Stále nevím, který díl byl horší – Svět poté

S nadějí, že se mi to bude líbit více než Pád andělů, jsem se pustila i do druhého dílu. Tuto mylnou domněnku jsem získala asi po poměrně dobrém konci jedničky. Možná jsem měla poslechnout Betty a opravdu ho odložit, ale na druhou stranu jsem si rozšířila obzory (čeho, Moro? To by mě teda zajímalo. Jestli to mají být obzory četby, která ti absolutně nesedí, tak možná, ale jinak v tom jiné rozšíření nevidím).

Mou recenzi na první díl najdete dole pod tímto článkem. Nebo tady!

O autorce jsme si něco řekli již minule, takže to dnes přeskočíme a hned se budeme věnovat Světu poté.

Anotaci jsem jako správný knižní gangster opětně přeskočila. Co ode mě čekáte? Chtěla jsem mít tento díl rychle za sebou (protože co kdyby se mi to zase nelíbilo, že ano). 

ANOTACI NEČTĚTE, POKUD JSTE JEŠTĚ NEČETLI PRVNÍ DÍL A MÁTE TO V ÚMYSLU!

(anotace z webu databazeknih.cz)

V prvním dílu světového bestselleru (Mořina rychlá vsuvka – opravdu to nazývají jako bestseller?) Pád andělů jsme sledovali osud dívky Penryn a její rodiny poté, co na zem sestoupili andělé apokalypsy a uvrhli celý svět do chaosu. Pro všechny lidské bytosti nastal Svět poté. Nikomu se nedá věřit, každý musí spoléhat jen sám na sebe. To se týká jak Penryn, která pro ostatní jakoby vstala z mrtvých, tak i Paige, připomínající nyní oživlé monstrum. Po masakru přeživších lidí Paige zmizí a Penryn se vydává sestru hledat. Projíždí ulicemi San Franciska a nestačí se divit – kde všichni jsou? Pátrání ji zavede až do doupěte andělů, kde pronikne do jejich hrozivých plánů. Mezitím Raffe usilovně hledá svá křídla. Setkává se s Penryn a náhle stojí před otázkou – má zachránit svá křídla, nebo pomoci Penryn přežít?

Teď když si ten popis čtu, znovu musím konstatovat, že je příliš dlouhý, a kdybych se ke knize nedostala kvůli levné ceně a kvůli tomu, že jde o pokračování té šílené jedničky, nikdy v životě bych si ji do ruky nevzala. Navíc je to obsah celého děje z prvního dílu, to jen tak pro pořádek.

První věta mě přizabila (zase čerpám ze svých nesmyslných poznámek).

Ze začátku jsem si myslela, že to bude fajn. Rozjezd se mi líbil mnohem více než v jedničce, hrdinka mi svým uvažováním konečně sedla, děj pěkně plynul… asi tak do stránky čtyřicet. A pak to jelo nanovo. Jako kdybychom se přemístili na začátek Pádu andělů. Hrůza a děs. Kniha mě opět nezaujala (a kdo měl ten inteligentní nápad ji dočíst až do konce? Nemáš, Moro, náhodou tušení, kdo přesně to byl?).

Šlo to od sedmi ke dvěma. Sice to bylo na některých místech čtivé, ale těchto úseků se tam našlo tak málo, že to snad ani nemůžu brát v potaz.

Nejvíce mě na tom iritovalo, že autorka Susan Ee vyřadila ze hry druhou hlavní postavu - Raffeho. On byl snad jedinej, kterej mě v tom díle zajímal, a ona ho tam strčí až téměř u konce. Díky tomu byl celý příběh naprosto nemastný a neslaný, hlavní hrdinka se do tohoto nezáživného stereotypu dostala taky a celý Svět poté obdržel mou nálepku s nápisem „Fakturově tady umírám!“ (Kim, to bude nálepka pro tebe!). Páni, to je nápad, možná bych měla začít vyrábět vlastní samolepky s trefnými hláškami.

Rozhodně mě také štve, že se některým postavám vůbec nedostalo prostoru. Třeba takový Dýn a Dum. Nebo Obi. U toho jsem z počátku čekala, že bude hrát nějakou klíčovou roli, ale té se mu (dle mého tedy) vůbec nedostalo. Celé se to točí kolem hlavní hrdinky Penryn, její monstrózní sestry a matky, kterou by měli rychle poslat do blázince, kdyby v tom světě vůbec existoval.

Když se zjevili již výše zmínění chlapci se jmény Dýn a Dum, vždy se mi vybavily úplně jiné postavy. A to Fred a George z Harryho Pottera. Zdálo se mi, že to jsou jejich přesné kopie.

A u andělských škorpionů jsem v první chvíli prohlásila, že to jsou jasní rmutové z Labyrintu, ale naštěstí jsem pak svůj divný názor přehodnotila. Protože v tomhle je podobnost jen taková inspirativní.

Divné formulace z prvního dílu na náš číhají stále, stejně tak opakování slov, které čtenáře pomalu mučí.

Bojové scény jsou zajímavé asi tak jako věšení ponožek.

Jediné, co můžu vážně vyzdvihnout trochu výš, je – teď mě dobře poslouchejte, přijdou drobná slova chvály! – romantická dějová linie, která je tu hezky promítnutá a není nijak přehnaná a sladká. Sice trvá jen přes pár stránek, ale je opravdu velmi oddechová a příjemná.

Na závěr dodávám, že mě v celém příběhu pobavila jenom jedna část a kromě té romantiky se mi líbil jen konec… počkat, beru zpátky, mé vlastní poznámky mě už matou. Ten konec mi vlastně přišel divný.

Chcete doporučení této série? Ode mě ho rozhodně nedostanete. Já jsem ráda, že se těchto knížek konečně zbavím a pustím se do něčeho pořádného. Vypadá to na Ink od Alice Broadway (ať mě to nezklame, prosím!).

„Ty jsi prostě geniální, vždycky najdeš nějaké kreativní řešení,“ řekne a pořád se přidušeně směje. „Většinou je to něco s trháním, řezáním, kopáním, nebo bodáním, ale vždycky je to tvůrčí nápad.“

Mora Leray