neděle 23. září 2018

Mořin průvodce (Svět knihy Plzeň) - Inteligent na cestě


Jak jistě víte (a mnozí z vás samozřejmě nevíte), včera byl Svět knihy Plzeň. Jsem Pražák, ale i tak jsem se rozhodla zajet si na pořádnou knižní akci až do Plzně. Blíží se HumbookFest (a to tedy rychlostí světla) a já se i přesto vydala jinam. A lituji snad? Absolutně ne.

Když jsem si v pátek večer připomínala, že musím vstávat kolem půl páté, nebyla jsem zrovna nadšená, to mi věřte. Sobota, volný den po náročném školním týdnu, kdy jsem umírala na hodinách účetnictví a práva, a já se ho rozhodla zabít výletem mimo město a vstáváním v tak nekřesťanský čas. Šla jsem si lehnout už kolem deváté, aby těch celkových hodin spánku nebylo tak málo, ale i tak... jsem se po noci cítila příšerně. Ráno mě pak čekal menší šok, protože jsem s rozestupem deseti minut odklikala asi pět či šest budíků a ve výsledku jsem vstala z postele až v půl šesté, tudíž půl hodiny před tím, než jsem měla odejít z domu, a hodinu a půl předtím, než mi měl odjet správný vlak do Plzně. 
S lehkým strachem, že to nestihnu, jsem teda vyskočila z postele, rychle naházela věci do tašky a oblékla se do něčeho, co na mě ze skříně jako první vyskočilo. Pak jsem se zkulturnila, abych nevypadala jako zombie (protože tak jsem dopadla hlavně kvůli tomu, že jsem v pátek v těch devět nakonec vůbec neusnula a dvě hodiny jsem se převalovala v posteli a křičela v duchu něco ve stylu "děvče, spi už sakra"), a s banánem v ruce a batůžkem na zádech jsem vyrazila na autobus.
Jako typický zmatený Pražák a velmi chytrej člověk jsem se ráno samozřejmě nepodívala na jízdní řád a dost mě rozhodilo, když jsem zjistila, že další bus jede až za čtvrt hodiny. Vydala jsem se tedy naprostou tmou, která se kolem mě rozprostírala, kolem bezďáků, kteří ještě spali zabalení v dekách na lavičkách v parku a i všude jinde, na vzdálenější zastávku. Tam už naštěstí stálo pár živých lidí, tedy podobných magorů jako já. Někdo možná jel do práce, ale silně pochybuju, že se ten týpek v mým věku se sluchátky na uších vydával na brigádu v takovouhle hodinu - asi se vracel z party nebo chtěl podniknout něco podobně blbýho, jen ne Svět knihy v Plzni.

I já jsem si nasadila sluchátka, protože jsem vážně nechtěla poslouchat to mrtvolné ticho, které v každém MHD v sobotu ráno panuje. Tenhle bus jel mnohem déle než ten, kterým jsem měla jet původně, takže to bylo ještě horší. K-pop (konkrétně mé milované EXO) mě probral, i když ne tak, jak bych očekávala. V ten moment jsem za ten den poprvé zalitovala, že jsem si před odchodem nestihla dát kafe - pomalu ale jistě se mě zmocňovala únava a ta celou cestu až na Hlavní nádraží v Praze nepolevovala. Měla jsem co dělat, abych neusnula s hlavou opřenou o ušmudlaný, poškrábaný okýnko busu nebo s hlavou na rameni nějakýho borce, co seděl vedle mě v metru.

Protože to byla moje první cesta vlakem, kdy jsem jela vážně sama a neměla jsem s sebou maminku, která by nade mnou držela ochrannou ruku a která by mi podala kapesník, kdyby se mě pokusila ulovit ta drsná nemoc jménem "rýma", musela jsem si vystačit se svou vlastní orientací, přirozenou inteligencí a zároveň i tou špatnou přirozenou pitomostí. Když totiž stojíte před tabulí odjezdů, luštíte, kde přesně máte najít nástupiště 2J, a zjišťujete si, kolik máte do odjezdu času, je to docela o nervy. Navíc je ještě k tomu sedm ráno, na Hlaváku jsou samí bezdomovci a ožralové stejně jako snad na každém sídlišti a vy si nepřejete nic jiného než padnout do postele a přikrýt se vaší hebkou peřinou.

Toť k tomuhle. Po přibližně sedmi minutách jsem stanula před správným vlakem. S mým oblíbeným příslovím "dvakrát měř, jednou řež" jsem nejméně čtyřicetkrát zkontrolovala, jestli stojím na správném nástupišti - to, prosím pěkně, probíhalo asi tak, že jsem hypnotizovala tu tabuli odjezdů, na které byla napsaná informace, kam ten určitý vlak jede a kdy přesně tam odjíždí. A když jsem konečně shledala vhodným do toho vlaku i nastoupit, začala jsem hledat svá čísla uvedená na jízdence.

