Vyprávěl jí ty příběhy, jako by je sám zažil. Možná, že skutečně ano? Říkal, že ze vzpomínek se stávají příběhy, z příběhů se stává historie, která se mění v pověsti a legendy, a z legend se nakonec stávají mýty.
Takže
mýty jsou jejich historie? Jejich vzpomínky?
Než
se začnu věnovat svému názoru, musím říct, že jsem se k Hrozbě dostala
opravdu zajímavou cestou. Popravdě jsem ani nevěřila, že ještě někdy budu mít
příležitost přiblížit se spolupráci, kterou momentálně mám. Vlastně jsem vůbec
nechápala, když jsem obdržela ten mail, který mi nabídl tuto neskutečnou
možnost.
Stala
jsem se součástí týmu blogerů Knih Dobrovský a ještě jednou bych moc chtěla
poděkovat za poskytnutou nabídku. Zaskočili jste mě nepřipravenou a já jsem moc
ráda, že mohu spolupracovat zrovna s vámi.
Jako
první knihu na recenzi jsem si vzala Hrozbu, která slibovala fantastický první
díl nové YA trilogie, ovšem v mých očích zase tolik neobstála (nebo ano?).
První dojem se s mým závěrečným názorem příliš neshoduje. A je
to škoda, protože námět měl určitě co nabídnout. Někoho to rozhodně zaujme, já
ale moc nadšená nejsem, přestože jsem stále ráda, že jsem měla šanci si Hrozbu
přečíst. Pořád jsem vlastně na vážkách – jak mám hodnotit, když sama nevím? A
to o tom přemýšlím už asi týden. Líbilo se mi to, nebo nelíbilo? Odpověď zní ano i ne.
Moc
tedy děkuji Knihám Dobrovský za poskytnutou spolupráci! Je to skvělé! A my
jdeme na to.
(anotace
ze zadní strany)
Román
odehrávající se v blízké budoucnosti, ve které jsou klimatické katastrofy
na denním pořádku a nedostatek vody přinutil nemalou část lidské populace, aby
se přestěhovala. Hypermoderní společnosti nepřetržitě připojené
k internetu začíná docházet, že v lidových pověrách a starých
pověstech je ukryto víc moudra, než by si kdo myslel.
Začátek
byl slibný, o tom žádná. Už zprvu jsem byla zaujatá námětem, který se měl
dotýkat klimatických problémů (vlastně to byl i jeden z důvodů, proč jsem si nechala knížku poslat na recenzi), a to Hrozba rozhodně nepřehlédla. Celý děj se
točí kolem nedostatku vody, sledujeme schůzky OSN, protesty studentů, boje mezi
společnostmi o tom, jak tyto komplikace hodlají řešit. Jsem ráda, že na to
kniha narazila, za mě je to určitě jeden z největších plusů celého příběhu,
protože se autor věnuje důležitému tématu. Mělo by se o tom mluvit, tady se o
tom píše, a my za to můžeme být jedině rádi.
Moc
se mi na tom líbil kontrast mezi normální společností lidí a… Teď úplně
uvažuju, jestli vám mám říct jméno těch druhých, nebo vás nechat zmatené, mám dilema…
Dobře, nebudu ho říkat. Přeformulujeme to. Je tady skvělý kontrast mezi lidmi a
těmi dalšími, vážně nestojí za to prozrazovat, co jsou zač, protože je super sledovat, jak se vše postupně odkrývá. Ovšem co je na
tom zajímavé, je fakt, že vy vlastně od začátku víte, že něco není tak, jak by
to mělo být. Takže většina věcí, co se odkryje, vás opravdu nepřekvapí. Tedy pouze v případě, že během čtení nespíte na vavřínech.
Tímto
můžu narazit třeba na postavu Krize (dámy a pánové, toto měl být nenápadný
přesun k charakterům postav, je mi jasné, že to vůbec není okaté, vůbec ne). Za mě je
tento hrdina asi nejlepší postava z celého příběhu, protože k Jenny,
hlavní hrdince, jsem si cestu zkrátka nedokázala najít, ačkoli jsem chtěla, a
nikdo jiný mě nedokázal zaujmout tak jako tady Kriz. Protože my o Krizovi
vlastně celou dobu víme (tohle vážně není spoiler, autor to zmíní hned ze začátku, takže buďte v klidu), že asi není oběma nohama na té správné straně. Žádná
z postav to neví, víme to jen my jako čtenáři a mně se tento obrat zkrátka
hrozně líbí. Autor nás nenápadně, decentně seznámí s tím, že Kriz není
ten, za koho ho všichni považují. Přijde mi to skvělé. Když už přijde zrádce,
ve většině případů to nevíte, je to naopak použito jako hrozně velký zvrat.
Tady to naopak plyne s příběhem a vy jen čekáte na scénu, kdy se ta hra na
kamarády zlomí. Je to boží. Tohle mě vyvedlo z míry a nadšeně jsem o tom
vykládala mamce u večeře „že prostě, mami, tohle byla zrovna tak úžasná část,
to by sis taky měla…“.
