sobota 31. března 2018

Magický a krutý svět Prythianu nezná mezí - Dvůr křídel a zmaru

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.
Míli za mílí. Království hnijících mrtvých. A já nepřestával hledat.

Řekla jsem si, že dnešní recenzi pojmu trochu netradičně, protože Dvůr křídel a zmaru rozdrtil mé schopnosti normálně myslet a tvořit. Popravdě ani netuším, jak přesně bych své hodnocení vtěsnala do obvyklých bodů, které používám při každé recenzi. Asi nijak. Proč? ptáte se. To se brzy dozvíte.
"To, že byla hnedka v první větě chyba, považuji za slušnou chybu." Lhala bych, kdybych řekla, že ze mě něco v tomhle smyslu nevypadlo. A pak mi najednou došlo, že tam žádná chyba není, a já ve čtení pokračovala vesele dál. Nevím, jak jsem na to přišla, asi začáteční pomatení smyslů.
Jako tomu bylo vždy, když jsem otevírala jeden z Dvorů, i tentokrát mě do očí praštila příliš vysoká frekvence opakování "jsem". Udělala jsem támhleto, pak jsem se podívala támhle, řekla jsem něco támhletomu a tak dále. Není to příjemný první dojem, bohužel ale musím říct, že to takto mám vždy, jakmile otevřu knihy od této autorky. Po pár stránkách se tento úvodní šok změní a já si zvyknu, pak už jen obdivuji styl psaní, který mě někdy dokáže vyvést z každodenní rutiny a rozházet mi třeba i celý rituál přípravy snídaně.

Dala jsem si ruce v bok a zamyšleně si měřila sráz, stromy a jezero pod nimi. "Kde jsem udělala chybu?"
Azriel, který na klíně brousil Pravdivého, zatěkal očima ke mně. "Kromě toho, že sis hrála na dřevorubce?"

Jenže abych mohla obdivovat styl psaní Sarah J. Maas, muselo by mi toto vydání k tomu trochu pomoct. Ne že mi bude házet na každou dvacátou stránku nějaký děsuplný překlep, který mě vždycky vyhodil z děje pryč a já musela s popadáním za hlavu chytat svou ztracenou sebekontrolu. Kdo dělal třetímu dílu korektora vážně netuším, ale je mi to, moji drazí čtenáři, upřímně jedno. Ráda bych tomu určitému člověku rozsvítila v hlavě, fláknout s ním o futra dveří by dle mého mohlo stačit, ne? Dobře, nebudu tak brutální.
Musím se přiznat, že jsem se vůbec neobtěžovala číst před začátkem třetího Dvora anotaci. Dle mého to ale ani nevadilo. Pokud se však rozhodujete, jestli se do tohoto dílu máte pustit, přepíšu sem popis z obalu knihy, který by vám měl dosvědčit, že byste měli extrémně rychle běžet do knihkupectví a toto dílko si koupit. Jestli nemáte prachy, prostě to šlohněte. Rada nad zlato, já vím.

Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá království Prythian napadnout a zničit. K tomu všemu musí předstírat lásku k muži, kterého ve skutečnosti ze srdce nenávidí. Její život tak visí na vlásku a nemůže si dovolit udělat jedinou chybu, jinak to bude stát život nejen ji, ale způsobí zkázu celého království.

Myslím, že je to dost solidní pecka, a docela teď lituji, že jsem si to nepřečetla už před začátkem těch sedmi set stran.
Celý příběh je skvěle napínavý a mimořádně čtivý, nemohu autorce upřít, že její styl je - když se do něj pořádně ponoříme - opravdu výborný. Vůbec jsem se nenudila. Ačkoli má Dvůr křídel a zmaru přesně 716 stran, není tam jediné místo, které by mě nebavilo. Občas to bylo naplněné pohodou, někdy jsme se zase sešli s válečným a akčním dějem, potom na nás čekalo Rhysovo a Feyřino popichování, které mě nikdy nepřestalo bavit. Bylo toho dost.
Ukončení stojí za zmínění rozhodně. Dojemné a jedním slovem prostě krásné. Vážně mě nenapadá jiný výraz, kterým bych ten závěr mohla vyjádřit. Možná ještě poetické?
Od někoho jsem slyšela, že u toho brečel… takže popravdě, já se do tohoto stavu nedostala, ale myslím, že to není nijak velký mínus. Přeci nemusíme u všeho dobrého brečet, ne?
Co se postav týče, své zajímavé názory jsem shrnula do bodů, které najdete pod tímto úžasným fanartem.


1. Přestal mi vadit Lucien. V druhém díle jsem ho nesnášela, ale tady… no, co to je za čáry, Luciene? Už tě mám zase docela ráda.
2. Azriel se stal mým srdíčkem. Musím ti oznámit, drahý Azrieli, že ses dostal o 0,1 % před Rhyse na žebříčku charakterů ze série Dvorů. Gratuluji.
3. Vztah Feyre a Rhysanda je opravdu inovativní. Vážně se mi líbí, že je to jiné než v typických romantických knihách. Pohádají se, pak se usmíří, znova se pohádají, nemluví spolu… bože, vždyť to je děsné klišé. Konečně jsem viděla vztah, který byl zajímavý a obešel se celou dobu bez hádek. Konfety připraveny.
4. Všechny důležité postavy autorka skvěle propracovala.

Docela mě ale zklamalo, že se konec věnoval už jenom našemu hlavnímu páru. Škoda, myslím, že humor ostatních důležitých postav by šel nějak skvěle využít a skloubit tak, abychom měli od všeho trochu.

Celá kniha je ale perfektně nabitá intrikami, což se mi vážně líbí. V tomto světle se hodně projevila ta určitá změna Feyřiny povahy a jednání a musím uznat, že díky tomu mi mnohem lépe sedla. "Děvčice, drahá, budeme nejlepší kamarádky? Zajistíš, abych si mohla vzít pryč Azriela? O nějaké nedostatky a problémky například s Mor se postaráme potom, dobře…" Pardón, za mé srdceryvné výlevy se skutečně omlouvám. Nezdá se vám, že slovo "stínopěvec" zní poeticky, krásně a zvučně zároveň? Jestli to tak připadá jen mě, opět na mě asi dopadl Azrielův charakter.

Na Rhysově tváři nebyl náznak úsměvu, ani zákmit drzého pobavení, když si znovu opřel hlavu o opěradlo židle. "Ten výraz ryby na suchu ti sluší, Tamline."