Hledala jsem 367, ale při mé pouti kolem vlaku jsem dorazila k číslu 368. Šla jsem dál a najednou jsem narazila na ještě vyšší číslo. S trapným pocitem a následována nechápavými pohledy lidí ve vlaku, co mě pozorovali z oken, jsem vyrazila zpět. A představte si - ty dveře mě odsoudily za neoprávněný vstup, protože se ani nechtěly otevřít (naštěstí jsem pak zjistila, že byly rozbité, a mohla jsem si odečíst ze svého konta alespoň jeden trapas). Musela jsem tedy dojít až k těm posledním, a když jsem konečně stanula uvnitř soupravy, úlevně jsem vydechla.

Přeskočme teď tu nezáživnou cestu na hlavní místo mého výletu. Jakmile jsem se ocitla před objektem DEPO2015, kam jsem došla pomocí Google map, měla jsem za sebou sedmdesát stránek Kódu horečky od Jamese Dashnera, který jsem rozečetla ve vlaku, a také velmi neúspěšné hledání východu na plzeňském hlaváku (asi dvacet minut jsem nemohla najít nějakou výstupovou cestu, dokud jsem nezjistila, že musím projít přes nástupiště, kde to jen tak mimochodem není absolutně značené - hlavně že je bývalá cedulka ukazující východ přeškrtnutá! Nová tam už totiž není!).


A pak se to teprve pořádně rozjelo.
Byla jsem ohromená, když jsem vlezla dovnitř. Stánky, pravá knižní atmosféra a zatím pár literárních nadšenců. Vzhledem k tomu, že jsem dorazila poměrně brzy, moc lidí tam ještě nebylo (přišli až později a pak už tam nebylo k hnutí). Říkala jsem si, že je to perfektní šance na to "zmapovat si okolí". Hm, jo, tak to bohužel nevyšlo, protože ten jejich systém jsem se naučila až tak hodinu před svým odjezdem z Plzně. A to jsem se fakt snažila dát si dohromady, kde najdu Klempírnu a kterými sály musím projít, abych se dostala do šatny, kde jsem měla pověšenou bundu.


Absolvovala jsem zajímavé přednášky, ačkoli ta první se dala snést jen silou vůle - jen díku tomu, že mi bylo blbé odejít hned z kraje, jsem celou dobu znuděně sledovala strop. Potom se to ale vylepšilo, když jsem vkročila do Ateliéru 2  a vyslechla si hodinovou přednášku o módě v historii. Díky tomu teď vím třeba to, že korzety nosili i chlapi. Já vím, důležité info, ale bylo to fajn. 
Nejvíce se mi ale líbila beseda s Alenou Mornštajnovou, autorkou slavného románu Hana, který získal mnoho cen a který sklidil na české scéně (a pravděpodobně nejen na české) vážně obrovský úspěch. Autorka je velmi sympatická, vtipná a musím uznat, že ta beseda s ní byl asi nejlepší zážitek z celého dne. A vzhledem k tomu, že jsem si od ní vyslechla i kratičký úryvek, co se mi moc líbil, hned potom jsem vyběhla ze sálu ven, Hanu si u stánku nakladatelství Host koupila a nechala si ji od samotné Aleny Mornštajnové podepsat. Musela jsem se při setkání s ní také zmínit, že má velmi pěkné písmo (stejně jako to udělala nějaká paní kousek přede mnou), čímž jsem se dost překonala, protože dřív bych nic takového rozhodně neudělala. Poslední dobou jsem nějaká komunikativní.

Ani radši nechtějte vědět, co všechno jsem přes ten den sežrala. Musí se nechat, že tam mají výbornou zmrzlinu Spirulinu, v překladu šmoulovou. Taky jsem ochutnala vynikající kafe, o kterém si troufám říct, že bylo jedno z nejlepších, co jsem kdy pila. A nesmím zapomenout zmínit také mochi koláček, který mi tam zdarma udělal nějaký tchajwanec. Mimo pak počítám tu mini pizzu, co jsem si koupila při svém krátkém výletu do Lidlu, a oříšky, které jsem zobala po cestě zpátky.


Taky jsem si koupila jeden suprový sešit. Prodejci byli velmi sympatičtí, takže jsem si na začátek dne i dost zavtipkovala, protože ten chlápek neuměl počítat a měl z toho asi hroznou radost. Prostě výborní lidé.

A teď konečně přistoupím k tomu, na co většina z vás čeká (předpokládám tedy). Jaké knihy jsem si ze Světa knihy Plzeň vlastně odnesla? 

