dobou ještě neměla své knihy na hlavě? Pamatujete si na to, že jsem měla chuť v polovině festivalu odejít, protože jsem měla dojem, že už bych nemusela chodit na autogramiádu, protože mám stejně hrůzu z toho mluvit s autory?

Dobře, tolik si toho pamatovat ani nemůžete, tohle všechno jsem vám ani neřekla. Dá se povědět, že jsem se snažila si toho spoustu nechat pro sebe. Byla jsem zvláštní člověk (tím ovšem netvrdím, že teď zvláštní nejsem, jsem pořád stejně divná), za ten rok se ale ve mně něco změnilo. Hodně věcí se pohnulo, spousta mezer v mé povaze se něčím vyplnila nebo se naopak pár těch úseků rozšířilo. Přestala jsem být ta holka, která se neustále bojí mluvit. Chápete, kam tím mířím? Snažím se tím říct, že když srovnám Humbook z tohoto roku s tím loňským… mám dojem, jako kdyby ho loni absolvoval nějaký jiný člověk.