Vzhledem k tomu, že se příběhy vedlejších postav úplně nedotáhly, je víceméně jasné, že nás toto čeká v dalších chystaných dílech, konkrétně v tom volném, u kterého znám už i název. Podle mého super překladu z angličtiny bychom mohli mít u nás v Česku čest s Dvorem mrazu a hvězdného svitu, což zní opravdu magicky. Rozhodně se na další knihy z této série těším a jsem připravená vyčkávat stejně tak, jako jsem vyčkávala na Dvůr křídel a zmaru.
Jak je asi z celé recenze jasné, série Dvorů je opravdu velmi dobrá a já jsem skutečně spokojená. Mohu doporučit všechny tři díly, a to s naprosto klidným srdcem. Pokud chcete fantasy, které je nabité akcí, napětím a chvilkovou romantikou, v každém dílu to najdete. Mně osobně se asi nejvíce líbila dvojka, ale všechny knihy mají určitý půvab. Vážně je to moc dobré, a pokud přehlédnu pár nedostatků, normálně bych dala i 100 %. To bohužel ale nemohu, nebylo by to fér. I tak je mé hodnocení dost vysoké.
Za knihu děkuji svému nejlepšímu kamarádovi z Ostravy, ani nevíš, jak moc mě ten velký balíček, který jsem si na poště vyzvedla, potěšil. Oplatím ti to příště pořádným sarkasmem, ty bestie.

Mora Leray

neděle 25. března 2018

Pozor! Dveře, nespadni tam! - Dveře do prázdnoty

Dveře do prázdnoty (kniha druhá)

(Autorka: Victoria Schwab, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 79%
Doba čtení: dva dny
Žánr: fantasy

Ačkoli jsem první díl přečetla před několika týdny a ohodnotila ho jako oddechové, avšak ne nijak extrémně dokonalé dílo, po Dveřích jsem chňapla hned, jak se objevily na regálu knihovny. Jednoduše jsem chtěla znát konec, protože série v češtině je opravdu jen o dvou knihách, také jinak - Dveřmi do prázdnoty to prostě končí.
A když nemáte nic ke čtení, nic jiného vám nezbývá. Třebaže je Archiv poměrně zapadlejší fantasy, za mou pozornost stojí… takže? Pojďme na to.
(Také jen varuji - kdyby se v recenzi objevil nějaký naštvaný výlev, tak se nedivte, můj předchozí názor, který jsem na Dveře psala, se mi z počítače vymazal a už jsem ho nenašla.)

První dojmy?

Kdyby mě neskutečnost obálky nepraštila do očí, asi bych se začala považovat za slepou bábu. Krásná kombinace barev, ale zároveň jednoduchost, moderní a originální nápad, který skvěle souvisí s tématem příběhu. Co dodat, pěkné.
A anotace byla taky dobrá pecka. (Opět kopíruji z webu databazeknih.cz, děkuji.)

Mackenzie Bishopová vede dvojí život. Není pouze normální studentkou střední školy, ale také Správkyní v Archivu, v tajuplném místě, kam odcházejí spát Historie zemřelých lidí. Mac nastoupí na Hydeskou střední a snaží se dostat svůj život do tak normálních kolejí, jak je to jen možné po tom, co se v Archivu stalo přes léto. Ale nějak se jí to nedaří. Pronásledují ji zlé sny. Mac ví, že minulost je minulost a že jí už nemůže ublížit, ale vše se zdá tak skutečné. A když se noční můry začnou vkrádat do její mysli i ve dne, začne se obávat, jestli je doopravdy v bezpečí… Mezitím se v jejím okolí ztrácejí beze stopy lidé a jediné, co je spojuje, je to, že naposledy viděli Mackenzie.

Kdo za tím vším stojí? A jakou roli v tom hraje Archiv? Mac se to pokusí zjistit, ale riskuje u toho své Správcovství, vymazání vzpomínek, a dokonce i svůj život

Takhle by to mělo vypadat - super obálka a popis, co má šťávu. Perfektní.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmínila již výše, Archiv (první knihu) jsem četla před pár týdny, proto si moc dobře pamatuji autorčin styl. Nezměnil se, ani v nejmenším. Svižný, ich-forma v minulém čase, přirovnání pomálu, což v tomto světe ani nevadí, dobré líčení emocí a okolí. Fajn, člověk se začte hned, a to je super.

Děj?

Námět celé série je opravdu zajímavý. Sledujeme Mac, dívku, která se stala Správkyní dříve, než vůbec bylo dovoleno. Není proto divu, že to nemá ve své práci úplně snadné. "Z chyb se učíme." Jenže u Mackenzie, jak se nám zdá, toto pořekadlo neplatí.
Líbí se mi, že autorka využila knihovnu a knihy obecně. Na tomto základě se mohlo vytvořit něco neskutečného, bohužel se to povedlo jen trošku. Osmý div světa to zas není.
Děj je svižný, to rozhodně, a nad nějakými scénami jsem tajila dech. Něco se mi ale zdálo dost… jinak, v určitých částech to bylo extrémně zmatené. Ani nemluvím o tom, jak moc mě štval milostný trojúhelník (skoro čtyřúhelník), který tam de facto neměl co dělat.
Jinak se mi ale líbila celková rychlost a plynulost, protože není tajemstvím, že jsem Dveře přečetla za dva dny.

Co se týče postav…

Wes se zařadil do žebříčku mých imaginárních boyfriendů (no tak pardon, jak to mám nazvat?). On je dokonalý. Přidávám si ho k Rhysandovi (série Dvorů), Kazovi (Šest vran) a Gabrielovi (Napůl zlý) - to je taková krátká propagace mých oblíbených hrdinů.
Ale zpět k Wesovi. Proč do Dveří házeli milostný trojúhelník s nějakým tuctovým chlapcem, když existuje Wes? Frajer se super jménem, boží povahou, dokonalým stylem (přeci oční linky) a celkově moc zajímavou osobností. Připadám si, jako kdybych šílela z nějakého kluka jako holky ve třinácti, ale bohužel nějak nejsem schopna ho charakterizovat poeticky.
A co se tedy týče Mac, otravnější postava ve Dveřích nebyla. Její myšlenky, které jsem nechápala, její názory, které jsem s ní nesdílela, její plány, které se zdály primitivní, její zatajování informací, u kterého jsem se chytala za hlavu. Lhala bych, kdybych řekla, že Mac nemůže za většinu snížení mého hodnocení na tuto knihu.

Dodatky?

Hrozné opakování slov a dost překlepů. Hodně to ruší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Bylo to fajn. Jako oddechovka super. Takže pokud hledáte něco, u čeho se zasmějete, uvolníte a budete se popadat za hlavu nad otravností hlavní hrdinky, všemi deseti doporučuji. Začněte ale raději s prvním dílem. Tento byste pochopili také, protože autorka to vždy vysvětlila, aby to dávalo smysl, ale je lepší mrknout i na úvod do tohoto světa.
Konečné slovo - zajímavé.

A něco z knihy na závěr?

"Myslím, že štít ti zůstává."
"To mi spad kámen ze srdce," říká a kývne směrem k sestře, jejíž culík zrovna zmizel v šatně, "protože ho asi budu potřebovat."