Celkově jsou tři (a o jedné z nich už víte).
Nejdřív jsem se zastavila v mém oblíbeném komiksovém Crew, kde jsem si znovu nekoupila komiks, ale knihu. Odnesla jsem si Problém tří těles od autora, jehož jméno nenapíšu asi ani za tisíc let.
Pak jsem šla na jistotu do Albatrosu, vzpomněla jsem si na Sebastiena de Castella a koupila si jeho známého Divotvůrce.
A pak samozřejmě Hanu.


Musím uznat, že jsem vážně ráda, že jsem jela. Za to ranní vstávání to stálo. Sice jsem byla patnáct hodin na nohou a vlastně jsem se téměř nezastavila, ale fakt jsem nadšená. Ačkoli jsem se s nikým nesešla, protože na to ani nebyl čas, klidně bych si ten den zopakovala.
Navíc jsem zjistila tři zajímavé věci, co se týkají samostatného cestování. Za prvé je to super pocit, když někam jedete a když si potom uvědomíte, že jste v úplně jiném městě nebo dokonce zemi než vaše rodina. Za druhé je to zábava. A za třetí je to dost o život, někdy je člověk vážně ztracený a myslí si, že se už domů nevrátí, pokud si nebude dávat bacha. 

Pokud jste se dostali až sem, máte můj obdiv. Takhle dlouhé jsem to původně vůbec nechtěla.

A co vy? Byl někdo z vás na Světě knihy Plzeň? Jdete někdo i na Humbook?


(Teď vám sem ještě přidám mou švihlou povahu, abyste trochu viděli, s kým máte tu čest!)

Mora Leray



pátek 21. září 2018

Když chcete umřít na dehydrataci - Líbali jsme se



Trvalo to dlouho. A spojením těchto tří primitivních slov můžu reagovat hned na několik věcí. 
1) Na to, že jsem včera dočetla další knihu. 
2) Na to, že jsem se tu ukázala s novým článkem po takové době. 
3) A na to, že jsem se konečně odhodlala k nové recenzi, které jsem se ze začátku i docela bála.
David Levithan. Opětně je to poměrně známý autor, což je u mě zvláštní. Proč pořád zkouším ty populární hvězdy, o kterých se mluví na každém knižním rohu? Sama nevím, možná proto, že chci sledovanost (a stejnou popularitu jako mají tyhle spisovatelské celebrity). Ne, dobře, to sice je zčásti pravda, ale rozhodně to není hlavní důvod. Asi chci zkrátka objevit ty charakteristické super styly, které na všech těchto autorech čtenáři v mém okolí obdivují. A dneska přišel čas na maraton líbání. Co je tak zázračného na něm? Proč tuto modrou obálku všichni knihomolové znají?

Fajn. O Davidu Levithanovi vím maximálně to, že se zaměřuje na literaturu LGBT. Má hodně zvláštní styl psaní, ale o tom se tu rozpovídám až později. Co se ještě týče jeho knih, jsou dost oceňované – pokud se nepletu, vyhrál za svou práci už dost cen. Internet mi toho o něm ale příliš neřekl, takže vás nemůžu obohatit víc, protože toho víc ani nevím.

Líbali jsme se je poměrně krátký, za to ale velmi zajímavý román, který vznikl – jak jsem se dočetla v autorově poděkování – jen na něčí žádost. Po Levithanovi se něco chtělo a on to napsal. A mělo to úspěch. Ten týpek je v tomhle směru docela borec. Dostanete téma, vymyslíte, napíšete a kniha je to skvělá.
Je to hodně známé, a proto mě tolik udivuje, že se to líbilo mně. Jak jsem zjistila, já se s bestsellery moc neshoduji.

Anotace je suchá. Nezaujala by mě. To ale posuďte sami. Já se do knihy pustila jen kvůli tomu, že jsem se ji snažila asi před třemi lety přečíst a nevyšlo mi to, takže jsem jí teď dala druhou šanci. Před třemi lety jsem tomuhle tématu fakt nerozuměla a popravdě nechápu, proč mi vůbec dovolili si tohle ve třinácti půjčit. Asi měla knihovnice o kolečko víc. Další věc, proč mám dnes tuto knihu v rukou, je fakt, že je to prostě Levithan. A ten je co? Všude. Prostě všude. Stejně jako Green a jemu podobní týpci.
David Levithan napsal příběh založený na skutečné události – Harry a Craig, dva sedmnáctiletí kluci, se zúčastnili líbacího maratonu, aby překonali Guinnessův rekord a zároveň upozornili na předsudky panující ve společnosti. Dehydratovaní a nevyspalí se snaží překonat rekord a jejich úsilí se stává ohniskem, kolem kterého se točí příběh dalších dospívajících kluků, již hledají svoji vlastní identitu, lásku, řeší rodinné problémy – a hlavně touží objevit své místo v tomto světě.
Levithan umně splétá nitky jejich příběhu do jednoho velkého o dospívání a hledání vlastní identity, zkrátka tom, jaké to dnes je být mladý kluk na kluky.
Když už tedy víte, o čem to zhruba je (ta anotace fakt téměř prozradí celý děj od začátku do konce a ono to vlastně vůbec nevadí), přejděme k vyhodnocení. Proč mi to zní jak od Soudkyně Barbary? 


