Mořin průvodce (Svět knihy Plzeň) - Inteligent na cestě

Jak jistě víte (a mnozí z vás samozřejmě nevíte), včera byl Svět knihy Plzeň. Jsem Pražák, ale i tak jsem se rozhodla zajet si na pořádnou knižní akci až do Plzně. Blíží se HumbookFest (a to tedy rychlostí světla) a já se i přesto vydala jinam. A lituji snad? Absolutně ne.

Když jsem si v pátek večer připomínala, že musím vstávat kolem půl páté, nebyla jsem zrovna nadšená, to mi věřte. Sobota, volný den po náročném školním týdnu, kdy jsem umírala na hodinách účetnictví a práva, a já se ho rozhodla zabít výletem mimo město a vstáváním v tak nekřesťanský čas. Šla jsem si lehnout už kolem deváté, aby těch celkových hodin spánku nebylo tak málo, ale i tak... jsem se po noci cítila příšerně. Ráno mě pak čekal menší šok, protože jsem s rozestupem deseti minut odklikala asi pět či šest budíků a ve výsledku jsem vstala z postele až v půl šesté, tudíž půl hodiny před tím, než jsem měla odejít z domu, a hodinu a půl předtím, než mi měl odjet správný vlak do Plzně. 

S lehkým strachem, že to nestihnu, jsem teda vyskočila z postele, rychle naházela věci do tašky a oblékla se do něčeho, co na mě ze skříně jako první vyskočilo. Pak jsem se zkulturnila, abych nevypadala jako zombie (protože tak jsem dopadla hlavně kvůli tomu, že jsem v pátek v těch devět nakonec vůbec neusnula a dvě hodiny jsem se převalovala v posteli a křičela v duchu něco ve stylu "děvče, spi už sakra"), a s banánem v ruce a batůžkem na zádech jsem vyrazila na autobus.

Jako typický zmatený Pražák a velmi chytrej člověk jsem se ráno samozřejmě nepodívala na jízdní řád a dost mě rozhodilo, když jsem zjistila, že další bus jede až za čtvrt hodiny. Vydala jsem se tedy naprostou tmou, která se kolem mě rozprostírala, kolem bezďáků, kteří ještě spali zabalení v dekách na lavičkách v parku a i všude jinde, na vzdálenější zastávku. Tam už naštěstí stálo pár živých lidí, tedy podobných magorů jako já. Někdo možná jel do práce, ale silně pochybuju, že se ten týpek v mým věku se sluchátky na uších vydával na brigádu v takovouhle hodinu - asi se vracel z party nebo chtěl podniknout něco podobně blbýho, jen ne Svět knihy v Plzni.

I já jsem si nasadila sluchátka, protože jsem vážně nechtěla poslouchat to mrtvolné ticho, které v každém MHD v sobotu ráno panuje. Tenhle bus jel mnohem déle než ten, kterým jsem měla jet původně, takže to bylo ještě horší. K-pop (konkrétně mé milované EXO) mě probral, i když ne tak, jak bych očekávala. V ten moment jsem za ten den poprvé zalitovala, že jsem si před odchodem nestihla dát kafe - pomalu ale jistě se mě zmocňovala únava a ta celou cestu až na Hlavní nádraží v Praze nepolevovala. Měla jsem co dělat, abych neusnula s hlavou opřenou o ušmudlaný, poškrábaný okýnko busu nebo s hlavou na rameni nějakýho borce, co seděl vedle mě v metru.

Protože to byla moje první cesta vlakem, kdy jsem jela vážně sama a neměla jsem s sebou maminku, která by nade mnou držela ochrannou ruku a která by mi podala kapesník, kdyby se mě pokusila ulovit ta drsná nemoc jménem "rýma", musela jsem si vystačit se svou vlastní orientací, přirozenou inteligencí a zároveň i tou špatnou přirozenou pitomostí. Když totiž stojíte před tabulí odjezdů, luštíte, kde přesně máte najít nástupiště 2J, a zjišťujete si, kolik máte do odjezdu času, je to docela o nervy. Navíc je ještě k tomu sedm ráno, na Hlaváku jsou samí bezdomovci a ožralové stejně jako snad na každém sídlišti a vy si nepřejete nic jiného než padnout do postele a přikrýt se vaší hebkou peřinou.

Toť k tomuhle. Po přibližně sedmi minutách jsem stanula před správným vlakem. S mým oblíbeným příslovím "dvakrát měř, jednou řež" jsem nejméně čtyřicetkrát zkontrolovala, jestli stojím na správném nástupišti - to, prosím pěkně, probíhalo asi tak, že jsem hypnotizovala tu tabuli odjezdů, na které byla napsaná informace, kam ten určitý vlak jede a kdy přesně tam odjíždí. A když jsem konečně shledala vhodným do toho vlaku i nastoupit, začala jsem hledat svá čísla uvedená na jízdence.

Hledala jsem 367, ale při mé pouti kolem vlaku jsem dorazila k číslu 368. Šla jsem dál a najednou jsem narazila na ještě vyšší číslo. S trapným pocitem a následována nechápavými pohledy lidí ve vlaku, co mě pozorovali z oken, jsem vyrazila zpět. A představte si - ty dveře mě odsoudily za neoprávněný vstup, protože se ani nechtěly otevřít (naštěstí jsem pak zjistila, že byly rozbité, a mohla jsem si odečíst ze svého konta alespoň jeden trapas). Musela jsem tedy dojít až k těm posledním, a když jsem konečně stanula uvnitř soupravy, úlevně jsem vydechla.

