sobota 17. listopadu 2018

Stále nevím, který díl byl horší – Svět poté


S nadějí, že se mi to bude líbit více než Pád andělů, jsem se pustila i do druhého dílu. Tuto mylnou domněnku jsem získala asi po poměrně dobrém konci jedničky. Možná jsem měla poslechnout Betty a opravdu ho odložit, ale na druhou stranu jsem si rozšířila obzory (čeho, Moro? To by mě teda zajímalo. Jestli to mají být obzory četby, která ti absolutně nesedí, tak možná, ale jinak v tom jiné rozšíření nevidím).

Mou recenzi na první díl najdete dole pod tímto článkem. Nebo tady!

O autorce jsme si něco řekli již minule, takže to dnes přeskočíme a hned se budeme věnovat Světu poté.
Anotaci jsem jako správný knižní gangster opětně přeskočila. Co ode mě čekáte? Chtěla jsem mít tento díl rychle za sebou (protože co kdyby se mi to zase nelíbilo, že ano).
(anotace z webu databazeknih.cz)
V prvním dílu světového bestselleru (Mořina rychlá vsuvka – opravdu to nazývají jako bestseller?) Pád andělů jsme sledovali osud dívky Penryn a její rodiny poté, co na zem sestoupili andělé apokalypsy a uvrhli celý svět do chaosu. Pro všechny lidské bytosti nastal Svět poté. Nikomu se nedá věřit, každý musí spoléhat jen sám na sebe. To se týká jak Penryn, která pro ostatní jakoby vstala z mrtvých, tak i Paige, připomínající nyní oživlé monstrum. Po masakru přeživších lidí Paige zmizí a Penryn se vydává sestru hledat. Projíždí ulicemi San Franciska a nestačí se divit – kde všichni jsou? Pátrání ji zavede až do doupěte andělů, kde pronikne do jejich hrozivých plánů. Mezitím Raffe usilovně hledá svá křídla. Setkává se s Penryn a náhle stojí před otázkou – má zachránit svá křídla, nebo pomoci Penryn přežít?
Teď když si ten popis čtu, znovu musím konstatovat, že je příliš dlouhý, a kdybych se ke knize nedostala kvůli levné ceně a kvůli tomu, že jde o pokračování té šílené jedničky, nikdy v životě bych si ji do ruky nevzala. Navíc je to obsah celého děje z prvního dílu, to jen tak pro pořádek.
První věta mě přizabila (zase čerpám ze svých nesmyslných poznámek).
Ze začátku jsem si myslela, že to bude fajn. Rozjezd se mi líbil mnohem více než v jedničce, hrdinka mi svým uvažováním konečně sedla, děj pěkně plynul… asi tak do stránky čtyřicet. A pak to jelo nanovo. Jako kdybychom se přemístili na začátek Pádu andělů. Hrůza a děs. Kniha mě opět nezaujala (a kdo měl ten inteligentní nápad ji dočíst až do konce? Nemáš, Moro, náhodou tušení, kdo přesně to byl?).
Šlo to od sedmi ke dvěma. Sice to bylo na některých místech čtivé, ale těchto úseků se tam našlo tak málo, že to snad ani nemůžu brát v potaz.
Nejvíce mě na tom iritovalo, že autorka Susan Ee vyřadila ze hry druhou hlavní postavu - Raffeho. On byl snad jedinej, kterej mě v tom díle zajímal, a ona ho tam strčí až téměř u konce. Díky tomu byl celý příběh naprosto nemastný a neslaný, hlavní hrdinka se do tohoto nezáživného stereotypu dostala taky a celý Svět poté obdržel mou nálepku s nápisem „Fakturově tady umírám!“ (Kim, to bude nálepka pro tebe!). Páni, to je nápad, možná bych měla začít vyrábět vlastní samolepky s trefnými hláškami.
Rozhodně mě také štve, že se některým postavám vůbec nedostalo prostoru. Třeba takový Dýn a Dum. Nebo Obi. U toho jsem z počátku čekala, že bude hrát nějakou klíčovou roli, ale té se mu (dle mého tedy) vůbec nedostalo. Celé se to točí kolem hlavní hrdinky Penryn, její monstrózní sestry a matky, kterou by měli rychle poslat do blázince, kdyby v tom světě vůbec existoval.
Když se zjevili již výše zmínění chlapci se jmény Dýn a Dum, vždy se mi vybavily úplně jiné postavy. A to Fred a George z Harryho Pottera. Zdálo se mi, že to jsou jejich přesné kopie.
A u andělských škorpionů jsem v první chvíli prohlásila, že to jsou jasní rmutové z Labyrintu, ale naštěstí jsem pak svůj divný názor přehodnotila. Protože v tomhle je podobnost jen taková inspirativní.
Divné formulace z prvního dílu na náš číhají stále, stejně tak opakování slov, které čtenáře pomalu mučí.
Bojové scény jsou zajímavé asi tak jako věšení ponožek.
Jediné, co můžu vážně vyzdvihnout trochu výš, je – teď mě dobře poslouchejte, přijdou drobná slova chvály! – romantická dějová linie, která je tu hezky promítnutá a není nijak přehnaná a sladká. Sice trvá jen přes pár stránek, ale je opravdu velmi oddechová a příjemná.
Na závěr dodávám, že mě v celém příběhu pobavila jenom jedna část a kromě té romantiky se mi líbil jen konec… počkat, beru zpátky, mé vlastní poznámky mě už matou. Ten konec mi vlastně přišel divný.
Chcete doporučení této série? Ode mě ho rozhodně nedostanete. Já jsem ráda, že se těchto knížek konečně zbavím a pustím se do něčeho pořádného. Vypadá to na Ink od Alice Broadway (ať mě to nezklame, prosím!).
„Ty jsi prostě geniální, vždycky najdeš nějaké kreativní řešení,“ řekne a pořád se přidušeně směje. „Většinou je to něco s trháním, řezáním, kopáním, nebo bodáním, ale vždycky je to tvůrčí nápad.“
Mora Leray

