neděle 25. listopadu 2018

Tetování součástí života - Tajemství kůže (Ink)


Nechat se potetovat je v dnešní době naprosto jednoduché. Kdo chce mít na kůži nějaký obrazec, zajde k tatérovi a nechá si vytetovat cokoli, co bude chtít. Ti, co to nechtějí, nemusejí. Jaký je to ale svět, kde je tetování naprostou nutností? To je případ z knihy Tajemství kůže, která pochází od autorky Alice Broadway
Je štěstí mít konečně v rukou něco, co je dobré. Po tom fiasku se sérií Penryn a konec dní (odkaz na recenzi prvního dílu) jsem opravdu potřebovala knihu, která mě chytí, která mě bude bavit a od které se jen tak neodtrhnu. A dá se říct, že jsem něco podobného našla. Rozhodně jsem natrefila na velmi zajímavou četbu.
Kdo je tedy autorkou příběhu Tajemství kůže, který ještě před několika měsíci zažíval šílený poprask na knižních stránkách?
Nikdo jiný než Alice Broadway (páni, teď mluvím jako někdo, kdo ví, o koho jde).
(informace z webu databazeknih.cz + nějaké moje dohledávání na anglických stránkách)
Alice Broadway se narodila v roce 1980. Žije v severozápadní Anglii a zajímá se ve své tvorbě především o otázky smrti a posmrtného života, které se vlastně prolínají i v její první young adult novele – Tajemství kůže, což je první díl z trilogie Ink, která se zaměřuje na svět plný tetování. Poměrně zajímavým faktem je, že autorka samotná žádné tetování nemá
Pokud sledujete Instagram, určitě jste zaznamenali knižní blogery, kteří se s touto knihou oháněli ve všemožných příspěvcích. Všem ukazovali ten úžasný obal a já jim pořád záviděla, že to mají vůbec v ruce. Když jsem našla Ink v knihovně, na tu obálku jsem se dívala asi… půl hodiny? Možná. Asi tak tu půlhodinku (nadsázka, že by?) jsem zkoumala všechny detaily, protože je to úžasné. Grafik celé knihy si zaslouží mé slavnostní pokleknutí. Nádhera.
A anotace ze zadní strany knihy? Tak ta je skvělá. Při tom svém pátrání po obalu jsem si ji přečetla několikrát a nemůžu zaplašit úsměv, který se mi hrne do obličeje, když si na ni vzpomenu (nepřeháním).
Ve Svatoměstí neexistují tajemství…
Představte si svět, ve kterém je každý vás čin, každý váš skutek vytetován na vaši kůži, všem na očích. Takový život je snadný, pokud ovšem nemáte co skrývat… jako Leora.
Pecka. Jediné slovo, co mě napadá k námětu. Je extrémně zajímavý a na druhou stranu šílený – protože kdybych si měla představit, že by měl někdo číst duši mně, tak to nedopadne úplně nejlépe. Já rozhodně nemám čisté svědomí a rozhodně nejsem tou nejhodnější osobou na zemi. Má minulost všech problémů je poměrně barvitá. Proto mi přijde příšerné, že bych některé své hříchy (fakt to nazýváš hříchy?) měla vytetované na těle, aby si je ostatní mohli přečíst. Ale možná právě proto mě námět tolik zaujal.
Začátek je velmi čtivý. Autorčin styl psaní mi dost sedl, četlo se to lehce. Alice Broadway na mě ale zapůsobila především svým cítěním. Dokázala velmi lehce přenést danou atmosféru situace, aby přesně stejně dýchala i na čtenáře. Když postava prožívala něco smutného, smetla mě při čtení smutná vlna. Když se tam schylovalo k napětí, nestačila jsem dýchat. Tohle bylo skvělé!
A rozhodně musím uznat, že autorka naprosto jasně ví, jak se má mluvit. V přímé řeči byly i nespisovné výrazy, což vypadalo reálně! Někdy mě ale iritovalo střídání času, které bylo dost nepřirozené a ve čtení hodně rušilo. Nebo chybějící uvozovky, taky krásný doplněk.
Moc se mi líbí myšlenka, která je v celém díle promítána. A to ta, že se člověk, který nemá tetování, považuje za nelidského. Je to zvláštní, ale zajímavé.
Dalším plusem celého příběhu jsou rozhodně vložené pohádky, které dodávají na jisté originalitě – protože ta se nese dějovou linkou celou dobu. 
„Čaj vyřeší všechno. To vždycky říká moje máma,“ prohlásím potichu.
Obel se na mě ohlédne a usměje se. „Všechno možná nevyřeší, ale rozhodně pomáhá.“
Našla jsem tu jednu úžasnou postavu, která mi hrozně moc sedí. Obel. Jeden z tatérů. Je to taková moje kopie, hlavně jeho slovník mi připomíná ten můj. Skvělej týpek.
Zase jsem si v tomto dílku vyzkoušela svou paranoiu. Já jsem fakt strašně paranoidní, už bych to měla možná s někým řešit. Začíná to přecházet hranice normálu. Jediné, co mě tady zachránilo, bylo, že jsem vlastně měla pravdu, čímž se dostáváme k určité předvídatelnosti, která v Tajemství kůže je.
Od začátku jsem tak nějak tušila, co se bude dít, a to nemám ráda. Když víte, jak to dopadne, jak vás může konec překvapit? Nijak. Navíc jsem asi v polovině přesně odhadla konec, ačkoli jsem nejdříve nevěřila, že to tak opravdu skončí. A ještě k tomu mi asi tak po sto padesáti stránkách oznámili něco, co jsem už dávno věděla. V ten moment jsem si připadala inteligentně (jasně, to bude kvůli tomu, že se ze mě stal hlavní mluvčí v mé skupině na jeden projekt).
K tomu se ještě přidaly drobné nesrovnalosti v ději, které moc nedávaly smysl (nemohu zmínit, o co jde, přece nechcete znát celý příběh, ne?).
„Udělalas chybu, že jo?“ Přikývnu. „A tady za to máš jizvu – bude s tebou už napořád, aby mohla sdělovat světu, že nedokážeš ani umýt nádobí, aniž bys byla sama sobě hrozbou.“
Po hodně dlouhé době jsem zase ale měla problém typu „sakra, to už jsou dvě ráno?“.
Konec se povedl, je pěkný, ale na druhou stranu hrozný slaďák. A já tyhle cukrované poprašky se šlehačkou a se slzičkami z čokolády nemám zrovna v lásce. Je to dost zajímavá četba, to musím uznat, něco mi tam však chybí. U některých scén mi chybělo takové to poslední procento do vyvrcholení, někdy mi chybělo to zapálení, kdy čtete jedním dechem. Myslím, že touto knihou nic nezkazíte. Neurazí, trošku nadchne, hezky se čte, čas s ní neztratíte. A třeba získáte silnou touhu po tom nechat si udělat tetování. 
„Myslím, že máš na výběr, Leoro.“ Nakloní se ke mně. „Chceš strkat jehlu do živých lidí, nebo skalpel do mrtvých?“


