úterý 31. července 2018

Mafiánské fantasy, Sicílie a jedno velké zklamání - Arkádie: Procitnutí




Šestá kniha z letních sedmi vybraných na mě vybafla v Levných knihách a já se do ní zamilovala hned na první pohled. Originální obálka, skvělý název, autor, jehož jméno mi bylo povědomé, protože jsem si ho už dřív spojovala s Kaiem z EXO (no, co čekáte, i tohle jde skloubit dohromady). A pak následovala úžasná anotace, která mi osvítila onen ještě úžasnější námět. Italské prostředí miluji! A k tomu příběh na motivy Romea a Julie? Vypadalo to zkrátka dokonale a já neměla slov.

Alcantarové a Carnevarové - dvě znepřátelené rodiny, dva mafiánské klany proti sobě bojují po celé generace.
Rosa Alcantarová přilétá na Sicílii ke své italské rodině, aby tam začala nový život. V letadle se seznámí s Alessandrem Carnevarem. Jeho chladný půvab a animální elegance Rosu fascinují a zároveň zneklidňují.
Rosa se učí nová pravidla hry, nemilosrdné zákony mafie, ke které její rodina patří. Dozví se šokující pravdu, která se týká nejen Alessandra, ale i jí samotné. A také dalších sicilských klanů. Neuvěřitelnou skutečnost o arkádských dynastiích, jež mají počátek ve starých antických bájích. V Alessandrovi dříme záhadné dědictví z časů dávno minulých; dědictví, jež není ze světa lidí.
Překoná zakázaná láska staletou nenávist?

První dojem byl pro mě tedy výborný. Hlavní postava se jménem Alessandro mě sice nezanechala jako nezaujatou čtenářku (protože Alessandrovi se většinou říká Alexi… Pro neznalé - mám na to jméno už alergii), ale i tak mě to nadchlo.
Stejné to bylo i se začátkem. Ten se mi zdál neskutečně působivý. Zahalený tajemstvím, což jsem přesně očekávala. A nástup postav na scénu? Rosa se ukázala perfektně a připadala mi velmi sympatická. A Alessandra autor představil také v opravdu super světle.

Tázavě na něj pohlédla a on jí znovu předvedl ten úsměv. Když si uvědomila, že ho opětuje, rychle zařadila zpátečku. Rutinní směs arogance a špatné nálady. Ovládala několik variant a tahle rychle zahnala každého. Kromě revizorů v metru.
A Alessandra Carnevara.

Měla jsem dojem, že se mi Kai Meyer hrozně moc trefil do vkusu, a pořád jsem opakovala něco ve smyslu, že jsem něco takového potřebovala.


(Bez jídla to opět nešlo...)

A pak… pak se to zkrátka totálně zvrtlo. Někdy může být první dojem skvělý a zbytek jako ze ždímačky předvídatelného a uspěchaného klišé. Stát se může cokoliv a Arkádie je toho příkladem.

Charaktery postav se mi strašně vzdálily, vůbec jsem jim nerozuměla. Dějová linka mě přestala uchvacovat. Nechápala jsem, o co jde, protože autor se s vysvětlováním moc nepáral - jak kdyby nám říkal něco ve smyslu "háhá, čekejte, čtenáři, vysvětlení zápletky je až v polovině!". A to ani nemluvím o tom, že mě někdy šíleně nudil děj a já byla schopná jednu stránku klidně přeskočit, aniž bych se na ni podívala. I tak ale musím uznat, že se to poměrně dobře čte. Je to psané zvláště, což dodává celé knize jistou originalitu, když už nic.

Rosa mě začala šíleně vytáčet a začáteční sympatie byly ty tam.

"Jak to zní?"
"Jako Ezopovy bajky. Jako ta o hadovi a tygrovi."
"Taková opravdu je?"
Zasmál se. "Není. Ale klidně by mohla být."

Za nejhlavnější bod považuji vztah Rosy a Alessandra. Jasně, Romeo a Julie, to je přesné a řekne si to asi každý, kdo si přečte anotaci. Jenže… to všechno bylo dle mého názoru hrozně uspěchané (uspěchané to bylo i v jiných věcech). Scény jejich seznámení jsem četla několikrát a vždy jsem dospěla ke stejnému závěru. Pocity postav se navíc moc neprojevovaly a ještě k tomu byly dost podivné, takže jsem v tom plavala mnohem víc než v té zápletce, uschované deset kilometrů pod zemským povrchem.
Celou dobu si v podstatě připadáte, jako kdybyste stáli mimo příběh, téměř jako kdybyste ho neviděli. Nebo jinak… dějová linka je v rovině, žádný výkyv napětí vás nečeká. Je to, jako kdybyste sledovali divadelní hru… ale beze zvuku. Zápletka není dobře vykreslena a celkově ani příběh není tak valný, jak ze začátku vypadá.

Konec jsem popřeskakovala, ale poslední stránky poměrně ušly. Meyerovi se musí jedna věc nechat - romantické scény poměrně dává, když už nic.

Rosa počítač zase vztekle vypnula, z celého srdce mu popřála co nejvíc virů a otráveně se odvlekla na panoramatickou terasu na západní straně paláce.

Asi jediná věc, která mě z knihy zajímala, byly povídačky o Hladovém muži a o mezerách v davu. A samozřejmě také Fundling - ten jediný se mi zdál normální. Možná se kvůli němu někdy pustím do druhého dílu, ale to bude buď za hodně dlouho v tomto světě, anebo brzy v jiném vesmíru. Chci vědět, co na ten vztah "aka Romeo a Julie, level předvídatelná, mafiánská cukrová vata!" čeká, co přesně znamenají mezery v davu a jakou roli v tom všem hrál - mnou už výše zmíněný - Fundling.



Zklamalo mě to, čekala jsem víc. A i když se to četlo poměrně dobře, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem mohla svůj volný čas vrazit do něčeho jiného.
Na závěr dodám jen takovou poznámku. Jsem tu dřív, než jsem původně chtěla, ale to je kvůli Advíku (anime akci), který začíná už tento čtvrtek a bude trvat až do neděle. Tou dobou tu opravdu nepřibude vůbec nic, takže se nelekejte, nezemřela jsem, jen jsem si na nějaký čas odešla se známými cosplayovat. Potom se ale určitě máte znovu na co těšit! Dnes mi přišel recenzní výtisk od internetového knihkupectví Megaknihy.cz a další recenze bude zaměřená právě na něj! Vy, co znáte letní sedmičku, můžete jen hádat, co to bude znamenat.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!


Mora Leray

pátek 27. července 2018

Novinky aneb Co se děje s Morou před polovinou léta

Polovina léta se nebezpečně blíží, a tak jsem tu i s nějakým informačním článkem. Co plánuji, čemu se v dohledné době nevyhnu a co je tady nového a zajímavého, se dnes určitě dozvíte.
Takže… proč otálet?

Musím se pochlubit novou spoluprácí, kterou jsem před týdnem uzavřela s Československou bibliografickou databází neboli ČBDB. Ještě jednou jim děkuji za tuto skvělou příležitost. Poslední dobou se to tady opravdu pořádně rozjelo a propagace na jejich webu mi jen a jen pomáhá.


