středa 19. února 2020

Jako by se den vynořil z vroucí čajové konvice – Ohnivé květy

Dvě hlavní hrdinky, dva odlišné, ale přesto podobné životní příběhy a jeden půvabný šál s aksamitníky, který vše nějakým způsobem spojuje dohromady. Životy Clary a Taryn se odehrávají v jiné době a na rozdílných místech, i tak je ale něco svede na stejnou cestu. Ta pěšinka, po které tyto dvě ženy kráčejí, je lemována šálem, jenž se v tomto světě udržel desítky let. A dle mého názoru tu ještě dlouho bude.

Nu, moji drazí, asi víte, že poslední dobou příliš nečtu. Koníčků je mnoho, zároveň se teď léčím ze seriálové deprese kvůli čínskému historickému dramatu The Untamed a i škola si toho vyžaduje více než dříve. Když mi ale Megaknihy.cz nabídly na recenzi Ohnivé květy, neodmítla jsem. Na to mě to až příliš zaujalo. Působilo to jako romantický román, na druhou stranu ale zase ne, protože tam měly být promítány nešťastné příběhy dvou žen, které přišly o svou životní lásku. V ten moment mi došlo, že ta romantika nebude tak zásadní, že by to mělo být založené hlavně na tom, jak se s tím hlavní hrdinky vyrovnají. To, že Ohnivé květy slibovaly poetické čtení, byl už jen takový bonus. A tak jsem na to kývla, což už ale víte.

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat Hance a Lence z knihkupectví Megaknihy.cz a nakladatelství Ocelot za zprostředkování knížky k recenzi. Jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Navíc mohu konečně (a oficiálně) smeknout klobouk za celkovou úpravu. Nenašla jsem příliš chyb a je tu vidět ohromné zlepšení. Od Kinga, který vyšel před více než rokem, na sobě Ocelot neuvěřitelně zapracoval – dal si záležet na správné struktuře textu, z větší části eliminoval chyby, dokonce jsme se tu nesetkali s žádnými nesmyslnými iniciálami, které by zasahovaly do okolních písmen. Vážně klobouk dolů. Už Strážce ztracených měst na tom byl dost slušně, ale Ohnivé květy jsou opět krok kupředu.

neděle 9. února 2020

Je mi ctí přivítat vás v tomto podezřelém světě – Warcross

Přijde vám zvláštní pomyšlení na to, že se váš život točí pouze kolem virtuální reality? Mně ano. Jako člověk, který neholduje hrám a dává přednost skutečnému světu, který vidí svýma očima, tedy bez přítomnosti herních čoček či brýlí, se mi to příliš nepozdává. Zároveň se ale musí nechat, že to má dvě určité zajímavé myšlenky. Tu, že technologie s pomocí tvrdé práce dokážou i nemožné. A pak tu, že nás virtuální výtvory a podobné věci pronásledují na každém rohu tak moc, že už je z toho zkrátka způsob života.

Musím se přiznat, že jsem s přečtením Warcrossu hodně váhala. V jednu dobu to bylo všude a já si nebyla jistá, zda se do toho vůbec chci pouštět. Proto jsem nějakou tu chvíli počkala a dostala jsem se díky tomu do období, kdy už to tak populární nebylo (ačkoli pořád je to hit, že jo). Za půjčení knížky moc děkuji Anetce z účtu Knihy jako pihy, mohla jsem díky ní číst již olepíkovanou verzi a sama jsem jí tam zanechala několik svých poznámek.

Nu. A můj názor v kostce? Četla jsem lepší knihy. Nebylo to špatné, ale zkrátka jsem tam našla strašně moc věcí, které se mi nelíbily. Je to takové neslané a nemastné. Nicméně taková věta vám téměř nic neřekne.

Co se Warcrossu musí uznat, je to, že je to velmi čtivé. Děj vám skvěle ubíhá a skoro nikdy se nezastavíte, takových úseků je tam pouze pár. Autorka navíc píše milým stylem, který není nijak květnatý, a jak jsem řekla již předtím, tohle prostě jede. Hodně. Smekám za to svůj imaginární klobouk, za tohle ještě ano. 

neděle 26. ledna 2020

Protože největší žijící herec jsem samozřejmě já sám – Zjizvený král

Dvě série se propojily a vznikl z toho skvost. Stačilo utrhnout pár postav z původních příběhů, na tom vystavět další a mé kamenné knihomolské srdíčko pod náporem zamilování vypovědělo službu. Leigh Bardugo přišla, prohnala se s novou knižní bouří mým životem a zase odešla, jako kdyby se nic nestalo. Ale stalo, stalo. Začít rok s knihou, do které se zamilujete, znamená buď to, že budete číst celý rok jen dobré knihy, nebo naopak to, že to byl poslední záchvěv takové dokonalosti. Budu doufat, že to bylo to první (ačkoli kritizování je přeci jen velmi lákavá činnost).

(Předem oznamuji, že tato recenze není recenzí, jakou píšu běžně. A vy se za chviličku dozvíte, proč tomu tak je.)