Pokud na vás recenze působí málo švihlým dojmem, tak se omlouvám. Poslední dobou nejsem úplně ve své kůži, špatná nálada na mě doléhá. Vzpomínky jsou všude, nastalo zrovna takové nepěkné datum, které mi všechno připomíná, vím, z čeho to je. Snad to zase poleví, protože přeci jen… Vánoce se blíží, no ne?

Mora Leray

středa 21. listopadu 2018

Mora má už zase spoustu plánů

Protože se poslední dobou stále vídáme jenom v recenzích, už je čas, abych přišla i s nějakým informačním článkem. Jak se mi daří? Co je nového? Co si pro vás chystám před Vánoci, přes ně a po nich? A na co všechno se chci vlastně tady na blogu ještě zaměřit? Rozhodně toho není málo a dnes se všechno dozvíte (tohle uvedení mi připomíná takové ty začátky videí o aktuálních událostech, ale líbí se mi to).
Můj život dostává pomalu, ale jistě určitou šťávu… No, tohle už se mi teda nezamlouvá. Tak jinak. Moro, soustřeď se. Děkuju.
Druhák na střední mi od začátku roku nesliboval nic lehkého, tedy alespoň jsem si to myslela. První týdny ve škole byly – upřímně řečeno – příšerné. Nejen, že jsem se nedokázala na žádném předmětu včas probrat a nějak se psychicky soustředit, taky jsem si připadala úplně vygumovaná. A to ve všem. I ve věcech, které třeba normálně ovládám. Udivovalo mě, když z někoho vypadly informace, co jsem si třeba vůbec nevybavovala (a že jich bylo hodně).
Někdy v polovině října jsem ale zjistila, že se můj mozek začíná vracet ze své dlouhé dovolené.  Byla jsem na hodinách plně vzhůru, už nepřicházela fiaska, kdy jsem se extrémně styděla cokoli říct (jo, tenhle stav byl taky na houby a absolutně netuším, kde se vzal), v hlavě se mi konečně vynořovaly správné odpovědi a já se tak konečně vrátila ke svému typickému stereotypu z prváku. Popravdě… úplně jsem nečekala, že se tam zvládnu vrátit, protože druhák od začátku roku ukazoval, že výuka bude pořádně těžká a že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem, jak s oblibou nazývám celý první ročník této super duper obchodní akademie (ironie? Ani tolik ne, já mám tu školu ráda a výjimečně si legraci nedělám).
Když jsem tedy zpět v této fázi, zase mám spoustu volného času na své aktivity. Vrátila jsem se ke svému základnímu učení hraní na klávesy, vrátila jsem se v plné síle ke svému knihomolskému duchu a přestala ho potlačovat pod návaly svých myšlenek, které mi jasně říkaly, že jsem úplně vymazaná. Vrátila jsem se ke psaní, abych zvládla do konce prosince dovést svůj příběh k dokonalosti (fajn, tak tolik ega v sobě zase nemám a vy to dobře víte, uberme tu dokonalost). Dokonce jsem se vrátila i k amatérské grafice a mám pár nových nápadů, které bych mohla ve Photoshopu v nejbližší době vytvořit.
Takže… co tím chci říct? Volný čas… že by byl čas i na blog a na mé švihlé knižní recenze? Že bych zase zkusila žebrat o nějaké spolupráce? Že bych se zaměřila na svou bloggerskou identitu? Že by?
Všechny novinky se pokusím vtěsnat do následujících odstavců.