pondělí 12. listopadu 2018

Mora nesouhlasí a zase plave proti proudu – Pád andělů


Minule jsem byla kvůli recenzi románu Hana velmi seriózní, dnes jsem zpátky ve své plné švihlosti. A s kritickou lupou v ruce.
Vítejte ve světe, kde lidi žerou lidi. Kde lidi žerou anděly. Kde je to divné. Kde hlavní hrdinka ztratila rozum (ne-li celý mozek). Mým dnešním úkolem je ukázat vám, proč z tohoto světa co nejrychleji vypadnout a nebýt jako Mora, která se ještě rozhodla, že se na své vlastní nebezpečí pustí i do druhého dílu.
K Pádu andělů jsem se dostala kvůli levné ceně a poukázce do Albatrosmedia.cz. Potřebovala jsem doplnit objednávku k Trnité řeči, a když jsem našla toto fantasy, které je velmi dobře hodnoceno na ostatních knižních webech a které stálo jenom šedesát korun, přihodila jsem ho do košíku i s jeho druhým dílem. Objednávka byla dokonána. A moje jízdenka do knižního pekla zakoupena (já si tak libuji v přehánění).
Pro začátek pár slov k autorce. Kdo to vlastně je? Sama to nevím.
(informace z webu databazeknih.cz + megaknihy.cz)
Susan Ee studovala tvůrčí psaní. Nejdříve na seminářích ve Stanfordu, dále pak v rámci The Iowa Writers Workshop a Clarion West. Miluje sci-fi, fantasy a horory s trochou romantiky. Bývala právničkou, ale v současnosti si užívá nezávazný spisovatelský život. Má na svém kontě právě fantasy sérii, která se stala bestsellerem a byla přeložena do více jak dvaceti světových jazyků. Tato série je zároveň tou, ze které dnes budeme čerpat. Podíváme se na zoubek Pádu andělů, což je první díl trilogie Penryn a konec dní (třetí díl ale dosud nebyl přeložen – štěstí?).
Takže… co kdybych s tím konečně začala?
Obálka je boží. (Jestli čekáte, že ještě něco dodám, tak čekáte marně.)
Je to šest týdnů, co andělé apokalypsy sestoupili na zem a zcela ovládli dosavadní poklidný chod moderního světa. Ve dne jsou lidé v San Francisku, kde žije i Penryn a její rodina, zastrašováni pouličními gangy, v noci tu panují strach a podezření. Penryn se snaží v chaotickém městě přežít a ochránit svoji rodinu, ovšem do té doby, než je její sestra Paige unesena anděly. Penryn je ochotná pro záchranu sestry udělat cokoli.
Cokoli, včetně uzavření obchodu s nepřítelem. Jen s pomocí Raffeho, anděla, kterému byla useknuta křídla jeho vlastními „lidmi“, může Penryn najít Paige. Ona potřebuje jeho, on ji. Navíc se mezi nimi vytvořilo zvláštní pouto, které je však v současném nastoleném pořádku absolutně nepřípustné.
Už jen anotace nám říká, že půjde o naprosto předvídatelný příběh, alespoň z hlediska romantické dějové linky. Já se tímto popisem extra nezabývala, ale kdybych už měla být konkrétní, je na mě příliš dlouhý. A to se mi k fantasy nikdy nehodilo a hodit nebude.
Ze začátku mi chybělo nějaké lepší uvedení děje. Autorka má totiž za to, že tyto informace získáme v anotaci a že v příběhu už být nemusí. Chyba lávky. Je to potřeba, protože jinak to není ono. Čtenář se ztrácí, ačkoli ty potřebné detaily vlastně zná ze zadní strany knihy. V příběhu to zkrátka být musí. A u tohoto námětu by bylo fajn, kdyby to přišlo hned nějak ze začátku.
Susan Ee svůj styl psaní okořeňuje hovorovou češtinou, která působí tak nějak „neomaleně“ (alespoň mně tedy). Zvlášť když je celá kniha psána z pohledu první osoby. K tomu Susan používá všechny možné trapné vtipy, které ji v době tvorby napadnou. Opakování slov je na stránkovém pořádku a stylistika taky značně pokulhává (tady bych ale měla námitky vznášet spíše korektorům, že?). 
Na druhou stranu se to hezky čte, i když ne vždy. Jsou tam části, kdy člověka celá kniha dokáže naprosto znudit, že by byl schopen ji snad i spálit, jen aby ji už nemusel louskat dál. Tohle je hlavně v první třetině, ale o Mořině rozdělení knihy do tří částí budeme mluvit až za chvíli.
Námět je ohraný a naprosto příšerně divný. Šílenost, které jsem z počátku nevěřila. Do tohoto tématu bych se jako spisovatelka nikdy nepustila. Možná i autorka s ním měla problémy, protože z mého pohledu se mi svět zdál nepromyšlený. Navíc se tu schází klišé navlečené ve zlatém kabátě s pitomostí v mozku hlavní hrdinky. Do toho ty všechny nesrovnalosti, kterých jsem si všimla, a vykvétá nám z toho příběh, jenž je naprosto padlý na hlavu.
V civilizovaném světě, kde existují zákony, banky a supermarkety, je paranoidní schizofrenie velký problém. Ale ve světě, kde banky a supermarkety využívají gangy k mučení, je být trochu paranoidní vlastně výhodou. Schizofrenie je ale problém pořád. Neschopnost odlišit realitu od fantazie má k ideálu daleko.
Při čtení jsem protočila oči tolikrát, že jsem chvíli uvažovala i o tom začít si to počítat, ale asi tak u čísla deset jsem toho nechala. 
Taky jsem zjistila, že jsem pravděpodobně sadista. Jak jinak bych si mohla vysvětlit skutečnost, že se mi nejvíce líbí části, kde hlavní hrdinku mučí? 
A hlavní hrdinka Penryn je (bohužel) kapitola sama o sobě, ale to bych ráda zahrnula do svého rozdělení, do něhož se pustíme hned teď.
Vyrobila jsem k tomu krásný obrázek, který za mě vysloví všechno, co jsem ještě chtěla do recenze přidat.