Jak
jsem nastínila už dřív, bohužel mě více postav nezaujalo. S Jenny jsem
měla problém, nejdřív jsem měla pocit, že si na ni musím jen zvyknout, ale za
celou dobu jsem se do ní vůbec nevcítila. To mě mrzí. Všichni ostatní hrdinové
mi připadali hrozně ploší, nevím, jestli je to mnou, ale nesedli mi. Vážně
mám dojem, jako kdybych zbytek postav měla v jednom fádním pytli a Kriz
stál někde na výstavní poličce shlížející dolů na pytlové osazenstvo a v ruce držel cedulku s nápisem „Já
jsem ji zaujal a vy ne, haha“.
Je
to škoda, mít dobrého hlavního hrdinu, který vás bude bavit, je většinou
nejpodstatnější. Takhle se opět projevil můj oblíbený syndrom s názvem
„skok na vedlejšího hrdinu“.
![]() |
Focení Hrozby bylo opět dechberoucí. |
Hrozba
se pyšní poměrně velkým počtem stran. Pětistovka přeci jen není vyloženě málo.
Vlastně... počet stran byl takový můj problém, když jsem se rozhodovala, zda si ji
na tu recenzi opravdu vzít. Však kdy to stihnu, když toho dělám tolik? Poslední
dobou jsem začala více řešit i povinnou četbu, a když jsem již četla knihu
z beletrie, která patřila k moderní vydávané literatuře, většinou
jsem sáhla po něčem kratším. Proto jsem váhala. Mám šanci to
vůbec dočíst včas?
Nakonec
ale zvítězilo mé zaujetí námětem, jak jsem zmiňovala již předtím, a já to
riskla. Teď můžu říct, že těch pět set stran je opravdu jako nic. Uběhne vám to
rychle, autor píše čtivě, což není na škodu, ovšem hluchá místa to mělo. A
nebylo jich málo. Přišlo mi to často hrozně rozvleklé a byly tu chvíle, kdy se
mi chtělo to odložit a jít koukat na seriál, nebudu lhát. Většinou se ale potom
stalo něco, co mě donutilo pokračovat dál (čtěte jako „objevil se Kriz a Kira
si řekla, že tomu dá ještě šanci“). Takže vlastně dobrý. Když začne váš zájem
opadat a objeví se skulina, přijde Kriz a celé to zas stmelí. Začínám mít
dojem, že jsem posedlá Krizem. Nevadí.
Trochu
mě mrzelo, že jsme se takový ten hlavní obrat, o kterém celou dobu víme, že
přijde, dozvěděli až v polovině. Nebylo to nic, co by mě překvapilo, ale chtěla jsem to vidět černé na bílém. Dost to souvisí s tou rozvleklostí. Věřím, že tu autor hlavně pečuje o půdu, do které bude sázet masožravky v podobě
druhého dílu, ale i tak… nebylo to ono. Čekala jsem na tu informaci dlouho a
začínala jsem mít dojem, že mé naděje pohasínají. Být to tam trochu dřív, možná
bych si to užila více. Těžko říct, takhle to bylo zmatené, znala jsem jen
hlavní zápletku, ale detaily, po kterých jsem prahla a které jsem si prostě
domyslet nemohla, mi unikaly.
Docela
problém by tu byl asi pro ty, kteří příliš neznají anglicismy. Takže mé já tak dva
roky dozadu by bylo z některých výrazů asi zmateno, ale chápu, že po téhle
knize se budou asi pídit hlavně ti, co to vědět budou. Jen jsem na to potřebovala
poukázat.
Jak
to shrnout? Něco se mi líbilo, něco ne. Je překvapivě složité říct přesný verdikt (á, vítejme u soudu). Námět je obdivuhodný,
rozhodně nejlepší část na této knize, ovšem nemohu se zbavit dojmu, že tomu
něco chybělo. Možná hlavní hrdinka, se kterou bych byla schopna sympatizovat a
nemusela bych od ní pořád odbíhat ke Krizovi. Možná by se mi to líbilo víc, kdybych
byla se světem seznámena dřív, chyběly mi informace, přestože věřím, že to má
autor celé promyšlené. Myslím, že v sérii pokračovat nebudu. Muselo by se stát něco sakra zásadního, aby to změnilo můj názor.
To
by ode mě pro dnešek bylo vše. Ještě jednou děkuji Knihám Dobrovský za
příležitost a poskytnutí knihy. Pokud vás Hrozba zaujala, zvládnete přežít pár hluchých míst, to,
že občas během čtení nebudete chápat, co se děje, jste ti, co vždy odbíhají
k vedlejším postavám, a zároveň vás zajímá příběh, který se dotýká
klimatických problémů, zkuste to. Třeba se vám to bude líbit. Přeci jen já na tom nějaké ty klady také našla a už jen díky tomu námětu jsem ráda, že jsem si to
přečetla.
Co
vy a Hrozba? Slyšeli jste o ní?
Komentáře
Okomentovat
Napiš sem, cokoli budeš chtít, ráda si počtu, poutníku.