Okem vrahů současnosti i budoucnosti – Jedináček

Paměť je vlastně zvláštní. To, co bych za žádných okolností neměl zapomenout, se mi právě proto z hlavy úplně vypaří. Je to prej obrannej mechanismus, kterej nás chrání před bolestí. Mozek dobře ví, že když si bude nepříjemný skutečnosti pořád připomínat, uškodí sám sobě, proto je radši vymaže. Nakonec nám v hlavě zůstane jen to, co si pamatovat chceme. Jenom to, s čím se dokážeme vyrovnat.

Některé příběhy dokážou se čtenářem otřást tak, že se k nim bude často vracet. Jsou témata, která nejsou lehká na strávení v žádné formě. Jedináček od Mi-ae Seo se mnou pohnul dostatečně, ať už je to tím, že se jedná o korejský román, od něhož jsem čekala hodně (a to, co jsem chtěla, jsem opravdu dostala), nebo že se toto dílko dotýká tématu sériových vrahů a jejich psychologie, celková podoba skutečně stačila na to, aby mě to odrovnalo. Sledovat uvažování vraha, jak jej popsala autorka, bylo více než zajímavé (a občas děsivé, nebudu lhát). Tato kniha rozhodně má co nabídnout!

Šanci přečíst si Jedináčka jsem získala díky spolupráci s Knihy Dobrovský a já jim opět moc děkuji za poskytnutí knihy k recenzi! Zakoupit Jedináčka můžete na tomto odkazu. A my jedeme dál! Proč se do toho pustit? To byste asi rádi věděli, je mi to jasné.

(anotace z e-shopu knihydobrovsky.cz, která perfektně nastiňuje, co můžete od knihy čekat)

Když je jednoho brzkého rána Hajong, desetiletá dívenka s velkýma dojemnýma očima a špinavým plyšovým medvědem, zachráněna z hořícího domu, vzbuzuje ve všech okolo soucit. Na místo přispěchá dívčin vyděšený otec, Česong, který kvůli komplikovaným vztahům s bývalou ženou nemohl dceru dlouho vídat.

Minulost však skrývá mnohá tajemství, která mají zůstat skryta před Česongovou současnou ženou, forenzní psycholožkou Songjong. Ta je shodou okolností právě pověřena nevšedním úkolem – rozhovorem se sériovým vrahem, který kromě ní odmítá s kýmkoliv mluvit.

Songjong je rozhodnutá být Hajong tou nejlepší nevlastní mámou, jenomže během společného soužití vyplývají na povrch znepokojivé skutečnosti, které se začínají nečekaně proplétat s psychologickým profilem psychopatického zabijáka.

Na úvod bych ráda řekla jednu věc jako člověk, kterého neuvěřitelně zajímá asijská kultura. Počeštění v knize mě ranilo. (Teď si tu můžete představit mě, jak se zoufale směju a poslouchám u toho třeba What You Waiting For od Somi, mimochodem, velké doporučení). Jako osoba, která se již poměrně dlouho orientuje v asijských kruzích, pro mě bylo počeštění docela bodnutí do zad. Dokonce i jméno autorky je počeštěné. Když jsem ji totiž hledala na internetu, nemohla jsem ji najít. Teprve pak mi došlo, že tu došlo ke změně a že budu  muset jméno napsat jinak, aby mi paní spisovatelka na internetu vůbec vyskočila (ano, mám někdy zkrátka dlouhé vedení). Má duše pláče za to, že Seonkyeong (nebo Lee Seon-gyeong) je tady Songjong a čte se tak, jak to vidíme (četla bych to stejně jako český překlad, jen prostě nejsem zvyklá na to, že to vidím tak, jak se to má číst správně). Ti, kteří se o Koreu takto nezajímají, s tím problém mít nebudou, jen jsem na ten překlad chtěla poukázat. Je zajímavé vidět, jak moc se to všechno liší, slovo "taekwondo" je jasný příklad...

Zpět k hlavnímu tématu, Moro, my to chápeme.

Námět sám o sobě umí skvěle zaujmout. Celou dobu jsem byla napjatá kvůli tomu, co dalšího se ještě mohu dozvědět ohledně uvažování hlavních postav. Děj byl dosti předvídatelný, od začátku mi bylo poměrně jasné, k čemu bude „určité něco“ (moji drazí, takhle se kryje spoiler) směřovat, ovšem neubralo mi to na zážitku ze čtení. Vážně jsem si to užila, každý charakter na mě zapůsobil, velmi se mi líbilo, že jsme měli k dispozici více dějových linek. V tomhle to bylo perfektní.

I Pjongdo (bylo to takhle? Pamatuju si teď jen ten anglický překlad Yi Byeongdo, jo, opravdu se mi líp pamatuje tohle než to první, vidíte správně) je evidentně bod, na kterým byl postaven základ příběhu, když tedy nebudeme počítat naši malou Hajong. I Pjongdo plní roli vraha výborně, psychická porucha je na něm znát a opravdu vám z něj přejede mráz po zádech. Takže za mě ideální postava pro tento příběh.

Líbila se mi drobná absurdita na konci dějové linky, kterou jsem čekala, protože se jedná o korejský počin a tam je to běžné. Největší palec nahoru ale dávám za otevřený konec, který mi do celého dílka sedl úplně nejvíc. Popravdě jsem nečekala, že to může skončit „nějak uzavřeně“ (zakrytí spoileru číslo dva?).

Závěr byl plný akce, ale na druhou stranu až příliš zdlouhavý, protože mě tam čtení nebavilo tolik jako ze začátku. Což je škoda. Díky tomu vlastně trochu kleslo mé hodnocení. A hlavní hrdinka měla na psycholožku občas až příliš dlouhé vedení, ovšem nemohu soudit, protože sama nevím, jak bych v takové situaci dopadla já.

Každopádně se mi to líbilo a určitě doporučuji dál, pokud vás trochu zajímá, jak se Mi-eo Seo popasovala s psychologií a sepsáním charakteru vraha, a jste odhodláni přečíst si něco, k čemu se budete vracet ještě dlouho. Protože já se k jedné části, kterou vám nemohu prozradit, vracím do teď.

Za zaslání knihy k recenzi ještě jednou moc děkuji Knihy Dobrovský!

Co vy a korejská tvorba? Zaregistrovali jste existenci Jedináčka?

Mora