Nominace na ČBDB

Na stránce čbdb.cz momentálně probíhá nominace o nejlepší knižní blogery roku 2018, a to hned ve čtyřech kategoriích. Knižní bloger (jako prostě ten nejlepší z nejlepších), knižní skokan (ten, který začal teprve v roce 2018 – „Hah, jako například já!“ „Zmlkni, ty moje egoistická stránko! Oni to určitě slyšet nechtějí!“), knižní objektiv (bloger s nejlepšími fotografiemi) a knižní vloger (nejzajímavější video tvorba). Takže pokud jste ještě nenominovali vaše oblíbence, určitě to udělejte! A pokud je tu někdo, kdo má rád i mou tvorbu a chtěl by V záplavě knih podpořit, já budu opravdu nadšená!

Drobné úpravy 

Co se týče celkového rozvržení webu, před týdnem (asi?) jsem přeprogramovala menu. Přidala jsem nová tlačítka a nové funkce, což vyžadovalo spoustu pitomých, šílených, na hlavu postavených html kódů. Nejlepší je z mého výsledku asi okénko s Facebook stránkou V záplavě knih, strašně dlouho jsem ho hledala, ale nakonec mi strýček Google dobře poradil. Rozhodně je fajn i funkce od Bloggeru, která umožňuje se přidat k mým pravidelným čtenářům (dole v menu, pokud chceš vstoupit do mého klubu).

Knihy – recenze se blíží!

Díky své návštěvě v knihovně mám teď doma hrozně moc knižních pecek, na které určitě můžete v brzké době očekávat recenze. Momentálně louskám Ink od Alice Broadway a zatím stále zírám. Pokud vím, moc kritických poznámek jsem ještě nepronesla (a třeba už ani nepronesu). Rozhodně je to zajímavá četba. A ten obal? Šílená dokonalost.
Z dalších děl to je například i naprostá klasika Vražda v Orient-expressu od Agathy Christie, pro kterou jsem se rozhodla na popud jednoho známého z databazeknih.cz, nebo třeba velmi populární kniha O dívce Grace, kolem níž byl v jedné době hrozný poprask. Je toho dost a do Vánoc mám tutáč co dělat. A co já vím, třeba na mě bude pod stromečkem čekat nějaká další knížečka, kterou budu muset nutně přečíst.
(všechny milované pohromadě)

Shrnutí toho nejlepšího, co se týká knih

Na konci roku 2018 (možná na začátku ledna 2019) vyjde na blogu přehled pěti až deseti nejlepších knih za rok 2018, k nimž jsem se dostala. Jak jsem zmiňovala už v jiném článku, můžu jasně říct, že tu najdete díla, jako je například Smrtka od Neala Shustermana nebo třeba Prohnilé město od Leigh Bardugo (Kim, překvapuje tě to?).

Shrnutí toho nejlepšího, co se týká mě jako blogerky

Určitě se můžete těšit i na nějaký článek ohledně toho, jak si tady na blogu vlastně žiju. Chci sepsat své dosavadní blogerské úspěchy do trefného textu (nebo příběhu?). Možná se vám dostane i nějakých „historek ze zákulisí“, kde odpovím na otázky typu: Co vlastně stojí za celým Instagramem? Tvrdá práce, nebo vyhledávání jednoduchých příležitostí fotit, abych se s tím nemusela párat? Co se mi honí hlavou, když vydávám články, kterými si nejsem jistá? Bude toho dost, to zaručuji.

Poděkování

Na závěr vám musím poděkovat za podporu, protože Facebook stránka V záplavě knih už sesbírala celých 80 to se mi líbí. Což je naprosto neuvěřitelné číslo! Vůbec bych nečekala, že se vyšplhá tak vysoko, zvlášť když vezmu v potaz, že funguje teprve od července. Je to úžasné!
To je teda pro dnešek vše. Uvidíme se u další recenze, moji drazí!
Mora Leray

sobota 17. listopadu 2018

Stále nevím, který díl byl horší – Svět poté


S nadějí, že se mi to bude líbit více než Pád andělů, jsem se pustila i do druhého dílu. Tuto mylnou domněnku jsem získala asi po poměrně dobrém konci jedničky. Možná jsem měla poslechnout Betty a opravdu ho odložit, ale na druhou stranu jsem si rozšířila obzory (čeho, Moro? To by mě teda zajímalo. Jestli to mají být obzory četby, která ti absolutně nesedí, tak možná, ale jinak v tom jiné rozšíření nevidím).

Mou recenzi na první díl najdete dole pod tímto článkem. Nebo tady!

