Když je maska přetvářka

Každý z nás se někdy přetvařoval.

Dělal, že je někdo jiný. Na někoho si hrál. Nasazoval masku, aby na něm nebylo poznat, že ho něco trápí. Všichni do jednoho to známe.

I kdybychom žili v minulém století, tímto si projdeme. Vždy existoval smutek, který nechtěl být dáván najevo. Vždy existovala všemocná touha, jež se musela skrývat pod pokličkou.

Maska. Tak prostá, ale přitom má mnoho podob.

Pamatuji si, kdy jsem si nasadila svou první masku. Bylo to na základce a já se poprvé zamilovala, nyní to považuji za dočasné pobláznění smyslů. Každopádně to byla přetvářka, usmívala jsem se a povídala si s lidmi. Když jsme ale najednou v konverzaci narazili na lásku, nějak jsem to přešla. V hloubi mysli jsem ale měla utvořený obraz onoho chlapce, který mi dříve ukradl srdce. Trochu se za to teď stydím, ale co už. Tu dobu už nelze vzít zpět a přemluvit své dřívější, pomatené já... obávám se, že to by nešlo.

Maska bude kolem nás vždy, někdy se s ní setkáme přímo, někdy nám skočí do obličeje a někdy... někdy po ní dokonce sáhneme dobrovolně. Častěji si ona vybírá nás, než si my vybíráme ji.