Rozhodně také házím vřelé díky za komentáře pod článkem s mým spisovatelským příspěvkem - moc mě to potěšilo. Je fajn vědět, že to, co děláte, se lidem líbí.

Dále…

Letní sedmička je téměř u konce! V podstatě zbývají už jen dvě knihy. Arkádie: Procitnutí od Kaie Meyera, kterou už mám rozečtenou, ale zatím k ní mám poměrně dost výhrad, takže na zlatou recenzi se opravdu nepřipravujte. A pak samozřejmě Jedna želva za druhou od Johna Greena. Tu dostanu zdarma od knihkupectví megaknihy.cz už za pár dní, takže sledujte Instagram, určitě dám vědět, až ji budu mít u sebe! A ještě jednou moc děkuji za poskytnutí této spolupráce, na jejich stránku se určitě také podívejte. Jsou tam super lidi, které si oblíbíte, a komunikace rozhodně nevázne. Pokud máte i nějaké návrhy či dotazy, napište, vždy ochotně odpovídají.
Tím jsem odbočila.

Čekají vás ještě dvě recenze, a co se článků týče, určitě se můžete těšit na nějaký seznam knižních pecek, které jsem zatím přečetla za rok 2018, nebo na další článek z rubriky Mořina deníku amatérské spisovatelky, kde se tentokrát budu zabývat svou starší povídkou s názvem Psáno okem smutku, kterou můžete najít na Wattpadu. No, ještě toho bude dost.

Každopádně ten nejpodstatnější bod dnešních novinek je upozornění, že tu teď pravděpodobně týden nic nepřibude. Je to kvůli té rekonstrukci, kterou jsem zmiňovala v nějakém článku už dříve. Až budu zabydlená, zase se ozvu, ale nějakou chvilku to potrvá. Psát na blog přes mobil je šílené (ačkoli už několik měsíců nemám tu červenou cihlu, i tak se mi na tom tvoří špatně), jsem zvyklá na počítač, takže až se vrátím, přivalím sem pořádnou recenzi!

Užijte si léto, až se to překlopí mezi červencem a srpnem, vždy to hrozně rychle uteče.



Mora Leray

úterý 24. července 2018

Tajemství není jen jedno - Stíny nad zálivem



Už pátá kniha z letních sedmi vybraných! Ještě ani neskončil červenec a já už jsem téměř u závěru své výzvy. Co budu pak dělat? Že by další náběh do knihkupectví? Sakra…
To je teď vedlejší, dnešní článek zasvětíme drsnému psycho thrilleru, který mě absolutně nadchl.

Stíny nad zálivem jsou mojí druhou zkušeností s autorkou Lucy Clarke. Jako první jsem četla před pár měsíci její Modrou a byla jsem nadšená. Teď jsem se vrhla na tuto známou pecku a jsem nadšená ještě víc.

Před sedmi lety unese dva desetileté chlapce proud příliš daleko od břehu. A na pevninu se vrátí jen jeden…
Sářin syn Jacob sice před sedmi lety přežil, ale na své narozeniny, v den neblahého výročí, zmizí beze stopy. Postupně se začínají vynořovat nová tajemství a komunitu na poloostrově Sandbank plíživě ochromuje napětí a nezodpovězené otázky. Sára je stále více a více zoufalá a přestává důvěřovat všem, které zná a kterým dosud věřila - a dobře dělá…
Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že v komunitě, kde se pořád někdo dívá, zrovna tehdy nikdo nic neviděl?
Kdo všechno a proč má důvod tajit, co se doopravdy stalo?

Otázky na konci anotace jsou tak trochu jak z pořadu Věřte nevěřte, ale možná to je právě tohle, co dodává celému textu na tajemnosti. Ačkoli ten popis trošku lže (takový detail, kterého jsem si všimla), jak mi došlo, když jsem Stíny dočetla. Jinak je ta anotace skvělá! To ona mě donutila zařadit si tuto knihu na letní seznam více než skutečnost, že autorka je zodpovědná i za Modrou.


Pro styl psaní Lucy Clarke mám evidentně slabost. Líbí se mi její jemné obsáhlé popisy, ale zároveň to napětí, které dokáže nacpat do každého úseku. Díky občasným krátkým větám to někdy může působit jako horror, kdy bychom se měli jen bát. Ale to ne - tady se hraje o psychiku. O hodně drsnou psychiku.

A přece, dokonalost je vysoká věž, na níž lze tančit - a dole není nic, jen velmi hluboká propast…

Námět je výborný, zpracování ještě lepší. Příběh mě naprosto ochromil, chvílemi jsem zírala s otevřenou pusou, hned potom jsem naštvaně zaklapávala desky a snažila se přijít na kloub tomu, co se zrovna stalo (tentokrát jsem se i v něčem trefila, ale v měřítku správných a špatných teorií jsem na tom dost bledě). Dějová linka ubíhala úžasně plynule, konec byl napsaný perfektně a překvapil mě, i když musím přičíst tu skutečnost, že jsem odhadla klíčový bod asi sto stran před koncem. Evidentně jsem měla nějakou inteligentní chvilku… ne, samozřejmě to byla jen náhoda, co si o mně myslíte… To jsem odběhla, ještě chci dodat, že rozuzlení bylo naprosto dechberoucí (a trochu šílené).

"Nedáváte mu s Nickem nějaké růstové hormony? Když jsem ho viděla naposled, sahal mi sotva po kolena."
"Myslím, že to budou kalorie z piva, viď, Jacobe?" řekla Sára.
"Jak to mám vědět? Ještě mi nebylo osmnáct," usmál se.

Líbilo se mi, že každá vzpomínka napsaná proloženým písmem vždy navazovala na konec předchozí kapitoly. Dodávalo to takový dojem, že se děj hladce, svižně odvíjí.
A co se týče mého citového rozpoložení, to byla smrt. Smrt, vám říkám. Fakt že jo. Emoce, které kniha doslova snědla, vás sežehnou. A to pořádně. Nezvládáte se soustředit na něco jiného než na četbu. Když jsem byla včera běhat, celou dobu jsem se zamýšlela nad hlavní zápletkou (asi jen díky tomu jsem v kuse uběhla pět kilometrů a vůbec mi nepřišlo divné, že jsem doběhla o kilák dál, než jsem původně chtěla). Na čtenáře to má vážně neskutečný vliv.

"Uzavřeli jsme dohodu, viď?" řekl Nick Jacobovi.
"Jo. Už nikdy spolu nebudeme spát ve stanu. Táta chrápe jako tur."
"A Jacob si celou noc hrál s mobilem. Svítil mi do očí."

Hlavní hrdinka se jmenuje Sára a ne Alex (haha, počkej si na Arkádii, Moro…). Každopádně má super jméno, stejně jako druhá hlavní děvčica - Isla. Sára mi ale ke konci začala být šíleně nesympatická a mými oblíbenými postavami se pak k mému překvapení stali Isaac a Jacob (a to mi k tomu okolnosti někdy ani nepřispěly, když o nich celou dobu pochybujete… no, tam vlastně pochybujete o všech, tak co to melu?)
Změna myšlení a charakteru postav je popsaná úžasně - opravdu tomu věříte, chápete jejich situaci.


