Tajemství není jen jedno - Stíny nad zálivem

Už pátá kniha z letních sedmi vybraných! Ještě ani neskončil červenec a já už jsem téměř u závěru své výzvy. Co budu pak dělat? Že by další náběh do knihkupectví? Sakra…

To je teď vedlejší, dnešní článek zasvětíme drsnému psycho thrilleru, který mě absolutně nadchl.

Stíny nad zálivem jsou mojí druhou zkušeností s autorkou Lucy Clarke. Jako první jsem četla před pár měsíci její Modrou a byla jsem nadšená. Teď jsem se vrhla na tuto známou pecku a jsem nadšená ještě víc.

Před sedmi lety unese dva desetileté chlapce proud příliš daleko od břehu. A na pevninu se vrátí jen jeden…

Sářin syn Jacob sice před sedmi lety přežil, ale na své narozeniny, v den neblahého výročí, zmizí beze stopy. Postupně se začínají vynořovat nová tajemství a komunitu na poloostrově Sandbank plíživě ochromuje napětí a nezodpovězené otázky. Sára je stále více a více zoufalá a přestává důvěřovat všem, které zná a kterým dosud věřila - a dobře dělá…

Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že v komunitě, kde se pořád někdo dívá, zrovna tehdy nikdo nic neviděl?

Kdo všechno a proč má důvod tajit, co se doopravdy stalo?

Otázky na konci anotace jsou tak trochu jak z pořadu Věřte nevěřte, ale možná to je právě tohle, co dodává celému textu na tajemnosti. Ačkoli ten popis trošku lže (takový detail, kterého jsem si všimla), jak mi došlo, když jsem Stíny dočetla. Jinak je ta anotace skvělá! To ona mě donutila zařadit si tuto knihu na letní seznam více než skutečnost, že autorka je zodpovědná i za Modrou.

Pro styl psaní Lucy Clarke mám evidentně slabost. Líbí se mi její jemné obsáhlé popisy, ale zároveň to napětí, které dokáže nacpat do každého úseku. Díky občasným krátkým větám to někdy může působit jako horror, kdy bychom se měli jen bát. Ale to ne - tady se hraje o psychiku. O hodně drsnou psychiku.

A přece, dokonalost je vysoká věž, na níž lze tančit - a dole není nic, jen velmi hluboká propast…

Námět je výborný, zpracování ještě lepší. Příběh mě naprosto ochromil, chvílemi jsem zírala s otevřenou pusou, hned potom jsem naštvaně zaklapávala desky a snažila se přijít na kloub tomu, co se zrovna stalo (tentokrát jsem se i v něčem trefila, ale v měřítku správných a špatných teorií jsem na tom dost bledě). Dějová linka ubíhala úžasně plynule, konec byl napsaný perfektně a překvapil mě, i když musím přičíst tu skutečnost, že jsem odhadla klíčový bod asi sto stran před koncem. Evidentně jsem měla nějakou inteligentní chvilku… ne, samozřejmě to byla jen náhoda, co si o mně myslíte… To jsem odběhla, ještě chci dodat, že rozuzlení bylo naprosto dechberoucí (a trochu šílené).

"Nedáváte mu s Nickem nějaké růstové hormony? Když jsem ho viděla naposled, sahal mi sotva po kolena."

"Myslím, že to budou kalorie z piva, viď, Jacobe?" řekla Sára.

"Jak to mám vědět? Ještě mi nebylo osmnáct," usmál se.

Líbilo se mi, že každá vzpomínka napsaná proloženým písmem vždy navazovala na konec předchozí kapitoly. Dodávalo to takový dojem, že se děj hladce, svižně odvíjí.

A co se týče mého citového rozpoložení, to byla smrt. Smrt, vám říkám. Fakt že jo. Emoce, které kniha doslova snědla, vás sežehnou. A to pořádně. Nezvládáte se soustředit na něco jiného než na četbu. Když jsem byla včera běhat, celou dobu jsem se zamýšlela nad hlavní zápletkou (asi jen díky tomu jsem v kuse uběhla pět kilometrů a vůbec mi nepřišlo divné, že jsem doběhla o kilák dál, než jsem původně chtěla). Na čtenáře to má vážně neskutečný vliv.

"Uzavřeli jsme dohodu, viď?" řekl Nick Jacobovi.

"Jo. Už nikdy spolu nebudeme spát ve stanu. Táta chrápe jako tur."

"A Jacob si celou noc hrál s mobilem. Svítil mi do očí."

Hlavní hrdinka se jmenuje Sára a ne Alex (haha, počkej si na Arkádii, Moro…). Každopádně má super jméno, stejně jako druhá hlavní děvčica - Isla. Sára mi ale ke konci začala být šíleně nesympatická a mými oblíbenými postavami se pak k mému překvapení stali Isaac a Jacob (a to mi k tomu okolnosti někdy ani nepřispěly, když o nich celou dobu pochybujete… no, tam vlastně pochybujete o všech, tak co to melu?)

Změna myšlení a charakteru postav je popsaná úžasně - opravdu tomu věříte, chápete jejich situaci.

Závěrem tedy musím říct, že jsem nadšená. Byla to zkrátka bomba. Druhá kniha od Lucy Clarke a já jsem znovu velmi spokojená, no není to skvělé? Tato autorka asi dokáže divy.

Jen se omlouvám za příšernou kvalitu fotek. Photofiltre (nebo jak se to jmenuje), co mám na notebooku, trošku nezvládá mé požadavky. Příští týden už to bude lepší, vracím se zpět do Prahy a také zpět za mým milovaným Photoshopem.

Mora Leray