Je snadné uvěřit, že je to jen náš problém – Meta

Příběhy o superhrdinech většinou slibují strhující akci a tisíce zvratů, které sotva stihnete pochytit mrknutím oka. Meta od Pavla Bareše si pro nás ale přichystala něco jiného, přestože se v ní superlidé také objevují. Použila jsem slovo superlidé. Záměrně? Zkuste na to přijít sami, třeba vám to dojde.

Nejsem člověk, který si doma střádá knihy jako zásobu potravin na válku. Když si chci něco přečíst, většinou si to půjčím, existuje pouze jen pár výjimek, které si to privilegované místo v mých šedých regálech zaslouží. Leigh Bardugo u mě má trvalou rezervaci hned na několika poličkách, Sebastien de Castell ozařuje celou knižní stavbu jako barevná discokoule, pár klasik si tam jen tak sedí s vírou v to, že je nikdy nedonutím odejít (a mají pravdu)… Pavel Bareš a jeho tvorba tam také patří, i když bych měla být radši zticha, protože Projekt Kronos doma do teď v tištěné podobě nemám a vím, že to nebudu měnit. Loni jsem ho dostala od webu eknihovna.cz na recenzi v (překvapivě) elektronické formě a poté jsem si dokoupila už jen Kronovy děti (které jsem stále nepřečetla, ale já to napravím!). Ovšem Meta je něčím úplně jiným. Od začátku to pro mě měl být příběh, ze kterého se mi zvedne žaludek. A taky že zvednul.

Jsem strašně slabá povaha, co se týče témat sexuálního obtěžování, stalkingu, psychologických pletek, které mají druhého člověka donutit udělat něco, co by normálně neudělal (jasně, říkejte si tomu manipulace, ale já jsem chtěla být originální a použít více slov), a tak dále. Proto mě Meta v tomto směru srazila na kolena.

Čtení v prázdném bytě podmínkou – Přízraky domu Carrowů

S domem Carrow se táhne nepěkná pověst a na svědomí ji má pouze jediná osoba: Edgar Porter, vrah, který střádá na svém kontě tolik obětí, že všem nově informovaným přeběhne mráz po zádech. 

Dnes tu již naštěstí Edgar není, odešel odpočívat do posmrtného života. Dům ale stále vykazuje známky toho, co se tu před desítkami let dělo. Remy v tomto domě pracuje jako vedoucí prohlídek již dva roky, nikdy tam ovšem nestrávila více dní. Společně s dalšími sedmi lidmi se ale tento fakt má změnit. A každému je jasné, že to nebude mít lehký průběh.

Nejsem člověk, který by často četl strašidelné příběhy. Sice když na mě vybafnete, pravděpodobnost, že se leknu, je téměř nulová, ale do tohoto se většinou nehrnu. Čtení knih s tímto tématem mě dokáže ponořit do děje mnohem víc a ani mé vědomí už nestojí beze strachu. Ovšem když jsem u Knih Dobrovský zahlédla tuto novinku, která mi byla nabídnuta v rámci naší nové spolupráce, neváhala jsem a překonala jsem sama sebe. Navíc mi autorka Darcy Coates byla několikrát doporučena s tím, že její dílka za přečtení určitě stojí. Můžu říct, že holky měly pravdu, když říkaly, že by se to mělo zkusit.

Za poskytnutí knihy k recenzi tedy mockrát děkuji Knihám Dobrovský! Jsem ráda, že má druhá volba už padla na něco, co mohu pochválit. Ráda chválím, ale i ráda kritizuji, je to tak půl na půl. Tady to přesně vychází, protože v rámci této dlouhé spolupráce jsem zatím měla knížky dvě. Jednu jsem skopala do klubíčka, jasně, mluvím o Hrozbě, která si to u mě nakonec moc neužila (nebo jsem si to já neužila s ní? Omlouvám se, ještě nejsem při smyslech). A druhá kniha je ta, o níž se teď budeme bavit.