No, možná jsem krutá, ale ono jiné slovo než hrůza opravdu použít nejde. Nemůžu kvůli konci, který mě poměrně bavil, smazat všechny ty své poznámky, které jsem k ději pronesla. Všechnu tu kritiku, co ze mě vyskákala. Třeba bude druhý díl lepší, což hodně brzy zjistím, ale tohle bylo zklamání – a to velké. 
Zamlouvalo se mi jen pár úseků, líbilo se mi toho opravdu minimum. A to je špatné. Fantasy dílo, z něhož by se toho dalo tolik vyždímat. I ten námět, který drží částečku klišé, mohl být lépe zpracován. Vážně mohu jen doufat, že se Susan Ee s druhým dílem popasovala lépe.
Teď si hlavně připadám jako vyvrhel. Tato série je docela chválená a pak jsem tu já a můj názor, který jde úplně proti proudu. No, co s tím nadělám? Já jsem Mora a ta je přeci vždycky divná.
Četli jste Pád andělů? Souhlasíte se mnou, nebo vůbec? Pokud ne, rozhodně mi dejte vědět do komentářů, co přesně se vám na sérii líbí! Ráda bych to věděla.
Mora Leray

úterý 6. listopadu 2018

Krutost, pravda a žloutkový věneček – Hana



Tohle výjimečně nepatří k recenzím, kde si udržuji svůj nadhled, vtip (ha), ironii a tu typickou trhlost, která se za mnou všude sune jako nějaká krvelačná nemoc. Dnes jsem svou masku švihlé recenzentky odhodila, protože bych to ráda pojala vážně. (A pokud se teď někdo směje, ať radši zmizí ve stínech, protože já si legraci nedělám.)
Haně jsem se dostala na Světě knihy v Plzni, kde jsem se ocitla na přednášce samotné autorky Aleny Mornštajnové. Sice jsem o tomto díle slyšela již několikrát předtím, ale nijak jsem se do přečtení nehrnula. Bylo to známé, bylo to všude, sklízelo to příšerný úspěch a já se bála. Zase jsem se bála, že nezapadnu do davu spokojených a nebude se mi to líbit. Třeba tak jako to bylo s Carrie od Stephena Kinga, která na mě měla podle přátel udělat velký dojem, a nakonec nic z toho. Stejně to dopadlo například i s Panským domem.
Když jsem ale vyslechla v Klempírně (jeden sál na Světě knihy Plzeň) tu skvělou besedu, poznala autorku a usoudila jsem, že je mi opravdu sympatická a že bych si tu knížku mohla i koupit, bylo rozhodnuto. Protože když se jednou nějaká kniha ocitne u mě v knihovně, přečtení se nikdy nevyhne.
Dnes se tedy podíváme pod pokličku známému příběhu, který se mi vryl pod kůži, jak nejvíce jen mohl. Po dlouhé době to bylo… hodně, opravdu hodně silné čtení a byla jsem ráda, že jsem ho v určitých částech rozdýchala.
A kdo teda je Alena Mornštajnová? Pokud ji ještě neznáte nebo pokud zastáváte názor, že čtení českých děl pro vás není, ráda vám tuto ženu představím.
(informace z webu databazeknih.cz + mé osobní znalosti)
Alena Mornštajnová se narodila ve Valašském Meziříčí v roce 1963, vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a momentálně pracuje jako překladatelka a lektorka anglického jazyka. Svou první knihu, Slepá mapa, vydala v roce 2013. Když ji psala, nikomu o tom neříkala. Možná z toho důvodu, že kdyby ji nedokončila, bylo by to pro ostatní zklamání (teď mi nějak unikají posbírané informace). Zmínila se o tom, až když ji kompletně dopsala, zeptala se své dcery, které nakladatelství by jí doporučila pro první vydání, a když jí odpověděla, že Host se zaměřuje především na české autory, Alena Mornštajnová poslala své první dílo právě tam. Dále svou tvorbou pokračovala k románu Hotýlek a teprve potom přišla ta osudová vlna Hany, která si svou pozornost našla snad u každého čtenáře (a možná i nečtenáře, ta kniha byla a stále je naprosto všude).
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.
Tentokrát jsem na anotaci moc nekoukala, protože jsem se do Hany pustila především kvůli tomu poprasku kolem ní, samotné autorce a dokonce podpisu, který uvnitř knihy mám. I tak nám ale musí být jasné, že Hana nebude nic křehoučkého. Nic z cukrové vaty, ledaže by ta vata byla černá a chutnala jako uhlí.


Také musím jen tak pro efekt pochválit obálku. Jen mě tam irituje, že přes věneček přejíždějí i ty šedé pruhy. Sice vím (oprava – myslím, že vím), co tím chtěl grafik říci, ale i tak mi to tam úplně nesedí.
Už ze začátku je to velmi čtivé, dokonce jsou některé úseky z první čtvrtiny knihy i trošinku vtipné (humor se pak ale nadobro vytratí). Sice jsem si musela nějakou chvíli zvykat na extrémně dlouhá souvětí, protože jsem se motala v jejich významu, ale jinak byl můj první dojem velmi kladný. A kladným až do konce zůstal.
Je to drsné, kruté. Ani nevím, kolikrát jsem mohla tato slova zopakovat. Když si člověk uvědomí, že to tak skutečně bylo, žal hlavní hrdinky se přenese i na něj. Není to nic příjemného, zvlášť když jdete po dočtení spát a modlíte se, aby se vám o tom nezdálo. A pak se vám o tom stejně zdá. Musím autorce vyseknout poklonu. Je to skvělé. Je skvělé, jak se tento příběh dokáže zamotat do života i těm, kteří to nezažili.
Celou dobu chcete vědět, jaká minulost Hanu vlastně provází, ale vysvětlení se vám dostává jen po úlomcích. Teprve až za polovinou knihy začnete objevovat informace uceleně, protože se přenesete i do Hanina pohledu, který – věřte mi – stojí za to. Možná vás bude v některých chvílích štvát, že se příběh zastavil, ale brzy se zase rozhoupe a bude to mnohem, mnohem horší než předtím. A ta hlavní minulost, kterou potřebujete znát, nakonec přijde opravdu v ten pravý čas, to uznávám.
„Dárek pro tebe,“ ozvalo se z horní postele. Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka byla kamarádka. Brambora toho byla důkazem.
Je zvláštní pomyslet na to, že tato horní část by byla v naší době vlastně vnímána jako vtip. Kdyby se to stalo teď, všem to bude připadat hrozně komické, ale tenkrát to tak nebylo. Nemohlo být.
Upřímně? Drsnější knihu jsem v rukou asi ještě neměla. Můžu to říct naprosto jistě. Když jsem Hanu zaklapla, přejela mi po nohou tak mrazivá vlna, že jsem se úplně oklepala a radši odložila dílo vedle sebe.
Děkuji moc autorce za to, že vůbec napsala něco takového. Je to pravdivé, úžasně popsané, příšerné, děsivé, chvályhodné… Vše v jednom.
Myslím, že můj názor na tuto knihu je jasný. Sice tam byly pasáže, které se mi zdály zdlouhavé tím, že se děj nijak neposouval, ale bylo jich takové minimum, že to ani nemohu brát v potaz.
Ticho. Bylo to cizí, zlověstné ticho, které mě tak překvapilo. Neslyšela jsem tikot hodinových strojků. Kyvadla nehybně visela a ručičky na cifernících ukazovaly čas, kdy se zastavily. V domě nezůstal nikdo, kdo by desítky, možná stovku hodin natahoval, nebyl tam nikdo, kdo by je potřeboval. Bylo to, jako kdyby umřely.
Jak jste na tom s Hanou vy? Četli jste, stále odoláváte tomu poprasku, který kolem ní je, nebo se na ni vůbec nechystáte?
Prosím, podpořte mě i na Facebooku!
Mora Leray