(To vypadá, jak kdybych to dneska ráno jedla na podlaze, ale ono tam bylo dobré světlo...)
Úvod do čtení je... zvláštní. Hodně. Vážně hodně. Jako ale fakt hodně. Ze začátku vám to přijde, jak kdyby se autor postavil na hlavu, zkoušel v tomhle stavu žonglovat a ne a ne mu to jít. Není to ono, čte se to divně, několik stran se vám zdá, že vůbec netušíte, co se tam děje. Jako kdybyste létali nad prázdnými stránkami knih. (Hm, dnes jsem samé přirovnání.)

Chtěla jsem to odložit nesčetněkrát. Když nevíte, "o co go", je to docela blbý, protože děj je něco, kde se má „něco“ odehrávat.

Ale pak se to najednou zlomilo (tohle používám poslední dobou taky často). Sice to trvalo dvacet stran, ale přišlo to. Pochopila jsem děj. Pochopila jsem, co přesně se na nás, jakožto čtenáře, snaží autor přenést. Začala jsem si to užívat. Včera odpoledne jsem si k tomu sedla a domlaskla jsem polovinu knihy úplně bez přestávky (a celou dobu jsem si říkala "hele, holka, máš hlad, mělas naposledy oběd, najez se už" a mé prosby stejně nebyly vyslyšeny).
Každopádně kdybych měla dílo zhodnotit jako celek a zamíchat do toho i styl psaní autora, řeknu jednoduše, že je to divné. Divné ale v dobrém slova smyslu. Že to zní ještě podivněji? Já se nedivím, ale můžu to vysvětlit, přísahám. Levithan bude dle mého názoru jeden z těch autorů, jejichž styl psaní poznáte na míle daleko. Píše vzletně, z pohledu generace gayů, která tu již není, dokáže být strašně patetický, opakuje věci stále dokola, ale v jiném poskládání vět a v úplně opačném znění. A co je na tom zvláštní, ono to čtenáři nevadí. Čtení se užijete a vůbec vás nezajímá to, kolikrát autor v jiném stylu zopakoval větu "my to vidíme" nebo mou oblíbenou frázi "to jsme byli my". To neřešíte. Prostě čtete a zíráte, že vás to tak chytlo. Kdo Levithana zná, je na to už zvyklý, jeho noví čtenáři ale ne. Na to dávejte bacha a neodkládejte, kdyby vás to hned nezaujalo. Pak se to rozjede.

Ryan naoko vzdychne. „Nooo… chodil jsem skoro rok s Tammy Goodwinovou, ve čtvrtý třídě. Bylo to fakt vážný. Jako že dali jsme si navzájem k Valentýnu plyšáky. To je ve čtvrtý třídě prakticky svatba, no ne?
Opravdu mě příběh bavil, i když jsem někdy chtěla autora kvůli tomu jeho psaní uškrtit. Někdy to je prostě moc. A pokud nejste na opakování jedné věty ve čtyřiceti provedeních zvyklý, řekněte si prostě "jo, jasně, chápu, budu pokračovat o odstavec dál". Ta myšlenka celé knihy stojí za přečtení. Opravdu.

Autor má neuvěřitelný talent, a kdyby se neopakoval jak zaseknutá deska, což je jeho hlavní charakteristický rys, bylo by to ještě lépe využité. Celé dílko je originální, čtivé, nápad je trochu filosofického rázu a ještě teď, když dopisuji poslední slova této recenze, mozek mi k tomu maratonu ubíhá. Ubíhá mi k těm několika využitým příběhům, které jsem při čtení poznala a které jsem si zamilovala kvůli tomu, jak byly jiné, i když základ měly vlastně stejný. A co se konce týče, čtenáři milující otevřenost budou nadšení. Proto jsem nadšená i já. Líbilo se mi to. Nezanechalo to ve mně maximum, ale dílo je to silné a povedené a fakt nenechá vaše myšlení spát. Jako první setkání s Levithanem je to super.
„Chodil jsem s jedním klukem, Norrisem, asi tak dvě sekundy, protože tak dlouho nám trvalo přijít na to, že nemáme nic společnýho kromě toho, že jsme oba gayové.“

Prosím, podpořte mě i na Instagramu a Facebooku!
Mora Leray

čtvrtek 13. září 2018

Zmizela jedna, zmizela druhá – Dívka, která nikomu nechyběla


Ani si nedokážete představit, jak jsem se tvářila, když jsem v knihovně našla Dívku, která nikomu nechyběla. Už v ten moment jsem v rukou jen tak tak zvládala držet pět knížek, ale během pár vteřin se z výsledného půjčeného počtu stalo šest a já si musela od knihovnice vyžádat tašku, protože jinak bych to domů bez újmy na zdraví asi nedotáhla.