Výsledek obrázku pro dveře do prázdnoty

čtvrtek 22. března 2018

Čtenářská výzva 2018

Vzhledem k tomu, že jsem rozhodnuta dělat si záznam o knihách, které jsem přečetla za rok 2018, vytvářím si tento seznam. Limit jsem si nenastavila, takže je to dost uvolněné. I tak ale chci trhnout pořádný rekord, proto to budeme nazývat výzvou.
Tituly knih sem budu zapisovat podle data, konkrétně to rozdělím do měsíců. Pokud na některé dílko vyšla na blogu recenze, přihodím i odkaz. Stačí mi jen držet palce, ať dám alespoň přes čtyřicet.

LEDEN

1. Panský dům - A. Jacobs
2. Griša - Světlo a stíny - L. Bardugo
3. Staré pověsti české - Alois Jirásek
4. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky - J. R. R. Tolkien
5. Griša - Bouře a vzdor - L. Bardugo

ÚNOR

6. Golema a džin v New Yorku - H. Wecker
7. Plavba smrti - Y. Sigurðardóttir
8. Archiv - V. Schwab

BŘEZEN

9. Poslední přání - Zaklínač I - A. Sapkowski
10. Krkavčí brána - Síla Pětice - A. Horowitz
11. Zlato Arkony - J. Červenák
12. Selekce - K. Cass
13. Elita - K. Cass
14. První - K. Cass
15. Hamlet - W. Shakespeare
16. Dveře do prázdnoty - V. Schwab

DUBEN

18. Skvrna - Gillian Flynn
19. Podivná knihovna - Haruki Murakami
22. Umění prokrastinace - John Perry

KVĚTEN

25. Lakomec - Moliere

ČERVEN


ČERVENEC


SRPEN

42. Kouřová clona - Dick Francis

ZÁŘÍ


ŘÍJEN

48. Knihkupkyně - Cynthia Swanson
50. Chlapec, který uměl létat - Andy R. Black

LISTOPAD

PROSINEC

úterý 20. března 2018

Být či nebýt – to je, oč tu běží – Hamlet

Hamlet

(Autor: William Shakespeare, datum vydání: 1603)
Mé hodnocení: 97%
Doba čtení: dva dny
Žánr: divadelní hra, tragédie


Každý z nás asi zná Hamletův slavný monolog "Být či nebýt". Jeho uvažování o smrti, skládané ve verších, skvělé na zamyšlení.
Většina z nás také zná tu touhu přečíst si to, co chceme a na co se už dlouho těšíme.
A další poměrně velká část určitě ví, co je to školní povinná četba. Tyto tři věci se v mém případě skloubily dohromady. Co z toho plyne? Po několika letech svého života, kdy jsem si říkala, že už se opravdu musím na něco od Shakespeara podívat, jsem se ponořila do tragického příběhu Hamleta.

První dojmy?

Shakespeara známe všichni (to jméno by mělo něco říkat i naprostým negramotům), Hamleta také. A proto první dojmy jsou dost… jinak, nebrala jsem na ně prostě ohled.
Nic jiného jsem tedy moc neřešila, knihu jsem bez zkoumání otevřela, protože čas povinné četby se zkracoval. Zapamatovala jsem si jen jediný údaj - Hamlet má 163 stran. Takové znamení, že mi čtení moc dlouho nezabere.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Zmíním to znovu - je to prostě Shakespeare. Já osobně vždy milovala zastaralejší mluvu a krásné, zajímavé, chaosem propletené verše. Přesně to jsem v Hamletovi nalezla. Navíc je to divadelní hra, takže kritika nějaký
ch popisů okolí se z mého hodnocení sama vyškrtává.
Uznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na velký příval vykřičníků. Nelžu, když povím, že skoro všechny repliky jsou ukončeny vykřičníkem, obyčejnou tečku tu zase skoro nenajdete.
Každopádně je to skvělé, ačkoli je styl trošku poetičtější, čtenář nemusí být nijak pozorný, aby pochopil, co se v knize odehrává. Shakespearovo vyjadřování je dokonalé, hudba pro mé uši.

Děj?

Kdybych měla děj nastínit já, dopadne to tak, že bude můj popis delší než celá recenze. Proto toto shrnutí kopíruji ze stránky kosmas.cz (nenápadné díky).

Hlavnímu hrdinovi se ve snu zjeví duch jeho otce, dánského krále otráveného vlastním bratrem Klaudiem, a žádá, aby pomstil jeho vraždu. Hamlet na hradě zinscenuje divadelní hru, která přesně popisuje smrt jeho otce. Klaudius se sám usvědčí a nařkne Hamleta, že je blázen. Slavná tragédie popisuje osud Hamleta a končí jeho smrtí v souboji.

Přestože jsem z několika stran slyšela, že nápad a téma je dost přitažené za vlasy, já tohoto názoru nejsem. Mé mínění je úplně opačné. Obdivuji Shakespeara a jeho myšlení. Já bych něco takového nebyla schopna vymyslet, ani kdybych na to dostala milion let času.
Vážně skvělé, je to tak i v dnešní době, což je dost neuvěřitelné. I o několik stovek let později je Shakespeare stále jedním z uznávaných autorů. Jaké to jen muselo být, když byl ještě naživu? Jeho díla byla bomba, která při čtení někomu přivodila infarkt? Dobře, odbočuji, ale chci tím říct, že je to skutečně dokonalé a také velmi nadčasové.

Co se týče postav…

Hamlet je spravedlivý, mimořádně ikonický a především hlavní charakter.
Nenávidím tu zbabělou Ofélii, iritovala mě po celou dobu čtení.
Oblíbila jsem si Horacia, protože patří k těm důvěryhodnějším postavám.
To je takový můj výčet. Co se Shakespearovi musí nechat, je, že všechny jeho postavy jsou uvěřitelné. Každá na nás působí jinak a každý čtenář má také jiné vnímaní postav, třeba zrovna tobě, poutníku, se Ofélie zamlouvat bude.

Dodatky?

Měla jsem si to přečíst už dřív, fakt že jo.
A druhý doplněk - Shakespeare je teď má špička ohledně starší literatury, jsem nadšená.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Myslím, že není zbytečné to protahovat. Opravdu se mi to moc líbilo a jsem ráda, že jsem se Shakespearem setkala na první pokus v tak dobrém světle. Prostě… neskutečné. Doporučuji všemi jedenácti.

A něco z knihy na závěr?

Žít nebo nežít - to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou.


Výsledek obrázku pro hamlet kniha

sobota 17. března 2018

Tak kdo to tedy vyhrál? - První

První (kniha třetí)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2014)
Mé hodnocení: 93%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, dívčí četba

Dobře, s tímhle dílem už končím. Měla bych si dát od Selekce pauzu, i když vím, že v mé osobní knihovně čeká ještě Dcera.
Docela dnes děkuji i autobusu, stál v koloně dvacet minut a já jsem se díky tomu dostala skoro do poloviny knihy. V teple domova jsem to už jen dolouskala, knihu zaklapla a sedla k počítači, abych se k První nějak vyjádřila. Teď už mi nic nebrání, protože jsem řekla vše, co bylo třeba, a můžeme začít s mým ohodnocením.

