Mafiánské fantasy, Sicílie a jedno velké zklamání - Arkádie: Procitnutí

Šestá kniha z letních sedmi vybraných na mě vybafla v Levných knihách a já se do ní zamilovala hned na první pohled. Originální obálka, skvělý název, autor, jehož jméno mi bylo povědomé, protože jsem si ho už dřív spojovala s Kaiem z EXO (no, co čekáte, i tohle jde skloubit dohromady). A pak následovala úžasná anotace, která mi osvítila onen ještě úžasnější námět. Italské prostředí miluji! A k tomu příběh na motivy Romea a Julie? Vypadalo to zkrátka dokonale a já neměla slov.

Alcantarové a Carnevarové - dvě znepřátelené rodiny, dva mafiánské klany proti sobě bojují po celé generace.

Rosa Alcantarová přilétá na Sicílii ke své italské rodině, aby tam začala nový život. V letadle se seznámí s Alessandrem Carnevarem. Jeho chladný půvab a animální elegance Rosu fascinují a zároveň zneklidňují.

Rosa se učí nová pravidla hry, nemilosrdné zákony mafie, ke které její rodina patří. Dozví se šokující pravdu, která se týká nejen Alessandra, ale i jí samotné. A také dalších sicilských klanů. Neuvěřitelnou skutečnost o arkádských dynastiích, jež mají počátek ve starých antických bájích. V Alessandrovi dříme záhadné dědictví z časů dávno minulých; dědictví, jež není ze světa lidí.

Překoná zakázaná láska staletou nenávist?

První dojem byl pro mě tedy výborný. Hlavní postava se jménem Alessandro mě sice nezanechala jako nezaujatou čtenářku (protože Alessandrovi se většinou říká Alexi… Pro neznalé - mám na to jméno už alergii), ale i tak mě to nadchlo.

Stejné to bylo i se začátkem. Ten se mi zdál neskutečně působivý. Zahalený tajemstvím, což jsem přesně očekávala. A nástup postav na scénu? Rosa se ukázala perfektně a připadala mi velmi sympatická. A Alessandra autor představil také v opravdu super světle.

Tázavě na něj pohlédla a on jí znovu předvedl ten úsměv. Když si uvědomila, že ho opětuje, rychle zařadila zpátečku. Rutinní směs arogance a špatné nálady. Ovládala několik variant a tahle rychle zahnala každého. Kromě revizorů v metru.

A Alessandra Carnevara.

Měla jsem dojem, že se mi Kai Meyer hrozně moc trefil do vkusu, a pořád jsem opakovala něco ve smyslu, že jsem něco takového potřebovala.

(Bez jídla to opět nešlo...)

A pak… pak se to zkrátka totálně zvrtlo. Někdy může být první dojem skvělý a zbytek jako ze ždímačky předvídatelného a uspěchaného klišé. Stát se může cokoliv a Arkádie je toho příkladem.

Charaktery postav se mi strašně vzdálily, vůbec jsem jim nerozuměla. Dějová linka mě přestala uchvacovat. Nechápala jsem, o co jde, protože autor se s vysvětlováním moc nepáral - jak kdyby nám říkal něco ve smyslu "háhá, čekejte, čtenáři, vysvětlení zápletky je až v polovině!". A to ani nemluvím o tom, že mě někdy šíleně nudil děj a já byla schopná jednu stránku klidně přeskočit, aniž bych se na ni podívala. I tak ale musím uznat, že se to poměrně dobře čte. Je to psané zvláště, což dodává celé knize jistou originalitu, když už nic.

Rosa mě začala šíleně vytáčet a začáteční sympatie byly ty tam.

"Jak to zní?"

"Jako Ezopovy bajky. Jako ta o hadovi a tygrovi."

"Taková opravdu je?"

Zasmál se. "Není. Ale klidně by mohla být."

Za nejhlavnější bod považuji vztah Rosy a Alessandra. Jasně, Romeo a Julie, to je přesné a řekne si to asi každý, kdo si přečte anotaci. Jenže… to všechno bylo dle mého názoru hrozně uspěchané (uspěchané to bylo i v jiných věcech). Scény jejich seznámení jsem četla několikrát a vždy jsem dospěla ke stejnému závěru. Pocity postav se navíc moc neprojevovaly a ještě k tomu byly dost podivné, takže jsem v tom plavala mnohem víc než v té zápletce, uschované deset kilometrů pod zemským povrchem.

Celou dobu si v podstatě připadáte, jako kdybyste stáli mimo příběh, téměř jako kdybyste ho neviděli. Nebo jinak… dějová linka je v rovině, žádný výkyv napětí vás nečeká. Je to, jako kdybyste sledovali divadelní hru… ale beze zvuku. Zápletka není dobře vykreslena a celkově ani příběh není tak valný, jak ze začátku vypadá.

Konec jsem popřeskakovala, ale poslední stránky poměrně ušly. Meyerovi se musí jedna věc nechat - romantické scény poměrně dává, když už nic.

Rosa počítač zase vztekle vypnula, z celého srdce mu popřála co nejvíc virů a otráveně se odvlekla na panoramatickou terasu na západní straně paláce.

Asi jediná věc, která mě z knihy zajímala, byly povídačky o Hladovém muži a o mezerách v davu. A samozřejmě také Fundling - ten jediný se mi zdál normální. Možná se kvůli němu někdy pustím do druhého dílu, ale to bude buď za hodně dlouho v tomto světě, anebo brzy v jiném vesmíru. Chci vědět, co na ten vztah "aka Romeo a Julie, level předvídatelná, mafiánská cukrová vata!" čeká, co přesně znamenají mezery v davu a jakou roli v tom všem hrál - mnou už výše zmíněný - Fundling.

Zklamalo mě to, čekala jsem víc. A i když se to četlo poměrně dobře, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem mohla svůj volný čas vrazit do něčeho jiného.

Na závěr dodám jen takovou poznámku. Jsem tu dřív, než jsem původně chtěla, ale to je kvůli Advíku (anime akci), který začíná už tento čtvrtek a bude trvat až do neděle. Tou dobou tu opravdu nepřibude vůbec nic, takže se nelekejte, nezemřela jsem, jen jsem si na nějaký čas odešla se známými cosplayovat. Potom se ale určitě máte znovu na co těšit! Dnes mi přišel recenzní výtisk od internetového knihkupectví Megaknihy.cz a další recenze bude zaměřená právě na něj! Vy, co znáte letní sedmičku, můžete jen hádat, co to bude znamenat.

Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!

Mora Leray