Mystérium vzdechů - Hrozba

Vyprávěl jí ty příběhy, jako by je sám zažil. Možná, že skutečně ano? Říkal, že ze vzpomínek se stávají příběhy, z příběhů se stává historie, která se mění v pověsti a legendy, a z legend se nakonec stávají mýty.

Takže mýty jsou jejich historie? Jejich vzpomínky?

Než se začnu věnovat svému názoru, musím říct, že jsem se k Hrozbě dostala opravdu zajímavou cestou. Popravdě jsem ani nevěřila, že ještě někdy budu mít příležitost přiblížit se spolupráci, kterou momentálně mám. Vlastně jsem vůbec nechápala, když jsem obdržela ten mail, který mi nabídl tuto neskutečnou možnost.

Stala jsem se součástí týmu blogerů Knih Dobrovský a ještě jednou bych moc chtěla poděkovat za poskytnutou nabídku. Zaskočili jste mě nepřipravenou a já jsem moc ráda, že mohu spolupracovat zrovna s vámi.

Jako první knihu na recenzi jsem si vzala Hrozbu, která slibovala fantastický první díl nové YA trilogie, ovšem v mých očích zase tolik neobstála (nebo ano?). První dojem se s mým závěrečným názorem příliš neshoduje. A je to škoda, protože námět měl určitě co nabídnout. Někoho to rozhodně zaujme, já ale moc nadšená nejsem, přestože jsem stále ráda, že jsem měla šanci si Hrozbu přečíst. Pořád jsem vlastně na vážkách – jak mám hodnotit, když sama nevím? A to o tom přemýšlím už asi týden. Líbilo se mi to, nebo nelíbilo? Odpověď zní ano i ne.

Moc tedy děkuji Knihám Dobrovský za poskytnutou spolupráci! Je to skvělé! A my jdeme na to.

Mořin povídací deník: O Tatérovi a prvním čtení v angličtině

Nazdárek, moji drazí!

Jsem moc ráda, že po dvou týdnech opět píšu nějaký šíleně zajímavý článek. Vždy mě baví vám podsouvat ty své řeči a dělat z nich bůhvíco… Dobře, teď vážně. Včera se mi podařilo dočíst Tatéra z Osvětimi. Nu, já bych asi měla říct spíše The Tattooist of Auschwitz, abych byla přesná.

Proč? Máte to v názvu článku. Pokud jste díky mému sebevědomí, které je někde na hoře Říp, ještě neoslepli, měli byste to tam vidět, je to úplně poslední slovo. Dobře, už po druhé, teď vážně!

Tatér z Osvětimi je první knihou, kterou jsem dokázala přečíst v angličtině, takže to znamená, že slavím velký úspěch. Jsem na sebe hrdá, nevěřila bych, že se mi to podaří tak brzy, protože vím, že vždy když jsem začala číst něco v angličtině, po čase jsem to odložila a už jsem se k tomu nevrátila (novela k The Untamed je výjimka, to si musím dávkovat, jinak bych mohla brečet každý den dvacet čtyři sedm (dobře, někdy bych brečela štěstím, ale i tak), to přeci nechceme, jsem veselé stvoření, mám plán, že tu novelu dočtu během vánočních svátků a budu u toho pít čaj a kafe a nehnu se několik dní z domu… ach, jak nádherná představa).

Tatéra z Osvětimi jsem ale přečetla za necelých čtrnáct dní. Když jsem před dvěma týdny s kamarádkou vyrazila do Prahy na kafe, nakonec jsme se ještě zastavily v Levných knihách. Jen tak, žádný zvláštní účel to nemělo, jen jsme tam zaběhly. Kámoška si koupila nějakej přívěšek asi za dvacet korun (protože přesně tohle je věc, kterou si má člověk koupit v Levných knihách, viď, holka) a já jsem se zastavila u regálu anglické literatury na tak dlouho, až jsem nakonec odešla s The Tattooist of Auschwitz (klidně čtěte jako Tatér z Osvětimi, to je na vás).

A teď moje zkušenosti. Jak probíhalo mé první čtení v angličtině?

