Knihomol bez knih aneb Jak to chodí v karanténě

Nazdárek, moji drazí!

Dnes tu nečekejte nic hlubokomyslného... Moro, děláš, jak kdyby ty tvoje recenze měly hloubku.

Po dlouhé době vás tady vítám. Upřímně mám dojem, že jsem během karantény ztratila veškerý smysl pro aktivní přispívání. Začala jsem spíš pravidelně sledovat seriály (ztráta několika hodin života denně, která za to ale stojí!), více tancovat (a cpát vám to pod nos na Instagramu, abych vám svou občasnou nešikovností mohla vykouzlit úsměvy na tvářích), cvičit, běhat, více sledovat k-pop videa a zprávy z tohoto světa, abych byla v obraze, věnovat se angličtině, aby to pro mě nebylo břemeno, ale naopak příjemný jazyk... Díky tomu jsem přestala tak masivně číst a pro své zdraví jsem se také naučila soustředit na pořádný odpočinek.

Víte o tom, že jsem dřív byla vlastně hrozně rozlítaný (lepší slovo mě teď nenapadlo) člověk? Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem si dřív nedopřála ani minutku klidu. Pořád jsem se něčím zabývala, stále bylo co na práci, že zkrátka na takový ten odpočinek, například polehávání u seriálu, nebyl čas. A teď jsem si řekla, že už to takhle nechci mít, že toho nepotřebuji dělat tolik, protože toho i tak zvládám dost, takže jsem začala svým životem proplouvat mnohem pomaleji. A vyhovuje mi to, jen díky tomu trochu strádá moje aktivita v knižních vodách. Ale věřím, že to se mnou i tak zvládnete, seknout s blogem nehodlám a svou tvorbu nechci opustit ani za milion, protože mě to pořád naplňuje. A kdo ví, třeba se tu někdy najde místo i na jiné články, ať je to tu stále různorodější!

Přichází klasická otázka...

Jaká pro vás je karanténa? 

Pro mě je to totiž... zvláštní. Dlouho jsem se snažila najít slovo, které by se pro popis samostudia a domácího uzavření (to zní, jako kdybys uzavřela sklenici s okurkama, Moro, dneska ti to zase pálí) dokonale hodilo. A když jsem zvážila všechny své možnosti, které zahrnovaly pojmenování jako děs a hrůza, šílenost, smrt pro komunikativního knihomola, uchýlila jsem se k naprosto běžnému slovu. Je to zvláštní. 

První týdny jsem si připadala dobře, pomalu jsem si zvykala na nový styl výuky. Vstávala jsem téměř ve stejný čas, v jaký jsem byla zvyklá vstávat do školy, připravovala jsem si snídani a s rozepsanými úkoly jsem se vydávala do obývacího pokoje, kde jsem s učebnicemi okupovala jídelní stůl skoro až do oběda. Vždy jsem pracovala dopoledne, abych odpoledne měla volné a mohla jsem se věnovat něčemu jinému. Tohle mi vydrželo asi dva týdny.

Zlomilo se to v momentě, kdy se snížily nároky učitelů. Najednou na všechno byla spousta času, úkoly začínaly být mnohem jednodušší a já už jsem díky tomu neměla motivaci vstávat v tu dobu, v jakou jsem vstávala. A takhle to vlastně probíhá do teď.

Mám šanci si přispat, takže vstávám v osm ráno (což je na mě pozdě, protože ačkoli jsem Pražák, ráno jsem vždy vstávala v půl šestý, ranní probírání je u mě totiž extrémně dlouhý proces). Na všechno je mnoho času, termíny plním bez problémů a mám takový pocit, že do školy vlastně téměř nic nedělám. Nevím, jestli je to mnou, nebo jestli to mají moji spolužáci stejně (vím, že většina ty úkoly ani nesleduje, takže je to poměrně těžké soudit). Nevím, jestli toho dělám dost. Ale plním všechno, co mám, a to je podle mě nejpodstatnější. A tak mám najednou spoustu volného času na rozvíjení svých ostatních zájmů.

Kdybych měla tolik volna dřív, vrazila bych to do čtení. Stoprocentně. Přečetla bych klidně dvě knihy za den, ležela bych v příbězích od rána do večera a nikdo by mě nedonutil vylézt ven z pokoje. Takhle to bylo zhruba před rokem. Knihy mě naplňovaly ze všech věcí nejvíce, byla to má závislost. Jenže teď už tady není taková ta chuť se do knihy každý den zabořit. A má to více důvodů.