sobota 3. listopadu 2018

Pokud se neotrávím, bude těžší mě zabít - Krutý princ



Když jsem dnes usedla před počítač s poznámkami ke Krutému princi, docela jsem se vyděsila. Nejen že moje připomínky k celému příběhu byly naprosto nesmyslné a rozkouskované na jednotlivá, chválou přeplněná slova kvůli tomu, jak strašně moc se mi knížka líbila, celý text poznámek zároveň obsahoval asi tak tisíckrát slovo „boží“. Normálně bych se mohla na tuhle recenzi jednoduše vykašlat, říct vám, že je to (jak jsem se vyjádřila ve svém mobilu a už výše) boží, a jít od toho. Ale to bych vám neudělala. Vím, že jsou pro vás moje názory důležité (egoista), takže se na tuto recenzi, už teď odsouzenou k zániku (přeháním), raději ihned vrhnu.
Krutého prince jsem dostala od Humbooku ve VIP tašce, takže před nimi musím teď zpětně pokleknout, že mi dodali něco tak úžasného. Ze začátku jsem vůbec netušila, že mě to bude tak moc bavit.

A kdo je tedy autor té pecky, která mě tolik zaujala? Nikdo jiný než Holly Black, spisovatelka, o které jsem si informace musela dohledávat.
(z jejího krátkého životopisu na webu databazeknih.cz)
Holly Black je jedna z nejúspěšnějších amerických autorek příběhů pro děti a mládež (zírám). Její smysl pro fantazii a tajemno si získal u spousty čtenářů velkou přízeň, čemuž se nedivím, když to tak bylo i u mě. U nás v češtině vyšla například pětidílná série Kronika rodu Spiderwicků, která mi je známa alespoň svým jménem, ale k přečtení jsem se stále nedostala. Dnes mám v ruce první díl nové série, a to Krutého prince, na něhož se podíváme pod mou kritickou lupou (je asi nějaká rozbitá).
Vítejte ve světě, kterému vládnou nelítostné víly!
Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.
Hned po této informaci následuje doporučení od slavné Leigh Bardugo, autorky série Šest vran (odkaz na recenzi druhého dílu), Wonder Woman: Válkonošky, Trnité řeči a série Griša (odkaz na recenzi třetího dílu). Možná mě trochu ovlivnilo, že tuto spisovatelku považuji za naprostou bohyni ve světě fantasy, ale neřekla bych, že byl její vliv zase tak velký. Ha. Ha. Ha.
Anotace je povedená, přesně takovou si k tomuto námětu představuji. I obálka má určité lehoučké kouzlo, není přeplácaná a jasně z ní vypovídá to pořekadlo typu „v jednoduchosti je krása“.
(Je na čase otevřít ty nesmyslné poznámky, sakra, sakra.)
Na začátku jsem netušila, co od toho mám čekat. Prvních padesát stránek pro mě bylo utrpením, protože jsem si nedokázala zvyknout na autorčin styl psaní – nevím, čím to bylo, ale zkrátka jsem se do děje neuměla správně ponořit, ačkoli text byl psaný poutavě a příjemně. Napadlo mě, že je to podobné jako s Leigh Bardugo a jejími Šesti vranami, u kterých byl úvod stejný – krásný styl, skvělý děj, výborný popis, a i přesto jsem se cítila v roli čtenáře, jako kdybych poslouchala píseň, která postrádá důležitý text. Věděla jsem trochu, co se děje, ale čtení mě nebavilo.
Naštěstí se to ale zlomilo. Jasně si pamatuji, jak jsem si začala uvědomovat, že se mi ta kniha strašně moc dostává pod kůži, jak se modlím, aby mě nějaká postava neopustila, jak doufám, že bude mít Krutý princ ještě tak dvojnásobné množství stran. Někdy jsem se usmívala, někdy ne, všechny drobnosti na mě působily, za což musím autorce poděkovat. Vážně mě to nadchlo.
Děj krásně plyne, celé dílko jsem vlastně dočetla za jediný den. Nemohla jsem se odtrhnout.
Probodnu ho pohledem. „Umím dělat oči. Na tebe to zabralo, vzpomínáš?“
Obrátí oči v sloup. „Nečekej, že budou ostatní sdílet můj dekadentní vkus.“