Knihomol bez knih aneb Jak to chodí v karanténě

Nazdárek, moji drazí!

Dnes tu nečekejte nic hlubokomyslného... Moro, děláš, jak kdyby ty tvoje recenze měly hloubku.

Po dlouhé době vás tady vítám. Upřímně mám dojem, že jsem během karantény ztratila veškerý smysl pro aktivní přispívání. Začala jsem spíš pravidelně sledovat seriály (ztráta několika hodin života denně, která za to ale stojí!), více tancovat (a cpát vám to pod nos na Instagramu, abych vám svou občasnou nešikovností mohla vykouzlit úsměvy na tvářích), cvičit, běhat, více sledovat k-pop videa a zprávy z tohoto světa, abych byla v obraze, věnovat se angličtině, aby to pro mě nebylo břemeno, ale naopak příjemný jazyk... Díky tomu jsem přestala tak masivně číst a pro své zdraví jsem se také naučila soustředit na pořádný odpočinek.

Víte o tom, že jsem dřív byla vlastně hrozně rozlítaný (lepší slovo mě teď nenapadlo) člověk? Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem si dřív nedopřála ani minutku klidu. Pořád jsem se něčím zabývala, stále bylo co na práci, že zkrátka na takový ten odpočinek, například polehávání u seriálu, nebyl čas. A teď jsem si řekla, že už to takhle nechci mít, že toho nepotřebuji dělat tolik, protože toho i tak zvládám dost, takže jsem začala svým životem proplouvat mnohem pomaleji. A vyhovuje mi to, jen díky tomu trochu strádá moje aktivita v knižních vodách. Ale věřím, že to se mnou i tak zvládnete, seknout s blogem nehodlám a svou tvorbu nechci opustit ani za milion, protože mě to pořád naplňuje. A kdo ví, třeba se tu někdy najde místo i na jiné články, ať je to tu stále různorodější!

Učíme vás, jak se posunout dál – Každé srdce je bránou

Děti mají někdy tendenci utíkat do svých vlastních vymyšlených světů, v nichž mohou být samy sebou a nemusí se přetvařovat. Kdo z nás v dětství netoužil po tom, aby našel tajemnou bránu a prošel do míst, kde bude vše neskutečné a dokonalé?

Vítejte v příběhu, kde se tohle stát může. Takovou šanci sice dostanou jen někteří, ale ta možnost tu existuje. Zní to lákavě, jenže každý, kdo vstoupí do tohoto světa, riskuje vyhoštění a návrat zpět do normálního života. A vrátit se po prožitém dobrodružství zpátky do světa, kde nenajdeme skřítky, víly, síně mrtvých a podobné tvory a věci, se jeví jako děsivé. Naštěstí tu ale je škola, kde se právě tito „odpadlíci“ shromažďují a snaží se vyrovnat s tím, co je potkalo. A jo, moment, taky tam dochází k nějakým těm krvavým incidentům. 

Mora si vede svůj dialog a přechází po pokoji, zastavte ji někdo, prosím.

"Svět vrcholné Logiky s umírněnou Poetikou. A trochu tý Ctnosti. To by rozhodně bylo zajímavý, nebo ne?"

Ptáte se, o čem to ta holka mluví? Přeci o knize Každé srdce je bránou. Vy ji neznáte? Vaše chyba. Ale nebojte, ráda vás s ní seznám-

Ty je s ničím seznamovat nebudeš, Kiro, padej z mého blogového trůnu.

Po tragédii s Kletbou vítězů jsem měla strach vzít si od Eknihovny něco dalšího. Říkala jsem si, že jestli to dopadne stejně, tak je od té doby asi naše spolupráce prokletá. Nechala jsem si ale dobře poradit od svých skvělých knihomolských kamarádek (děkuji vám za parádní doporučení!), a tak se naštěstí žádná hrůza nekonala. Naopak mě Každé srdce je bránou opravdu hodně překvapilo a jsem natěšená na pokračování (ačkoli by to mohlo být i jako samostatná knížka a vůbec bych si nestěžovala, ale… o tom později).