TOP 10 knih za rok 2020 aneb Co jsem přečetla a chci vám to vnutit

Nazdárek, moji drazí!

Po dvou měsících jsem se uráčila sepsat článek sem. Sama tomu upřímně nevěřím, nebudu lhát. Najít si na to čas bylo těžké, ale jsem tady. A jsem za to ráda, protože mám na chvíli výmluvu se neučit na to, co mě napadlo... už mlčím, o tom třeba někdy příště.

Uplynulo více než půl roku od doby, kdy mi nějaká velice zlá duše ukradla facebookovou stránku (a nikdo se neuráčil dát mi ji zpátky, takže jsem se s ní už rozloučila). Teď už jsme sedmnáct dní v novém roce. Ten čas ale letí.

Jak se vůbec máte, moji drazí? Rok 2021 je tady a my můžeme jen doufat, že s jiným číslem začíná i jiná kapitola našich životů (hluboké, já vím). Do tohoto roku vstupujeme s tím, že už tady s námi koronavirus žije. A je šance, že třeba i někdy zmizí. Uvidíme. Všichni se držme. A hlavně buďme pozitivní! Teda ne, optimističtí, to je lepší.

Teď už se ale pojďme věnovat tématu dnešního článku, abych vám mohla doporučit deset knih, které mě tento rok provázely a dle mého názoru určitě stojí za přečtení.

Kolik knih jsem přečetla letos? Přečetla jsem jich něco málo přes 30. Tím jsem sama sebe překvapila, protože mám dojem, že jsem víc času věnovala třeba korejským dramatům (ehm), ale Goodreads si ze mě výjimečně nedělá dobrý den. Takže které knihy vám z toho hodlám doporučit? Zhruba třetinu. Byl to knižní šťastný rok, to jo. Proč asi? Svou knižní pouť 2020 jsem započala Zjizveným králem, a když začnete dobrou knihou, je velká pravděpodobnost, že vám bude knižní bohyně pomáhat celou dobu. To jsem si teď vymyslela.

Mé oblíbené klasické audioknihy

Nazdárek, moji drazí! 

Distanční výuka dělá zázraky – jsem aktivnější než předtím. Díky nedojíždění do školy a nesezení v lavici mám více času i na jiné aktivity a jsem za to vlastně ráda (ale kdybych měla na výběr, určitě bych bych si vybrala fyzickou přítomnost ve škole, nebudu lhát). Proto jsem se konečně dokopala k sepsání článku o svých oblíbených audioknihách. Je to úplně nový typ článku a možná na jeho bázi budu vydávat i další díly, moje oblíbené knihy za celou dobu, co jsem knihomolem (viděla bych to na nějakou top 10 a vím, že bude strašně složité to sepsat, ale třeba si troufnu!), fantasy, klasiky, sci-fi, seriály (čehož se asi ujmu, protože bych chtěla přiblížit, proč mě tak moc baví asijská dramata) a tak podobně. Dnes bych se ale chtěla věnovat třem klasickým audioknihám, k nimž jsem si našla cestu.

Farma zvířat, Kulička a Jak je důležité míti Filipa. Moc ráda bych vám je doporučila, protože za mě to jsou audia, která za stojí za poslech. Nemusíte ale nutně sáhnout po mluveném slovu, můžete tento článek klidně brát i jako doporučení tří klasik, vyjde to nastejno. 

Rychlá recka: Daisy Jones & The Six

Nazdárek, moji drazí! Jak se máte? U mě dobrý. Asi. To nezní moc pozitivně, co? Ani já nejsem pozitivní 24/7 a věřím, že v této době to máme asi všichni tak. Chybí mi lidé, chybí mi pravidelné chození do školy, jsem strašně unavená a mám dojem, že mě všechno bolí, kdykoli se hnu. Ale začíná se to zlepšovat. Včera jsem si byla zaběhat a sice jsem se málem v našem sadu skácela k zemi, ale mám dobrý pocit, že se po delší době zase můžu pořádně hýbat. Věřím, že to bude opravdu už jen lepší! Jo, pozitivita je zpět, omluvte ten můj začátek. 

No, ale jsem tady. A proč jsem tady? To je teď podstatné. Nejsem moc aktivní, tak je překvapivé, že se tu vůbec objevuji.

Dnes to nebude klasická recenze, spíš jde o takové povídání – a proto jsem to nazvala tak, jak jsem to nazvala, rozumíme si, recka je speciální název pro můj názor, recka není recenze, recka je recka, můj subjektivní pohled na věc, v němž najdete téměř vše, co mě napadne. Už nevím, kdy jsem na tuto perlu přišla, ale používám to často, tak proč to nenacpat i sem, že ano.

Ráda bych se dnes vyjádřila k Daisy Jones a The Six, což je kniha, kterou jsem přečetla asi před týdnem. Na přelomu září a října mi totiž přišel balíček od Knih Dobrovský a neuvěřitelně mě nadchl. Kamarádka, která se mnou zrovna v tu chvíli telefonovala, je mi svědkem, že jsem na to koukala jako vyoraná myš. Všichni blogeři dostali čokolády a bonbónky od Lindtu (které už překvapivě prošly mým žaludkem), kosmetiku od Yves Rocheru a samozřejmě, to hlavní, dva recenzní výtisky, abychom měli co číst. Ve své současné situaci na nově vydávanou beletrii moc času nemám, snažím se více soustředit na klasiku a jsem až překvapená, jak strašně moc mě to baví. Teď například čtu Quo Vadis? a věřím, že budu pokračovat dál, přestože mi to jde pomalu (ale, Moro, asi by ses spíše měla soustředit na maturitní četbu, přestože zatím nevíš, jak vůbec bude maturitní zkouška probíhat). 