O autorce jsme si něco řekli již minule, takže to dnes přeskočíme a hned se budeme věnovat Světu poté.
Anotaci jsem jako správný knižní gangster opětně přeskočila. Co ode mě čekáte? Chtěla jsem mít tento díl rychle za sebou (protože co kdyby se mi to zase nelíbilo, že ano).
(anotace z webu databazeknih.cz)
V prvním dílu světového bestselleru (Mořina rychlá vsuvka – opravdu to nazývají jako bestseller?) Pád andělů jsme sledovali osud dívky Penryn a její rodiny poté, co na zem sestoupili andělé apokalypsy a uvrhli celý svět do chaosu. Pro všechny lidské bytosti nastal Svět poté. Nikomu se nedá věřit, každý musí spoléhat jen sám na sebe. To se týká jak Penryn, která pro ostatní jakoby vstala z mrtvých, tak i Paige, připomínající nyní oživlé monstrum. Po masakru přeživších lidí Paige zmizí a Penryn se vydává sestru hledat. Projíždí ulicemi San Franciska a nestačí se divit – kde všichni jsou? Pátrání ji zavede až do doupěte andělů, kde pronikne do jejich hrozivých plánů. Mezitím Raffe usilovně hledá svá křídla. Setkává se s Penryn a náhle stojí před otázkou – má zachránit svá křídla, nebo pomoci Penryn přežít?
Teď když si ten popis čtu, znovu musím konstatovat, že je příliš dlouhý, a kdybych se ke knize nedostala kvůli levné ceně a kvůli tomu, že jde o pokračování té šílené jedničky, nikdy v životě bych si ji do ruky nevzala. Navíc je to obsah celého děje z prvního dílu, to jen tak pro pořádek.
První věta mě přizabila (zase čerpám ze svých nesmyslných poznámek).
Ze začátku jsem si myslela, že to bude fajn. Rozjezd se mi líbil mnohem více než v jedničce, hrdinka mi svým uvažováním konečně sedla, děj pěkně plynul… asi tak do stránky čtyřicet. A pak to jelo nanovo. Jako kdybychom se přemístili na začátek Pádu andělů. Hrůza a děs. Kniha mě opět nezaujala (a kdo měl ten inteligentní nápad ji dočíst až do konce? Nemáš, Moro, náhodou tušení, kdo přesně to byl?).
Šlo to od sedmi ke dvěma. Sice to bylo na některých místech čtivé, ale těchto úseků se tam našlo tak málo, že to snad ani nemůžu brát v potaz.
Nejvíce mě na tom iritovalo, že autorka Susan Ee vyřadila ze hry druhou hlavní postavu - Raffeho. On byl snad jedinej, kterej mě v tom díle zajímal, a ona ho tam strčí až téměř u konce. Díky tomu byl celý příběh naprosto nemastný a neslaný, hlavní hrdinka se do tohoto nezáživného stereotypu dostala taky a celý Svět poté obdržel mou nálepku s nápisem „Fakturově tady umírám!“ (Kim, to bude nálepka pro tebe!). Páni, to je nápad, možná bych měla začít vyrábět vlastní samolepky s trefnými hláškami.
Rozhodně mě také štve, že se některým postavám vůbec nedostalo prostoru. Třeba takový Dýn a Dum. Nebo Obi. U toho jsem z počátku čekala, že bude hrát nějakou klíčovou roli, ale té se mu (dle mého tedy) vůbec nedostalo. Celé se to točí kolem hlavní hrdinky Penryn, její monstrózní sestry a matky, kterou by měli rychle poslat do blázince, kdyby v tom světě vůbec existoval.
Když se zjevili již výše zmínění chlapci se jmény Dýn a Dum, vždy se mi vybavily úplně jiné postavy. A to Fred a George z Harryho Pottera. Zdálo se mi, že to jsou jejich přesné kopie.
A u andělských škorpionů jsem v první chvíli prohlásila, že to jsou jasní rmutové z Labyrintu, ale naštěstí jsem pak svůj divný názor přehodnotila. Protože v tomhle je podobnost jen taková inspirativní.
Divné formulace z prvního dílu na náš číhají stále, stejně tak opakování slov, které čtenáře pomalu mučí.
Bojové scény jsou zajímavé asi tak jako věšení ponožek.
Jediné, co můžu vážně vyzdvihnout trochu výš, je – teď mě dobře poslouchejte, přijdou drobná slova chvály! – romantická dějová linie, která je tu hezky promítnutá a není nijak přehnaná a sladká. Sice trvá jen přes pár stránek, ale je opravdu velmi oddechová a příjemná.
Na závěr dodávám, že mě v celém příběhu pobavila jenom jedna část a kromě té romantiky se mi líbil jen konec… počkat, beru zpátky, mé vlastní poznámky mě už matou. Ten konec mi vlastně přišel divný.
Chcete doporučení této série? Ode mě ho rozhodně nedostanete. Já jsem ráda, že se těchto knížek konečně zbavím a pustím se do něčeho pořádného. Vypadá to na Ink od Alice Broadway (ať mě to nezklame, prosím!).
„Ty jsi prostě geniální, vždycky najdeš nějaké kreativní řešení,“ řekne a pořád se přidušeně směje. „Většinou je to něco s trháním, řezáním, kopáním, nebo bodáním, ale vždycky je to tvůrčí nápad.“
Mora Leray

