Knihomol bez knih aneb Jak to chodí v karanténě

Nazdárek, moji drazí!

Dnes tu nečekejte nic hlubokomyslného... Moro, děláš, jak kdyby ty tvoje recenze měly hloubku.

Po dlouhé době vás tady vítám. Upřímně mám dojem, že jsem během karantény ztratila veškerý smysl pro aktivní přispívání. Začala jsem spíš pravidelně sledovat seriály (ztráta několika hodin života denně, která za to ale stojí!), více tancovat (a cpát vám to pod nos na Instagramu, abych vám svou občasnou nešikovností mohla vykouzlit úsměvy na tvářích), cvičit, běhat, více sledovat k-pop videa a zprávy z tohoto světa, abych byla v obraze, věnovat se angličtině, aby to pro mě nebylo břemeno, ale naopak příjemný jazyk... Díky tomu jsem přestala tak masivně číst a pro své zdraví jsem se také naučila soustředit na pořádný odpočinek.

Víte o tom, že jsem dřív byla vlastně hrozně rozlítaný (lepší slovo mě teď nenapadlo) člověk? Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem si dřív nedopřála ani minutku klidu. Pořád jsem se něčím zabývala, stále bylo co na práci, že zkrátka na takový ten odpočinek, například polehávání u seriálu, nebyl čas. A teď jsem si řekla, že už to takhle nechci mít, že toho nepotřebuji dělat tolik, protože toho i tak zvládám dost, takže jsem začala svým životem proplouvat mnohem pomaleji. A vyhovuje mi to, jen díky tomu trochu strádá moje aktivita v knižních vodách. Ale věřím, že to se mnou i tak zvládnete, seknout s blogem nehodlám a svou tvorbu nechci opustit ani za milion, protože mě to pořád naplňuje. A kdo ví, třeba se tu někdy najde místo i na jiné články, ať je to tu stále různorodější!

Učíme vás, jak se posunout dál – Každé srdce je bránou

Děti mají někdy tendenci utíkat do svých vlastních vymyšlených světů, v nichž mohou být samy sebou a nemusí se přetvařovat. Kdo z nás v dětství netoužil po tom, aby našel tajemnou bránu a prošel do míst, kde bude vše neskutečné a dokonalé?

Vítejte v příběhu, kde se tohle stát může. Takovou šanci sice dostanou jen někteří, ale ta možnost tu existuje. Zní to lákavě, jenže každý, kdo vstoupí do tohoto světa, riskuje vyhoštění a návrat zpět do normálního života. A vrátit se po prožitém dobrodružství zpátky do světa, kde nenajdeme skřítky, víly, síně mrtvých a podobné tvory a věci, se jeví jako děsivé. Naštěstí tu ale je škola, kde se právě tito „odpadlíci“ shromažďují a snaží se vyrovnat s tím, co je potkalo. A jo, moment, taky tam dochází k nějakým těm krvavým incidentům. 

Mora si vede svůj dialog a přechází po pokoji, zastavte ji někdo, prosím.

"Svět vrcholné Logiky s umírněnou Poetikou. A trochu tý Ctnosti. To by rozhodně bylo zajímavý, nebo ne?"

Ptáte se, o čem to ta holka mluví? Přeci o knize Každé srdce je bránou. Vy ji neznáte? Vaše chyba. Ale nebojte, ráda vás s ní seznám-

Ty je s ničím seznamovat nebudeš, Kiro, padej z mého blogového trůnu.

Po tragédii s Kletbou vítězů jsem měla strach vzít si od Eknihovny něco dalšího. Říkala jsem si, že jestli to dopadne stejně, tak je od té doby asi naše spolupráce prokletá. Nechala jsem si ale dobře poradit od svých skvělých knihomolských kamarádek (děkuji vám za parádní doporučení!), a tak se naštěstí žádná hrůza nekonala. Naopak mě Každé srdce je bránou opravdu hodně překvapilo a jsem natěšená na pokračování (ačkoli by to mohlo být i jako samostatná knížka a vůbec bych si nestěžovala, ale… o tom později).

