Tetování součástí života - Tajemství kůže (Ink)

Nechat se potetovat je v dnešní době naprosto jednoduché. Kdo chce mít na kůži nějaký obrazec, zajde k tatérovi a nechá si vytetovat cokoli, co bude chtít. Ti, co to nechtějí, nemusejí. Jaký je to ale svět, kde je tetování naprostou nutností? To je případ z knihy Tajemství kůže, která pochází od autorky Alice Broadway. 

Je štěstí mít konečně v rukou něco, co je dobré. Po tom fiasku se sérií Penryn a konec dní (odkaz na recenzi prvního dílu) jsem opravdu potřebovala knihu, která mě chytí, která mě bude bavit a od které se jen tak neodtrhnu. A dá se říct, že jsem něco podobného našla. Rozhodně jsem natrefila na velmi zajímavou četbu.

Kdo je tedy autorkou příběhu Tajemství kůže, který ještě před několika měsíci zažíval šílený poprask na knižních stránkách?

Nikdo jiný než Alice Broadway (páni, teď mluvím jako někdo, kdo ví, o koho jde).

(informace z webu databazeknih.cz + nějaké moje dohledávání na anglických stránkách)

Alice Broadway se narodila v roce 1980. Žije v severozápadní Anglii a zajímá se ve své tvorbě především o otázky smrti a posmrtného života, které se vlastně prolínají i v její první young adult novele – Tajemství kůže, což je první díl z trilogie Ink, která se zaměřuje na svět plný tetování. Poměrně zajímavým faktem je, že autorka samotná žádné tetování nemá. 

Pokud sledujete Instagram, určitě jste zaznamenali knižní blogery, kteří se s touto knihou oháněli ve všemožných příspěvcích. Všem ukazovali ten úžasný obal a já jim pořád záviděla, že to mají vůbec v ruce. Když jsem našla Ink v knihovně, na tu obálku jsem se dívala asi… půl hodiny? Možná. Asi tak tu půlhodinku (nadsázka, že by?) jsem zkoumala všechny detaily, protože je to úžasné. Grafik celé knihy si zaslouží mé slavnostní pokleknutí. Nádhera.

A anotace ze zadní strany knihy? Tak ta je skvělá. Při tom svém pátrání po obalu jsem si ji přečetla několikrát a nemůžu zaplašit úsměv, který se mi hrne do obličeje, když si na ni vzpomenu (nepřeháním).

Ve Svatoměstí neexistují tajemství…

Představte si svět, ve kterém je každý vás čin, každý váš skutek vytetován na vaši kůži, všem na očích. Takový život je snadný, pokud ovšem nemáte co skrývat… jako Leora.

Pecka. Jediné slovo, co mě napadá k námětu. Je extrémně zajímavý a na druhou stranu šílený – protože kdybych si měla představit, že by měl někdo číst duši mně, tak to nedopadne úplně nejlépe. Já rozhodně nemám čisté svědomí a rozhodně nejsem tou nejhodnější osobou na zemi. Má minulost všech problémů je poměrně barvitá. Proto mi přijde příšerné, že bych některé své hříchy (fakt to nazýváš hříchy?) měla vytetované na těle, aby si je ostatní mohli přečíst. Ale možná právě proto mě námět tolik zaujal.

Začátek je velmi čtivý. Autorčin styl psaní mi dost sedl, četlo se to lehce. Alice Broadway na mě ale zapůsobila především svým cítěním. Dokázala velmi lehce přenést danou atmosféru situace, aby přesně stejně dýchala i na čtenáře. Když postava prožívala něco smutného, smetla mě při čtení smutná vlna. Když se tam schylovalo k napětí, nestačila jsem dýchat. Tohle bylo skvělé!

A rozhodně musím uznat, že autorka naprosto jasně ví, jak se má mluvit. V přímé řeči byly i nespisovné výrazy, což vypadalo reálně! Někdy mě ale iritovalo střídání času, které bylo dost nepřirozené a ve čtení hodně rušilo. Nebo chybějící uvozovky, taky krásný doplněk.

Moc se mi líbí myšlenka, která je v celém díle promítána. A to ta, že se člověk, který nemá tetování, považuje za nelidského. Je to zvláštní, ale zajímavé.

Dalším plusem celého příběhu jsou rozhodně vložené pohádky, které dodávají na jisté originalitě – protože ta se nese dějovou linkou celou dobu. 

„Čaj vyřeší všechno. To vždycky říká moje máma,“ prohlásím potichu.

Obel se na mě ohlédne a usměje se. „Všechno možná nevyřeší, ale rozhodně pomáhá.“

Našla jsem tu jednu úžasnou postavu, která mi hrozně moc sedí. Obel. Jeden z tatérů. Je to taková moje kopie, hlavně jeho slovník mi připomíná ten můj. Skvělej týpek.

Zase jsem si v tomto dílku vyzkoušela svou paranoiu. Já jsem fakt strašně paranoidní, už bych to měla možná s někým řešit. Začíná to přecházet hranice normálu. Jediné, co mě tady zachránilo, bylo, že jsem vlastně měla pravdu, čímž se dostáváme k určité předvídatelnosti, která v Tajemství kůže je.

Od začátku jsem tak nějak tušila, co se bude dít, a to nemám ráda. Když víte, jak to dopadne, jak vás může konec překvapit? Nijak. Navíc jsem asi v polovině přesně odhadla konec, ačkoli jsem nejdříve nevěřila, že to tak opravdu skončí. A ještě k tomu mi asi tak po sto padesáti stránkách oznámili něco, co jsem už dávno věděla. V ten moment jsem si připadala inteligentně (jasně, to bude kvůli tomu, že se ze mě stal hlavní mluvčí v mé skupině na jeden projekt).

K tomu se ještě přidaly drobné nesrovnalosti v ději, které moc nedávaly smysl (nemohu zmínit, o co jde, přece nechcete znát celý příběh, ne?).

„Udělalas chybu, že jo?“ Přikývnu. „A tady za to máš jizvu – bude s tebou už napořád, aby mohla sdělovat světu, že nedokážeš ani umýt nádobí, aniž bys byla sama sobě hrozbou.“

Po hodně dlouhé době jsem zase ale měla problém typu „sakra, to už jsou dvě ráno?“.

Konec se povedl, je pěkný, ale na druhou stranu hrozný slaďák. A já tyhle cukrované poprašky se šlehačkou a se slzičkami z čokolády nemám zrovna v lásce. Je to dost zajímavá četba, to musím uznat, něco mi tam však chybí. U některých scén mi chybělo takové to poslední procento do vyvrcholení, někdy mi chybělo to zapálení, kdy čtete jedním dechem. Myslím, že touto knihou nic nezkazíte. Neurazí, trošku nadchne, hezky se čte, čas s ní neztratíte. A třeba získáte silnou touhu po tom nechat si udělat tetování. 

„Myslím, že máš na výběr, Leoro.“ Nakloní se ke mně. „Chceš strkat jehlu do živých lidí, nebo skalpel do mrtvých?“

…

Pokud na vás recenze působí málo švihlým dojmem, tak se omlouvám. Poslední dobou nejsem úplně ve své kůži, špatná nálada na mě doléhá. Vzpomínky jsou všude, nastalo zrovna takové nepěkné datum, které mi všechno připomíná, vím, z čeho to je. Snad to zase poleví, protože přeci jen… Vánoce se blíží, no ne?

Mora Leray