První dojmy?

Obálka je hezká, ale tentokrát na mě působila až příliš honosně. Stylem se k příběhu hodí, celá série je přeci jen taková, jaká je, ale… nevím, První je podle mě až moc vyzdobená.
Heslo mě ani tentokrát nijak nezklamalo, protože jeho poslání se znovu změnilo. Teď jsme byli v rozhodující fázi, takže se není čemu divit. "35 dívek začalo. Ale vítězkou může být pouze jedna." Skvělé a výstižné. Bohužel pro mě, už od začátku jsem věděla, kdo vyhraje.
A anotace? (Nenápadně kopíruji z webu databazeknih.cz)

Když byla America vybrána do Selekce, ani ve snu by ji nenapadlo, že by se ocitla na dosah samotné koruny, natož k srdci prince Maxona. S blížícím se koncem soutěže narůstají hrozby za branami paláce a America si uvědomuje, jak je lehké všechno ztratit a jak těžce bude muset za svou budoucnost bojovat.

Oproti předchozím popisům je tento mnohem jednodušší, ale zastávám názor, že pro objasnění situace stačí. Navíc… do První se pustí většinou jen ti, kteří už četli Selekci a Elitu.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Jak jsem zmiňovala v předchozí recenzi, styl psaní se nemění. Tady je to taky tak. Opravdu udivující vzhledem k tomu, že autorka série je stále jedna a ta samá a nikdo ji nevyměnil třeba za Stephena Kinga.
Pořád máme čest s ich-formou a minulým časem. Myšlenky hlavní hrdinky nám jsou v tomto díle i více blízké, takže díky tomu jsem příjemně překvapená.

Děj?

Mělo to spád, zápletka byla více zamotaná a celkově se mi to zdálo, jako kdyby se kniha odehrávala někde jinde. To zase trošku přeháním.
Stále si stojím za tím, že celá série je dost předvídatelná. Pokud nepostrádáme inteligenci, všem nám dojde, jak to vlastně dopadne. Je jedno, kolik překážek se vyskytne, my prostě víme, jak to skončí, protože jinak to skončit ani nemůže!
Moc zmatečné se mi to nakonec nezdálo, i když přísahám, že na začátku jsem se chvílemi vážně popadala za hlavu, do čeho jsem se to zase pustila.
Co ale opravdu vytýkám, jsou podstatné nedostatky a věci, které všem asi úplně unikly. Pro příklad zmíním třeba situaci s pistolí - America ji nikdy v životě nedržela, proč tedy najednou ví, co s ní má dělat, jak má mířit a jak se alespoň trochu přiblížit cíli? Jak?
Takových nedokonalostí je tam milión.
Musím ale poděkovat za vyloučení toho divného milostného trojúhelníku, který jsem v Elitě opravdu těžko rozdýchávala.
Každopádně to bylo jako vždy svižné a čtivé. Ačkoli jsem občas nechápavě kroutila hlavou, bylo to fajn a já s touto knihou dobře zabila svůj volný čas (například ten v autobuse…).

Co se týče postav…

Má nenávist vůči Aspenovi v tomto díle poklesla alespoň o maličký stupeň.
America mě občas opravdu vytáčela, některé její myšlenky… opět raději nechávám bez svého komentáře. Musím ale uznat, že se oproti Elitě značně polepšila, a to je její velké plus. Samozřejmě si jí vážím jako osobnosti a obdivuji kuráž, kterou jí autorka obdařila. Jen by se ta holka mohla někdy krotit.
Také jsem si zamilovala další postavu - Celestu. Možná mě někteří nechápou, ale mě ta dívka po jedné určité události opravdu přirostla k srdci.

Dodatky?

Znovu mám trochu chuť zastřelit korektora, ale co si budeme povídat, v Selekci byly ty překlepy horší.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Podle mého názoru za přečtení stojí všechny tři díly Na to, abychom se setkali s tou známou Kierou Cass, je Selekce přímo předurčená.
Svižné, poutavé, čtivé, napínavé, předvídatelné, ale i tak velmi zajímavé. Nedokážu knihu popsat pár slovy. Myslím, že za zkoušku nic nedáte, pokud se do něčeho takového pustíte.
Doporučuji. Přestože jsem ze začátku úplně nevěděla, do čeho vlastně jdu, jsem ráda, že jsem všechny tři díly zapsala do seznamu přečtených za rok 2018.
Zlatý hřeb mého čtenářského života to nebyl, ale času, který jsem s touto autorkou strávila, nelituji.

A něco z knihy na závěr?

"Dobře," souhlasila jsem. "Ale upozorňuju tě, že to nevyjde."
S šibalským úsměvem na tváři se ke mně přitiskl a pomalu a dlouze mě políbil. "A já tě upozorňuju, že to vyjde."

Výsledek obrázku pro první kiera

čtvrtek 15. března 2018

Druhý díl a kvalita šla dolů - Elita

Elita (kniha druhá)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2013)
Mé hodnocení: 82%
Doba čtení: jeden den
Žánr: romantický, opět podotýkám, že jde o dívčí četbu

Když jsem včera zaklapla desky prvního dílu, řekla jsem si něco ve smyslu, že když už mám doma celou sérii, tak že s tím pohnu trošku víc. Není potom ani divu, že jsem se Elitou prokousala za jeden jediný den.

První dojmy?

Jakožto asi celá série, i Elita se pyšní dokonalou obálkou, která rozzáří oko čtenáře. Vážně je to ten typ knihy, u níž se rozhodně musíme zastavit. Možná se mi tento přebal líbí i více než ten na Selekci, přeci jen je sladěn do mých nejoblíbenějších barev. Opravdu žasnu nad schopnostmi grafiků, i já bych se někdy chtěla naučit takto kombinovat a podtrhovat důležité rysy fotografií. Zatím ve Photoshopu a v dalších takových programech nejsem moc zdatná, to už ale odbíhám od tématu. Obálka je skvělá a já jí nemám co vytknout.
Opět musím zmínit ono heslo napsané na titulní stránce. Tentokrát se nám ale slova mění a přiznávám, že tato zní možná i mnohem napínavěji. "35 dívek vstupuje do paláce. Jen 6 z nich zůstane." Ačkoli jsem stále toho názoru, že příběh je dost předvídatelný, je fajn uznat, že toto nutí i k pochybnostem.
A anotace pro tento díl? Přepisuji ji z obalu knihy, protože jsem ji nemohla najít na internetu ve správném znění (toť má šlechetnost).

Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Maxona je tvrdší než kdykoli předtím. America už téměř sahá po koruně, ale stále se nevyzná ve svých citech. S princem Maxonem prožívá úžasné chvíle plné důvěry a citů. Avšak když na chodbách paláce zahlédne Aspena, ožijí vzpomínky na její první lásku a ona touží po životě, který si spolu vysnili a naplánovali. A zatímco America řeší své dilema, ostatní dívky nepřestávají tvrdě bojovat o královskou korunu.

Anotace navnadí a zaujme, nezbývá mi tedy než se pustit do samotného názoru na to, co na nás čeká uvnitř.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Nic se nezměnilo. Styl psaní je stejný, stále máme čest s ich-formou a minulým časem a pořád se můžeme procházet hrdince v hlavě (což nám někdy může připadat dost otravné, ale to vysvětlím v dalších bodech recenze). Kiera Cass prostě píše svižně a čtivě, a to je její velký plus.

Děj?

Oproti prvnímu dílu se nám příběh v Elitě poměrně posunul. Z třiceti pěti dívek zůstalo jen šest. A boj mezi nimi se zhoršoval víc a víc. Napětí vyvrcholilo a kandidátky na princovu budoucí manželku si uvědomily jediné: Konkurence je mimořádná. Šance jsou stále docela vyrovnané.
Asi takhle bych Elitu popsala, jen tak okrajově, abyste byli trochu v obraze, pokud jste knihu ještě nečetli.
Romantické zápletky si užijeme dostatek, to ale platí i o napětí, o které v knize není nouze. Tvrdý boj nastal.
Stále trvám na tom, že námět je geniální. Já osobně miluji příběhy z prostředí, kde vládne král s královnou. Asi mám rádu tu určitou atmosféru.
Do příběhu jsem se opět ponořila velmi rychle a musím také uznat, že jsem se z něj nerada dostávala pryč. Jsem připravená vytrvat a podívat se v nejbližší době i na další díl.
Přestože je asi všem jasné, jak to nakonec dopadne, děj je svižný, poutavý a odsýpá. Bohužel má ale jedno velké mínus. Romantický milostný trojúhelník, který nedává smysl a který mi připadá v některých momentech dost směšný.

Co se týče postav…

Hlavní hrdinka mi v Elitě lezla šíleně na nervy a Aspen, což je ten, kterého jsem zmínila v minulé recenzi asi v jedné jediné větě, je děsuplný tvor a nejradši bych ho z knihy vyřadila. Komplikuje celou zápletku, ale špatným způsobem. Není to tak, že by zamotanost byla vyloženě zlá, to ne. Jen mi přijde příliš dětinská, milostný trojúhelník mezi Americou, princem Maxonem a Aspenem jakbysmet. S tím ale nic nenadělám, já vím, autorka Selekce nejsem.
A co se tedy týče Americy… nechápu ji. Její pocity mi někdy připadaly vzdálené tak jako Venuše, ačkoli se nám je autorka snažila přiblížit. Každopádně ji mám jako postavu stále ráda, ale některé tyto scény… raději nechám bez svého komentáře, nebo se už neudržím na pokojné uzdě.

Dodatky?

Kdo dělal Elitě korektora? Opětně jsem si musela zakrývat oči plácačkou na mouchy, abych neviděla některé do očí bijící chyby.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je čtivá, děj dobrý, prostředí zajímavé, jen ty postavy se někdy zdají úplně bez mozku. Doufám, že to další díl vylepší. Musím uznat, že Selekce se mi asi líbila více, nedokážu ani moc vysvětlit proč, prostě jsem měla takový ten… pocit?
Ale takhle - líbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr?

Bohužel jsem byla tak zabraná do čtení, že jsem na žádný úsek, který bych si chtěla zapamatovat, nenarazila. To mě docela mrzí. Pokračování mě snad nezklame a já nějakou ukázkou přispěji.

Výsledek obrázku pro elita kniha


Mora Leray

středa 14. března 2018

Slavná Selekce, její známá autorka a zaostalá recenzentka - Selekce

Selekce (kniha první)

(Autorka: Kiera Cass, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 90%

Doba čtení: dva dny

Žánr: romantický, rozhodně dívčí četba


"Kdo nezná Selekci, jako by nebyl!"
Upřímně… ona je ta věta vážně pravdivá. Selekce se čtenářům nevyhne, alespoň ten název nebo jméno autorky musel někdo z nás někdy postřehnout. Kdekoli. Kdykoli.
Já osobně na Selekci číhám už přibližně dva roky. Nikdy jsem nechápala, co je na tom tak výjimečného. Ale všechny dívky v mém okolí si to chválily.
Popravdě řečeno… i když jsem si knihu chtěla přečíst dlouho, jakmile jsem ji před dvěma lety dostala k Vánocům, od té doby jsem do ní nenahlédla. Dostala jsem se k ní teprve před třemi dny, kdy jsem na sebe v hlavě nahlas křičela, že už bych si na to známé dílko mohla posvítit.

První dojmy?

Obálka je tak křiklavá a barevná, že do oka by vás udeřila prakticky kdekoli. I v bahně bychom ten obrázek viděli. Zároveň je to opravdu poutavé a určitě bych se u nějaké takové knihy zastavila.
Ono dokonce i heslo "35 dívek, 1 princ, životní šance", které je napsané hned navrchu, dokonale podtrhuje atmosféru svou krátkou výstižností.
Obálka je pro mě tedy dokonalá.
A co se týče anotace (kterou teď nenápadně kopíruji z databazeknih.cz), asi nemám co dodat. Zajímavá je rozhodně. A poutavá jakbysmet.

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunu.
Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala - a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.

Takže mé první dojmy? Rozhodně kladné.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Ich-forma.
Minulý čas.
Pohled hlavní hrdinky Americy.
Dobře, rozumím, přestanu to psát v bodech.
Styl psaní odpovídá ději knihy. Tady je přesně taková ta potřeba vidět myšlenky naší nejdůležitější postavy - musíme vědět, co se jí honí hlavou, jinak bychom nebyli v obraze. To je velké plus.
Jinak je mi takový styl sympatický, kniha je díky němu neuvěřitelně čtivá a také neskutečně svižná. Vážně jsem se dostala na závěr rychle.
Přirovnání se moc nevyskytují, avšak tady na tom ani tolik nelpím - zde jde opravdu především o to cítit a dýchat myšlenky hlavních postav a celkově tu atmosféru Selekce.

Děj?

Uznávám, že by bylo záhodno před Kierou Cass doslova pokleknout. Nápad, který se jí vloudil do hlavy, je skutečně geniální. A co musím uznat, je i dost dobře zpracovaný.
Příběh odsýpá, každou stránkou se nám stupňuje napětí a jízda dějem je nekonečná, vážně nekonečná. Jedete, proplouváte světem království a Selekce a najednou… dobře, nebudu prozrazovat.
Knihu bych popsala svými slovy asi takto: America Singerová, dívka z páté kasty, která si užívá života jen v určitých ohledech, by k Selekci rozhodně nikdy nepřistoupila, kdyby ji k tomu okolnosti nedonutily. Bohužel, situace v jejím životě se změnila. A ona je najednou nucena přihlásit se do Selekce, bojovat o srdce samotného prince Maxona a chvílemi bojovat i sama se sebou.