Přelepená páskou a zavražděná vysavačem – DNA

 

Našli ji v hrůzném stavu. S hlavicí vysavače v ústech, oblepenou lepicí páskou. V uších jí jistě stále zaznívaly poslední hlásky, které unikly ze rtů neznámého vraha, ačkoli byla již dávno po smrti. 

DNA popisuje příběh, který skvěle plyne a přijde s neskutečně výborným závěrem. Zároveň z něj kape absurdita, ale řekněme si to upřímně – přesně tohle je to, co vás nutí pokračovat dál.

Zatímco Karl seděl a soustředěně poslouchal, moucha se naposledy vrhla proti sklu a mrtvá klesla na parapet.

Připadá mi to jako věčnost od doby, kdy jsem naposledy psala recenzi. Co se to děje? Karanténa mění mé časové režimy, čtu mnohem méně, recenze se nehrnou tak jako dřív a začínám přemýšlet nad tím, že občas začnu psát i taková životní povídání než vyloženě recenze a knižní články. Zvláštní. 

Nu, dobře, proč tu dnes jsme? Už před nějakou dobou jsem dostala skvělou příležitost od nakladatelství Grada, které spustilo aplikaci Bookport. Jedná se o elektronickou knihovnu, v níž najdete mnoho knih od různých nakladatelství (jmenovitě třeba Jota, Cosmopolis, Metafora, Portál a další). Já jsem do této knihovny získala přístup v rámci spolupráce a díky tomu jsem si mohla přečíst například Zlatou klec, která byla skvělá. Ale v porovnání s DNA to bylo hodně slabý kafe. Tohle chcete číst.

Já tímto moc děkuji za možnost do Bookportu nahlédnout. Určitě na to mrkněte, podle mě to za pokus stojí, pokud zrovna nemáte co číst, či vám docházejí studijní materiály, protože Bookport má v tomto ohledu rozhodně co nabídnout. Navíc první dva týdny v aplikaci jsou za jednu českou kačku, a (vítejme v teleshoppingu) to se vyplatí.

Nuže, co tedy přináší to slavné DNA? K němuž jsem nafotila příspěvek, kterého bych se v noci lekla i já sama, ehm, ehm.

Podle § 16 Knihomolského zákoníku: Měli byste si přečíst Nyxii

Jestli mě už nějakou chviličku sledujete, jistě víte, že jsem poměrně náročnej čtenář. Vždy hledám něco, co mě ohromí, překvapí. Něco, co mě donutí nadzvednout obočí kvůli tomu, jak super to vlastně je. A ačkoli poslední dobou proplouvám vodami jiných žánrů, než je young adult, pořád jsem několika určitým YA dílkům věrná. Proč? Protože to jsou prostě ty příběhy, které ve svém životě chci mít, ve kterých chci žít.

Do této skupiny vyvolených se řadí i série Nyxia od Scotta Reintgena. S jejím čtením jsem začala na konci roku 2018, protože jsem ji dostala od Dobrovského jako recenzák. První díl mě hrozně moc překvapil a věděla jsem, že se po pokračování budu pídit, i kdybych měla na dosah vlastní smrt. Další dva díly jsem si už dokoupila sama, čímž jsem si rozhodila symetrii své knihovny, ale všichni víme, že zrovna já se o tohle „upravování knihoven level perfekcionista“ moc nezajímám, že ano.

Druhý díl jsem četla metodou toho „šetři si to, je to potřeba“ a vážně jsem se při tomto systému zvládla udržet. Měla jsem díky tomu příležitost číst to déle a delší dobu si to také vychutnávat. Na třetí a tedy závěrečný díl jsem chtěla nastoupit podobným způsobem, jenže jsme odjeli na víkend na chatu, já se odpojila od internetu, pak jsem si na chviličku zalezla k Nyxii… a zbytek si asi dokážete domyslet sami. Už jsem se od ní neodtrhla.