Závěrem tedy musím říct, že jsem nadšená. Byla to zkrátka bomba. Druhá kniha od Lucy Clarke a já jsem znovu velmi spokojená, no není to skvělé? Tato autorka asi dokáže divy.

Jen se omlouvám za příšernou kvalitu fotek. Photofiltre (nebo jak se to jmenuje), co mám na notebooku, trošku nezvládá mé požadavky. Příští týden už to bude lepší, vracím se zpět do Prahy a také zpět za mým milovaným Photoshopem.

Mora Leray

sobota 21. července 2018

Z Mořina deníku amatérského psaní - Na čem teď pracuji?

Existuje určitý rozdíl mezi bloggováním a psaním jako takovým. Vím to, protože ačkoli to tak možná nevypadá, věnuji se obojímu.

Příběhy (a to všeho druhu, vážně jakékoli) jsem začala psát už jako malá holka. Od povídky, kde jsem vylíčila situaci, že na mou školu přišel mimozemšťan a nakonec raději opustil celé město jen kvůli kamarádčině výhružce, jsem se - doufám tedy - hodně zlepšila. Ačkoli ta postižená teen fikce aka romance, kterou jsem ještě před dvěma lety začala vydávat na Wattpadu pod názvem Pomstychtivé léto a pak ji po třech měsících pro veřejné bezpečí radši stáhla, by mohla mluvit o opaku.

Abych ale byla přesná. Za poslední dobu už jsem si navykla na určitý styl, který už asi měnit nebudu (i když člověk nikdy neví, kam ho jeho cesty zavedou). Není to to typicky sarkastické vyjadřování, které používám tady na blogu, výhradně v recenzích, i když nějaký ten náznak tam občas taky bývá.
To, co ze mě padá tady, je sice názorování od srdce a čistě z mojí hlavy, ale zároveň je to taky první blbost, která se mi v mozku utvoří. A to někdy není úplně nejchytřejší výrok. Jak se to říká? Mluvím tak, jak mi huba narostla až na to, že tady je to v psané formě.

Co už ale, vím, že si mě neumíte představit jako spisovatelku (já sama sebe nedokázala vidět ani jako bloggerku, když na to přijde).


(Zatím je ta kniha skvělá jen tak mimoděk...)

Už nějakou dobu pracuji na jednom dobrodružném příběhu. Námět na něj jsem vymyslela minulé léto během svým "bez wi-fi" dnů, ale začala jsem ho psát až někdy v březnu 2018.
No jo, je to nedávno, to vím, navíc jsem toho zatím ani nenapsala tolik, protože je to věc, kterou se probírám ve svých volných chvílích (a těch v posledních měsících moc není). Teď mám nějak dvanáct tisíc slov a zatím jsem tak v polovině hlavní zápletky.
Abych si to ještě celkově zpestřila, všechny postavy dostaly italská jména, i když tam nijak zvlášť není kladen důraz na italské prostředí - to se bude ještě upravovat. Zatím se to odehrává prostě "někde".

Každopádně to chce na závěr i nějakou ukázku, takže sem přihodím svou oblíbenou část - scénu s poetičtějším nádechem mezi dvěma mými milovanými postavami, na kterou jsem asi nejvíce hrdá.

Rina ležela v trávě, pohled upřený na oblohu posetou hvězdami a představovala si, že je jednou z nich. Že shlíží dolů na zemi a pozoruje vše, co se děje. Vždy byla zvědavá a chtěla vědět, co nejvíce mohla. Kdyby byla hvězda, viděla by všechno, věděla by o všem. Měla by dokonalý přehled. Často o tom snila, možná více, než by bylo zdravé.
Z jejích obrazů mysli ji vyrušil pohyb vedle ní. Tráva zašuměla, jak si na ni někdo lehl. Nemusela se ani dívat, aby věděla, že to je Siro. Jeho by poznala kdykoli.
"Co tam vidíš?" zeptal se.
Když natočila hlavu na stranu, Siro se díval na oblohu. Naskytl se jí pohled na jeho tvář ze strany, kterou měla už beztak dobře nastudovanou. Překvapilo ji, že v jeho černých vlasech, černých jako vraní peří, se začaly rýsovat nepatrné zrzavé nitky. Jeho původní barva prosvítala.
Ze zrzavé přešel na černou poměrně nedávno. Nedokázal se smířit s tím, jak "děsně mu celá hlava na dálku svítí", jak s oblibou a zároveň nechutí často říkal. Rin uznala, že mu černá sluší víc. Vypadá v ní víc… prostě víc jako ten typický, sarkasmus milující Siro. Sedí mu to. Možná až příliš, je s tím nebezpečně pohledný.
Nedala se vyvést z míry a stočila oči zpět k obloze. "Nekonečně mnoho věcí, které nejsou vidět nekreativním okem," řekla a náhodně vybrala jednu ze svých myšlenek. "Představuji si to jako neskutečnou, obrovskou malbu. Nechápu, jaký malíř dokázal vytvořit něco takového, a můžu jenom hádat, co tím chtěl říct. Vidím to jako hluboké moře tmavě modrého zoufalství a ty zlaté hvězdy na něm jsou symboly naděje. I když to vypadá bledě, jiskra naděje se vždycky ukáže, ačkoli se už nemusí splnit."
"Zajímavá teorie," podotkl a Rin věděla, že mu na rtech pohrává úsměv.
"Já v tom vidím něco jiného," prohlásil najednou tlumeně. "Když jsi začala s tou malbou a malířem, mně to přijde taky jako obraz. Ale nedokončený. Přijde mi to jako nedodělané pozadí. Hvězdy jsou bílé plátno, které není správně zamalované. Jako kdyby tím autor chtěl snad říct, že nemá cenu něco dodělávat. Že něco se prostě dodělávat nemusí. Že se to někdy v budoucnosti samo přetvoří."
Rina uznale kývla hlavou. Aby byla upřímná, tato myšlenka ji nenapadla. Představit si nebe jako něco nedokončeného… kdo ví, asi oblohu brala vždy jako hotovou věc, která se už nijak upravovat nedá.

A co vy, bloggeři? Věnujete se i psaní příběhů či poezie, nebo se zajímáte čistě jen o články a recenze?

Na závěr fotka mého letního pracoviště - to je tak, když trávíte prázdniny v zapadákově.


Mora Leray

středa 18. července 2018

Když zakročili superhrdinové - Renegáti




Tak už je za mnou i čtvrtá kniha! Konečně jsem za polovinou letní sedmičky. Zároveň se mi na tom líbí ten fakt, že příběh Renegátů je dlouhý přes pět set stran a já ho i přesto slupla za několik dnů.