Ačkoli je příběh docela předvídatelný, musím říct, že zpracování se povedlo. Líbilo se mi to.

Co se týče postav…

Je jich tam hodně, ale rozhodně mají svůj vlastní prostor. Ne všechny, ale ty, o kterých bychom jako čtenáři měli vědět více, určitě ano. Kdyby měly mít všechny vlastní úseky… Selekce by musela být tak čtyřikrát delší.
Za co musím smeknout klobouk, je, že hlavní hrdinka mi dost sedla, a to se poslední dobou opravdu nestává často. Zklamala mě jen jednou, což bylo skoro u konce, ale vážně nehodlám prozrazovat jak. Co kdybych vyhodila na světlo světa informaci, která by vám rozvrátila čtenářský život?
A taky… bacha na Aspena, on má oblíbená postava vážně není.

Dodatky?

Přestože jsem byla ze začátku dost na vážkách, jestli se mám do Selekce pustit, teď bych si za to váhání nejraději vrazila pár facek. To je jen taková doplňková informace.
A také tu ještě zmíním překlepy, asi jsem do ruky dostala vydání, kde si korektorka plete používání předložek s/z.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kniha je skutečně velmi čtivá a musím uznat, že hodně předčila má očekávání. O dílech, která jsou všude opěvována, většinou nemám příliš vysoká mínění. Selekce je pro mě příjemnou a překvapivou výjimkou.
První knihu ze série rozhodně doporučuji. Sice by se nějaké nesrovnalosti našly, ale čtení to bylo pěkné. Romantické duše, myslím tedy, najdou to, co hledají.

A něco z knihy na závěr?

Jasně, mami. Budu dál princi říkat do tváře, že u mě nemá absolutně žádnou šanci, a budu ho urážet tak často, jak to jen půjde. Skvělý plán.

Související obrázek

Mora Leray

Kapky vzpomínek

Vzpomínky. Život. A opět vzpomínky.
Jsou všude, ačkoli se jim někdy snažíme vyhýbat. Najdou si nás kdykoliv. A je jedno, jestli to jsou ty radostné, které si rádi zopakujeme, či ty, díky nimž se nám zhroutil celý svět jako nestabilní domeček z karet.
Můžeme se snažit zapomenout na něco... na něco, co se nám nelíbilo. Pak si myslíme, že se nám to povedlo. Jenže najednou před nás přiskočí vzpomínka a v hlavě nám opět roztočí důvěrně známý kolotoč chaosu. Náhle jsme zase na začátku našeho zamazávacího procesu. Nejde to tak snadno, v podstatě to nejde vůbec, pokud se snažíme zapomenout na něco, co je silnějšího rázu.

Představme si vzpomínku jako jednu velkou kapku. Každá je jiná, jedna září veselými barvami, protože nám odkazuje na nějakou šťastnou událost. Z další vychází přirozený smutek, na který bychom nejraději vůbec nevzpomínali. A ta z mnoha ostatních je čistá, prázdná - ukazuje událost, která nám postupem času začala blednout, aniž bychom to chtěli.

Tyto kapky jsou nakupeny v naší mysli ve sloupečcích, ve všech koutech, smíchané dohromady.

Nejsnadněji zapomeneme na věci, které bychom si chtěli pamatovat navěky. Ty, jež chceme z našeho života vypustit, z hlavy nedostaneme. A když už se nám to povede, vždy existuje alespoň jedna věc, která nám to dokonale připomene. A to už je smůla. Či snad prokletí?

Mora Leray

pondělí 12. března 2018

Špatná schůzka se slovenským autorem – Zlato Arkony

Zlato Arkony (kniha první)

(Autor: Juraj Červenák, datum vydání: 2012)

Mé hodnocení: 28%

Doba čtení: týden

Žánr: fantasy, dobrodružný

Zdravím tě, poutníku, dnes se tě zase na něco zeptám. Znáš web databazeknih.cz? Pokud patříš do čtenářské komunity, mělo by to být snad i tvou povinností. Pro knihomoly je tato stránka jako dělaná. Každopádně tímto odbočuji… proč o tom vlastně mluvím?
Na Databázi každým rokem vychází čtenářská výzva. Jedná se o dvacet úkolů, přičemž to funguje takto: Jeden úkol - jedna kniha, která ho splňuje.
Jakožto odvážný jedinec, jenž se nebojí výzev, do toho půjdeš a všechno splníš. A takhle přesně si připadám já. Loni jsem výzvu nezvládla, ale teď ji rozhodně dokončím.
Dnes se tedy vrhnu na knihu od slovenského autora a přiblížím vám můj názor, který asi nebude úplně nejkladnější.

První dojmy?

Nic moc.
Obálka nezajímavá.
Formát knihy divný a malý.
Díky vypůjčení z knihovny ještě roztrhaná vazba.
"Ten člověk se jmenuje fakt zvláštně," zabručela jsem při zkoumání titulní stránky.
A anotace, která mě osobně nijak nezaujala, i když byla psaná poměrně poutavě.

Na Rujáně odjakživa vládli žrecové z Arkony. Touha po pokladech svatyně však přivedla na ostrov cizí hrdlořezy. Jejich lodě s dračími lebkami se vynořily ze severních mlh, z říše skryté před pohledy smrtelníků. Zaútočili, naplnili pobřežní vody těly rujánských obránců a obsadili ostrov.
Arkona zatím odolává. Kouzla, která ji chrání, však slábnou. Cizinci mezitím rozšiřují svou hrůzovládu - dobyli už Volgost a téměř se zmocnili štítu boha Jarovíta, ve Štětíně potupili Triglavovu svatyni a teď cení tesáky směrem k majestátnímu Volinu. Slovanští žreci a vládcové volají o pomoc. Povodím Odry z dalekého jihu přichází pán Radhostova meče a jeho démonický vlčí průvodce…
Po mnoha letech od napsání cyklu Černokněžník se Juraj Červenák vrací ke svým nejpopulárnějším hrdinům, Černému Roganovi a Goryvladovi. V dvoudílném románu Zlato Arkony je pouť zavede na sever, až na jantarová pobřeží, kde slovanští bohové čelí krvelačným dobyvatelům. Poradí si černokněžník v končinách, které jsou tak daleko od Kančí hory a Krvavého ohně, zdroje jeho moci?