Přeskočme teď tu nezáživnou cestu na hlavní místo mého výletu. Jakmile jsem se ocitla před objektem DEPO2015, kam jsem došla pomocí Google map, měla jsem za sebou sedmdesát stránek Kódu horečky od Jamese Dashnera, který jsem rozečetla ve vlaku, a také velmi neúspěšné hledání východu na plzeňském hlaváku (asi dvacet minut jsem nemohla najít nějakou výstupovou cestu, dokud jsem nezjistila, že musím projít přes nástupiště, kde to jen tak mimochodem není absolutně značené - hlavně že je bývalá cedulka ukazující východ přeškrtnutá! Nová tam už totiž není!).

A pak se to teprve pořádně rozjelo.

Byla jsem ohromená, když jsem vlezla dovnitř. Stánky, pravá knižní atmosféra a zatím pár literárních nadšenců. Vzhledem k tomu, že jsem dorazila poměrně brzy, moc lidí tam ještě nebylo (přišli až později a pak už tam nebylo k hnutí). Říkala jsem si, že je to perfektní šance na to "zmapovat si okolí". Hm, jo, tak to bohužel nevyšlo, protože ten jejich systém jsem se naučila až tak hodinu před svým odjezdem z Plzně. A to jsem se fakt snažila dát si dohromady, kde najdu Klempírnu a kterými sály musím projít, abych se dostala do šatny, kde jsem měla pověšenou bundu.

Absolvovala jsem zajímavé přednášky, ačkoli ta první se dala snést jen silou vůle - jen díku tomu, že mi bylo blbé odejít hned z kraje, jsem celou dobu znuděně sledovala strop. Potom se to ale vylepšilo, když jsem vkročila do Ateliéru 2  a vyslechla si hodinovou přednášku o módě v historii. Díky tomu teď vím třeba to, že korzety nosili i chlapi. Já vím, důležité info, ale bylo to fajn. 

Nejvíce se mi ale líbila beseda s Alenou Mornštajnovou, autorkou slavného románu Hana, který získal mnoho cen a který sklidil na české scéně (a pravděpodobně nejen na české) vážně obrovský úspěch. Autorka je velmi sympatická, vtipná a musím uznat, že ta beseda s ní byl asi nejlepší zážitek z celého dne. A vzhledem k tomu, že jsem si od ní vyslechla i kratičký úryvek, co se mi moc líbil, hned potom jsem vyběhla ze sálu ven, Hanu si u stánku nakladatelství Host koupila a nechala si ji od samotné Aleny Mornštajnové podepsat. Musela jsem se při setkání s ní také zmínit, že má velmi pěkné písmo (stejně jako to udělala nějaká paní kousek přede mnou), čímž jsem se dost překonala, protože dřív bych nic takového rozhodně neudělala. Poslední dobou jsem nějaká komunikativní.

Ani radši nechtějte vědět, co všechno jsem přes ten den sežrala. Musí se nechat, že tam mají výbornou zmrzlinu Spirulinu, v překladu šmoulovou. Taky jsem ochutnala vynikající kafe, o kterém si troufám říct, že bylo jedno z nejlepších, co jsem kdy pila. A nesmím zapomenout zmínit také mochi koláček, který mi tam zdarma udělal nějaký tchajwanec. Mimo pak počítám tu mini pizzu, co jsem si koupila při svém krátkém výletu do Lidlu, a oříšky, které jsem zobala po cestě zpátky.

Taky jsem si koupila jeden suprový sešit. Prodejci byli velmi sympatičtí, takže jsem si na začátek dne i dost zavtipkovala, protože ten chlápek neuměl počítat a měl z toho asi hroznou radost. Prostě výborní lidé.

A teď konečně přistoupím k tomu, na co většina z vás čeká (předpokládám tedy). Jaké knihy jsem si ze Světa knihy Plzeň vlastně odnesla? 

Celkově jsou tři (a o jedné z nich už víte).

Nejdřív jsem se zastavila v mém oblíbeném komiksovém Crew, kde jsem si znovu nekoupila komiks, ale knihu. Odnesla jsem si Problém tří těles od autora, jehož jméno nenapíšu asi ani za tisíc let.

Pak jsem šla na jistotu do Albatrosu, vzpomněla jsem si na Sebastiena de Castella a koupila si jeho známého Divotvůrce.

A pak samozřejmě Hanu.

Musím uznat, že jsem vážně ráda, že jsem jela. Za to ranní vstávání to stálo. Sice jsem byla patnáct hodin na nohou a vlastně jsem se téměř nezastavila, ale fakt jsem nadšená. Ačkoli jsem se s nikým nesešla, protože na to ani nebyl čas, klidně bych si ten den zopakovala.

Navíc jsem zjistila tři zajímavé věci, co se týkají samostatného cestování. Za prvé je to super pocit, když někam jedete a když si potom uvědomíte, že jste v úplně jiném městě nebo dokonce zemi než vaše rodina. Za druhé je to zábava. A za třetí je to dost o život, někdy je člověk vážně ztracený a myslí si, že se už domů nevrátí, pokud si nebude dávat bacha. 

Pokud jste se dostali až sem, máte můj obdiv. Takhle dlouhé jsem to původně vůbec nechtěla.

A co vy? Byl někdo z vás na Světě knihy Plzeň? Jdete někdo i na Humbook?

(Teď vám sem ještě přidám mou švihlou povahu, abyste trochu viděli, s kým máte tu čest!)

Mora Leray