Recenze posledních dílů jsou vždy takové ošemetné. Nepřečte si je moc lidí, protože se v nich můžou objevit spoilery na díly předchozí. Podle mého názoru navíc ani tolik nenalákají. Ti, co už sérii znají, se rozhodnou sami, zda chtějí ve čtení pokračovat. Proto jsem se rozhodla dnešní recenzi pojmout úplně jinak. Nyxia je za mě jednou z nejlepších knižních sérií, jaké jsem kdy četla, takže si rozhodně své místo zaslouží.

Spolupráce a jejich špína za nehty

Ani nevím, proč jsem se rozhodla tento článek sepsat zrovna teď. Možná už je to z toho, že jsem doma kvůli karanténě,  a tak se začínám věnovat všem tématům, která s vámi mohu rozebírat. A že právě spolupráce toho mají k rozboru hodně.

Jsem člověk, který tvoří jako knižní bloger už dva roky, a to už je poměrně dlouhá doba na to, abych si o spolupracích a recenzních výtiscích udělala svůj vlastní obrázek. Teď už vím, že mezi námi jsou blogeři, kteří dostávají spousty knih a ani je nečtou. Vím, že jsou tu lidé, kteří přijmou každou spolupráci kvůli tomu, že je to přeci kniha zadarmo, a je jim jedno, jestli se jedná o erotický román, na který by normálně nesáhli ani lopatou, nebo o dětskou ilustrovanou pohádku, která je upřímně nezajímá. Zjistila jsem, že někteří recenzenti knihy bezdůvodně chválí jen kvůli tomu, aby dostávali další výtisky zdarma (ale tohle není dobrá cesta, to je vám určitě jasné).

Tohle všechno vím a jako naprosto upřímný bloger tady poletuji mezi recenzenty, kteří své názory píší podle pravdy, a mezi těmi, co dělají přesný opak. Protože knihy zdarma – to je přece boží, ne? Jen ať jsme populární a naše knihovna je plná těch nejžhavějších titulů, co existují na planetě Zemi. A je jedno, že tam budeme mít kombinaci všech žánrů, i když nás některé z nich vůbec nezajímají. Hlavní je to, že je ta knihovna plná a my se s ní můžeme jako knižní blogeři chlubit na sociálních sítích.

Dobře, končím s ironií.

Bůh lží tě musí milovat – Kletba vítězů

Pojďme se přenést do rádoby drsného světa plného otroků a zrady. Pojďme si popovídat s hrdinkou, která ze začátku působí jako poměrně rozumná holka, ale bláznivé city jí obrátí celý život naruby. Pojďme si dnes popovídat o známé Kletbě vítězů a mém názoru na ni.

Budu předpokládat, že vám název Kletba vítězů něco říká. Protože pokud ne, tak nevím, jak jste se vyhnuli té kauze, která se kolem této knihy strhla. 

Už je to nějaká doba od toho, kdy se nakladatelství Fragment rozhodlo nedovydat poslední díl trilogie v tištěné podobě. Bylo to někdy v lednu? Určitě. Kauza Kletby vítězů se totiž svezla na vlnách tsunami ve vodách bookstagramu společně se mnou a mým příspěvkem o korekturách. Hádám, že v tuto dobu o tomto dílku slyšeli i ti, co se tomu předtím úspěšně vyhnuli.

Právě tohle byl důvod, proč jsem se rozhodla si knížku přečíst. Bylo to všude, bylo to nějakým záhadným způsobem spojené se mnou, do toho tady byla ta kauza o nedovydání… A tak jsem si na to stručně řečeno zase chtěla udělat svůj vlastní názor (jak typické). Takže jsem naskočila do vlaku směr eknihovna.cz a poprosila je o recenzní e-knihu. A oni mi jako vždy vyšli vstříc, protože na svých stránkách mají snad všechno. Proto opět moc děkuji jim, bez nich by tato recenze nevznikla.