Marissa Meyerová je autorka Měsíčních kronik (také jinak Cinder, Scarlet, Cress a Winter), které sklidily velký úspěch hlavně u sci-fi fanoušků. Já se k nim zatím ještě nedostala, ale rozhodně to mám v plánu, protože mi to výborně sedí do vkusu. Bohužel jsou tyto kroniky až na poslední stránce mého nekonečného seznamu plánovaného čtiva.
Dnes tu ale mám Renegáty, mé pocity jsou zatím smíšené, takže to pojďme nějak srovnat.

Z posledních trhů si táta přinesl tašku látkových plen pro Evie a hlubokou tržnou ránu nad obočím. Maminka mu ji zašila. Nova ji sledovala a s úžasem zjistila, že postupuje úplně stejně, jako když spravovala jejího plyšového medvídka.

Obálka je vážně dokonalá, opravdu. Má skvělé zpracování, grafikům se klaním. Všem čtenářům musí být jasné, že se v tomto případě jedná o sci-fi, protože z toho tmavého obalu přímo stoupá tajemná vůně akčních příběhů (to je divný, taky si říkám).
Anotace mě sice příliš nenavnadila, ale i tak ji sem přidám, protože nám ukazuje perfektní námět celého příběhu, protože by to tady bez nějakého popisu nešlo a protože… no, prostě proto.

Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?

Začátek je prolog, který má takové osobité kouzlo. Je to tím, že nás autorka nehodí přímo do akce, ale namísto toho raději osvětlí, co se stalo před hlavní dějovou linkou. Potom sice chvilku trvá, než se to pořádně rozjede, ale když na to dojde, je to fakt masakr. Superhrdina sem, padouch tam, intrika tady, ještě větší zauzlování hned na další stránce.
Příběh napětí skutečně nepostrádá. Musím uznat, že je to neuvěřitelně čtivé a plynulé. Ačkoli byste už měli jít spát, pořád jedete jednu kapitolu za druhou a pak se divíte, že už je najednou druhá ráno (super je pak zjištění, když si vzpomene, že vlastně vstáváte před šestou).


(Bez jídla to nejde...)

Občas jsem měla tendenci přeskakovat, ale to bylo hlavně kvůli dlouhým popisům, které se daly hravě vynechat nebo alespoň trošku zkrátit. Styl psaní je totiž dost detailní a někdy může působit nudně, za to však obdivuji autorku, že dokáže vše popisovat tak přesně a obsáhle a ani jednou se v tom neztratit.
Za mínus považuji to, že někdy hodně pokulhával slovosled. Také byla často ve větách dvě stejná slova za sebou (evidentně to korektor přehlédl), což dost rušilo.

A co se tedy týče hlavní zápletky… no, celou dobu jsem si myslela, že se to stočí směrem do klišé kaše. A stáčelo se to tam, dlouho se kolem tohoto motali a nakonec se to tam vážně objevilo. Klišé typu "nepřátelé milenci" se tady ukazuje jen v náznaku, ale i přesto tam je. Sice to není zrovna moje oblíbené uvedení romantické zápletky, ale musím uznat, že tady je to zpracované poměrně dobře a především to má určitý háček, který mě nutí to tak nebrat a který vám neprozradím.

Bažili po výbuších a zemětřeseních, Adrianovy schopnosti by na ně dojem rozhodně neudělaly.

Ledaže by nakreslil ruční granát.

Námět je naprosto perfektní a nemám k němu co dodat. Autorka svět promyslela dokonale, síly superhrdinů jsou úžasné. Kdybych měla něco takového vymýšlet já, nedopadne to jako u Red Assasin, která krvácí rubíny. Ne a ne, můj superhrdina by se dokázal v případě nebezpečí proměnit v zamrzlou včelu, což popravdě nevím, jestli by někomu prospělo. A jméno Icy Bee sice zní drsně, ale dokážete si představit takového Renegáta? Já teda ne.
V některých směrech to je dost předvídatelné (občas mi stouplo ego, když jsem uhodla, o co tam půjde), téměř vždy jsem věděla, co se stane. Konec ale překvapí (tedy měl by), sice vám to stránku před tím docvakne (pokud jste chytřejší jedinci, tak samozřejmě dřív), ale i tak na to potom zíráte jako na slona, kterej jde na lekci karate.



Co se týče postav, zamilujete si je. Adrian vám přiroste k srdíčku (jsem úplně na větvi z toho jména mimochodem), Novu budete chvílemi nenávidět a chvílemi ji mít naopak rádi. A superhrdiny? Ty budete jen obdivovat. Nezapomeňte samozřejmě i na mou Renegátku Ice Bee!

A teď si to představte.
Není tady žádný Alex! Stal se zázrak, někdo vyslyšel mé modlitby. Na druhou stranu se tady jedna postava jmenuje Leroy. Náhoda? Nemyslím si. Mora Leray je dost překvapená.

"Dvoubarevná cukrová vata pro dámu, popcorn pro pána a nabídněte si česnekové hranolky a čokoládové křupky. Ale na smoothie mi nesahejte, nebo bez váhání zabiju vás i vaše milované."

Co z toho plyne? Kniha mě příjemně překvapila, i když zase nemůžu říct, že to byla hitparáda roku. Měla jsem v ruce už lepší kousky. Líbilo se mi to, ale když k tomu přičtu předvídatelnost, která mě celou dobu lehce štvala, a mé neustálé breptání o tom, že je to klišé, musím pár procent ze svého hodnocení ubrat. I tak to ale za přečtení stojí, protože se jedná o dost povedené sci-fi, v němž si zamilujete snad všechny postavy a budete zírat na všechno, co vyšlo z pera této autorky!

Četli jste? Nebo máte v plánu?

Nezapomeňte mě podpořit i na Instagramu!


Mora Leray

pondělí 16. července 2018

Jak to má Mora s výběrem knih?

Další klidnej večer s šálkem kafe v ruce a Mora se po hodině přemýšlení konečně rozhodla, že začne se slíbeným článkem.

Kdo sleduje můj Instagram, moc dobře ví, že mám teď napilno. Plnění letní sedmičky jsem vzala dost vážně, takže už vlastně louskám čtvrtou knihu ze seznamu. Navíc chystám i "tajemnou osmičku", což je dílo, o kterém nevíte vůbec nic, ale během léta se k němu rozhodně dostanu, protože mě k němu dohání povinná četba. Jo, mám v plánu sfouknout povinnou četbu včas díky tomu, že to slíbím vám. Chytré, co?

Za týden u mě v pokoji navíc proběhne drsná rekonstrukce, při které se předělá snad všechno možné. Modré stěny půjdou na bílo, přičemž na jednu se dá i tapeta, po níž pokukuji už několik let. Koberec odhodím pryč, aby byla konečně vidět podlaha, která vypadá úžasně a já nechápu, proč tady tu divnou žmolkovitou věc, co si říká koberec, vůbec mám.
Po dvou letech v té dětské kleci si budu ve svém pokoji připadat jako já, jako Mora, jako šílená knihomolka a amatérská spisovatelka se silně popletenou hlavou.
Kvůli této rekonstrukci budu mít chvilku problém s připojením na internet, ale doufám, že to nějak vyřeším. Něco snad zvládnu přes mobil (takže o fotečky na Instagram se určitě postarám) a občas můžu přijít s psíma očima za mamkou a prosit ji, aby mi půjčila její přenosnou flešku od T-mobilu (teda myslím, že to je od tohohle operátora). Navíc přes tento kolaps budu úplně mimo domov, což tak nějak znamená, že budu pořád jen číst, připravovat články a vymýšlet design, který hodlám už nějakou dobu změnit a který bude k blogu sedět mnohem více. To, co je tu teď, je totiž stále můj prvotní výboj z Photoshopu, když jsem se Záplavou knih začínala.