Nevím proč. Námět je zajímavý, anotace jakbysmet, ale já bych si podle ní knihu asi úplně nevybrala. Na své první dojmy jsem ale ohled nebrala, chtěla jsem vědět, jestli se v knize přeci jen neskrývá něco působivého.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Styl psaní je pěkný a jednoduchý, nic složitého. Jenže mu chybí dost zásadní věc - napětí. Nedokázala jsem se začíst, i když Červenákova slovní zásoba byla velmi dobrá.
Některá mluva a výrazy na mě sice působily dost přehnaně, i přesto byl jeho styl pěkný.
Ale bohužel… neoslnil mě. Nějak nevím, co k tomu mám více říct. Prostě je to nic moc, stejně jako moje první dojmy.

Děj?

Samotný námět na příběh by byl dobrý, protože vymyšlený svět měl dle mého názoru obrovský potenciál. Značně nevyužitý potenciál, řekla bych.
Jak jsem zmiňovala již výše, nezačetla jsem se, a to ani na vteřinu. Přeskakovala jsem desítky stran a byla jsem hodně šťastná, když jsem se dostala až na úplný závěr. Kniha mě nebavila.

Co se týče postav…

Tak tohle je oříšek, ale už rozlousknutý. Postavy jsou nemastné a neslané (mé oblíbené přirovnání, píšu to snad všude). A nejen to! Nejde se s nimi ani ztotožnit. Pomalu si nepamatuji více než pět jmen.
Jediný, kdo na mě trošku udělal dojem, byl Goryvlad. Jinak vážně nevím, jak charaktery knihy popsat. Nezajímavé a nudné vykreslení osobností.

Dodatky?

Na závěr jen zmíním, že jsem několikrát při čtení přemýšlela nad tím, co si dám k obědu. Můj dojem opravdu není nijak skvělý.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Kdo se chce ponořit do děje jako do horké kávy, v Arkoně to rozhodně nenajde, to je tedy alespoň můj názor.
První setkání se známějším slovenským autorem nebylo nijak dobré, spíše podprůměrné.
Osobně bych knihu nedoporučila, a pokud bych chtěla toto dílo opravdu shodit, řeknu, že to byla ztráta času.
Popravdě řečeno - nelíbilo se mi to.

A něco z knihy na závěr, když už to tady tak kritizuji?

Čilý ruch v síni ustal. Nejblíže stojící muži vylekaně couvli od Goryvlada, který vstal na všechny čtyři a vystrčil čenich mezi knížetem a černokněžníkem.
"Ehm. Jen jsem chtěl upozornit, že beran už začíná zespodu černat. Myslím, že je nejvyšší čas ho naporcovat."

Výsledek obrázku pro zlato arkony


Mora Leray

úterý 6. března 2018

Čirou náhodou ve světě Pětice – Krkavčí brána

Síla Pětice: Krkavčí brána

(Autor: Anthony Horowitz, datum vydání: 2007)

Mé hodnocení: 92%

Doba čtení: tři dny

Žánr: fantasy, akční


Nacházíme se u mé druhé recenze a já tentokrát začnu netradiční otázkou… Kdo si někdy v životě půjčil knihu "naslepo"? Myslím to takhle: Kdo někdy zaběhl do knihovny, rukou zašátral v libovolném regálu, vytáhl ven svazek, o němž snad ani netušil, jak se jmenuje, a bez jakéhokoliv prohlížení si ho půjčil? Že nikdo? Výborně, alespoň si budu na chvíli připadat jedinečně.
Přesně takto jsem to udělala už s mnoha knihami a před třemi dny i s Krkavčí bránou, do jejíž recenze se za chviličku pustím.

První dojmy?

Knihu jsem kvůli výběru naslepo začala zkoumat až v teple svého pokoje, ale díky tomu jsem si sestavila seznam jakýchsi prvotních výbojů.

1) Obálka je neskutečná.

2) Název mi vyrazil dech.

3) Autor knihy má zvláštní jméno.

4) Nápis "Na druhé straně čeká temnota…" mě dosti vyděsil a navnadil.

A pak tu byla ta úžasná anotace, kterou vám sem hned přiložím.

Vždycky věděl, že je jiný. Nejdřív byly sny. Pak přišla smrt.
Když se Matt Freeman dostane do potíží s policií, pošlou ho do pěstounské rodiny v Yorkshiru. Zanedlouho získá dojem, že s jeho opatrovnicí není něco v pořádku - stejně jako s celou vesnicí.
Potom se Matt dozví o Starých a začne chápat, v čem je jiný než ostatní. Ale nikdo mu nevěří; nikdo mu nedokáže pomoct.

Neexistují důkazy.
Nemá to logiku.
Je tu pouze Brána.

Už jenom takový popis je perfektní uvedení a mě osobně přiměl dost přemýšlet nad tím, o čem příběh nakonec bude. Skvělá práce, takto by to mělo být.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Tři slova - svižné, poutavé, čtivé. Tak nějak bych styl, jakým Antony Horowitz píše, vyjádřila já. Opravdu poraženecky uznávám, že jsem se do příběhu ponořila hned a nemusela jsem si zvykat na něco… zvláštního (což by bylo v jiném případě i dobré, sem se to ale prostě nehodilo), to je rozhodně velké plus.
Autor nás stylem nenudí, tak tomu je až do konce.
Opakování slov jsem nezaregistrovala.
Vyjadřování bylo skutečně fajn.
Nemám co dodat.

Děj?

A teď tedy samotný příběh.
Když to řeknu bez obalu a zároveň, abych toho moc neprozradila, v Krkavčí bráně sledujeme prapodivné události, které se staly našemu hrdinovi, chlapci Mattovi. Dříve byl výtržníkem a zlodějem, po pár stránkách knihy se mu ale celý život mění. A teď těžko říct, jestli k horšímu či naprosto strašnému.
A tím prozrazování děje ukončím a přistoupím ke svému názoru.

Co se nápadu týče, s ničím takovým jsem se asi ještě nesetkala. Smekám svůj imaginární klobouk za originalitu.
Děj je svižný a poutavý, stejný jako autorův styl psaní.
Jak to říct? Příběh se mi vážně líbil.

Co se týče postav…

Asi největší čest tu máme s Mattem, čtrnáctiletým chlapcem, hlavní postavou celé knihy, mým oblíbeným hrdinou. Opravdu jsem se s ním skvěle ztotožnila a chápala jsem ho, ten kluk mi přirostl k srdci. Neštěstí, které ho potkávalo, jsem prožívala celou dobu s ním.
Možná se mi jen nezdál jako čtrnáctiletý, chováním by seděl na staršího, ale co už… třeba je jen více vyspělý. Jinak to není (po mém dlouhém uvažování) žádný Gary Stu.
Postavy - propracované, fajn (s výjimkou některých, které nenávidím z hloubi duše).

Dodatky?

Jediné, co zmíním tady v závěru, je, že korektor knihy občas napsal jméno Matt jako Mat, vlastně jen vynechával poslední písmeno "t". To mě trochu rušilo. Jinak nic dalšího nemám.

Jak tedy zní mé hodnocení?

