Až příliš děsivá spojitost – Řetěz

Přetrhnout řetěz není lehké. Zvlášť když působí dojmem, že se jedná o starodávný systém, který se nedá nijak porušit. Jenže ten, kdo za vším stojí, si přestal dávat pozor. Řetěz už není tak chráněný jako dřív. Kdo je jeho tvůrce? A přetrhne se vůbec někdy? 

Poslední dobou na čtení moderní literatury opravdu nemám čas. Studium k maturitě pomalu, ale jistě začalo, klasická díla a rozbory se pro mě stávají krásnou denní rutinou a motivace ke čtení v angličtině mě neopustila a určitě k tomu brzy napíšu další (doufejme, že velice inspirativní) článek. Času na nově vydávanou beletrii či young adult, která létá po českém bookstagramové scéně, tedy není mnoho, když přihlédneme i k mému tempu čtení.

Řetěz je ale čestná výjimka. Za možnost si ho přečíst moc děkuji Knihám Dobrovský, protože jsem se k němu dostala v rámci naší dlouhodobé spolupráce. A byla to velmi zajímavá záležitost, kterou s klidným (nu, možná i trochu neklidným, nerada bych měla na svědomí stabilitu vašeho žaludku) srdcem mohu doporučit dál. Knihu můžete zakoupit na tomto odkazu, stačí se prokliknout. A my? My samozřejmě pokračujeme dál, pokud na to máte to správné duševní rozpoložení a jste připraveni nechat se zaháknout do Řetězu stejně jako naše hlavní hrdinka Rachel. Skutečně je jen a jen na vás, zda se vám chce číst mé (ne)inteligentní řeči. Do ničeho vás netlačím. (A teď doufám, že jdete číst dál, protože tohle byl pouze nějakej divnej marketingovej tah na upoutání vaší pozornosti.)

Okem vrahů současnosti i budoucnosti – Jedináček

Paměť je vlastně zvláštní. To, co bych za žádných okolností neměl zapomenout, se mi právě proto z hlavy úplně vypaří. Je to prej obrannej mechanismus, kterej nás chrání před bolestí. Mozek dobře ví, že když si bude nepříjemný skutečnosti pořád připomínat, uškodí sám sobě, proto je radši vymaže. Nakonec nám v hlavě zůstane jen to, co si pamatovat chceme. Jenom to, s čím se dokážeme vyrovnat.

Některé příběhy dokážou se čtenářem otřást tak, že se k nim bude často vracet. Jsou témata, která nejsou lehká na strávení v žádné formě. Jedináček od Mi-ae Seo se mnou pohnul dostatečně, ať už je to tím, že se jedná o korejský román, od něhož jsem čekala hodně (a to, co jsem chtěla, jsem opravdu dostala), nebo že se toto dílko dotýká tématu sériových vrahů a jejich psychologie, celková podoba skutečně stačila na to, aby mě to odrovnalo. Sledovat uvažování vraha, jak jej popsala autorka, bylo více než zajímavé (a občas děsivé, nebudu lhát). Tato kniha rozhodně má co nabídnout!

Šanci přečíst si Jedináčka jsem získala díky spolupráci s Knihy Dobrovský a já jim opět moc děkuji za poskytnutí knihy k recenzi! Zakoupit Jedináčka můžete na tomto odkazu. A my jedeme dál! Proč se do toho pustit? To byste asi rádi věděli, je mi to jasné.

Je snadné uvěřit, že je to jen náš problém – Meta

Příběhy o superhrdinech většinou slibují strhující akci a tisíce zvratů, které sotva stihnete pochytit mrknutím oka. Meta od Pavla Bareše si pro nás ale přichystala něco jiného, přestože se v ní superlidé také objevují. Použila jsem slovo superlidé. Záměrně? Zkuste na to přijít sami, třeba vám to dojde.

Nejsem člověk, který si doma střádá knihy jako zásobu potravin na válku. Když si chci něco přečíst, většinou si to půjčím, existuje pouze jen pár výjimek, které si to privilegované místo v mých šedých regálech zaslouží. Leigh Bardugo u mě má trvalou rezervaci hned na několika poličkách, Sebastien de Castell ozařuje celou knižní stavbu jako barevná discokoule, pár klasik si tam jen tak sedí s vírou v to, že je nikdy nedonutím odejít (a mají pravdu)… Pavel Bareš a jeho tvorba tam také patří, i když bych měla být radši zticha, protože Projekt Kronos doma do teď v tištěné podobě nemám a vím, že to nebudu měnit. Loni jsem ho dostala od webu eknihovna.cz na recenzi v (překvapivě) elektronické formě a poté jsem si dokoupila už jen Kronovy děti (které jsem stále nepřečetla, ale já to napravím!). Ovšem Meta je něčím úplně jiným. Od začátku to pro mě měl být příběh, ze kterého se mi zvedne žaludek. A taky že zvednul.

Jsem strašně slabá povaha, co se týče témat sexuálního obtěžování, stalkingu, psychologických pletek, které mají druhého člověka donutit udělat něco, co by normálně neudělal (jasně, říkejte si tomu manipulace, ale já jsem chtěla být originální a použít více slov), a tak dále. Proto mě Meta v tomto směru srazila na kolena.

Čtení v prázdném bytě podmínkou – Přízraky domu Carrowů

S domem Carrow se táhne nepěkná pověst a na svědomí ji má pouze jediná osoba: Edgar Porter, vrah, který střádá na svém kontě tolik obětí, že všem nově informovaným přeběhne mráz po zádech. 

