Mořin povídací deník: O Tatérovi a prvním čtení v angličtině

Nazdárek, moji drazí!

Jsem moc ráda, že po dvou týdnech opět píšu nějaký šíleně zajímavý článek. Vždy mě baví vám podsouvat ty své řeči a dělat z nich bůhvíco… Dobře, teď vážně. Včera se mi podařilo dočíst Tatéra z Osvětimi. Nu, já bych asi měla říct spíše The Tattooist of Auschwitz, abych byla přesná.

Proč? Máte to v názvu článku. Pokud jste díky mému sebevědomí, které je někde na hoře Říp, ještě neoslepli, měli byste to tam vidět, je to úplně poslední slovo. Dobře, už po druhé, teď vážně!

Tatér z Osvětimi je první knihou, kterou jsem dokázala přečíst v angličtině, takže to znamená, že slavím velký úspěch. Jsem na sebe hrdá, nevěřila bych, že se mi to podaří tak brzy, protože vím, že vždy když jsem začala číst něco v angličtině, po čase jsem to odložila a už jsem se k tomu nevrátila (novela k The Untamed je výjimka, to si musím dávkovat, jinak bych mohla brečet každý den dvacet čtyři sedm (dobře, někdy bych brečela štěstím, ale i tak), to přeci nechceme, jsem veselé stvoření, mám plán, že tu novelu dočtu během vánočních svátků a budu u toho pít čaj a kafe a nehnu se několik dní z domu… ach, jak nádherná představa).

Tatéra z Osvětimi jsem ale přečetla za necelých čtrnáct dní. Když jsem před dvěma týdny s kamarádkou vyrazila do Prahy na kafe, nakonec jsme se ještě zastavily v Levných knihách. Jen tak, žádný zvláštní účel to nemělo, jen jsme tam zaběhly. Kámoška si koupila nějakej přívěšek asi za dvacet korun (protože přesně tohle je věc, kterou si má člověk koupit v Levných knihách, viď, holka) a já jsem se zastavila u regálu anglické literatury na tak dlouho, až jsem nakonec odešla s The Tattooist of Auschwitz (klidně čtěte jako Tatér z Osvětimi, to je na vás).

A teď moje zkušenosti. Jak probíhalo mé první čtení v angličtině?

Asi vás zklamu, ale bohužel vám sem nepřinesu žádné vtipné historky o tom, jak jsem ze začátku vůbec nechápala, co se děje, musela jsem každou stránku číst tak padesátkrát, každou větu si překládat slovo od slova, aby to vůbec dávalo smysl. Právě naopak. Smysl mi to dávalo celou dobu, začetla jsem se během chviličky. Vlastně jsem s tím začala už v metru, protože jsem tu knihu měla v batohu a napadlo mě, že bych do toho mohla zkusit nahlédnout už během cesty… dopadlo to tak, že jsem šla z metra do toho svého zapadákova pěšky s knihou v rukách, pohlcená do příběhu tak moc, že bych asi ani nereagovala na to, kdybyste mi pod nos strčili Hwanwoonga ze skupiny Oneus (a to by byla jen tak mimochodem hodně velká ignorace, jasný?). Laleova životní cesta mě zaujala a už se nešlo odtrhnout. Drobná jazyková bariéra nebyla problémem. Jistě, občas mě nějaké slovíčko popletlo, ovšem díky celkovému kontextu jsem byla schopná si odvodit, co znamená (pochybuji, že bych si něco přeložila vyloženě špatně, žádné jednorožce a vlkodlaky jsem do svého překladu nenaházela).

Pilovala jsem svou angličtinu dennodenně už od října 2019 a nepolevila jsem ani na chvilku. Sledování seriálů s anglickými titulky mi toho dalo nejvíce (tam jsem za začátku opravdu zmatená byla a teď mi to už nedělá žádný problém), potom jsem začala většinu zpráv ze světa číst v angličtině, psát si názory na různá témata (především na k-pop a asijská dramata) a tak dále. Bylo toho dost, takže není divu, že jsem se během čtení tolik neztratila.

Ale i tak si sama před sebou musím smeknout svůj imaginární klobouček, protože jsem se překonala.

Fotila jsem v pyžamu, protože proč ne.

Co se týče válečné literatury…

Knihy s válečnou tematikou byly vždy mé oblíbené, ačkoli jsem jich zatím tolik nepřečetla. Můj nejoblíbenější kousek je asi Hana od Aleny Mornštajnové, která se do teď řadí k mým oblíbeným knihám za celou dobu. A Tatér už tam momentálně patří taky, má na seznamu skvělých děl své čestné místo. Osobně nikdy nevím, jak mám tato dílka hodnotit, není to jednoduché. Přeci jen to popisuje situace, které lidem spoustu vzaly, změnily je a zanechaly jim šrámy na duši i na srdci. Je těžké hodnotit, protože mě to opět ohromilo a to, čeho jsem byla jako čtenář svědkem, mi vyrazilo dech. Neuvěřitelně silné čtení. Mohu doporučit. A troufnu si říct, že ani jako první čtení v angličtině by to nemuselo být zlé, příliš těžkých výrazů tam podle mého není a myslím, že vás to bude bavit.

To by bylo pro dnešek vše k Mořinu povídacímu deníku a uvidíme se zase někdy příště, moji drazí.

Co vy a čtení v angličtině? A četli jste Tatéra z Osvětimi?