Hned jak jsem dorazila, vytáhla jsem Hakana Nessera na svůj kritický stůl (mám dokonce i takovej stůl, vidíte, recenzentka tělem i duší) a pod svou kritickou lupu a setkala se s ním tváří v tvář. A mé úžasné výrazy mísící se s překvapením a uznáním byly od té doby stále častější.
Takže, teprve teď oficiálně začínáme. Říká vám něco jméno Hakan Nesser? Doufám, že ano, protože i mně byl tento autor povědomý. 

Jedná se o švédského spisovatele, trojnásobného držitele ceny nejlepší krimi román. Dokázal nadchnout všechny a poraženecky se přiznávám, že nadchl i mě. Jen tak mimochodem, knížka, se kterou dnes budete mít čest, cenu získala také a byla vydána v roce 2016, takže se vlastně jedná o poměrně novější čtivo. Ne jako Kouřová clona od Dicka Francise, s níž jsem tu byla minule a která k novějším kouskům opravdu nepatří.

První dojem byl super, přiznávám ale, že jsem se do knížky pustila především kvůli obalu a autorovi. To ale nic nemění na tom, že anotace je perfektní, napětí vylíčí dokonale a že čtenář zkrátka nestačí zírat hned na začátku. Až tak dobré to je.

 Je parné léto a komisař Van Veeteren už se nemůže dočkat dovolené. Dokonce má jisté plány s jistou dámou. Jenže právě v té době se z dívčího tábora náboženské sekty ztratí jedno z děvčat. A nedlouho po něm druhé. Komisaři nezbývá než splatit starý dluh a ujmout se podivného případu. Jak má ale něco zjistit, když všichni svědci zarytě mlčí?

Po nálezu mrtvých těl, k nimž policii dovedl anonymní volající, se vyšetřování zaměří na vůdce sekty Oscara Jellinka, už dříve podezřelého ze zneužívání mladistvých. Ten však beze stopy zmizí a členové sekty o tomto „svatém muži“ nehodlají kriminalistům nic prozradit. Komisař Van Veeteren tak musí bojovat s mlčením i vlastním vyčerpáním. Nezbývá mu než spolehnout se na intuici a provést rafinovaný první tah…

Námět se mi zamlouvá. Jsem asi blázen, ale mně se témata náboženství a rituálů v detektivkách prostě nějak líbí nebo co.

Úvod nás vtáhne skvěle. Celou dobu se vlastně střídají pohledy postav, takže se o každé dozvíte tak akorát, stejně je nejhlavnějším charakterem komisař Van Veeteren. Dějová linka je nadupaná od začátku do konce, prostoje tam člověk zase tolik nenajde, i když někde v polovině začíná pokulhávat detektivní zápletka a do popředí se dostává spíš komisařův život, který bohužel není tolik zajímavý, jak bychom očekávali. Dávala bych přednost spíše kompletnímu řešení případu. Samozřejmě je mi jasné, že nemůže být celá kniha jen detektivní (za co mě máte? Taky chápu, že lidi maj nějakej život.) a že náznak normálního chování mimo případ se tam ukázat musí, ale tady by to chtělo omezit. Tyto úseky byly, alespoň pro mě, dost nezáživné.

„Výbuch byl slyšet v celém centru města, ale jak jsem říkal, škody byly malé, protože granát vybuchl pod pódiem. To už mimochodem neexistuje. Kapela, která tam hrála deset minut předtím, pořád existuje… ale asi jí není zrovna do zpěvu.“

Musím ale rozhodně pochválit humor, což vlastně souvisí i se stylem psaním autora. Hakan Nesser píše odlehčeně, ale zároveň věcně, a to se pro krimi žánr hodí. Nejlepší na tom je, že se celou dobu při čtení strašně bavíte. Není tam jediná stránka (a to myslím vážně), kde byste nenašli nějakou vtipnou poznámku, která vás donutí třeba i jen pozvednout koutky úst.

A jeho hlavní postava Van Veeteren je komik sám o sobě. Působí jako sympaťák, vtipálek. Čtenář si ho zamiluje už při prvních odstavcích, kdy se na scéně objevuje. A Reinhart a Suijderbeck jsou charaktery, které si zapamatujete vážně rychle. Moji oblíbenci, kolegové vyšetřovatelé.

Ačkoli je to krimiromán, humor tam prostě nechybí. Mně osobně třeba tento styl vtipu hrozně sedí a postavy jsou pro mě mnohem více realistické.