Mořin povídací deník: Demian, druhé čtení v angličtině a nějaká ta motivace

Pamatujete si, jak jsem se na začátku září zmiňovala, že čtu Demiana a že ho do týdne do čtu? Hádám že ne (a taky v to doufám). Tato informace totiž pravděpodobně zanikla ve shluku mých dalších výkřiků, protože jsem si hodně rychle uvědomila, že nemám šanci to dočíst za tak krátkou dobu. Ale tak víte co, ta naivita mi vydržela alespoň dva dny, to docela ujde. (Autorka příspěvku se zoufale směje.)

Je vidět, že jsem si svůj volný čas na čtení nevypočítala nejlépe. Hodně velkou část svého volna věnuji klasice, protože stále mám v hlavě ten sen, že bych chtěla literaturu a češtinu studovat profesionálně. Snažím se pochytit ta témata, ve kterých zaostávám (a že jich není málo). Učím se tak trojnásobně víc než minulý rok. Volný čas ale stále zbývá. Většinou pak ale bývám tak vyšťavená, že po knize nesáhnu a raději si sednu s hrnkem čaje k seriálu nebo si jdu zatancovat nebo prostě jen tak přemýšlet nad tím, jak zajímavý a děsivý tento rok – a samozřejmě jak se k němu staví má pozitivní mysl. Pozitivita je důležitá, ale tento rok mi asi nezbývá nic jiného než se zoufale smát. Já sama jsem šťastná, v rámci možností, ale každé ráno se na nás hrnou přívaly nových zpráv a je zkrátka nutno uznat, že něco takového hne s každým.

Je těžká doba, moji drazí. Sama se teď tady na blogu objevuji po měsíci a přijde mi to, jako kdybych se tu neukázala několik let. Je zvláštní psát a vědět, že se tento text brzy publikuje. Fakt že jo.

Ještě zvláštnější je ale vědět, o čem chci mluvit. Poslední dobou nemám moc témat, s nimiž bych mohla přispět. Jasně, plánuji pro vás výběr své oblíbené klasiky a nějaké to doporučování, ale co se týče nově vydávané beletrie, jsem s tím na štíru. Proto je sakra zázrak, že konečně vím, o čem chci psát! Díky Demianovi od Hermanna Hessea jsem zažila již své druhé čtení v angličtině a určitě se jedná o jedinečný zážitek!

Až příliš děsivá spojitost – Řetěz

Přetrhnout řetěz není lehké. Zvlášť když působí dojmem, že se jedná o starodávný systém, který se nedá nijak porušit. Jenže ten, kdo za vším stojí, si přestal dávat pozor. Řetěz už není tak chráněný jako dřív. Kdo je jeho tvůrce? A přetrhne se vůbec někdy? 

Poslední dobou na čtení moderní literatury opravdu nemám čas. Studium k maturitě pomalu, ale jistě začalo, klasická díla a rozbory se pro mě stávají krásnou denní rutinou a motivace ke čtení v angličtině mě neopustila a určitě k tomu brzy napíšu další (doufejme, že velice inspirativní) článek. Času na nově vydávanou beletrii či young adult, která létá po českém bookstagramové scéně, tedy není mnoho, když přihlédneme i k mému tempu čtení.

Řetěz je ale čestná výjimka. Za možnost si ho přečíst moc děkuji Knihám Dobrovský, protože jsem se k němu dostala v rámci naší dlouhodobé spolupráce. A byla to velmi zajímavá záležitost, kterou s klidným (nu, možná i trochu neklidným, nerada bych měla na svědomí stabilitu vašeho žaludku) srdcem mohu doporučit dál. Knihu můžete zakoupit na tomto odkazu, stačí se prokliknout. A my? My samozřejmě pokračujeme dál, pokud na to máte to správné duševní rozpoložení a jste připraveni nechat se zaháknout do Řetězu stejně jako naše hlavní hrdinka Rachel. Skutečně je jen a jen na vás, zda se vám chce číst mé (ne)inteligentní řeči. Do ničeho vás netlačím. (A teď doufám, že jdete číst dál, protože tohle byl pouze nějakej divnej marketingovej tah na upoutání vaší pozornosti.)

Okem vrahů současnosti i budoucnosti – Jedináček

Paměť je vlastně zvláštní. To, co bych za žádných okolností neměl zapomenout, se mi právě proto z hlavy úplně vypaří. Je to prej obrannej mechanismus, kterej nás chrání před bolestí. Mozek dobře ví, že když si bude nepříjemný skutečnosti pořád připomínat, uškodí sám sobě, proto je radši vymaže. Nakonec nám v hlavě zůstane jen to, co si pamatovat chceme. Jenom to, s čím se dokážeme vyrovnat.

Některé příběhy dokážou se čtenářem otřást tak, že se k nim bude často vracet. Jsou témata, která nejsou lehká na strávení v žádné formě. Jedináček od Mi-ae Seo se mnou pohnul dostatečně, ať už je to tím, že se jedná o korejský román, od něhož jsem čekala hodně (a to, co jsem chtěla, jsem opravdu dostala), nebo že se toto dílko dotýká tématu sériových vrahů a jejich psychologie, celková podoba skutečně stačila na to, aby mě to odrovnalo. Sledovat uvažování vraha, jak jej popsala autorka, bylo více než zajímavé (a občas děsivé, nebudu lhát). Tato kniha rozhodně má co nabídnout!

Šanci přečíst si Jedináčka jsem získala díky spolupráci s Knihy Dobrovský a já jim opět moc děkuji za poskytnutí knihy k recenzi! Zakoupit Jedináčka můžete na tomto odkazu. A my jedeme dál! Proč se do toho pustit? To byste asi rádi věděli, je mi to jasné.