To by bylo k úvodu, teď pojďme k tomu podstatnému. Tématem dnešního článku je to, co pro mě bývá podstatné u knih hned na první pohled. Takové rozhodnutí, jestli tomu mám dát šanci, nebo ne.

Vezmeme to v bodech, co vy na to?


1) Název musí být pecka, protože jinak autora odsoudím za nedostatečnou originalitu.

Tohle je něco, co řeším hodně. Když procházíte knihkupectví, tak si většinou všímáte dvou věcí - obálky a nápisu na ní. Pokud vás i název naprosto šíleně vyvede z míry, je to znamení, že byste tuto knihu měli začít zkoumat podrobněji.

2) I dobrá obálka není na škodu.

Kdo v dnešní době neřeší grafický vzhled? Neříkám, že je to ta hlavní věc, která by nás u knihy měla zajímat, ale přiznejme si to - když je přebal krásný, neláká nás to ještě víc k tomu určité dílko otevřít? Například takových Šest vran je jedna z těch knih, které mě nadchly svou obálkou a která je vlastně i jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

Toto byla spíš ta otázka prvotních dojmů, zbytek je z jiného soudku.

3) Pokud mi nesedí námět a žánr, automaticky odkládám.

No, tohle platí jen v případě, že je to kniha, kterou si zvolím sama. Ve školní povinné četbě po nás občas chtějí něco, co není úplně můj šálek kávy, a musím pak teda číst například Staré řecké báje a pověsti, které nemám ráda ani za milion, i když jsem se k nim snažila najít si cestu už několikrát.
Takže při výběru potřebuji námět, který zní naprosto úžasně a zároveň jde ruku v ruce s žánrem, jenž mi není nijak proti srsti. Což je docela snadné, když si uvědomím, že mám ráda téměř všechny žánry.

4) Záleží mi spíše na poutavém úvodu než anotaci.

To koukáte, co? Možná jste si mysleli, že anotaci řeším nejvíc, ale ono to tak není.

Jasně, poutavá, úderná a skvělá anotace, která nám nastíní, o co se bude jednat a doslova nám vyrazí dech, je výborná věc, ale sama vím, že napsání dobrého popisu je někdy dost složité. Osobně anotaci využívám k tomu, abych odhadla žánr, jaký bude kniha mít. Hned potom si jdu přečíst prvních pár vět - a přesně tady je to poslední místo, kdy se rozhoduji, jestli to zaklapnu a odložím zpátky, nebo jestli se do toho pustím.

A tohle je vlastně všechno. Pokud má kniha trefný název, obálku, která nedonutí přivřít deset očí, sedí mi žánrem, líbí se mi její námět a zaujme mě začátek, je to četba, na kterou bych se měla vrhnout.
Samozřejmě jsou tu i výjimky - někdy jdu po svém tzv. "výběru naslepo", co dělám v knihovně a který spočívá v tom, že vždy náhodně vytáhnu jednu knihu, na kterou se pozorněji podívám až v pohodlí domova.
Nebo taky ta věc, že si někdy nechám něco doporučit, po prvním zkoumání mě to příliš nenadchne, ale nakonec se do toho stejně pustím, protože chci vědět, kde přesně je schované to kouzlo, které moje známé tak zaujalo.

Co se ale týče základu, ty horní čtyři body jsou přesné.

Můžu to ukázat třeba na Renegátech.

1) Název je pecka. Tečka. Tady fakt nemám co dodat.
2) Obálka je perfektní, skvěle odpovídá sci-fi a temnější atmosféře, která příběhem celou dobu prochází.
3) Námět jsem ohodnotila jako výborný (a zatím je i jeho zpracování skvělé. Že by další kladná recenze?) a sci-fi žánr mám ráda, takže fajn.
4) První stránka knihy mi hned řekla, že toto bude četba pro mě. Anotace mě v tomto případě tolik nezaujala, ale zvládla mi nastínit část děje, který se mi zamlouval už od začátku.

A jak to skončilo? Momentálně tu knihu čtu, což je asi extrémně překvapivé, že?

Krásný zbytek večera, moji drazí mimozemšťané!


(Sušenky s Renegáty na závěr...)
Mora Leray

čtvrtek 12. července 2018

Psychologická bomba, která zatřese s každým - V pasti lží


Větší psychologický nářez jsem v ruce snad ještě neměla. Třetí kniha z letní sedmičky přečtena a blázen se ze mě nestal, takže pojďme na to. Ačkoli si pořád připadám, jako kdybych byla uvnitř děje V pasti lží, půjdu se urychleně probrat.

Autorka B. A. Paris je pro mě opět velmi neznámá osoba. Tentokrát jsem ale trošku v obraze, jelikož znám alespoň název knihy Za zavřenými dveřmi, což je prý také solidní trhák a vlastně autorčina prvotina, kterou to hned při vydání pořádně rozbombila, když to řeknu svým divným způsobem.
Dneska tu ale mám V pasti lží.

Co se týče anotace, tak ta je vážně skvělá, k thrilleru skvěle sedí a myslím si, že to je přesně ten typ popisu, jenž by dobrá kniha měla mít, protože láká k otevření.

Komu můžete důvěřovat, když ani sobě ne?
Cass si konečně dala svůj život do pořádku, je šťastně vdaná a pracuje jako učitelka. Jedné deštivé noci se ale na neosvětlené lesní cestě stane něco, co jí převrátí život naruby.
Paralyzovaná výčitkami zapomíná, kde nechala zaparkované auto, jestli si vzala prášky nebo že si domluvila schůzku. V hlavě má jen zmatek a mrtvou ženu, kterou možná mohla zachránit. Je blázen? Nebo si s ní zahrává její mysl?

Můžu odpřísáhnout, že hned při první větě se dostanete do děje. Styl psaní je poměrně zvláštní a chvilku trvá, než si na něj zvyknete. Občas pozlobil i slovosled, někdy se mi nezamlouvalo dost okaté opakování slov.
A pak je tady samozřejmě "autorčina specialita", jak jsem pracovně ten "jev" nazvala. Jedná se o přílišně časté používaní slovíčka "ale" na místech, kde vůbec nemusí být. Vytváří to podivný dojem - jako kdyby to tam Paris prostě potřebovala nacpat, i když to tam vůbec být nemusí. Mě to tedy vytáčelo šíleně a vážně jsem si na to ani za těch tři sta stránek úplně nezvykla.

Zavěsím. Jsem podrážděná, že jsem musela vstát z postele. Mělo by být nějaké pravidlo, že by se nemělo volat tak brzy.