Byl roztěkaný a unavený posluchač, který místo aby naslouchal a snažil se hodnotit vyřčená slova (a jejich eventuální důvěryhodnost), většinu času přemýšlí o tom, co to před ním sedí za podivné blábolící (nebo šišlající) stvoření. Které prdí z pusy nesmyslné výplody postrádající jakékoli ukotvení v realitě nebo aspoň logickou strukturu. Slova, slova, slova. V jazyce, kterému nerozuměl.

Dokázala jsem se dějem prokousávat v kteroukoli denní dobu, nešlo se odtrhnout. Což vlastně moc nedává smysl, protože jsem to stejně četla poměrně dlouho. Jo, dobře, dneska nejsem v poho.

Překvapilo mě a zároveň zděsilo, že skutečné vyšetřování začíná v den mých narozenin. To asi nebude čest, spíš hrůza a moje jediné kritické štěstí. Nádhera, to je asi taková drobná připomínka toho, že bych mohla bejt v jiný dimenzi vrah, možná, možná.

A teď teda k těm mínusům. 

V jedné části nám autor naservíroval příliš mnoho informací a člověk vážně nebyl schopný si je zapamatovat, možná by to chtělo jasnější a jednoduché vysvětlení. Třeba formou dialogu. Já při čtení většinou informace tolik nevstřebávám.

Občas to bylo trochu přehnaně sprosté, umírnění by stálo za zvážení. 

Všude se používá allright, což mě vždy rozesmálo. (Moment, tohle neměl být zápor, tak co to v tomhle oddělení dělá?)

Ne jednou tam na mě vybafla nepřeložená anglická fráze, které jsem ani za mák nerozuměla a stejně jsem ji nakonec přeskočila, protože – věřte mi – já při čtení fakt neotvírám google translate.

„Jak vám to jde?“ křičel Sujderbeck do mikrofonu. „Nemůžete vypnout ten debilní motor, já vás takhle vůbec neslyším!“

„Bez motoru se vrtulníkem létá špatně,“ vysvětlil hlas.

Takže si to shrneme!

Líbilo se mi to. Opravdu. Sice ten výčet záporů o pár řádků výše nevypadá zrovna příznivě, ale jako celek se mi knížka zamlouvala a čtení jsem si hrozně moc užila. Humorná forma je, jak jsem již několikrát zdůrazňovala, perfektní a celý děj šlape jako hodinky. Bylo pár věcí, co mi nesedlo, ale to je minimum a musím vám prostě neodborně říct, že tohle za přečtení fakt stálo!
Mora Leray

úterý 11. září 2018

Jak jsem úspěšně migrovala z blog.cz na blogspot!


Pokud tu jsou nějací bloggeři z blog.cz či snad i jeho bývalí uživatelé, kteří raději přešli, musíte mi dát za pravdu, že ta doména je šílená, šílená a šílená. Nechci nijak útočit, to ne (to zrovna já ani nemám v povaze), ale to, co se tam dělo poslední dobou, rozhodně nebylo v pořádku a neminulo to snad nikoho.
Já se přesně s tímto problémem (mazání komentářů, nemožné publikování článků a tak dále) potýkala už mnohem déle, než ty „hlavní“ potíže, jak je nazvala vedoucí rada blog.cz, skutečně nastaly, a tak byla migrace pro mě svým způsobem povinná.
Bála jsem se, že přijdu o všechnu svou práci. O všechno, co jsem psala a vytvářela sedm měsíců. O všechno, u čeho jsem někdy i zoufalostí úpěla, jak jsem nebyla schopná věty normálně zformulovat a věcně se vyjadřovat k tématu. Myšlenka, že by se tyto vzpomínky a články vypařily, mě děsila. Navíc jsem měla v úmyslu už někdy v červenci roku 2019 zkusit spolupráci s Albatros media, kterou považuji za tu nejlepší možnou. A vzhledem k tomu, že jejich jedna z hlavních podmínek, je mít blog rok, byla jsem trochu v koncích.
Ale našli se lidé, kteří mi umožnili hladký přechod se všemi články, komentáři, rubrikami a obrázky. Vypadá to, jako kdybych od začátku blogovala na této doméně, a to je na tom úžasné. Změnu poznáte pouze v administraci blogu, jinak se přesunete kompletně se vším a bez problémů! Jsou to moc milí lidé, kteří vám bez problému poradí. Napsala jsem v sobotu a v pondělí večer už jsem měla soubory přeimportované tady. Rychlost je neuvěřitelná.
Kdo se tedy také chystá k nějaké migraci, musím tyto úžasné, téměř neskutečné bytosti doporučit!
Dobře, to by bylo k tomuto. Teď bych se ráda omluvila za svou neaktivitu v posledních dnech, ale kvůli těmto potížím to vážně nešlo. Navíc si na nás škola přichystala poměrně solidní nálož novinek, na které se musím (asi psychicky) připravit. To je tak, když studujete ekonomku, celý prvák projdete úplně bez problému a bez učení a pak najednou ve druháku absolutně nechápete. Asi jsem se ještě dostatečně neprobudila, na všech hodinách si totiž připadám jako naprostej pitomec. Doufám, že ten pocit taky někdo zná.
Každopádně za pár dní vyjde recenze na knihu Dívka, která nikomu nechyběla od švédského autora Hakana Nessera. Už ji mám od včera napsanou, ale ještě musí projít drobnými úpravami.
Teď se tedy mějte a brzy se tu znovu sejdeme! Snad mě budete následovat i tady na blogspotu!
Mora Leray