pondělí 12. listopadu 2018

Mora nesouhlasí a zase plave proti proudu – Pád andělů


Minule jsem byla kvůli recenzi románu Hana velmi seriózní, dnes jsem zpátky ve své plné švihlosti. A s kritickou lupou v ruce.
Vítejte ve světe, kde lidi žerou lidi. Kde lidi žerou anděly. Kde je to divné. Kde hlavní hrdinka ztratila rozum (ne-li celý mozek). Mým dnešním úkolem je ukázat vám, proč z tohoto světa co nejrychleji vypadnout a nebýt jako Mora, která se ještě rozhodla, že se na své vlastní nebezpečí pustí i do druhého dílu.
K Pádu andělů jsem se dostala kvůli levné ceně a poukázce do Albatrosmedia.cz. Potřebovala jsem doplnit objednávku k Trnité řeči, a když jsem našla toto fantasy, které je velmi dobře hodnoceno na ostatních knižních webech a které stálo jenom šedesát korun, přihodila jsem ho do košíku i s jeho druhým dílem. Objednávka byla dokonána. A moje jízdenka do knižního pekla zakoupena (já si tak libuji v přehánění).
Pro začátek pár slov k autorce. Kdo to vlastně je? Sama to nevím.
(informace z webu databazeknih.cz + megaknihy.cz)
Susan Ee studovala tvůrčí psaní. Nejdříve na seminářích ve Stanfordu, dále pak v rámci The Iowa Writers Workshop a Clarion West. Miluje sci-fi, fantasy a horory s trochou romantiky. Bývala právničkou, ale v současnosti si užívá nezávazný spisovatelský život. Má na svém kontě právě fantasy sérii, která se stala bestsellerem a byla přeložena do více jak dvaceti světových jazyků. Tato série je zároveň tou, ze které dnes budeme čerpat. Podíváme se na zoubek Pádu andělů, což je první díl trilogie Penryn a konec dní (třetí díl ale dosud nebyl přeložen – štěstí?).
Takže… co kdybych s tím konečně začala?
Obálka je boží. (Jestli čekáte, že ještě něco dodám, tak čekáte marně.)
Je to šest týdnů, co andělé apokalypsy sestoupili na zem a zcela ovládli dosavadní poklidný chod moderního světa. Ve dne jsou lidé v San Francisku, kde žije i Penryn a její rodina, zastrašováni pouličními gangy, v noci tu panují strach a podezření. Penryn se snaží v chaotickém městě přežít a ochránit svoji rodinu, ovšem do té doby, než je její sestra Paige unesena anděly. Penryn je ochotná pro záchranu sestry udělat cokoli.
Cokoli, včetně uzavření obchodu s nepřítelem. Jen s pomocí Raffeho, anděla, kterému byla useknuta křídla jeho vlastními „lidmi“, může Penryn najít Paige. Ona potřebuje jeho, on ji. Navíc se mezi nimi vytvořilo zvláštní pouto, které je však v současném nastoleném pořádku absolutně nepřípustné.
Už jen anotace nám říká, že půjde o naprosto předvídatelný příběh, alespoň z hlediska romantické dějové linky. Já se tímto popisem extra nezabývala, ale kdybych už měla být konkrétní, je na mě příliš dlouhý. A to se mi k fantasy nikdy nehodilo a hodit nebude.
Ze začátku mi chybělo nějaké lepší uvedení děje. Autorka má totiž za to, že tyto informace získáme v anotaci a že v příběhu už být nemusí. Chyba lávky. Je to potřeba, protože jinak to není ono. Čtenář se ztrácí, ačkoli ty potřebné detaily vlastně zná ze zadní strany knihy. V příběhu to zkrátka být musí. A u tohoto námětu by bylo fajn, kdyby to přišlo hned nějak ze začátku.
Susan Ee svůj styl psaní okořeňuje hovorovou češtinou, která působí tak nějak „neomaleně“ (alespoň mně tedy). Zvlášť když je celá kniha psána z pohledu první osoby. K tomu Susan používá všechny možné trapné vtipy, které ji v době tvorby napadnou. Opakování slov je na stránkovém pořádku a stylistika taky značně pokulhává (tady bych ale měla námitky vznášet spíše korektorům, že?). 
Na druhou stranu se to hezky čte, i když ne vždy. Jsou tam části, kdy člověka celá kniha dokáže naprosto znudit, že by byl schopen ji snad i spálit, jen aby ji už nemusel louskat dál. Tohle je hlavně v první třetině, ale o Mořině rozdělení knihy do tří částí budeme mluvit až za chvíli.
Námět je ohraný a naprosto příšerně divný. Šílenost, které jsem z počátku nevěřila. Do tohoto tématu bych se jako spisovatelka nikdy nepustila. Možná i autorka s ním měla problémy, protože z mého pohledu se mi svět zdál nepromyšlený. Navíc se tu schází klišé navlečené ve zlatém kabátě s pitomostí v mozku hlavní hrdinky. Do toho ty všechny nesrovnalosti, kterých jsem si všimla, a vykvétá nám z toho příběh, jenž je naprosto padlý na hlavu.
V civilizovaném světě, kde existují zákony, banky a supermarkety, je paranoidní schizofrenie velký problém. Ale ve světě, kde banky a supermarkety využívají gangy k mučení, je být trochu paranoidní vlastně výhodou. Schizofrenie je ale problém pořád. Neschopnost odlišit realitu od fantazie má k ideálu daleko.
Při čtení jsem protočila oči tolikrát, že jsem chvíli uvažovala i o tom začít si to počítat, ale asi tak u čísla deset jsem toho nechala. 
Taky jsem zjistila, že jsem pravděpodobně sadista. Jak jinak bych si mohla vysvětlit skutečnost, že se mi nejvíce líbí části, kde hlavní hrdinku mučí? 
A hlavní hrdinka Penryn je (bohužel) kapitola sama o sobě, ale to bych ráda zahrnula do svého rozdělení, do něhož se pustíme hned teď.
Vyrobila jsem k tomu krásný obrázek, který za mě vysloví všechno, co jsem ještě chtěla do recenze přidat.

