Rychlá recka: Daisy Jones & The Six

Nazdárek, moji drazí! Jak se máte? U mě dobrý. Asi. To nezní moc pozitivně, co? Ani já nejsem pozitivní 24/7 a věřím, že v této době to máme asi všichni tak. Chybí mi lidé, chybí mi pravidelné chození do školy, jsem strašně unavená a mám dojem, že mě všechno bolí, kdykoli se hnu. Ale začíná se to zlepšovat. Včera jsem si byla zaběhat a sice jsem se málem v našem sadu skácela k zemi, ale mám dobrý pocit, že se po delší době zase můžu pořádně hýbat. Věřím, že to bude opravdu už jen lepší! Jo, pozitivita je zpět, omluvte ten můj začátek. 

No, ale jsem tady. A proč jsem tady? To je teď podstatné. Nejsem moc aktivní, tak je překvapivé, že se tu vůbec objevuji.

Dnes to nebude klasická recenze, spíš jde o takové povídání – a proto jsem to nazvala tak, jak jsem to nazvala, rozumíme si, recka je speciální název pro můj názor, recka není recenze, recka je recka, můj subjektivní pohled na věc, v němž najdete téměř vše, co mě napadne. Už nevím, kdy jsem na tuto perlu přišla, ale používám to často, tak proč to nenacpat i sem, že ano.

Ráda bych se dnes vyjádřila k Daisy Jones a The Six, což je kniha, kterou jsem přečetla asi před týdnem. Na přelomu září a října mi totiž přišel balíček od Knih Dobrovský a neuvěřitelně mě nadchl. Kamarádka, která se mnou zrovna v tu chvíli telefonovala, je mi svědkem, že jsem na to koukala jako vyoraná myš. Všichni blogeři dostali čokolády a bonbónky od Lindtu (které už překvapivě prošly mým žaludkem), kosmetiku od Yves Rocheru a samozřejmě, to hlavní, dva recenzní výtisky, abychom měli co číst. Ve své současné situaci na nově vydávanou beletrii moc času nemám, snažím se více soustředit na klasiku a jsem až překvapená, jak strašně moc mě to baví. Teď například čtu Quo Vadis? a věřím, že budu pokračovat dál, přestože mi to jde pomalu (ale, Moro, asi by ses spíše měla soustředit na maturitní četbu, přestože zatím nevíš, jak vůbec bude maturitní zkouška probíhat). 

Každopádně, minulý týden se mi naskytlo volné odpoledne – prázdný byt, všechny úkoly hotové, nechtělo se mi ležet ani koukat na seriál. Tak jsem čapla Daisy Jones & The Six, uvařila jsem si kafe (jo, myslím tím tu svou domácí břečku), lehla jsem si do obýváku, přikryla jsem se dekou a začala číst. A četla jsem a četla. Hodiny plynuly. Za celé odpoledne jsem přečetla polovinu knihy – a nutno podotknout, že já to takhle nemívám. Druhou polovinu jsem potom domlaskla další den, protože se mi prostě chtělo.  

 

Takže tak. Taylor Jenkins Reid mi zajistila neuvěřitelně skvělý čtenářský zážitek.  

Daisy Jones & The Six popisuje příběh stejnojmenné fiktivní kapely ze sedmdesátých let. Kniha je psána jako sbírka výpovědí hrdinů, vše vám vypráví postavy, každá vám ukazuje svůj pohled na situaci. Kdybych si nepřečetla anotaci, budu věřit, že se přesně něco takového mohlo stát.  

 

Žánrem to jde, de facto, úplně mimo mě. Rocková hudba sama o sobě mi nic neříká, když nepočítám to, že poslouchám Dreamcatcher, což je korejská hudební skupina, která se svým stylem písní řadí k rocku. Ale spojíte si něco takového hned z fleku s rockem? To ani náhodou. Zároveň jsem nikdy takový příběh nečetla, takže to pro mě bylo jako objevování nového světa. Asi proto mě to tolik bavilo. Kniha vás do sebe vtáhne neuvěřitelnou silou. Nemohla jsem se odtrhnout. Ne že bych s postavami úplně sympatizovala, nejsou to lidé, kteří by mi sedli, ale jejich příběh mě tak fascinoval, že jsem četla dál a odmítala jsem si připustit, že je to jenom kniha, že je to povídání o fiktivní rockové kapele, která vlastně nikdy neexistovala. 

 

Je to napsané tak věrohodně, že přestože víte, že je to fikce, snadno si dokážete představit, že život kapely Daisy Jones & The Six takto vypadal. Stále věříte, že taková kapela prostě někde existuje. A závěr? Ten sám o sobě prostě říká, že je to sakra reálné, věř tomu, to jsou slova, která vám našeptává. A vy tomu teda nakonec uvěříte a kroutíte hlavou sami nad sebou, že vás to tak vzalo. 

 

Tohle je kniha, která vás dostane. Osobně věřím, že příběh bude bavit téměř všechny. Je to čtivé, a když je něco čtivé, bývá to opravdu jeden z těch největších plusů, protože vám to rychle ubíhá. Určitě to doporučuji i těm, kteří se v tomto žánru vůbec neorientují, pro mě tohle byla španělská vesnice, ale neuvěřitelně jsem si to užila. Děkuju za to. A děkuju moc Knihám Dobrovský za zaslání recenzního výtisku!

A tohle si pusťte na zlepšení dne! Můj k-pop favorit posledních dnů!

Mora