pátek 7. září 2018

Infočlánek

Zdravím,

jsem tu dnes jen na chviličku a možná i naposledy. Pokud jste se po té první větě vyděsili, nebojte se, s blogováním nepřestávám, jen už zkrátka nedokážu na téhle stránce být. Blog.cz je den ode dne horší, a to, co se tu děje od dnešního rána, mě naprosto naštvalo. Proto jsem se rozhodla blog přesunout. Pravděpodobně na wordpress, který působí dost sympaticky a žádné problémy s ním nejsou. Bude to dost práce, to je fakt - přehodit všechny články, doupravit design, dokonce napsat i stránkám, se kterými spolupracuji...
Doufám, že mě budete následovat i tam a určitě dám vědět, až to bude hotové. Snad se mi něco povede už během dneška, protože na tuto doménu oficiálně kašlu. Nemá to smysl.

Uvidíme se tedy u dalšího infa, moji drazí. A to jsem si na zítřek vlastně plánovala recenzi... takže ta se samozřejmě přesouvá a zahlédnete ji na mé nové stránce.

Mora Leray

sobota 1. září 2018

Novinky aneb Mora chce upadnout do „přesškolního spánku“

Je naprosto neuvěřitelné si uvědomit, že už zítra začíná ten šílený školní shon.

Ráno brzy vstát. To asi nepůjde, když vezmu v potaz, že teď po večerech pořád píšu svůj rozpracovaný příběh, a musím se pak do spánku přímo nutit, protože jinak bych tvořila až do rána.

Zkulturnit se, nasnídat se. Jedině to jídlo asi člověka po ránu kompletně probere.

Psychicky se nachystat, že uvidím svou třídu, a uvědomit si, že už nejsem prvák, ale druhák. A to už asi nebude procházka růžovým sadem. (Vím, o čem mluvím, už jsem viděla náš rozvrh - samé ekonomické předměty, většinou dělené na dvě skupiny, takže na některých hodinách nás bude jenom devět…).

A pak vyrazit, rozjet se tím polorozpadlým autobusem, kde se na zemi povaluje špína a plesnivé housky, směrem do mé milované střední školy. Potom už stačí jen vidět tu budovu, zahlédnout prvního spolužáka a pocit začátku studia je tu už kompletně. A cesta zpátky neexistuje.

To jsem to vzala poměrně zeširoka (ha, hlavně že jsi ještě včera večer říkala, že tenhle článek bude kratší). No, na mou obranu, ono to jinak nešlo. Tohle je téma, o kterém se dá mluvit stále dokola a inspirace se z něj nikdy nevyčerpá.

Začátek školy ale není jediným důvodem, proč jsem se tu dneska ukázala. Jak víte, škola bude náročnější, než jsem čekala, navíc budu mít přes rok i pravidelnou brigádu (pravděpodobně), takže asi nebudu tak aktivní bloggerka, jak bych chtěla. Mým plánem, který (doufejme) snad vyjde, bude rozhodně víkendové vydávání článků. A pokud to alespoň trošku půjde, pokusím se tady ukázat i jednou přes tu pětici školních dnů. A samozřejmě prázdniny, to bývám vždy nejaktivnější. Protože večer články píšu, ráno opravuji a odpoledne padám se socializovat se svými super přáteli.


A teď přijde asi to nejdůležitější! Na co se můžete těšit v příštích dvou měsících?

Za týden vyjde nová recenze, takže se nechte překvapit. Robinson Crusoe nakonec nedopadne - opětně nám změnili termín a nakonec se test psát vůbec nebude, mám tedy v plánu si ho zařadit do letní sedmičky.

Stále jsem vám slibovala nějaký ten seznam knižních pecek, ale s tím se tu nakonec nesetkáte. Mám v plánu udělat shrnutí až v novém roce, takže v lednu 2019 se těšte na obsáhlý čtenářský článek. Já toho do té doby přečtu ještě dost, to mi věřte (což znamená i to, že vás čeká hodně recenzí!).