No, možná jsem krutá, ale ono jiné slovo než hrůza opravdu použít nejde. Nemůžu kvůli konci, který mě poměrně bavil, smazat všechny ty své poznámky, které jsem k ději pronesla. Všechnu tu kritiku, co ze mě vyskákala. Třeba bude druhý díl lepší, což hodně brzy zjistím, ale tohle bylo zklamání – a to velké. 
Zamlouvalo se mi jen pár úseků, líbilo se mi toho opravdu minimum. A to je špatné. Fantasy dílo, z něhož by se toho dalo tolik vyždímat. I ten námět, který drží částečku klišé, mohl být lépe zpracován. Vážně mohu jen doufat, že se Susan Ee s druhým dílem popasovala lépe.
Teď si hlavně připadám jako vyvrhel. Tato série je docela chválená a pak jsem tu já a můj názor, který jde úplně proti proudu. No, co s tím nadělám? Já jsem Mora a ta je přeci vždycky divná.
Četli jste Pád andělů? Souhlasíte se mnou, nebo vůbec? Pokud ne, rozhodně mi dejte vědět do komentářů, co přesně se vám na sérii líbí! Ráda bych to věděla.
Mora Leray

úterý 6. listopadu 2018

Krutost, pravda a žloutkový věneček – Hana



Tohle výjimečně nepatří k recenzím, kde si udržuji svůj nadhled, vtip (ha), ironii a tu typickou trhlost, která se za mnou všude sune jako nějaká krvelačná nemoc. Dnes jsem svou masku švihlé recenzentky odhodila, protože bych to ráda pojala vážně. (A pokud se teď někdo směje, ať radši zmizí ve stínech, protože já si legraci nedělám.)
Haně jsem se dostala na Světě knihy v Plzni, kde jsem se ocitla na přednášce samotné autorky Aleny Mornštajnové. Sice jsem o tomto díle slyšela již několikrát předtím, ale nijak jsem se do přečtení nehrnula. Bylo to známé, bylo to všude, sklízelo to příšerný úspěch a já se bála. Zase jsem se bála, že nezapadnu do davu spokojených a nebude se mi to líbit. Třeba tak jako to bylo s Carrie od Stephena Kinga, která na mě měla podle přátel udělat velký dojem, a nakonec nic z toho. Stejně to dopadlo například i s Panským domem.
Když jsem ale vyslechla v Klempírně (jeden sál na Světě knihy Plzeň) tu skvělou besedu, poznala autorku a usoudila jsem, že je mi opravdu sympatická a že bych si tu knížku mohla i koupit, bylo rozhodnuto. Protože když se jednou nějaká kniha ocitne u mě v knihovně, přečtení se nikdy nevyhne.
Dnes se tedy podíváme pod pokličku známému příběhu, který se mi vryl pod kůži, jak nejvíce jen mohl. Po dlouhé době to bylo… hodně, opravdu hodně silné čtení a byla jsem ráda, že jsem ho v určitých částech rozdýchala.
A kdo teda je Alena Mornštajnová? Pokud ji ještě neznáte nebo pokud zastáváte názor, že čtení českých děl pro vás není, ráda vám tuto ženu představím.
(informace z webu databazeknih.cz + mé osobní znalosti)
Alena Mornštajnová se narodila ve Valašském Meziříčí v roce 1963, vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a momentálně pracuje jako překladatelka a lektorka anglického jazyka. Svou první knihu, Slepá mapa, vydala v roce 2013. Když ji psala, nikomu o tom neříkala. Možná z toho důvodu, že kdyby ji nedokončila, bylo by to pro ostatní zklamání (teď mi nějak unikají posbírané informace). Zmínila se o tom, až když ji kompletně dopsala, zeptala se své dcery, které nakladatelství by jí doporučila pro první vydání, a když jí odpověděla, že Host se zaměřuje především na české autory, Alena Mornštajnová poslala své první dílo právě tam. Dále svou tvorbou pokračovala k románu Hotýlek a teprve potom přišla ta osudová vlna Hany, která si svou pozornost našla snad u každého čtenáře (a možná i nečtenáře, ta kniha byla a stále je naprosto všude).
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.
Tentokrát jsem na anotaci moc nekoukala, protože jsem se do Hany pustila především kvůli tomu poprasku kolem ní, samotné autorce a dokonce podpisu, který uvnitř knihy mám. I tak nám ale musí být jasné, že Hana nebude nic křehoučkého. Nic z cukrové vaty, ledaže by ta vata byla černá a chutnala jako uhlí.