Myšlenka příběhu je ale výborná, čtivost a plynulost jakbysmet. Děj opravdu skvěle ubíhá.
Po dlouhé době nemám čest s fantasy, ale s něčem o životě. Nutí vás to přemýšlet o sobě samých a vašich vlastních činech, sami se prověřujete, jestli jste v pořádku. Zjistila jsem, že je to četba, která by se neměla číst najednou, potřebujete čas, abyste strávili, co se stalo. Sama jsem si musela dávat přestávky a vyháněla ty divné pocity z hlavy, protože bych se pak nedokázala soustředit na nic jiného. Vážně to není četba pro slabší povahy, na psychiku je to dost náročné.
Někdy mi připadalo, že jsem součástí příběhu, což mě vzhledem k okolnostem a dějové lince poměrně děsilo. Stav demence a postupného šílenství popsala autorka opravdu výborně a v kůži hlavní hrdinky bych být nechtěla ani za milion.


Jen musím dodat maličký technický detail - policie by měla být schopna vysledovat člověka, který volal z telefonní budky, alespoň v dnešní době. Každopádně si ale nemohu stěžovat, protože nevím, jaký systém měli zrovna v tamtom místě a nejsem si jistá tamější policií. To jen tak na okraj.

Zvedne hlavu a podívá se na mě. "Je to jen něco na stres. Klidně to neber, jestli to zvládneš i bez toho." Dutě se zasměje. "Možná si to radši vezmu sám."

Konec mě překvapil i nepřekvapil. Už dřív jsem vlastně odhadla, jak to dopadne. Problém je jen v tom, že jsem tu myšlenku nechala zapadnout do hlubin zapomnění a vytáhla ji až v době, kdy mi toto řešení potvrdila i kniha. Rozhodně je ale konec působivý a velmi dobře sepsaný. Navíc je to i uzavřeno výbornou situací a jednoduchými a přesto výstižnými slovy.
Něco se opravdu nedalo komentovat jinak než mou oblíbenou poznámkou "sakradrát, co to je?!". Nedávno jsem se naučila nadávat bez sprostých slov, s dvouletým bráchou to fakt nemám lehké.

Chtěla bych mu říct, že i pohodoví piloti v důchodu kolem šedesátky mohou být vrazi, ale vím, že to nechce slyšet, natož aby o tom říkal policii.

Na závěr bych ještě chtěla dodat něco k postavám. Ze začátku se mi zdály dost ploché, ovšem jenom ty vedlejší. Hlavní hrdinka je promyšlená do detailu a její charakter je skutečně perfektně promyšlený.
A abyste se trošku pobavili (hovořím k těm, kteří moje recenze znají), víte, že je v téhle knize další Alex? Já už myslela, že je to vtip, ale on tam fakt je. Měla bych na tuhle alergii začít brát nějaké prášky, existuje to vůbec?


Takže co z toho plyne? Opravdu se mi to moc líbilo, je to výborný psychologický thriller a B. A. Paris mě skutečně velmi překvapila. Až na pár drobných detailů, které mi trošku nesedly, je tato kniha skvělá a mohu ji rozhodně, rozhodně, rozhodně doporučit. Jsem šíleně ráda, že jsem V pasti lží zařadila do své letní sedmičky.


Mora Leray

pondělí 9. července 2018

Uplynulo „dlouhokrátko“ aneb Mora děkuje a informuje

Ačkoli bych nikdy nevěřila, že se zrovna já vydám cestou bloggera, nakonec se to stalo a našla jsem si tak hobby, které mě opravdu baví. Stát se bloggerkou zaměřenou výhradně na knihy už byla věc, jakou jsem nemusela nijak extra promýšlet.
Proč? Odpověď je až příliš snadná.

Čtení - jeden z mých nejoblíbenějších zabijáků času.
Psaní - další můj zabiják volných chvil.
Psaní recenzí a článků vyžaduje obojí. Je to vynikající způsob, jak to skloubit dohromady. Neměnila bych.
Dost už ale, tenhle úvod je divný (i na mě).

Abych se trochu dostala k tomu, co jsem chtěla dnes v rychlosti probrat (rychle mi to fakt nejde, já vím, tak nemelte), musím začít od nuly. Tak nějak mám v úmyslu vám říct všechno, co rozhodovalo a co mělo vliv u vzniku blogu.
V záplavě knih je název, který se zrodil v mojí hlavě během jedné vteřiny. Mora Leray - jméno, které s mým pravým nemá nic společného a které jsem vymyslela na rozdíl od názvu za celé dvě vteřiny. Tenhle blog je vážně dílem náhody, proto jsem i náhodně vybrala jeho vzhled. Zvolení fotky zabralo asi ještě méně než vymýšlení názvu. A tak se stalo, že mou značkou ve světě knižních bloggerů je můj oblíbenec z jedné k-pop skupiny - Wonwoo.

(Jeho fotečku přikládám tady, abyste se na něj mrkli i v jiném světle).


Jak tedy vidíte, za normálních okolností bych se tady vůbec neobjevila, ale stalo se. To jste rádi, že mě tu máte, co? Bláznů není nikdy dost.
Co se týká nějakých časových údajů, V záplavě knih existuje přibližně čtyři měsíce a mně se za tu dobu evidentně podařilo hodně věcí. Když se kamarád dozvěděl, že jsem uzavřela spolupráci už po třech měsících, díval se na mě jak vykulenej mrož a očima se mě ptal, co si to dovoluju, že to prostě není možný (pak mi samozřejmě pogratuloval, logicky). I já to nechápala, sama jsem byla z první spolupráce dost vykolejená, protože jsem ten svůj mega dlouhý email, který jsem internetovému knihkupectví megaknihy.cz poslala, považovala spíše za výkřik do tmy. Popravdě jsem nečekala, že na něj vůbec dostanu odpověď. O to více mě překvapilo, když mi napsali zpět, a ještě větší šok nastal, jakmile jsem zjistila, že se mnou spolupráci opravdu uzavřou. Toto považuji osobně za ten největší mezník v mé dosavadní bloggerské kariéře a za tuto možnost jim moc děkuji!


Rozhodně je pro mě důležitý i den vytvoření Instagramu, který jsem si založila podstatně později než blog, ale i tak jsem si na něm už získala spoustu sledujících a všem musím také poděkovat.



Co se však týče této stránky…
Nechápu, že jsem nasbírala tolik čtenářů. Je vás tady tak moc, mé jednoduché "děkuji" nestačí. Právě díky vašim komentářům jsem měla vždy chuť dočíst knihu během jedné vteřiny, abych mohla s názorem pohnout dříve a rychleji vyhodit na světlo další článek. Teď už vím, že mé recenze přeci jen našly skupinu lidí, které se líbí.
Zvláště musím poděkovat Ki (na její blog určitě mrkněte, Stopy lišek vám vyrazí dech) a jejím dlouhým slohovkám, které mi sem dávala a které mi vždy velmi pomohly. Nelhala bych, kdybych řekla, že na každý její komentář vždy čekám jako na smilování.
Rozhodně ale děkuji i všem ostatním! Návštěvnost blogu se za poslední dobu šíleně zvedla, je to prostě neuvěřitelné!