Také bych ráda dolikvidovala (dobře, dočetla) několik knih z mé domácí knihovny. Čeká tam na mě totiž docela dost titulů, k nimž jsem se ještě nedostala - například taková super fantasy od autorky Sáry Vůchové - Zlatá značí osud (neznáte? Chápu, je to totiž autorka z Wattpadu, která udělala pouze pár výtisků.).

Pokud to půjde, ráda bych do konce září stihla i druhý díl série Ohniváka, takže se mi snad poštěstí a čas mi bude přát.

Rozhodně bude i článek, co se HumbookFestu týče. Mám se tam potkat s několika lidmi a vlastně se tam ukážu i poprvé, takže jsem dost zvědavá!

Jako správná knihomolka se vypravím i na Svět knihy v Plzni, který bude koncem září!

A na závěr chystám i další článek z rubriky Mořina deníku amatérského psaní. Tentokrát vás provedu svým spisovatelským životem od začátku až do současnosti.

Tak doufám, že mě budete navštěvovat i dál a že vás má menší aktivita neodradí. Přeci jen studium je studium.

A co vy? Plánujete si nějaké pořádné články na září a říjen?

Mora Leray

pondělí 27. srpna 2018

Filmová hvězda detektivem - Kouřová clona




Když jsem v pátek odpoledne zjistila, že mi četba definitivně došla, proklela jsem se za to, že jsem Tisíc kousků tebe přečetla tak bleskově. Samozřejmě jsem se ještě nezapomněla okřiknout větou, že jsem s tímhle měla počítat a vzít si toho s sebou víc. Byla jsem tedy nucena najít nějaké další čtivo.

Chatní knižní polička mi nedávala moc možností, a když jsem důkladně zvážila všechna pro a proti nabízených děl, vydala jsem se po stopách Dicka Francise a pustila se do jeho Kouřové clony.

Obálka by mě nezaujala, ale rozhodla jsem se to neřešit. Šlo mi o vyplnění volného času a pustit se do něčeho, co jsem chtěla zkusit už dávno, bylo zajímavé. Anotace slibovala krátký detektivní příběh z dostihového prostředí a přesně s tím jsem se také setkala.

Bývalého jezdce, teď hvězdu dobrodružných filmů Edvarda Lincolna požádá stará přítelkyně o službu: v Jihoafrické republice má několik koní, jejichž výsledky v poslední době neodpovídají jejich kvalitám. Mohl by se na to podívat a poradit jí? Ráda by věděla, co odkazuje svým dědicům. Link právě skončil náročné natáčení, chtěl by si užít rodinu, ale Nerissu má rád, a tak se vydá do jižní Afriky. Netuší, že dobrodružství, které ho tam čeká, nebude filmové, ale skutečné. A půjde v něm o život.

Ze začátku jsem se do příběhu nedokázala dostat, vlastně jsem ani nevnímala děj a považovala čtení spíše za utrpení. Ale nevzdávala jsem se, což se mi vyplatilo, protože po patnácti stránkách jsem už byla součástí dějové linky.


Detektivní zápletka je jednoduchá, nic zvlášť složitého. Když k tomu připočteme prostředí dostihů a to, že je hlavní hrdina filmová hvězda, setkáváme se se zajímavou směskou nápadů. Líbilo se mi to, hezky se to čte, napětí to nepostrádá. Styl psaní autora mi sedl, protože jeho vyjadřování je naprosto... všední, normální. A to se zrovna k tomto příběhu hodí.

"Jak to myslíte, že je puritán?"

Conrad se bavil. "Všechny jeho partnerky si stěžují, že je líbá umělecky a ne lidsky."

Co ale nemůžu přejít, je korektura. Téměř všude chybí čárky a výskyt překlepů fascinuje snad každého. Jelikož má kniha 140 stránek a skoro na každé se najde nějaká chyba, je to docela drsné. Možná to bude tím vydáním, tohle dílko je staré, i tak to ale nic nemění na tom, že to nevypadá hezky a vyrušuje to čtenáře. Ani nemluvě o příšerném, pokulhávajícím slovosledu. Jinak se mi to ale líbilo, zabila jsem tím víkend, když jsem nevěděla, co mám číst, a jako první zkušenost s Dickem Francisem to bylo super. Můžu doporučit, pokud se i vy někdy pouštíte do něčeho staršího.

Dnes je to nějaké krátké, nemyslíte?

Tento nebo příští týden ještě počítejte s recenzí na Robinsona Crusoa, bez toho to nepůjde. A brzy také vyjde takový rozcestník aka abecední seznam recenzí, abych měla o svých článcích přehled. Možná se tu objevím i s nějakými novinkami, přece jen… škola se blíží.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!

Pěkný zbytek dne!

Mora Leray

Rozhodně mrkni na mou amatérskou tvorbu

Z Mořina deníku amatérského psaní - Metafory a další metafory

Přečti si také