pátek 6. listopadu 2020

Mé oblíbené klasické audioknihy

Nazdárek, moji drazí! 

Distanční výuka dělá zázraky – jsem aktivnější než předtím. Díky nedojíždění do školy a nesezení v lavici mám více času i na jiné aktivity a jsem za to vlastně ráda (ale kdybych měla na výběr, určitě bych bych si vybrala fyzickou přítomnost ve škole, nebudu lhát). Proto jsem se konečně dokopala k sepsání článku o svých oblíbených audioknihách. Je to úplně nový typ článku a možná na jeho bázi budu vydávat i další díly, moje oblíbené knihy za celou dobu, co jsem knihomolem (viděla bych to na nějakou top 10 a vím, že bude strašně složité to sepsat, ale třeba si troufnu!), fantasy, klasiky, sci-fi, seriály (čehož se asi ujmu, protože bych chtěla přiblížit, proč mě tak moc baví asijská dramata) a tak podobně. Dnes bych se ale chtěla věnovat třem klasickým audioknihám, k nimž jsem si našla cestu.

Farma zvířat, Kulička a Jak je důležité míti Filipa. Moc ráda bych vám je doporučila, protože za mě to jsou audia, která za stojí za poslech. Nemusíte ale nutně sáhnout po mluveném slovu, můžete tento článek klidně brát i jako doporučení tří klasik, vyjde to nastejno. 

úterý 27. října 2020

Rychlá recka: Daisy Jones & The Six

Nazdárek, moji drazí! Jak se máte? U mě dobrý. Asi. To nezní moc pozitivně, co? Ani já nejsem pozitivní 24/7 a věřím, že v této době to máme asi všichni tak. Chybí mi lidé, chybí mi pravidelné chození do školy, jsem strašně unavená a mám dojem, že mě všechno bolí, kdykoli se hnu. Ale začíná se to zlepšovat. Včera jsem si byla zaběhat a sice jsem se málem v našem sadu skácela k zemi, ale mám dobrý pocit, že se po delší době zase můžu pořádně hýbat. Věřím, že to bude opravdu už jen lepší! Jo, pozitivita je zpět, omluvte ten můj začátek. 

No, ale jsem tady. A proč jsem tady? To je teď podstatné. Nejsem moc aktivní, tak je překvapivé, že se tu vůbec objevuji.


Dnes to nebude klasická recenze, spíš jde o takové povídání – a proto jsem to nazvala tak, jak jsem to nazvala, rozumíme si, recka je speciální název pro můj názor, recka není recenze, recka je recka, můj subjektivní pohled na věc, v němž najdete téměř vše, co mě napadne. Už nevím, kdy jsem na tuto perlu přišla, ale používám to často, tak proč to nenacpat i sem, že ano.


Ráda bych se dnes vyjádřila k Daisy Jones a The Six, což je kniha, kterou jsem přečetla asi před týdnem. Na přelomu září a října mi totiž přišel balíček od Knih Dobrovský a neuvěřitelně mě nadchl. Kamarádka, která se mnou zrovna v tu chvíli telefonovala, je mi svědkem, že jsem na to koukala jako vyoraná myš. Všichni blogeři dostali čokolády a bonbónky od Lindtu (které už překvapivě prošly mým žaludkem), kosmetiku od Yves Rocheru a samozřejmě, to hlavní, dva recenzní výtisky, abychom měli co číst. Ve své současné situaci na nově vydávanou beletrii moc času nemám, snažím se více soustředit na klasiku a jsem až překvapená, jak strašně moc mě to baví. Teď například čtu Quo Vadis? a věřím, že budu pokračovat dál, přestože mi to jde pomalu (ale, Moro, asi by ses spíše měla soustředit na maturitní četbu, přestože zatím nevíš, jak vůbec bude maturitní zkouška probíhat). 


neděle 11. října 2020

Mořin povídací deník: Demian, druhé čtení v angličtině a nějaká ta motivace

Pamatujete si, jak jsem se na začátku září zmiňovala, že čtu Demiana a že ho do týdne do čtu? Hádám že ne (a taky v to doufám). Tato informace totiž pravděpodobně zanikla ve shluku mých dalších výkřiků, protože jsem si hodně rychle uvědomila, že nemám šanci to dočíst za tak krátkou dobu. Ale tak víte co, ta naivita mi vydržela alespoň dva dny, to docela ujde. (Autorka příspěvku se zoufale směje.)

Je vidět, že jsem si svůj volný čas na čtení nevypočítala nejlépe. Hodně velkou část svého volna věnuji klasice, protože stále mám v hlavě ten sen, že bych chtěla literaturu a češtinu studovat profesionálně. Snažím se pochytit ta témata, ve kterých zaostávám (a že jich není málo). Učím se tak trojnásobně víc než minulý rok. Volný čas ale stále zbývá. Většinou pak ale bývám tak vyšťavená, že po knize nesáhnu a raději si sednu s hrnkem čaje k seriálu nebo si jdu zatancovat nebo prostě jen tak přemýšlet nad tím, jak zajímavý a děsivý tento rok – a samozřejmě jak se k němu staví má pozitivní mysl. Pozitivita je důležitá, ale tento rok mi asi nezbývá nic jiného než se zoufale smát. Já sama jsem šťastná, v rámci možností, ale každé ráno se na nás hrnou přívaly nových zpráv a je zkrátka nutno uznat, že něco takového hne s každým.

Je těžká doba, moji drazí. Sama se teď tady na blogu objevuji po měsíci a přijde mi to, jako kdybych se tu neukázala několik let. Je zvláštní psát a vědět, že se tento text brzy publikuje. Fakt že jo.