Dnes tu již naštěstí Edgar není, odešel odpočívat do posmrtného života. Dům ale stále vykazuje známky toho, co se tu před desítkami let dělo. Remy v tomto domě pracuje jako vedoucí prohlídek již dva roky, nikdy tam ovšem nestrávila více dní. Společně s dalšími sedmi lidmi se ale tento fakt má změnit. A každému je jasné, že to nebude mít lehký průběh.

Nejsem člověk, který by často četl strašidelné příběhy. Sice když na mě vybafnete, pravděpodobnost, že se leknu, je téměř nulová, ale do tohoto se většinou nehrnu. Čtení knih s tímto tématem mě dokáže ponořit do děje mnohem víc a ani mé vědomí už nestojí beze strachu. Ovšem když jsem u Knih Dobrovský zahlédla tuto novinku, která mi byla nabídnuta v rámci naší nové spolupráce, neváhala jsem a překonala jsem sama sebe. Navíc mi autorka Darcy Coates byla několikrát doporučena s tím, že její dílka za přečtení určitě stojí. Můžu říct, že holky měly pravdu, když říkaly, že by se to mělo zkusit.

Za poskytnutí knihy k recenzi tedy mockrát děkuji Knihám Dobrovský! Jsem ráda, že má druhá volba už padla na něco, co mohu pochválit. Ráda chválím, ale i ráda kritizuji, je to tak půl na půl. Tady to přesně vychází, protože v rámci této dlouhé spolupráce jsem zatím měla knížky dvě. Jednu jsem skopala do klubíčka, jasně, mluvím o Hrozbě, která si to u mě nakonec moc neužila (nebo jsem si to já neužila s ní? Omlouvám se, ještě nejsem při smyslech). A druhá kniha je ta, o níž se teď budeme bavit.

Mystérium vzdechů - Hrozba

Vyprávěl jí ty příběhy, jako by je sám zažil. Možná, že skutečně ano? Říkal, že ze vzpomínek se stávají příběhy, z příběhů se stává historie, která se mění v pověsti a legendy, a z legend se nakonec stávají mýty.

Takže mýty jsou jejich historie? Jejich vzpomínky?

Než se začnu věnovat svému názoru, musím říct, že jsem se k Hrozbě dostala opravdu zajímavou cestou. Popravdě jsem ani nevěřila, že ještě někdy budu mít příležitost přiblížit se spolupráci, kterou momentálně mám. Vlastně jsem vůbec nechápala, když jsem obdržela ten mail, který mi nabídl tuto neskutečnou možnost.

Stala jsem se součástí týmu blogerů Knih Dobrovský a ještě jednou bych moc chtěla poděkovat za poskytnutou nabídku. Zaskočili jste mě nepřipravenou a já jsem moc ráda, že mohu spolupracovat zrovna s vámi.

Jako první knihu na recenzi jsem si vzala Hrozbu, která slibovala fantastický první díl nové YA trilogie, ovšem v mých očích zase tolik neobstála (nebo ano?). První dojem se s mým závěrečným názorem příliš neshoduje. A je to škoda, protože námět měl určitě co nabídnout. Někoho to rozhodně zaujme, já ale moc nadšená nejsem, přestože jsem stále ráda, že jsem měla šanci si Hrozbu přečíst. Pořád jsem vlastně na vážkách – jak mám hodnotit, když sama nevím? A to o tom přemýšlím už asi týden. Líbilo se mi to, nebo nelíbilo? Odpověď zní ano i ne.

Moc tedy děkuji Knihám Dobrovský za poskytnutou spolupráci! Je to skvělé! A my jdeme na to.

Mořin povídací deník: O Tatérovi a prvním čtení v angličtině

Nazdárek, moji drazí!

Jsem moc ráda, že po dvou týdnech opět píšu nějaký šíleně zajímavý článek. Vždy mě baví vám podsouvat ty své řeči a dělat z nich bůhvíco… Dobře, teď vážně. Včera se mi podařilo dočíst Tatéra z Osvětimi. Nu, já bych asi měla říct spíše The Tattooist of Auschwitz, abych byla přesná.

Proč? Máte to v názvu článku. Pokud jste díky mému sebevědomí, které je někde na hoře Říp, ještě neoslepli, měli byste to tam vidět, je to úplně poslední slovo. Dobře, už po druhé, teď vážně!

Tatér z Osvětimi je první knihou, kterou jsem dokázala přečíst v angličtině, takže to znamená, že slavím velký úspěch. Jsem na sebe hrdá, nevěřila bych, že se mi to podaří tak brzy, protože vím, že vždy když jsem začala číst něco v angličtině, po čase jsem to odložila a už jsem se k tomu nevrátila (novela k The Untamed je výjimka, to si musím dávkovat, jinak bych mohla brečet každý den dvacet čtyři sedm (dobře, někdy bych brečela štěstím, ale i tak), to přeci nechceme, jsem veselé stvoření, mám plán, že tu novelu dočtu během vánočních svátků a budu u toho pít čaj a kafe a nehnu se několik dní z domu… ach, jak nádherná představa).

Tatéra z Osvětimi jsem ale přečetla za necelých čtrnáct dní. Když jsem před dvěma týdny s kamarádkou vyrazila do Prahy na kafe, nakonec jsme se ještě zastavily v Levných knihách. Jen tak, žádný zvláštní účel to nemělo, jen jsme tam zaběhly. Kámoška si koupila nějakej přívěšek asi za dvacet korun (protože přesně tohle je věc, kterou si má člověk koupit v Levných knihách, viď, holka) a já jsem se zastavila u regálu anglické literatury na tak dlouho, až jsem nakonec odešla s The Tattooist of Auschwitz (klidně čtěte jako Tatér z Osvětimi, to je na vás).

A teď moje zkušenosti. Jak probíhalo mé první čtení v angličtině?