Ten první je jasný – někdy se člověku prostě číst nechce. Vím, že v roce 2017 jsem si dala od čtení pauzu asi na půl roku a vůbec mi to nevadilo. Procházela jsem spíš érou sledování anime. Pak jsem se ovšem ke čtení vrátila díky nějakému horroru a byla jsem do té knihomolské vášně znovu ponořena. O chvilku později už vzniklo V záplavě knih a od té doby už to znáte.

Ten druhý důvod se týká mých koníčků. Dřív jich tolik nebylo. Nebo spíše nebyly tak rozvinuté, jako jsou teď. Knihy už nejsou to, co mi zabírá nejvíce prostoru. Knihy jsou teď stejně objemné jako mé ostatní zájmy, a tohle právě dělá své.

Není to tím, že bych nechtěla číst, spíš na to jen nemám chuť, protože mám chuť na něco úplně jiného. A tak se čas, který ve svém životě trávím čtením, pomaličku snižuje. Co tím chci říct? Pokud se vám číst nechce, nenuťte se do toho. Rozhodně nestojí za to si čtení nějakým způsobem znechutit, čtení je úžasný koníček a musíme mu zůstat věrní, jestliže knížky zbožňujete a vzdát se jich nechcete. Ale jestli víte, že je toho na vás moc, dejte si pauzu. Teprve pak se k tomu vraťte. Není nutné číst denně, je důležité si to užívat. (To bylo moudro od děvčete, které během psaní tohoto článku poslouchá Sour Candy od Lady Gagy a Blackpink, velké doporučení jen tak mimochodem.)

Takže jak tedy probíhá moje karanténa? 

Následuje výčet mých aktivit, který si hodně pravděpodobně dokážete odvodit kvůli prvnímu odstavci tohoto článku, ale to je fuk. Užijte si to!

Plním snadné úkoly do školy, sleduji seriály (momentálně koukám na Extracurricular a naprosto upřímně vám říkám, že to za to stojí, jestli jsem vás nezaujala se svým doporučováním The Untamed, tak tohle je něco úplně jinýho, takže mrkněte), zlepšuji svou češtinu, protože kamarádce trošku pomáhám s korekturami pro její příběh, snažím se zároveň vyostřit svou angličtinu, ve které stále pokulhávám, ale troufnu si tvrdit, že je to den ode dne lepší, kreslím, dávám si dohromady diář, každou neděli teď peču (jsou to takové cukrářské neděle), stýkám se s přáteli a protahuji to tak dlouho, jak je to jen možné, protože díky nedocházení do školy nemám šanci vidět téměř nikoho, běhám, cvičím, tancuji a občas si něco přečtu... Je toho hodně.

Jak jste na tom vy? Moc mě to zajímá, dnes jsem tady jen chtěla sepsat článek o tom, jak to se mnou je, protože mám dojem, že na Instagram bych takovou zprávu nenacpala. A víte, jak to vždycky říkám, že jo? Dlouhý články patřej na blog.

A aby tady ty knihy figurovaly více, tak vám se na závěr přináším takové doporučení z mých přečtených knih za poslední dobu.

Každé srdce je bránou

Nerozumím tomu, že jsem se tomuto skvostu tak dlouho vyhýbala. Je to krátká knížečka, ale skutečně stojí za pozornost. Takže pokud si chcete přečíst něco o procházení do jiných světů a důsledcích toho, když jste z těchto světů vyhoštěni, udělejte mrk mrk do mé recenze!

Já jsem včera dočetla Pamatuji si vás všechny od Yrsy Její-jméno-nebudeme-vyslovovat v rámci končící spolupráce s Bookportem a nakladatelstvím Grada, kterou jsem si neprodloužila právě kvůli tomu, že již tolik nečtu, a když už po něčem sáhnu, je to většinou něco, co v Bookportu nenajdu (momentálně se prodírám dějovkou The Foxhole Court, je to v angličtině, takže to jde pomaleji, ale zatím jsem spokojená).

Zpět k tématu. Pamatuji si vás všechny bylo skvělé, stejně jako další knížky od této autorky, a já to mohu s klidem v srdci i v duši doporučit dál.

To by ode mě pro dnešek bylo všechno, moji drazí. Doufám, že si vedete dobře, protože já ano, užívám si každou minutku, ačkoli svět si evidentně řekl, že zničí vše, co bylo vybudováno. Ale užívejte si život, je to potřeba. Mějte se krásně, posílám vám radost a upřímně věřím, že už se díky těmto posledním slovům mého článku usmíváte. (Protože pokud ne, pošlu na vás Knihulíka Kaze, kterého jsem zkrotila pouze pro své účely, ale na vás rozhodně milej nebude.)