To by bylo k tomuhle, nakonec jsem to protáhla víc, než jsem čekala.
Ráda bych ale zmínila ještě něco. Právě procházím dějovou linkou knihy V pasti lží od autorky B. A. Paris. Pokud z toho nezešílím (je to totiž dost psychicky náročné) a dočtu to tak za tři dny, ke konci týdne bych měla mít napsanou i recenzi. Takže se určitě máte na co těšit! Letní sedmička je v plném proudu, ještě zbývá pět knih. Nebudu otálet, tady to utnu a jdu se pustit do četby, knižní léto přeci na nikoho nečeká!


Mora Leray

čtvrtek 5. července 2018

Zabiješ bez zaujatosti, předsudků nebo úkladů – Smrtka



"Co je to rýma?" zeptala se Citra.
"Nejspíš nějaká nebezpečná nemoc z věku smrtelnosti."

Druhá kniha z letních sedmi plánovaných je za mnou. Docela se rozjíždím, ne? Asi sice ne tolik jako Citra nebo Rowan z mé nově přečtené Smrtky, na kterou se dneska společně zaměříme, ale i tak. Určitě to zvládnu, věřím si, sedm knih není mnoho, teď už ale půjdu splnit to, co jsem slíbila. Druhá recenze přichází na scénu.
Smrtka je dílo od Neala Shustermana a hned po vydání měla obrovský úspěch. Díky tomu byla tato kniha přeložena i do češtiny, abychom si ji mohli přečíst i my a nemuseli ji louskat v jiném jazyce. Jak znám sebe, díky svému překladu bych celý děj kompletně překroutila.
Co se autora týče, je pro mě dost neznámou osobou, ale strejda Google mi zjistil, že v roce 2015 získal tento spisovatel National Book Award za literaturu pro děti a mládež a že dokonce píše scénáře k filmům. To mi říká jediné - ten člověk bude mít knihy nadupané pořádnou akcí.

Svět bez hladu, bez nemocí, bez válek, bez utrpení. Nad tím vším lidstvo zvítězilo a porazilo nakonec i smrt. Technologie lidem nyní umožňuje žít věčně. Jedinými, kdo smí ukončit život, jsou smrtky - a dělat to musejí, aby udržely velikost populace pod kontrolou.
Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla - což je role, po níž ani jeden z nich zprvu netouží. Jejich učitel, ctihodný smrtka Faraday, je ale postupně učí závažnosti a vznešenosti úkolu, ke kterému byli povoláni.
Jenže pak se něco strašlivě zvrtne. Jejich mistr za nevysvětlitelných okolností zemře a Citra a Rowan jsou postaveni proti sobě. Jen jeden bude přijat do cechu - a toho druhého pak musí sám zabít. Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu…

Anotace je dlouhá, to uznávám i já, ale doufám, že jste si ji opravdu přečetli, protože ačkoli by mohla být kratší, je výborná a na nastínění děje perfektní. To samé bych mohla říct i o obálce, ze které vyzařuje naprosto úžasné kouzlo. Skoro jako by nám oznamovala, že půjde o něco speciálního. A ze zadní strany dokonce vidíme část přikázání smrtek, což je věc, co taky stojí za to, protože to váš první dojem ještě zlepší.


A můžu vám s radostí říct, že mé dojmy se nezměnily, ani když jsem začala číst. Hned při úvodu jsem se ponořila do děje a vylezla jsem z něj až u konce. Všechno jede, neuvědomujete si, kolik času jste čtením strávili, ale stále chcete víc a víc. Možná je to námětem, který je dle mého názoru odzbrojující, dokonalý a výborně zpracovaný. K tomu samozřejmě ještě přispívá Shustermanův osobitý styl psaní, jenž dokáže výborně vylíčit situaci snad každého druhu a který mi v určitých ohledech dosti připomíná i můj vlastní.

"Fakt nechci znít jak masovej vrah, ale práce smrtek je svým způsobem zajímavá. Neříkám, že bych ji chtěla dělat, k zabíjení mám jako každej normální člověk odpor, ale je zvláštní si o tom číst. Žiješ, nesmrtelnost s tebou a najednou tě z kolejí fajn života vyhodí smrtka. Zajímavá věc."
- Mora Leray, 3. 7. 2018

I když jsem vlastně odhadla, jak to dopadne, konec mě překvapil. K tomu, co jsem si myslela, že se stane, došlo trochu jinak, než jsem čekala. Pár desítek stran před koncem se mi v očích dokonce zaleskly slzy, což se teď dost dlouho nestalo - evidentně jsem neměla v ruce knihy, co by se ve mně tak usadily. Navíc mi také přišlo, že od začátku příběhu uběhla hrozně dlouhá doba, ačkoli jsem se Smrtkou začala teprve před čtyřmi dny. Je tam vidět opravdu velký časový posun, který nutí čtenáře nostalgicky vzpomínat na scény z prvních stránek.
U některých momentů jsem měla dojem, že mi asi nadobro zamrzly svaly v obličeji. Fakt, nedělám si legraci, přísahám, že jsem jednou koukala nehnutě do jednoho místa a pomalu ani nedýchala. Tím chci říct, že Smrtka napětí a vyvolávání šoků skutečně nepostrádá. Napětí je něco, co mám osobně hned na prvních příčkách důležitosti při závěrečném hodnocení, a tady je splněno na výbornou.

"Dokážeš nahlédnout pod fasádu světa, Citro Terranovová. Byla by z tebe dobrá smrtka."
Citra se zhrozila. "Nikdy bych nechtěla být smrtka."
"To je první požadavek," řekl.
Pak odešel zabít jejich sousedku.

Co se postav týče, asi všichni jsou nezapomenutelní. Faraday - skvělé jméno mimochodem - jakožto velmi dobře promyšlený charakter a skvělá smrtka (jeho smrt mě rozesmutnila, i když o ní psali už v anotaci, takže pozor na to). Smrtka Curieová a její povahové vlastnosti, které bych do ní neřekla. Goddard a jeho zvláštní myšlení, které se mi sice nezamlouvalo, ale bylo svým způsobem dost zajímavé. Volta, nižní smrtka ze skupiny barevných magorů od výše zmíněného Goddarda a zároveň jedna z mých nejoblíbenějších postav z knihy.
Lidí tam bylo vážně hodně, a i tak bych zvládla vyjmenovat všechny. A to platí i pro ty postavy, které se tam objevily jen na chvilku - pamatuji si je, protože představovaly příjemné zpestření už tak dobře nadupaného děje.
Menší vsuvka: V téhle knize je opětně další Alex, tentokrát tedy ve formě Alessandra, ale je tam. Pokud někdo četl mé dřívější recenze, tak ví, že jsem se setkala s Alexem jako postavou v knize za poslední dobu asi tak pětkrát. Už na to mám fakt alergii (Mora se momentálně směje svému divnému humoru).