A teď bych ráda vyzdvihla ještě pár (podívejte se znovu na to slovo „pár“ před touto závorkou, až to všechno dočtete, dobrá?) drobností, které se mi líbily víc, než je asi zdravé.
Hodně se mi zamlouvalo jedno konkrétní odkrytí minulosti, jež začíná slovy „Tady jsou tři věci, které jsem vám o sobě dosud neřekla“. Tyto úvody znám z deníků a popravdě bych nečekala, že je najdu tady. A možná právě proto mi to tam tak sedlo. Ta originalita z toho dost čiší.
Líbí se mi, že hlavní postava má mozek. Někomu třeba není sympatická, ale já si s tou holkou rozuměla hrozně moc (i když moc nemusím to její jméno).
V tomto světě se také něco považuje za dar. Víte, co by to mohlo být? Ne? Tak si představte, že je to lhaní. Že je to blbost? Ne, celý svět pro to má jasné vysvětlení, ačkoli mi tam chyběla jedna drobnost… kterou vlastně nemůžu prozradit, protože bych vám řekla něco důležitého a vy byste se do té knížky už nikdy nepustili. Ne, budu zticha.
Líbí se mi, že je tam taková ta část, kdy můžete říct „tak tohle jsem nečekala!“.
Líbí se mi, že mě Krutý princ přinutil přemýšlet o tom, že bych ve svém životě chtěla dělat špeha.
Líbí se mi, že ze mě kniha udělala paranoidního šílence, který při každé romantické scéně podezřívá všechny možné postavy, že určitě něco předstírají.
Líbí se mi týpci se jmény Přízrak a Šváb. To jsou zkrátka borci.
Líbí se mi, že když jsem šla psát recenzi na Trnitou řeč, nedokázala jsem se na ni skoro vůbec soustředit, protože pár metrů ode mě ležel pohozený a rozečtený Krutý princ. Je fajn vědět, že mě to tak ovlivnilo.
Líbí se mi, že autorka umí skvěle popsat jídlo... No, na jednu stranu vlastně ne. Docela mě iritovalo, jak má člověk při čtení pořád na něco chuť.
To už by mohlo stačit. Však jsem říkala, že je to pár drobností. Jenom pár. Pár.
Takže?
Bylo to zkrátka boží. Nicméně i tak se mi tam nezamlouvala jedna drobnost, kterou bohužel zase nemůžu prozradit. Mohu jen říct, že hrdinka má v jedné romantické situaci trošku jiné myšlenky, než bych očekávala. Nesedlo mi, že předtím k tomu byla postavená úplně opačně a pak najednou… Pokud víte, o čem mluvím, klidně mi dejte vědět na Facebook, pokecáme si o tom.
Každopádně je to ale rozhodně skvělé. Svět je promyšlený, děj plyne, a pokud přetrpíte těch padesát stránek na začátku, které ničí celé hodnocení, čtení si rozhodně užijete. Mohu doporučit.
Krutý princ vychází už 5.11., tak doufám, že jsem vás k jeho koupi navnadila!
„Jak se tvůj dnešní večer vyvíjí? Můj se točí kolem jalových konverzací o tom, jak se bude má hlava vyjímat napíchnutá na kůlu.“
A na závěr bych vás ráda poprosila o podporu na Facebooku. Má stránka určitě uvítá další sledující, takže pokud vás má tvorba zaujala, budu jen ráda za like, který mi tam hodíte. Zároveň vám musím také poděkovat za přízeň, protože návštěvnost na blogu den ode dne stoupá. I můj Instagram je teď dost populární. Jsem za vás vážně moc ráda, moji čtenáři!
 Mora

úterý 30. října 2018

Zlaté příběhy, které vyprávěla sama půlnoc - Trnitá řeč


Pokud chcete něco, s čím si budete moci sednout na gauč a mezi pohodlné polštáře, zatímco venku bude pršet, a u čeho budete popíjet z hrnku čaj nebo kafe, Trnitá řeč od Leigh Bardugo by měla být jednou z prvních knih, po kterých sáhnete.

Nějaký moc recenzní začátek, nemyslíte? Asi jsem za ten týden neaktivity posbírala více inteligence, než jsem vám tu ukázala za osm měsíců, co V záplavě knih vůbec existuje. Hm, vraťme se raději k mým typicky zvláštním názorům, dobrá?

Konečně jsem se dostala ke své milované autorce, protože konečně vydala něco dalšího. A já KONEČNĚ našla dostatek peněz (to zní, jak kdybych je hledala na ulici), abych si objednala její Trnitou řeč. Pohádkovou knihu s příběhy, které napsala sama půlnoc, jak se uvádí přímo na obálce.

Nejdříve si ale pojďme něco říct k samotné spisovatelce, o které toho sama dost vím (druhý Sebastien de Castell asi, většinou ty informace nemívám).

Leigh Bardugo je moje bohyně. Narodila se v Jeruzalémě, ale od mala vyrůstala v Americe. Svou spisovatelskou kariéru započala v roce 2012, kdy vyšel první díl série Griša – Světlo a stíny. Tu já osobně tedy nepovažuji za naprostou pecku, ačkoli vím, že v Americe (a možná i v jiných zemích) to byl bestseller. Pro mě je bestseller až kniha, která vyšla v roce 2015, a to je tedy dílo jménem Šest vran.

Leigh Bardugo se měla dle všech plánů objevit i na letošním HumbookuFestu, což byl i jeden z důvodů, proč jsem se na něj rozhodla jít, ale nakonec předčasně zrušila své evropské turné a nedorazila. Já mám zkrátka vždycky smůlu, už bych si měla zvykat. To hlavní, co si však máte z mého povídání odnést, je to, že dnes se podíváme na další dílo této úžasné spisovatelky. (Pokud to čte ta stejnojmenná dívčina Kim, hádám, že se mnou určitě nesouhlasí, že ano? Znám tvůj názor na Prohnilé město!).

Mrkneme se tedy na Trnitou řeč, kterou jsem dnes stihla zmínit již nespočetněkrát. Tak to bývá, když je člověk nadšen.

Vydejte se do krajiny kouzel, kde vládne temná magie, protéká tudy neposlušná řeka a minout vás může poslušná bouře. Přihlížejte pokoutním obchodům sjednaným pod rouškou noci. Vstupte do měst, ve kterých straší, a do lesů, ze kterých nevede cesta ven. Přečtěte si příběhy o mluvících zvířatech a oživlých figurkách z perníku. V temných pohádkách je totiž možné všechno. Za každým rohem číhá zrada, msta, obětování, ale třeba i láska…

Anotace je skvělá. Stejně jako obálka, ta se vydařila opravdu úžasně. Celá kniha je navíc doplněna o krásné ilustrace. 

 
Děj nás vtáhne do magického světa, který už všichni dobře známe. A ti, kteří neznají, jsou zároveň ti, kteří nečetli ani Šest vran, ani Grišu. Povídky se odehrávají totiž přesně v tomto světě a v každé z nich poznáme jiný úsek, jiná místa, jiné krajiny.

Leigh Bardugo se pyšní úžasným stylem psaním. Dobře, kdybych měla přečtenou jen Grišu, tohle asi neřeknu. Tam mě její styl tolik nezaujal. Ale když jsem nahlédla i pod desky neuvěřitelných Šesti vran, zvykla jsem si na její detailní popisy, hezké metafory, nad nimiž vám zůstává rozum stát, příjemné vykreslení prostředí a skvělé dialogy postav. A tady v Trnité řeči na mě toho vybaflo ještě víc. Jsou to pohádky a v nich je možné všechno. Autorka nám ukázala, že to celkové „všechno“ dokáže proměnit opravdu v cokoli. Některé dějové linky jsou až příšerně absurdní, ale to nic nemění na tom, že je to hrozně originální a že se to skvěle čte. A já mám ráda příběhy, které se čtou jako jedna báseň.