Ještě zvláštnější je ale vědět, o čem chci mluvit. Poslední dobou nemám moc témat, s nimiž bych mohla přispět. Jasně, plánuji pro vás výběr své oblíbené klasiky a nějaké to doporučování, ale co se týče nově vydávané beletrie, jsem s tím na štíru. Proto je sakra zázrak, že konečně vím, o čem chci psát! Díky Demianovi od Hermanna Hessea jsem zažila již své druhé čtení v angličtině a určitě se jedná o jedinečný zážitek!

pondělí 7. září 2020

Až příliš děsivá spojitost – Řetěz

Přetrhnout řetěz není lehké. Zvlášť když působí dojmem, že se jedná o starodávný systém, který se nedá nijak porušit. Jenže ten, kdo za vším stojí, si přestal dávat pozor. Řetěz už není tak chráněný jako dřív. Kdo je jeho tvůrce? A přetrhne se vůbec někdy? 

Poslední dobou na čtení moderní literatury opravdu nemám čas. Studium k maturitě pomalu, ale jistě začalo, klasická díla a rozbory se pro mě stávají krásnou denní rutinou a motivace ke čtení v angličtině mě neopustila a určitě k tomu brzy napíšu další (doufejme, že velice inspirativní) článek. Času na nově vydávanou beletrii či young adult, která létá po českém bookstagramové scéně, tedy není mnoho, když přihlédneme i k mému tempu čtení.

Řetěz je ale čestná výjimka. Za možnost si ho přečíst moc děkuji Knihám Dobrovský, protože jsem se k němu dostala v rámci naší dlouhodobé spolupráce. A byla to velmi zajímavá záležitost, kterou s klidným (nu, možná i trochu neklidným, nerada bych měla na svědomí stabilitu vašeho žaludku) srdcem mohu doporučit dál. Knihu můžete zakoupit na tomto odkazu, stačí se prokliknout. A my? My samozřejmě pokračujeme dál, pokud na to máte to správné duševní rozpoložení a jste připraveni nechat se zaháknout do Řetězu stejně jako naše hlavní hrdinka Rachel. Skutečně je jen a jen na vás, zda se vám chce číst mé (ne)inteligentní řeči. Do ničeho vás netlačím. (A teď doufám, že jdete číst dál, protože tohle byl pouze nějakej divnej marketingovej tah na upoutání vaší pozornosti.)

pondělí 17. srpna 2020

Okem vrahů současnosti i budoucnosti – Jedináček

Paměť je vlastně zvláštní. To, co bych za žádných okolností neměl zapomenout, se mi právě proto z hlavy úplně vypaří. Je to prej obrannej mechanismus, kterej nás chrání před bolestí. Mozek dobře ví, že když si bude nepříjemný skutečnosti pořád připomínat, uškodí sám sobě, proto je radši vymaže. Nakonec nám v hlavě zůstane jen to, co si pamatovat chceme. Jenom to, s čím se dokážeme vyrovnat.

Některé příběhy dokážou se čtenářem otřást tak, že se k nim bude často vracet. Jsou témata, která nejsou lehká na strávení v žádné formě. Jedináček od Mi-ae Seo se mnou pohnul dostatečně, ať už je to tím, že se jedná o korejský román, od něhož jsem čekala hodně (a to, co jsem chtěla, jsem opravdu dostala), nebo že se toto dílko dotýká tématu sériových vrahů a jejich psychologie, celková podoba skutečně stačila na to, aby mě to odrovnalo. Sledovat uvažování vraha, jak jej popsala autorka, bylo více než zajímavé (a občas děsivé, nebudu lhát). Tato kniha rozhodně má co nabídnout!

Šanci přečíst si Jedináčka jsem získala díky spolupráci s Knihy Dobrovský a já jim opět moc děkuji za poskytnutí knihy k recenzi! Zakoupit Jedináčka můžete na tomto odkazu. A my jedeme dál! Proč se do toho pustit? To byste asi rádi věděli, je mi to jasné.

pondělí 27. července 2020

Je snadné uvěřit, že je to jen náš problém – Meta

Příběhy o superhrdinech většinou slibují strhující akci a tisíce zvratů, které sotva stihnete pochytit mrknutím oka. Meta od Pavla Bareše si pro nás ale přichystala něco jiného, přestože se v ní superlidé také objevují. Použila jsem slovo superlidé. Záměrně? Zkuste na to přijít sami, třeba vám to dojde.

Nejsem člověk, který si doma střádá knihy jako zásobu potravin na válku. Když si chci něco přečíst, většinou si to půjčím, existuje pouze jen pár výjimek, které si to privilegované místo v mých šedých regálech zaslouží. Leigh Bardugo u mě má trvalou rezervaci hned na několika poličkách, Sebastien de Castell ozařuje celou knižní stavbu jako barevná discokoule, pár klasik si tam jen tak sedí s vírou v to, že je nikdy nedonutím odejít (a mají pravdu)… Pavel Bareš a jeho tvorba tam také patří, i když bych měla být radši zticha, protože Projekt Kronos doma do teď v tištěné podobě nemám a vím, že to nebudu měnit. Loni jsem ho dostala od webu eknihovna.cz na recenzi v (překvapivě) elektronické formě a poté jsem si dokoupila už jen Kronovy děti (které jsem stále nepřečetla, ale já to napravím!). Ovšem Meta je něčím úplně jiným. Od začátku to pro mě měl být příběh, ze kterého se mi zvedne žaludek. A taky že zvednul.

Jsem strašně slabá povaha, co se týče témat sexuálního obtěžování, stalkingu, psychologických pletek, které mají druhého člověka donutit udělat něco, co by normálně neudělal (jasně, říkejte si tomu manipulace, ale já jsem chtěla být originální a použít více slov), a tak dále. Proto mě Meta v tomto směru srazila na kolena.