Proč přesně je Smrtholka tak skvělý čtení?

Nazdárek, moji drazí!

Už je to pár měsíců, co se snažím víc a víc objevovat současnou českou literaturu. Vím, že někdo (a třeba je to i někdo z vás, kdo právě čte tento článek) si stále cestu k českým autorům nenašel. Mým cílem je tedy dnes přiblížit jednu knihu, která mě uchvátila a o které si myslím, že byste jí měli dát šanci. Dneska si tu s vámi budu povídat o Smrtholce.

(Teď mi došlo, že jsem si ke psaní tohoto článku zatím neuvařila kafe, takže to budu muset přerušit – články se bez kafe prostě netvoří.)

(JSEM ZPĚT.)

Ze začátku bych vám chtěla knihu trochu představit, pokud jste o ní ještě neslyšeli. 

Smrtholka od Lucie Faulerové vyšla v roce 2020 u nakladatelství Torst. Žánrově se jedná o román, který se na svých 200 stránkách zabývá mnoha důležitými tématy a je psán velmi specificky (ale o tom později). Letos byla kniha nominována v Magnesii Liteře v kategorii Litera za prózu. Smrtholka není autorčiným debutem, tím byli v roce 2017 Lapači prachu.

Dobře, toť k formálnímu úvodu.

Smrtholka vypráví příběh hlavní hrdinky Marie, která si prochází mnoha těžkostmi. Do života se jí příliš světla nedostává, její sestra spáchala sebevraždu, rodiče se s tím snaží svým způsobem vyrovnat, ale Marii se to zkrátka nedaří. Bolest řeší sebepoškozováním, utápěním se ve vlastních myšlenkách, ale ve výsledku se stále snaží vše pochopit. Příběh je to silný, drsný, určitě to není něco, co jen tak prolétnete. Zanechá to ve vás dojem, a to dost hluboký.

Autorka píše velmi specificky, mě osobně její styl hrozně bavil, protože neuvěřitelně dobře odpovídal popisovaným situacím, dodával na důrazu každého slova, které vám děj pečlivě vštěpoval do mysli. Příběh sledujeme jako jízdu vlaku, můžeme si představit, že každý fragment ze života hlavní hrdinky (ať už se jedná o konverzaci se sestrou Madlou, Mariino přemítání nad životem, snahu o pochopení…) vidíme jako úsek cesty ve vlaku (nebo spíš v metru, to je tam zmíněno několikrát a „opravdu skvělý“ je, že se vlastně jedná o linku, kterou jezdím já, to vám dodá dobrej pocit, fakt že jo, vidíme tu ironii, že ano?). Výluka. Tadam. Za rytmu jízdy sledujete Mariiny myšlenky, nikoli chronologicky, celé se to míchá. Občas dostanete vyprávění z minulosti, občas přítomnost, občas prostou větu, která se nevztahuje k určenému času, a to vám musí stačit.

Styl psaní je opravdu osobitý, asi nesedne každému, ale vzhledem k tomu, jak skvěle kniha ubíhá a kolik myšlenek se v ní ukrývá, si nemyslím, že byste se do toho nezačetli. Ale sto lidí, sto chutí. Každé zvolené slovo tu má svůj důvod.

Jak postupujete dějem dál, začnete chápat víc. Smrtholka se totiž ze začátku tváří poměrně nevinně, jestli to tak můžu říct. Postupem času vytanují další a další okolnosti a díky tomu vám třeba začnou dávat smysl názvy kapitol, což je jen tak mimochodem taky neskutečně zajímavý detail.

Pokud chcete dát současné české próze šanci, Smrtholku moc doporučuju. A i pokud s českou prózou už máte zkušenost a o Smrtholce ještě nemáte moc povědomí, jděte do toho. Když se vám to nebude líbit, přijďte mě trefit knížkou po hlavě, asi nebudu nic namítat (věřím, že se vám to líbit bude, třeba alespoň s odstupem času).

Je to dost neotřelé čtivo díky stylu, jakým je napsané, ale zároveň si skvěle pohrává s těžkými tématy, takže dohromady to tvoří docela kontrast. Skvěle k tomu sedí obálka! Psáno v rytmu jízdy vlaku, což působí nevinně, ale obsah je to, co ukazuje na obálce slovo Smrt ve směsici žluté.

Díky za přečtení, třeba jsem vám dala nový tip! A já jdu přemýšlet nad tím, jak pekelné bude zapisování předmětů příští týden.

Mora, Kira, nevím, už se ztrácím. Výluka.