Zamlouvalo se mi, že mezi každou kapitolou byl vždy vložen záznam z deníku kosení určité smrtky. Nutilo to k zamyšlení, protože každý zápis byl odlišný a navazoval na to, co se v knize dělo.
Rozhodně se mi líbí i názvy. Taková StředoMerika zní skvěle. Nebo je dost působivé, že se zabíjení ve světě Smrtky vlastně říká kosení.

"Pokosíme nejdřív jeho, pro příklad ostatním."
Ale vedoucí smrtka zavrtěl hlavou. "Ze všeho nejdřív schovej tu věc, v letadle si s ohněm hrát nebudeme. Za druhé, dávání příkladu předpokládá, že zůstane někdo, kdo by se z něho mohl poučit. Pokud není komu dát příklad, postrádá to smysl."

Abych to tedy nějak ukončila, Smrtka je opravdu skvělá záležitost. Moc se mi to líbilo, příběh jsem si zamilovala a rozhodně se vrhnu po druhém dílu, až u nás bude přeložený. Nemám jedinou věc, co bych vytkla, možná tak občasné překlepy a chybějící uvozovky, za které jsem chtěla někomu utrhnout hlavu a které o dvě procenta shodily mé hodnocení. Jinak je tato kniha naprosto dokonalá a zařadila se mezi mé nejoblíbenější za poslední dobu. S klidným srdcem vám mohu nakázat, abyste si to vážně přečetli, protože o něco tak skvělého přijít nemůžete.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu!


Mora Leray

neděle 1. července 2018

O devatenáct let později - Harry Potter a prokleté dítě



O dalším díle Harryho Pottera jsem věděla už dlouho, ale docela mi trvalo, než jsem se k němu vůbec dostala. I když mi Prokleté dítě dávno polehávalo v knihovně, já se do čtení nepustila. Nebýt té své letní sedmičky (neboli sedmi knih, které přes léto prostě přečtu, ať chci nebo nechci), asi by tam leželo ještě hodně dlouho. Co už ale, dneska se na to konečně podíváme přes mé kritické brýle.

Hermiona
Svatá pravda. Karamelku?
Harry
Nemůžu. My teď u nás cukr nejíme. Víš, že si na něm můžeš vypěstovat závislost?
Hermiona
Co ti na to mám říct? Oba rodiče byli zubaři, takže se dalo čekat, že se jednoho dne vzbouřím. Ve čtyřiceti je to sice trochu pozdě, ale…

Osmý díl Harryho Pottera je psaný formou scénáře, a co některé asi překvapí, není to jen práce Rowlingové. Společně s ní se na tom podíleli i Jack Tiffany (nevím, kdo to je) a Jack Thorne (taky nevím, kdo to je). A další šokující bod - scénář napsal prý jen Jack Thorne, Rowlingová v tomto případě pouze vymýšlela příběh, pokud jsem to pochopila dobře, na což bych vlastně moc nesázela.
Na začátek musím zmínit, že obálka je skvělá. Opravdu se hodně povedla, takže chválím grafika (či grafiky, co já vím, kolik lidí se na tom podílelo), protože je to vážně úžasné. Asi každému dojde, že se jedná o fantasy.
Anotace se mi líbí, takže vám ji sem hodím taky. Nějak k tomu nemám co dodat.

OSMÝ PŘÍBĚH.
O DEVATENÁCT LET POZDĚJI…
Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zaměstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší.
Potýká se s minulostí, která nechce zůstat tam, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst.

Musím říct, že můj první dojem byl opravdu dobrý. Líbilo se mi, že se ještě jednou setkáme s Harrym Potterem, ale docela rychle mě to přešlo. Celá kniha mi nakonec přišla hodně… průměrná.
Úvod byl šíleně rychlý, stalo se tam toho tolik, že jsem byla chvílemi dost zmatená. Na druhou stranu se to ale díky formě scénáře četlo neskutečně rychle a děj mi uběhl jako voda. Co ale tolerovat nemůžu, je, že i když mě to svým způsobem bavilo, zdálo se mi to v některých částech příliš "roztomilé". Necítila jsem z toho napětí, které v ostatních dílech Harryho Pottera bylo pokaždé. Přišlo mi to prostě primitivní. Když se schylovalo k nějaké akční scéně, já ji neprožívala s nimi, tou dobou jsem si totiž užívala růžovou lázeň někde mimo tento svět. Jestli chápete, co tím chci říct, v tomhle směru se mi to opravdu nezamlouvalo.
Zároveň je tady ukázáno na typické klišé - otec hrdina, syn jeho přesný opak a rebel, k tomu tátu samozřejmě ještě nemá rád, bez toho by to nešlo, že ano? A aby toho nebylo málo, nakonec se jeho city k němu změní po jedné určité události. Vážně, naprosté klišé. A TO já nemám ráda.


Co dál? Na to, že už jsou Hermiona, Draco, Ron a Harry staří, v některých částech se na svůj věk opravdu nechovají, stále vystupují jako děti. Ale to je jen detail, v té záplavě kritiky se to lehce ztrácí.
Co se celkově postav týče, hlavní charakter, Albus Severus, Harryho syn, je mi silně nesympatický, jeho otec jakbysmet. Oblíbila jsem si v podstatě jenom Scorpiuse, protože ten jediný vypadal, že posbíral alespoň trochu rozumu.
A nechci nic říkat, ale jestli taky milujete Snapea, nebojte se, i v Prokletém dítěti na něj narazíte. Pro mě to byl skoro zázrak znovu se s ním setkat, navíc je to asi má nejoblíbenější část, protože to zpestřilo nezajímavý "roztomilý" děj. Snape je pro mě opravdu nejikoničtější postava z této série.

Albus
Jak odvést Scorpiuse od náročných citových problémů. Stačí ho vzít do knihovny.

Abych ale jenom nekritizovala (jak si tak všímám, dělám to tady celou dobu), vážně se to čte šíleně rychle a v podstatě si to užijete. Až na to, že nebudete mít rádi většinu postav, příběh se vám bude zdát primitivní a přestanete chápat fakt, proč tohle vůbec psali a neskončili už sedmičkou.
Na závěr bych tedy řekla, že Prokleté dítě mě dost zklamalo, což jste z té rozsáhlé recenze asi pochopili. Čekala jsem… vlastně ani nevím, co jsem čekala. Čekala jsem asi pořádnou jízdu, a to tu k mé smůle nebylo. Já osobně bych knihu nedoporučila, vážně to nestojí za to. Pokud ale chcete něco, čím zabijete čas, je to ideální, protože (jak jsem již zmínila) se to čte hodně rychle a v podstatě si ani neuvědomíte, že už jste na konci.
Pro mě už příběh Harryho Pottera dávno skončil v sedmém díle. Osmičku vyškrtnu a nejradši na ni ani nebudu vzpomínat, tohle nějak nepotřebuji. Neříkám, že to byl úplný propadák, ale nečekejte něco průlomového. Celé mé hodnocení se skládá z obálky, anotace a čtivosti, ničeho jiného. Tečka.


Prosím o vaši podporu i na Instagramu!




Mora Leray

Přečti si také