Z Mořina deníku amatérského psaní - Na čem teď pracuji?

Existuje určitý rozdíl mezi bloggováním a psaním jako takovým. Vím to, protože ačkoli to tak možná nevypadá, věnuji se obojímu.

Příběhy (a to všeho druhu, vážně jakékoli) jsem začala psát už jako malá holka. Od povídky, kde jsem vylíčila situaci, že na mou školu přišel mimozemšťan a nakonec raději opustil celé město jen kvůli kamarádčině výhružce, jsem se - doufám tedy - hodně zlepšila. Ačkoli ta postižená teen fikce aka romance, kterou jsem ještě před dvěma lety začala vydávat na Wattpadu pod názvem Pomstychtivé léto a pak ji po třech měsících pro veřejné bezpečí radši stáhla, by mohla mluvit o opaku.

Abych ale byla přesná. Za poslední dobu už jsem si navykla na určitý styl, který už asi měnit nebudu (i když člověk nikdy neví, kam ho jeho cesty zavedou). Není to to typicky sarkastické vyjadřování, které používám tady na blogu, výhradně v recenzích, i když nějaký ten náznak tam občas taky bývá.

To, co ze mě padá tady, je sice názorování od srdce a čistě z mojí hlavy, ale zároveň je to taky první blbost, která se mi v mozku utvoří. A to někdy není úplně nejchytřejší výrok. Jak se to říká? Mluvím tak, jak mi huba narostla až na to, že tady je to v psané formě.

Co už ale, vím, že si mě neumíte představit jako spisovatelku (já sama sebe nedokázala vidět ani jako bloggerku, když na to přijde).

(Zatím je ta kniha skvělá jen tak mimoděk...)

Už nějakou dobu pracuji na jednom dobrodružném příběhu. Námět na něj jsem vymyslela minulé léto během svým "bez wi-fi" dnů, ale začala jsem ho psát až někdy v březnu 2018.

No jo, je to nedávno, to vím, navíc jsem toho zatím ani nenapsala tolik, protože je to věc, kterou se probírám ve svých volných chvílích (a těch v posledních měsících moc není). Teď mám nějak dvanáct tisíc slov a zatím jsem tak v polovině hlavní zápletky.

Abych si to ještě celkově zpestřila, všechny postavy dostaly italská jména, i když tam nijak zvlášť není kladen důraz na italské prostředí - to se bude ještě upravovat. Zatím se to odehrává prostě "někde".

Každopádně to chce na závěr i nějakou ukázku, takže sem přihodím svou oblíbenou část - scénu s poetičtějším nádechem mezi dvěma mými milovanými postavami, na kterou jsem asi nejvíce hrdá.

Rina ležela v trávě, pohled upřený na oblohu posetou hvězdami a představovala si, že je jednou z nich. Že shlíží dolů na zemi a pozoruje vše, co se děje. Vždy byla zvědavá a chtěla vědět, co nejvíce mohla. Kdyby byla hvězda, viděla by všechno, věděla by o všem. Měla by dokonalý přehled. Často o tom snila, možná více, než by bylo zdravé.

Z jejích obrazů mysli ji vyrušil pohyb vedle ní. Tráva zašuměla, jak si na ni někdo lehl. Nemusela se ani dívat, aby věděla, že to je Siro. Jeho by poznala kdykoli.

"Co tam vidíš?" zeptal se.

Když natočila hlavu na stranu, Siro se díval na oblohu. Naskytl se jí pohled na jeho tvář ze strany, kterou měla už beztak dobře nastudovanou. Překvapilo ji, že v jeho černých vlasech, černých jako vraní peří, se začaly rýsovat nepatrné zrzavé nitky. Jeho původní barva prosvítala.

Ze zrzavé přešel na černou poměrně nedávno. Nedokázal se smířit s tím, jak "děsně mu celá hlava na dálku svítí", jak s oblibou a zároveň nechutí často říkal. Rin uznala, že mu černá sluší víc. Vypadá v ní víc… prostě víc jako ten typický, sarkasmus milující Siro. Sedí mu to. Možná až příliš, je s tím nebezpečně pohledný.

Nedala se vyvést z míry a stočila oči zpět k obloze. "Nekonečně mnoho věcí, které nejsou vidět nekreativním okem," řekla a náhodně vybrala jednu ze svých myšlenek. "Představuji si to jako neskutečnou, obrovskou malbu. Nechápu, jaký malíř dokázal vytvořit něco takového, a můžu jenom hádat, co tím chtěl říct. Vidím to jako hluboké moře tmavě modrého zoufalství a ty zlaté hvězdy na něm jsou symboly naděje. I když to vypadá bledě, jiskra naděje se vždycky ukáže, ačkoli se už nemusí splnit."

"Zajímavá teorie," podotkl a Rin věděla, že mu na rtech pohrává úsměv.

"Já v tom vidím něco jiného," prohlásil najednou tlumeně. "Když jsi začala s tou malbou a malířem, mně to přijde taky jako obraz. Ale nedokončený. Přijde mi to jako nedodělané pozadí. Hvězdy jsou bílé plátno, které není správně zamalované. Jako kdyby tím autor chtěl snad říct, že nemá cenu něco dodělávat. Že něco se prostě dodělávat nemusí. Že se to někdy v budoucnosti samo přetvoří."

Rina uznale kývla hlavou. Aby byla upřímná, tato myšlenka ji nenapadla. Představit si nebe jako něco nedokončeného… kdo ví, asi oblohu brala vždy jako hotovou věc, která se už nijak upravovat nedá.

A co vy, bloggeři? Věnujete se i psaní příběhů či poezie, nebo se zajímáte čistě jen o články a recenze?

Na závěr fotka mého letního pracoviště - to je tak, když trávíte prázdniny v zapadákově.

Mora Leray