Také musím jen tak pro efekt pochválit obálku. Jen mě tam irituje, že přes věneček přejíždějí i ty šedé pruhy. Sice vím (oprava – myslím, že vím), co tím chtěl grafik říci, ale i tak mi to tam úplně nesedí.
Už ze začátku je to velmi čtivé, dokonce jsou některé úseky z první čtvrtiny knihy i trošinku vtipné (humor se pak ale nadobro vytratí). Sice jsem si musela nějakou chvíli zvykat na extrémně dlouhá souvětí, protože jsem se motala v jejich významu, ale jinak byl můj první dojem velmi kladný. A kladným až do konce zůstal.
Je to drsné, kruté. Ani nevím, kolikrát jsem mohla tato slova zopakovat. Když si člověk uvědomí, že to tak skutečně bylo, žal hlavní hrdinky se přenese i na něj. Není to nic příjemného, zvlášť když jdete po dočtení spát a modlíte se, aby se vám o tom nezdálo. A pak se vám o tom stejně zdá. Musím autorce vyseknout poklonu. Je to skvělé. Je skvělé, jak se tento příběh dokáže zamotat do života i těm, kteří to nezažili.
Celou dobu chcete vědět, jaká minulost Hanu vlastně provází, ale vysvětlení se vám dostává jen po úlomcích. Teprve až za polovinou knihy začnete objevovat informace uceleně, protože se přenesete i do Hanina pohledu, který – věřte mi – stojí za to. Možná vás bude v některých chvílích štvát, že se příběh zastavil, ale brzy se zase rozhoupe a bude to mnohem, mnohem horší než předtím. A ta hlavní minulost, kterou potřebujete znát, nakonec přijde opravdu v ten pravý čas, to uznávám.
„Dárek pro tebe,“ ozvalo se z horní postele. Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka byla kamarádka. Brambora toho byla důkazem.
Je zvláštní pomyslet na to, že tato horní část by byla v naší době vlastně vnímána jako vtip. Kdyby se to stalo teď, všem to bude připadat hrozně komické, ale tenkrát to tak nebylo. Nemohlo být.
Upřímně? Drsnější knihu jsem v rukou asi ještě neměla. Můžu to říct naprosto jistě. Když jsem Hanu zaklapla, přejela mi po nohou tak mrazivá vlna, že jsem se úplně oklepala a radši odložila dílo vedle sebe.
Děkuji moc autorce za to, že vůbec napsala něco takového. Je to pravdivé, úžasně popsané, příšerné, děsivé, chvályhodné… Vše v jednom.
Myslím, že můj názor na tuto knihu je jasný. Sice tam byly pasáže, které se mi zdály zdlouhavé tím, že se děj nijak neposouval, ale bylo jich takové minimum, že to ani nemohu brát v potaz.
Ticho. Bylo to cizí, zlověstné ticho, které mě tak překvapilo. Neslyšela jsem tikot hodinových strojků. Kyvadla nehybně visela a ručičky na cifernících ukazovaly čas, kdy se zastavily. V domě nezůstal nikdo, kdo by desítky, možná stovku hodin natahoval, nebyl tam nikdo, kdo by je potřeboval. Bylo to, jako kdyby umřely.
Jak jste na tom s Hanou vy? Četli jste, stále odoláváte tomu poprasku, který kolem ní je, nebo se na ni vůbec nechystáte?
Prosím, podpořte mě i na Facebooku!
Mora Leray

sobota 3. listopadu 2018

Pokud se neotrávím, bude těžší mě zabít - Krutý princ



Když jsem dnes usedla před počítač s poznámkami ke Krutému princi, docela jsem se vyděsila. Nejen že moje připomínky k celému příběhu byly naprosto nesmyslné a rozkouskované na jednotlivá, chválou přeplněná slova kvůli tomu, jak strašně moc se mi knížka líbila, celý text poznámek zároveň obsahoval asi tak tisíckrát slovo „boží“. Normálně bych se mohla na tuhle recenzi jednoduše vykašlat, říct vám, že je to (jak jsem se vyjádřila ve svém mobilu a už výše) boží, a jít od toho. Ale to bych vám neudělala. Vím, že jsou pro vás moje názory důležité (egoista), takže se na tuto recenzi, už teď odsouzenou k zániku (přeháním), raději ihned vrhnu.
Krutého prince jsem dostala od Humbooku ve VIP tašce, takže před nimi musím teď zpětně pokleknout, že mi dodali něco tak úžasného. Ze začátku jsem vůbec netušila, že mě to bude tak moc bavit.