Kalle pokynul sluhům a ti přinesli tři truhlice perel. V první byly bílé a zářivé jako sníh, v další stříbřitě šedé jako bouřkové mraky a ve třetí se leskly perly černější než bezměsíčná noc.

Opravdu mě knížka bavila. Vůbec jsem při tom (samozřejmě) nemyslela na to, že se rozplývám štěstím, že Trnitou řeč vůbec držím v rukou. Ne, vůbec. To by mě samozřejmě nenapadlo. Chápeme se. (Autorka článku na vás teď mrká.)

Popravdě ani nejsem schopná říci, jestli se mi nějaká povídka nelíbila. Všechny byly skvělé, svým způsobem jiné. Hodily se k období, které teď zrovna máme. Polovinu knihy jsem slupla, když za okny pršelo a byla jsem ráda, že nemusím vycházet z bytu. Že si můžu užívat čtení s kafem v rukou.

Nevím, co k tomu dodat. Možná jen ta osudná slova, která člověk používá, když chce něco vyzdvihnout výše. Doporučuji.

„Můj otec mě slitování nenaučil.“

„Copak se nedovedeš učit sám?“



Mora Leray

pátek 19. října 2018

Sedm knižních otázek a sedm knižních odpovědí

Wren se už asi po desáté ptal, proč přesně se dobrovolně sešel s Joem. Proč mu proboha navrhl, že spolu večer zajdou na čaj? Možná proto, že Lisandro nebyl k nalezení, protože se mu od včerejšího setkání v kavárně neozval, Gemma stejně tak a jeho další přátelé byli někde na dovolených. Léto, typické léto. Jen Wren trčel kvůli plánu převratu organizace tady. Příští rok se někam vydá. Třeba pojede navštívit mamku do Polska. Kamkoli. Ačkoli Prahu miloval, někdy jí měl už dost tím, jak nepřetržitě a beze změny v ní žil.

„Hej, Wrene, vnímej mě, kluku,“ křikl na něj Joe s úšklebkem.

„Nevnímám tě. Přemýšlím, co tady s tebou dělám,“ přiznal Wren, pokrčil rameny a usrkl si z čaje. Už chápu, proč je tahle čajovna tak vyhlášená, napadlo ho.

„Sám ses mě zeptal, víš to, že jo?“ 

Wren kývl hlavou, znovu zasažen tím faktem, že si to naplánoval sám. „Vím. Začínám litovat,“ pronesl ponuře.

Jsem tady a zdravím všechny pozemšťany, nepozemšťany, asociální knihomoly a mé milované přátele, kteří mě v tento moment jistě sledují! Vítám vás V záplavě knih! Tento týden poprvé. 


Na začátek jsem vám sem přidala další ukázku ze své práce, na které zrovna dělám, aby to tu nebylo tak suché. Tady je to totiž vždycky strašně suché, jasné, Moro. Jedná se o krátký úryvek z díla, jehož příběh jsem vymyslela na základě soutěže Hvězda inkoustu od Fragmentu. Právě totiž plním svou spisovatelskou výzvu, která vznikla právě kvůli zadání této soutěže. Napsat minimálně dvacet pět tisíc slov do konce listopadu, už mi chybí jen kousek a celý příběh bude brzy dokončen! Přeju pak lidem ve Fragmentu příjemné počtení, hádám, že to vyhodí do koše hned po prvních pěti stránkách (autorka článku se zase příšerně směje).


K věci. O čem bude dnešní článek? Chtěla jsem se zaměřit na svůj začátek psaní, ale nějak na to nemám náladu, takže se hodlám pustit jen do takové sedmičky knižních otázek, kterými vám vlastně ještě více přiblížím svou knihomolskou stránku (jako kdybyste mě za ten půl rok z recenzí ještě neznali, že jo). To ale až za chvíli.


Kdo sleduje Facebook V záplavě knih, jistě si všiml změny profilové fotky. Také jsem aktualizovala informace týkající se stránek, kde mě ještě najdete, a také jsem vyměnila úvodku. Trochu změny, to víte. Pokud mě chcete podpořit i na tomto místě, budu jen ráda.

Co se blogu týče, začala jsem se prezentovat dvěma větami, které mě skvěle vystihují. Myslím, že jsem konečně našla něco, co se mi líbí a co mi k mé bloggerské identitě vážně sedí. Co tedy na každém místě najdete? (Ještě budu muset aktualizovat blog, chystám menší úpravy designu a celého menu vlevo.)

Mám pruhované vlasy, divný život a originalitu v krvi. Jsem recenzentka, které švihlost říká pane.


Potom jen přihlédnete k té fotce, kterou momentálně všude používám, a máte jasno. Buď v této šílené skořápce (proč… jsem to... nazvala jako skořápku?) vydržíte, nebo odběhnete se strachem v očích pryč. Já hledám jen odolné čtenáře, to mi věřte.

Myslím, že už jsem se dostatečně vykecala. Už jsem vám sem hodila ukázku svého momentálního psaní, zděsila vás úvodem, v němž jsem vás nazvala mimozemšťany, informovala vás o všech novinkách a stále jsem se prostě nedostala k tomu, po čem se dnešní článek jmenuje.



Zdravím tě, já jsem Lora a budu tě provázet dnešním rozhovorem. Co kdybychom tedy začaly?


Souhlasím, Loro, ať je ti měsíc svědkem.

Jakou knihu jsi naposledy četla, kterou máš právě rozečtenou a kterou plánuješ číst jako další?

Momentálně procházím mezi reálným životem a příliš sladkými sny v Knihkupkyni od Cynthie Swanson. Musím zatím uznat, že je to dost čtivé, styl vyprávění autorky se mi zalíbil a rozhodně se mi zamlouvá i námět, který je podáván moc pěkně. Naposledy jsem přečetla mého milovaného Divotvůrce. A co se týče mých plánů, po Knihkupkyni bych se ráda vrhla na Krutého prince. Mám ho jako reading copy z Humbooku, takže jsem na něj dost zvědavá a chtěla bych ho přečíst ještě před jeho vyskočením na pulty knihkupectví.

Jaké žánry ti nejvíce sedí?