Dlouho jsem otálela s tím sepsat svůj názor do wordového dokumentu. Nevěděla jsem, jak přesně mám formulovat slova, aby to celé dobře vyznělo. Možná jsem se bála, že bych nenapsala text, jaký si tato kniha zaslouží. Nebo jsem zkrátka prostě nechtěla uzavřít ten moment opojného pocitu, že ještě s knížkou nejsem u konce. Když totiž vyjde recenze, znamená to, že máte určitou kapitolu za sebou – že jste vlastně splnili všechno a že už s tou knihou nemáte moc co dělat, ačkoli se k ní stále vracíte. Recenze je takový ten poslední krok. A když na něj dojde, potom přijde další recenze. A další. A to bylo zrovna u Zjizveného krále děsivé. To uvědomění, že recenze je můj poslední výstup ohledně tohoto dílka.

čtvrtek 16. ledna 2020

Já, knižní recenzent – Odskočme si do zákulisí

Asi před měsícem jsem byla označena do tagu Já, knižní recenzent a vám je pravděpodobně jasné, že jsem s vyplněním otálela. Hodně dlouho. A to jen kvůli tomu, že je to téma, k němuž jsem se chtěla pořádně vyjádřit už nějakou dobu předtím, než jsem tento tag objevila.

Proto děkuji Knihomolce Alyss, která mě do něj označila. Upřímně nevím, zda bych se k sepsání takového článku dokopala, a kdyby vážně ne, myslím, že bych vás připravila o zajímavý knižní zážitek.

Takže tedy… já a recenze. Pojďte trošku nahlédnout za oponu toho, jak psaní recenzí probíhá zrovna u mě. Třeba to máme podobné. (Nu, a třeba taky vůbec ne.)

1) Kolik recenzí měsíčně vydáš?


Toto je otázka, na kterou hned z kraje odpovědět nedokážu, protože hodně záleží na tom, jaký měsíc zrovna nastal. Pokud je období, kdy čtu opravdu hodně, zvládnu klidně pět až sedm dlouhých recenzí měsíčně. Pokud ale momentálně nejsem ve čtecí náladě, je možné, že nevyjde ani jedna. Tohle je různé.

čtvrtek 2. ledna 2020

TOP knihy roku 2019

Tohle je typ článků, který se mi nikdy nechce psát. 

To vám říkám se vší upřímností. Vážně se mi to ze začátku nechce psát, ale když se do toho dostanu, tak mě to nakonec baví. Vím totiž, že je pro mě vždy hrozně těžké vybrat pár titulů, které mě opravdu ohromily a úplně tím neurazit ty ostatní. Ale uvidíme… snad to letos tak složité nebude. Ha, ha, stoprocentně bude. Už teď se mi vybavují jisté problematické knihy, u nichž si nejsem jistá, zda se mi líbily tak moc, abych je mohla zařadit sem.

(Nutno podotknout, že tu nejsou jen knihy vydané v roce 2019. Já to beru zkrátka tak, jako co jsem v tomto roce přečetla já. Jak to berete vy, mě momentálně upřímně nezajímá. (Za tuto větu si doplňte můj miloučký úsměv.))

neděle 22. prosince 2019

Ze smrti jsem měl vždycky strach – Oba na konci zemřou

Dokážete si představit situaci, že vám teď někdo nejmenovaný zavolá a s ledovým klidem vám sdělí, že do dvaceti čtyř hodin – nebo třeba i do dvaceti tří – zemřete? Že se zkrátka dozvíte, že váš život někdy během tohoto dne skončí? Já osobně ne. Ovšem spousta osob v tomto světě tuto šanci má díky Hodině smrti, která nějakým záhadným způsobem tuší, kdy kdo zemře. A abych nezapomněla, vždy vám popřeje, ať si ten poslední den na maximum užijete.

Tento drsný příběh, kde se prolíná smutek, strach, překonávání sebe sama a vše spojené s mým oblíbeným citátem „Žij každý den, jako kdybys v něm měl prožít celý svůj život“, vám může nabídnout jedině román od Adama Silvery, Oba na konci zemřou (sakra, tohle je strašně ohraný úvod, to je zlé).

Naprosto upřímně vám říkám, že tohle mě dostalo. A musím uznat, že tomu asi nemám co vytknout, když nepočítám chyby (protože je to nakladatelství CooBoo), to taky říkám naprosto upřímně, jasné? Já jsem zkrátka neuvěřitelně překvapená.

Abych vše uvedla na pravou míru, do Oba na konci zemřou jsem se pustila z jednoho jediného důvodu. Chtěla jsem vědět, co je na tom tak perfektního, že to tolik lidí vychvaluje. Zajímalo mě, jestli na tom příběhu seděj zrnka hvězdnýho prachu nebo jestli tam leží duha… Dobře, budu seriózní. Já jsem pouze potřebovala zjistit, zda to nadchne i mě. (To, že nadchlo, už asi všichni víme.)