A kdo je tedy autor té pecky, která mě tolik zaujala? Nikdo jiný než Holly Black, spisovatelka, o které jsem si informace musela dohledávat.
(z jejího krátkého životopisu na webu databazeknih.cz)
Holly Black je jedna z nejúspěšnějších amerických autorek příběhů pro děti a mládež (zírám). Její smysl pro fantazii a tajemno si získal u spousty čtenářů velkou přízeň, čemuž se nedivím, když to tak bylo i u mě. U nás v češtině vyšla například pětidílná série Kronika rodu Spiderwicků, která mi je známa alespoň svým jménem, ale k přečtení jsem se stále nedostala. Dnes mám v ruce první díl nové série, a to Krutého prince, na něhož se podíváme pod mou kritickou lupou (je asi nějaká rozbitá).
Vítejte ve světě, kterému vládnou nelítostné víly!
Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.
Hned po této informaci následuje doporučení od slavné Leigh Bardugo, autorky série Šest vran (odkaz na recenzi druhého dílu), Wonder Woman: Válkonošky, Trnité řeči a série Griša (odkaz na recenzi třetího dílu). Možná mě trochu ovlivnilo, že tuto spisovatelku považuji za naprostou bohyni ve světě fantasy, ale neřekla bych, že byl její vliv zase tak velký. Ha. Ha. Ha.
Anotace je povedená, přesně takovou si k tomuto námětu představuji. I obálka má určité lehoučké kouzlo, není přeplácaná a jasně z ní vypovídá to pořekadlo typu „v jednoduchosti je krása“.
(Je na čase otevřít ty nesmyslné poznámky, sakra, sakra.)
Na začátku jsem netušila, co od toho mám čekat. Prvních padesát stránek pro mě bylo utrpením, protože jsem si nedokázala zvyknout na autorčin styl psaní – nevím, čím to bylo, ale zkrátka jsem se do děje neuměla správně ponořit, ačkoli text byl psaný poutavě a příjemně. Napadlo mě, že je to podobné jako s Leigh Bardugo a jejími Šesti vranami, u kterých byl úvod stejný – krásný styl, skvělý děj, výborný popis, a i přesto jsem se cítila v roli čtenáře, jako kdybych poslouchala píseň, která postrádá důležitý text. Věděla jsem trochu, co se děje, ale čtení mě nebavilo.
Naštěstí se to ale zlomilo. Jasně si pamatuji, jak jsem si začala uvědomovat, že se mi ta kniha strašně moc dostává pod kůži, jak se modlím, aby mě nějaká postava neopustila, jak doufám, že bude mít Krutý princ ještě tak dvojnásobné množství stran. Někdy jsem se usmívala, někdy ne, všechny drobnosti na mě působily, za což musím autorce poděkovat. Vážně mě to nadchlo.
Děj krásně plyne, celé dílko jsem vlastně dočetla za jediný den. Nemohla jsem se odtrhnout.
Probodnu ho pohledem. „Umím dělat oči. Na tebe to zabralo, vzpomínáš?“
Obrátí oči v sloup. „Nečekej, že budou ostatní sdílet můj dekadentní vkus.“


A teď bych ráda vyzdvihla ještě pár (podívejte se znovu na to slovo „pár“ před touto závorkou, až to všechno dočtete, dobrá?) drobností, které se mi líbily víc, než je asi zdravé.
Hodně se mi zamlouvalo jedno konkrétní odkrytí minulosti, jež začíná slovy „Tady jsou tři věci, které jsem vám o sobě dosud neřekla“. Tyto úvody znám z deníků a popravdě bych nečekala, že je najdu tady. A možná právě proto mi to tam tak sedlo. Ta originalita z toho dost čiší.
Líbí se mi, že hlavní postava má mozek. Někomu třeba není sympatická, ale já si s tou holkou rozuměla hrozně moc (i když moc nemusím to její jméno).
V tomto světě se také něco považuje za dar. Víte, co by to mohlo být? Ne? Tak si představte, že je to lhaní. Že je to blbost? Ne, celý svět pro to má jasné vysvětlení, ačkoli mi tam chyběla jedna drobnost… kterou vlastně nemůžu prozradit, protože bych vám řekla něco důležitého a vy byste se do té knížky už nikdy nepustili. Ne, budu zticha.
Líbí se mi, že je tam taková ta část, kdy můžete říct „tak tohle jsem nečekala!“.
Líbí se mi, že mě Krutý princ přinutil přemýšlet o tom, že bych ve svém životě chtěla dělat špeha.
Líbí se mi, že ze mě kniha udělala paranoidního šílence, který při každé romantické scéně podezřívá všechny možné postavy, že určitě něco předstírají.
Líbí se mi týpci se jmény Přízrak a Šváb. To jsou zkrátka borci.
Líbí se mi, že když jsem šla psát recenzi na Trnitou řeč, nedokázala jsem se na ni skoro vůbec soustředit, protože pár metrů ode mě ležel pohozený a rozečtený Krutý princ. Je fajn vědět, že mě to tak ovlivnilo.
Líbí se mi, že autorka umí skvěle popsat jídlo... No, na jednu stranu vlastně ne. Docela mě iritovalo, jak má člověk při čtení pořád na něco chuť.
To už by mohlo stačit. Však jsem říkala, že je to pár drobností. Jenom pár. Pár.
Takže?
Bylo to zkrátka boží. Nicméně i tak se mi tam nezamlouvala jedna drobnost, kterou bohužel zase nemůžu prozradit. Mohu jen říct, že hrdinka má v jedné romantické situaci trošku jiné myšlenky, než bych očekávala. Nesedlo mi, že předtím k tomu byla postavená úplně opačně a pak najednou… Pokud víte, o čem mluvím, klidně mi dejte vědět na Facebook, pokecáme si o tom.
Každopádně je to ale rozhodně skvělé. Svět je promyšlený, děj plyne, a pokud přetrpíte těch padesát stránek na začátku, které ničí celé hodnocení, čtení si rozhodně užijete. Mohu doporučit.
Krutý princ vychází už 5.11., tak doufám, že jsem vás k jeho koupi navnadila!
„Jak se tvůj dnešní večer vyvíjí? Můj se točí kolem jalových konverzací o tom, jak se bude má hlava vyjímat napíchnutá na kůlu.“
A na závěr bych vás ráda poprosila o podporu na Facebooku. Má stránka určitě uvítá další sledující, takže pokud vás má tvorba zaujala, budu jen ráda za like, který mi tam hodíte. Zároveň vám musím také poděkovat za přízeň, protože návštěvnost na blogu den ode dne stoupá. I můj Instagram je teď dost populární. Jsem za vás vážně moc ráda, moji čtenáři!
 Mora

Přečti si také