Nejsem zrovna vybíravá. Pokud je to dobře napsané, zaujme mě námět a kniha je svým dějem opravdu poutavá, skousnu všechno od romantických příběhů (u kterých občas házím šavli do kýblu vedle postele, protože tam bývá až moc cukru), přes detektivky až po fantasy a sci-fi. Vážně nepohrdnu téměř ničím, za poslední dobu jsem si oblíbila i psychologické thrillery. Jako každý správný knihomol své generace ale spadám mezi milovníky fantasy a sci-fi. Obdivuji všechno, v čem se fantazie autora potýká s naprosto nemožnými věcmi.

Organizuješ si knihovnu?

Ne. Ne. Já fakt ne. Házím to tam, jak se mi zlíbí, protože mám jen jeden takový regálek a skříňku, ale v nejbližší době samozřejmě plánuji menší úpravy. A nové poličky, protože mám na zemi docela místo, takže bych si to mohla dát i nějak esteticky dohromady.

Který z autorů, o nichž se v knižním světě hodně mluví a kteří jsou velmi vychvalováni, ti svou tvorbou nesedí?

Jednoznačně John Green. Četla jsem od něj Jednu želvu za druhou, kterou jsem dostala jako recenzní výtisk od Megaknihy.cz (můžu vám znovu poděkovat, jestli chcete), ale dvakrát nadšená jsem tedy nebyla. Čekala jsem bůhvíco, ale nakonec mě to tedy nedostalo. Nevím, proč je to tak populární. Proč je Green tak známý.

Každopádně se ale nevzdávám – doufám, že alespoň nějaký jeho příběh mě přesvědčí o tom, že si zaslouží, aby o něm knihomolové tak mluvili.

Dokážeš určit svou nejoblíbenější knihu za rok 2018? Samozřejmě se řiď slovem „zatím“, tento rok ještě neskončil.

Ne. Sice bych se mohla pokusit pořádně se zamyslet, ale pochybuji, že bych dospěla k závěru. Bylo tu až moc skvělých kousků. Tenhle rok se hrozně moc podařil. Jsem na sebe zvědavá, až budu sestavovat ten seznam doporučovaných děl, která jsem objevila v roce 2018. Protože se vlastně bude jednat o všechny knihy, které jsem přečetla, nejen o díla vydaná v tomto roce. Proto to bude ještě mnohem těžší. Už teď ale vím, že tam najdete Prohnilé město od Leigh Bardugo, Divotvůrce od Sebastiena de Castella nebo třeba Stíny nad zálivem od Lucy Clarke. Bude toho dost.



Chodíš do knihovny?

Knihovna je hned po mém pokoji mým druhým domovem. Radši ani nechtějte vědět, jak dlouho tam zvládnu strávit. Jsem tam klidně až do zavíračky a čtu si. To už mi pak musí knihovnice nenápadně sdělit, že už budou zavírat.

Jsi spokojená s povinnou četbou k maturitě?

Jak se to vezme. Mám ráda čtení, to ano. Vyžívám se v některých žánrech tak moc, že se při hodinách literatury usmívám jako měsíček na hnoji, ale jsou zkrátka věci, které mě nebaví. A to je bohužel dost knih ze seznamu maturitní četby.

Jsem člověk, který miluje divadelní hry a jejich čtení. Nevím proč, dobře se mi to čte, takže se na to tak nějak se svou vlastní maturitou, která mě čeká za dva roky, spoléhám.

Vím, že se do těchto seznamů dávají knihy starší. Od autorů, jejichž jména nám musí něco říkat. Ty, které probíráme v literatuře, abychom věděli, jak se český jazyk formoval, kdo s čím přišel, kdo udělal velkou díru v jakém žánru, ale zdá se mi, že pomalu zapomínáme i na novodobé autory. Osobně bych byla třeba pro zařazení Harryho Pottera, protože ten už je tak profláklý, tolik známý a tolik oceňovaný, že už by tam zkrátka patřit mohl. Stejně tak Pán prstenů, Eragon, ale i třeba nová Smrtka, aby tam bylo i něco aktuálnějšího. 

Neříkám, že bych měnila celý seznam, souhlasím s tím, že bychom tato díla měli znát, ale dle mého by se četba měla alespoň trochu inovovat. Na některých školách už jsou v maturitě zařazeny knihy nové (například ten Harry Potter), ale u nás to tak není. To víte, obchodka, která si o sobě hodně myslí, ta se s tím nepárá. Mám velké štěstí, že ten seznam poskytuje dostatek divadelních her, abych si jich mohla zvolit šestnáct.

Co jsem tím teda chtěla říct? Mám dojem, že jsem se v tom hrozně zamotala.

Zkrátka si myslím, že by se maturitní četba mohla trochu změnit. Za sto let už bude Rowlingová historií a důležitým bodem v seznamu povinného čtiva se stane její známý Harry Potter, tak proč ji tam nemůžeme zařadit už teď?

Díky ti za rozhovor, jsi milé děvče, tak zase příště!

Jasný, Loro, příště vymysli nějaké zajímavější otázky, děkuju.


Doufám, že jsem vám tímto článkem znovu trochu přiblížila svou osobnost. A ráda bych znala váš názor ohledně té maturitní četby. Shodnete se se mnou na tom, že by se měla zařazovat i nějaká novější díla, nebo si stojíte za tím, že by to mělo zůstat takové, jaké to je? Či byste maturitní četbu nejraději zrušili a skládali zkoušku z novodobého fantasy a novodobého sci-fi? Vaše názory na toto téma mě vážně zajímají, takže pište dolů!



Mora Leray

neděle 14. října 2018

Kočkoveverka je profík, magie je zrádná - Divotvůrce


Potřebovala bych kočkoveverku, moji drazí čtenáři. A další díl Divotvůrce. A taky si znovu promluvit se Sebastienem de Castellem… Fajn, zkrátím to, když řeknu, že bych v tento moment asi potřebovala úplně všechno.
Po dlouhé době jsem narazila na něco, co bylo tak dobré, že se procenta mého hodnocení málem dotkla stovky. A kdyby nebylo těch dvou mini, mikro, pidi připomínek, dotkla by se té nejvyšší možnosti určitě.

S čím tedy dnes budete mít čest v mé recenzi už pravděpodobně víte (slepí snad nejste). Nejdříve se ale zaměříme na autora, protože k němu toho mohu říct hodně – konečně se jedná o někoho, o kom toho dost vím i sama od sebe.