Musím uznat, že výběr naslepo dopadl velmi dobře. Nečekala bych, že mě děj takto chytí a že budu mít problémy se od knihy odloučit. Vážně by mě to nenapadlo.
Postavy jsou sympatické, děj svižný. Troška temnějšího fantasy nikdy nezaškodí. Doporučuji.

A něco z knihy na závěr?

"Když jsem byla mladá, dítě nikdy nekladlo otázky starším lidem," prohlásila Claire Deverillová.

"Bylo to před, nebo po první světový válce?" utrousil Matt.

Výsledek obrázku pro krkavčí brána
Mora Leray

Když je maska přetvářka

Každý z nás se někdy přetvařoval.
Dělal, že je někdo jiný. Na někoho si hrál. Nasazoval masku, aby na něm nebylo poznat, že ho něco trápí. Všichni do jednoho to známe.

I kdybychom žili v minulém století, tímto si projdeme. Vždy existoval smutek, který nechtěl být dáván najevo. Vždy existovala všemocná touha, jež se musela skrývat pod pokličkou.

Maska. Tak prostá, ale přitom má mnoho podob.

Pamatuji si, kdy jsem si nasadila svou první masku. Bylo to na základce a já se poprvé zamilovala, nyní to považuji za dočasné pobláznění smyslů. Každopádně to byla přetvářka, usmívala jsem se a povídala si s lidmi. Když jsme ale najednou v konverzaci narazili na lásku, nějak jsem to přešla. V hloubi mysli jsem ale měla utvořený obraz onoho chlapce, který mi dříve ukradl srdce. Trochu se za to teď stydím, ale co už. Tu dobu už nelze vzít zpět a přemluvit své dřívější, pomatené já... obávám se, že to by nešlo.

Maska bude kolem nás vždy, někdy se s ní setkáme přímo, někdy nám skočí do obličeje a někdy... někdy po ní dokonce sáhneme dobrovolně. Častěji si ona vybírá nás, než si my vybíráme ji.

neděle 4. března 2018

První setkání s Geraltem z Rivie - Zaklínač I

Zaklínač I. Poslední přání

(Autor: Andrzej Sapkowski, datum vydání: 1999)

Mé hodnocení: 81%

Doba čtení: dva týdny

Žánr: fantasy, dobrodružné

Jakmile jsem před pár týdny mezi svými přáteli knihomoly řekla, že jsem od Sapkowského ještě nic nečetla, hodili po mně stejným pohledem, jako když jsem před dvěma měsíci prohlásila, že mě Carrie od Stephena Kinga nijak nezaujala. Nerada vyčnívám, ale bohužel to dělám téměř pořád, takže jsem se to snažila alespoň maličko zmírnit.
Prostě a jednoduše jsem hned po této schůzce zaběhla do knihovny a půjčila si první díl Zaklínače.

První dojmy?

Velká kniha.

Červená, jednoduchá a víceméně i poutavá obálka.

Formát, jenž mě vždy naprosto vytáčí, protože se mi v něm nečte nejlépe.

A anotace, kterou jsem si přečetla na webu databazeknih.cz, abych se na celkový děj trochu více připravila.

Zaklínač… Ošlehaný muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace, kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain - pokud ovšem ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný - naopak, téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na těle i na duši.

Musím sama uznat, že toto mě velmi zaujalo už na začátku. A asi to také bylo důvodem, proč jsem hned ten večer do Zaklínače nahlédla.

Poznámky ke stylu psaní a další detaily z mé strany?

Sapkowski se může pyšnit obsáhlým stylem psaní, který nás sice na první pohled zaujme, ale po čase nás začne spíše obtěžovat svou zdlouhavostí.

Používání přechodníků pro mě byla dosti novinka, nenarážím na ně v beletrii příliš často, ve fantasy v podstatě nikdy, proto mě to tolik překvapilo. A příjemným způsobem!

Chválím za využívání zvláštní mluvy, do takové doby se to skvěle hodí a podtrhuje to jistou atmosféru.

Celkově se mi ale zdál Zaklínač strašně natahovaný. Tady mám zrovna i výtky k formátu knihy. Opravdu tento rozměr nesnáším! Pokud se soustředíte na text a nepřeskočíte jediné slůvko, velmi dlouho vám trvá, než přečtete jednu stránku. Připočteme k tomu mé pomalé sjíždění přes slova a stránka mi zabere dvě až čtyři minuty. Ale nevadí, toto se dá ještě snést.

Děj?

Povídky popisující zajímavé a napínavé momenty ze zaklínačova života. Sledujeme, jak zápasí s mnoha tvory netvory, seznamujeme se s dalšími postavami, které jsou jedinečné, a jsme svědky okamžiků, kdy i náš Geralt z Rivie není jen dokonalý a nezranitelný.

Asi takhle bych knihu shrnula, ale teď už k názoru.

Námět se mi zdá originální, jde sice o čarodějnický svět a těch bylo vymyšleno mnoho, i tak si ale myslím, že Zaklínač startuje novou éru fantasy. Skutečně žasnu nad vytvořeným světem.

Co se týče postav…

Geralta, bělovlasého zaklínače, si asi ani nejde neoblíbit. Hlavní charakter, osobnost. Kdo Poslední přání ještě nečetl, připravte se, Geralt z Rivie vám vyrazí dech.

Všechny postavy se mi zdály ikonické a nevím ani proč. Asi jsem si k nim hned ze začátku utvořila sympatie a teď se jich těžko zbavuji.

Dodatky?

Musím rozhodně vyzdvihnout humor. Není to nic tuctového, nejsou to poznámky, které známe z každodenního života. Toto je lehká ironie, jemný žert, který nezachytíme tak jednoduše, jak si myslíme. Kdo není vnímavý, toto dílo pro nedostatek humoru možná odsoudí. To ale není pravda. Humoru je tam dost, stačí jen hledat a nakonec najít.

Přikládám na důkaz malou ochutnávku.

"Renfri," pronesl Geralt mírně, "když jsi šplhala po střechách do mého pokoje, nespadlas náhodou na hlavu?"

Jak tedy zní mé hodnocení?

Abych byla naprosto upřímná, u Zaklínače jsem strávila poměrně dlouhou dobu. Je to poutavá kniha, ale je zároveň dlouhá a obsáhlá, není možné ji přečíst hned za jeden večer.

Líbilo se mi to, avšak ne tolik. V mém okolí to udělalo díru do světa, ale u mě to tak nebylo.

Zajímavá, poměrně odpočinková četba, nic, co by mi úplně vyrazilo dech, se zase neukázalo.

Doporučit mohu, setkání se Sapkowským není špatné, znát bychom ho jako čtenáři měli. Díky němu nahlédnete do jiného světa fantasy.

A něco z knihy na závěr?

"Věštba si z tebe vystřelila. Jaká ironie, jak říkává tadyhle Geralt z Rivie."




Mora

Přečti si také