Krutost, pravda a žloutkový věneček – Hana

Tohle výjimečně nepatří k recenzím, kde si udržuji svůj nadhled, vtip (ha), ironii a tu typickou trhlost, která se za mnou všude sune jako nějaká krvelačná nemoc. Dnes jsem svou masku švihlé recenzentky odhodila, protože bych to ráda pojala vážně. (A pokud se teď někdo směje, ať radši zmizí ve stínech, protože já si legraci nedělám.)

K Haně jsem se dostala na Světě knihy v Plzni, kde jsem se ocitla na přednášce samotné autorky Aleny Mornštajnové. Sice jsem o tomto díle slyšela již několikrát předtím, ale nijak jsem se do přečtení nehrnula. Bylo to známé, bylo to všude, sklízelo to příšerný úspěch a já se bála. Zase jsem se bála, že nezapadnu do davu spokojených a nebude se mi to líbit. Třeba tak jako to bylo s Carrie od Stephena Kinga, která na mě měla podle přátel udělat velký dojem, a nakonec nic z toho. Stejně to dopadlo například i s Panským domem (i když tam jsem v úspěch doufala hlavně já sama).

Když jsem ale vyslechla v Klempírně (jeden sál na Světě knihy Plzeň) tu skvělou besedu, poznala autorku a usoudila jsem, že je mi opravdu sympatická a že bych si tu knížku mohla i koupit, bylo rozhodnuto. Protože když se jednou nějaká kniha ocitne u mě v knihovně, přečtení se nikdy nevyhne (ačkoli se to možná stane tak za dvacet let).

Dnes se tedy podíváme pod pokličku známému příběhu, který se mi vryl pod kůži, jak nejvíce jen mohl. Po dlouhé době to bylo… hodně, opravdu hodně silné čtení a byla jsem ráda, že jsem ho v určitých částech rozdýchala.

A kdo teda je Alena Mornštajnová? Pokud ji ještě neznáte nebo pokud zastáváte názor, že čtení českých děl pro vás není, ráda vám tuto ženu představím.

(informace z webu databazeknih.cz + mé vlastní znalosti)

Alena Mornštajnová se narodila ve Valašském Meziříčí v roce 1963, vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a momentálně pracuje jako překladatelka a lektorka anglického jazyka. Svou první knihu, Slepá mapa, vydala v roce 2013. Když ji psala, nikomu o tom neříkala. Možná z toho důvodu, že kdyby ji nedokončila, bylo by to pro ostatní zklamání (teď mi nějak unikají posbírané informace). Zmínila se o tom, až když ji kompletně dopsala, zeptala se své dcery, které nakladatelství by jí doporučila pro první vydání, a když jí odpověděla, že Host se zaměřuje především na české autory, Alena Mornštajnová poslala své první dílo právě tam. Dále svou tvorbou pokračovala k románu Hotýlek a teprve potom přišla ta osudová vlna Hany, která si svou pozornost našla snad u každého čtenáře (a možná i nečtenáře, ta kniha byla a stále je naprosto všude).

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?

Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.

Tentokrát jsem na anotaci moc nekoukala, protože jsem se do Hany pustila především kvůli tomu poprasku kolem ní, samotné autorce a dokonce podpisu, který uvnitř knihy mám. I tak nám ale musí být jasné, že Hana nebude nic křehoučkého. Nic z cukrové vaty, ledaže by ta vata byla černá a chutnala jako uhlí.

Také musím jen tak pro efekt pochválit obálku. Jen mě tam irituje, že přes věneček přejíždějí i ty šedé pruhy. Sice vím (oprava – myslím, že vím), co tím chtěl grafik říci, ale i tak mi to tam úplně nesedí.

Už ze začátku je to velmi čtivé, dokonce jsou některé úseky z první čtvrtiny knihy i trošinku vtipné (humor se pak ale nadobro vytratí). Sice jsem si musela nějakou chvíli zvykat na extrémně dlouhá souvětí, protože jsem se motala v jejich významu, ale jinak byl můj první dojem velmi kladný. A kladným až do konce zůstal.

Je to drsné, kruté. Ani nevím, kolikrát jsem mohla tato slova zopakovat. Když si člověk uvědomí, že to tak skutečně bylo, žal hlavní hrdinky se přenese i na něj. Není to nic příjemného, zvlášť když jdete po dočtení spát a modlíte se, aby se vám o tom nezdálo. A pak se vám o tom stejně zdá. Musím autorce vyseknout poklonu. Je to skvělé. Je skvělé, jak se tento příběh dokáže zamotat do života i těm, kteří to nezažili.

Celou dobu chcete vědět, jaká minulost Hanu vlastně provází, ale vysvětlení se vám dostává jen po úlomcích. Teprve až za polovinou knihy začnete objevovat informace uceleně, protože se přenesete i do Hanina pohledu, který – věřte mi – stojí za to. Možná vás bude v některých chvílích štvát, že se příběh zastavil, ale brzy se zase rozhoupe a bude to mnohem, mnohem horší než předtím. A ta hlavní minulost, kterou potřebujete znát, nakonec přijde opravdu v ten pravý čas, to uznávám.

„Dárek pro tebe,“ ozvalo se z horní postele. Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka byla kamarádka. Brambora toho byla důkazem.

Je zvláštní pomyslet na to, že tato horní část by byla v naší době vlastně vnímána jako vtip. Kdyby se to stalo teď, všem to bude připadat hrozně komické, ale tenkrát to tak nebylo. Nemohlo být. Na tom místě ne

Upřímně? Drsnější knihu jsem v rukou asi ještě neměla. Můžu to říct naprosto jistě. Když jsem Hanu zaklapla, přejela mi po nohou tak mrazivá vlna, že jsem se úplně oklepala a radši odložila dílo vedle sebe.

Děkuji moc autorce za to, že vůbec napsala něco takového. Je to pravdivé, úžasně popsané, příšerné, děsivé, chvályhodné… Vše v jednom.

Myslím, že můj názor na tuto knihu je jasný. Sice tam byly pasáže, které se mi zdály zdlouhavé tím, že se děj nijak neposouval, ale bylo jich takové minimum, že to ani nemohu brát v potaz. Navíc... nějaké vyplnění toho zdrcujícího děje se tam doslova hodilo.

Ticho. Bylo to cizí, zlověstné ticho, které mě tak překvapilo. Neslyšela jsem tikot hodinových strojků. Kyvadla nehybně visela a ručičky na cifernících ukazovaly čas, kdy se zastavily. V domě nezůstal nikdo, kdo by desítky, možná stovku hodin natahoval, nebyl tam nikdo, kdo by je potřeboval. Bylo to, jako kdyby umřely.

Jak jste na tom s Hanou vy? Četli jste, stále odoláváte tomu poprasku, který kolem ní je, nebo se na ni vůbec nechystáte?

Prosím, podpořte mě i na Facebooku!

Mora