Sebastien de Castell, kanadský autor série The Greatcoats (která u nás zatím nebyla přeložena, ale doufejme, že bude) a série Divotvůrce (kterého už u nás najdeme, a to rovnou dva díly), se letos objevil na Humbooku v Praze. Psala jsem to ve svém průvodci, takže pokud chcete znát mé zážitky z festivalu, klidně se mrkněte. Sebastien se u nás ukázal jako pravý borec. Na jeho přednášku přišly stovky lidí (samozřejmě i já), v sále rozesmál svým humorem úplně všechny a dokázal, že opravdu má co nabídnout. Navíc je to člověk, který za svůj život vystřídal mnoho různých povolání. Nejvíce mě z toho však zaujalo, že chvíli pracoval jako choreograf bojových scén.

Celkově mě tento autor velmi okouzlil. Je to týpek, myslím to naprosto upřímně. Tečka.
Už v době, kdy byl Humbook, jsem měla Divotvůrce rozečteného, ale nestihla jsem se dostat na závěr včas, takže jsem se tam dostala až dnes. A konečně jsem mohla vydechnout z úst ten zvuk „ách“, který charakterizuje všechny mé pocity. Větší pecku jsem vážně hodně dlouho neviděla.

Někdy vám život rozdá karty, se kterými nejde hrát. A jedinou cestou k přežití je naučit se triky! Jste-li zasvěcenci Jan’Tepu, měli byste být připraveni prokázat své magické schopnosti a stát se divotvůrcem. Jenže Kellen nezdědil žádné magické nadání a hrozí mu naprosté zostuzení. Do města však dorazí tajemná cizinka Ferius Parfax, která ho přiměje vybrat si jinou cestu. Je složitá a nevyzpytatelná, ale možná je Kellenovou jedinou nadějí.

Anotace je naprosto perfektní, námět jakbysmet. Je to jeden z nejlepších vymyšlených světů, s nimiž jsem se ve fantasy setkala, a přesně sedí do mého vkusu. Miluji magii. Autor to vymyslel zkrátka dokonale. Dělení kouzel, pásky na rukou, jež se mají rozzářit, a další drobnosti jsou naprosto skvělé. Ani nemluvě o úžasné obálce vylepšující celkový dojem, písmu, co je velmi příjemné na čtení, a úvodu, který vás naprosto uchvátí.


Rozhodně mě zaujal autorův styl psaní. Je hodně zvláštní, ale rozhodně zajímavý. Sebastien de Castell klade důraz na jistou rozvláčnost, která by mohla být dost problémová, kdyby kniha nebyla tak čtivá (ale čtivost je v Divotvůrci stoprocentně dokonalá!). Taky se vžívá do detailů, na které by někteří autoři ani nepomysleli, a to se mi hrozně líbí. Toto je důvod, proč má Divotvůrce 404 stran. Tento spisovatel má i v tomhle směru můj obdiv.
Názory na hlavního hrdinu Kellena jsem si utvořila dost rychle – Kellen je sympaťák, který vás za celou dobu čtení nepřestane bavit. Z dalších postav mě ale absolutně nenadchla jeho sestra – ta mě svým charakterem iritovala, jak nejvíce to jen bylo možné. Věřte mi ale, že další charaktery v této knize jsou naprosto perfektní – například Reichis, kočkoveverčák, vás bude zabíjet svými hláškami, které z něj budou padat. A Ferius Parfax na vás zase ušije nějakou boudu se svými kartami – udělala na mě svým nástupem na scénu skvělý dojem.

„Já chci být Jan’Tep.“

„Já chci kočkoveverčáka.“

„Já chci do toho světa.“

A nic. Zatím se mi nesplnilo nic z toho, ale opakovala jsem to při čtení snad u každé stránky.

Co je naprosto největším plusem na této knize, je humor. Jak jsem zmínila už někde nahoře při povídání o Sebastienovi na Humbooku, že dokázal rozesmát v sále úplně všechny, tak se přesně tohle projevuje i v jeho Divotvůrci. Tolik vtipných poznámek, tolik úžasných hlášek, ze kterých chytáte záchvaty smíchu nebo jen nevěřícně koukáte na stránky, co držíte v rukou. To všechno v této knize najdete a čtení si díky tomu užijete ještě víc.
„Proč ne U Pyšného sokola? Je to blíž.“

Tam už prý byla. O jejich pivu prohlásila, že chutná jako kočičí moč, což ta velevážená dáma zjevně považuje za ještě horší než kravské chcanky.“

Celkově je příběh skvělý, dějová linie nepostrádá napětí a jedna zápletka střídá druhou. Opravdu mě to bavilo, pochvalovala jsem si všechno možné, dokonce jsem si asi po sto stránkách přestala psát poznámky, protože jsem prostě neměla, co k tomu říct. Ale…

Celá kniha má bohužel jednu velmi velkou vadu.
A tím velkou, myslím opravdu mega chybu. Příšernou věc.

Slovo doutníček!
Fakt. Přesně tohle mě v tom příběhu tak rozčilovalo, že mě to vždycky úplně vyhodilo z kontextu. Já toto slovo zkrátka nesnáším (autorka této recenze se právě teď směje).

A věřte mi, žádný jiný zápor tu není. Vážně není. Je to úžasné, mohu doporučit všemi dvanácti. Pokud máte peníze a nevíte co číst, Divotvůrce si rozhodně kupte. Pokud vám toto dílo polehává v knihovně a vy jste se k němu stále nedostali, už to konečně učiňte, protože (fakt mi alespoň jednou věřte) určitě nebudete zklamaní.

V hodnocení jsem nedala sto procent jen kvůli tomu doutníčku a předpokladu, že druhý díl bude ještě mnohem lepší, abych tam tu stovku už hodit mohla! Už se na něj příšerně moc těším!
Sebastien de Castell má můj obdiv za to, že toto zvládl napsat, a stává se díky svému charakteru, jenž ukázal na Humbooku, svému stylu psaní a samotnému Divotvůrci jedním z mých nejoblíbenějších autorů (ačkoli jsem od něj přečetla zatím jen jednu knihu).

„Hele, chlapče,“ řekl kočkoveverčák. „Už zase brečíš."
„Já nebrečím.“
Pohrdavě zafrkal. „Jasně. To bude nejspíš nějaké jan’tepské kouzlo, které způsobuje, že ti prší z očí.“
Prosím o vaši podporu na Instagramu a Facebooku, kam pravidelně přispívám.
Mora Leray

Přečti si také