středa 19. února 2020

Jako by se den vynořil z vroucí čajové konvice – Ohnivé květy

Dvě hlavní hrdinky, dva odlišné, ale přesto podobné životní příběhy a jeden půvabný šál s aksamitníky, který vše nějakým způsobem spojuje dohromady. Životy Clary a Taryn se odehrávají v jiné době a na rozdílných místech, i tak je ale něco svede na stejnou cestu. Ta pěšinka, po které tyto dvě ženy kráčejí, je lemována šálem, jenž se v tomto světě udržel desítky let. A dle mého názoru tu ještě dlouho bude.

Nu, moji drazí, asi víte, že poslední dobou příliš nečtu. Koníčků je mnoho, zároveň se teď léčím ze seriálové deprese kvůli čínskému historickému dramatu The Untamed a i škola si toho vyžaduje více než dříve. Když mi ale Megaknihy.cz nabídly na recenzi Ohnivé květy, neodmítla jsem. Na to mě to až příliš zaujalo. Působilo to jako romantický román, na druhou stranu ale zase ne, protože tam měly být promítány nešťastné příběhy dvou žen, které přišly o svou životní lásku. V ten moment mi došlo, že ta romantika nebude tak zásadní, že by to mělo být založené hlavně na tom, jak se s tím hlavní hrdinky vyrovnají. To, že Ohnivé květy slibovaly poetické čtení, byl už jen takový bonus. A tak jsem na to kývla, což už ale víte.

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat Hance a Lence z knihkupectví Megaknihy.cz a nakladatelství Ocelot za zprostředkování knížky k recenzi. Jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Navíc mohu konečně (a oficiálně) smeknout klobouk za celkovou úpravu. Nenašla jsem příliš chyb a je tu vidět ohromné zlepšení. Od Kinga, který vyšel před více než rokem, na sobě Ocelot neuvěřitelně zapracoval – dal si záležet na správné struktuře textu, z větší části eliminoval chyby, dokonce jsme se tu nesetkali s žádnými nesmyslnými iniciálami, které by zasahovaly do okolních písmen. Vážně klobouk dolů. Už Strážce ztracených měst na tom byl dost slušně, ale Ohnivé květy jsou opět krok kupředu.

(krátká anotace z webu megaknihy.cz, která by tu dle mého názoru měla být, ale pokud chcete, klidně ji přeskočte)

Nádherně zdobená šála, předávaná z generace na generaci, pojí dvě newyorské katastrofy a také dvě ženy, které se musí vypořádat se ztrátou milované osoby. V poetickém příběhu o lásce autorka staví hrdinky a čtenáře před dilema pravdy a lži, které lze jen těžko jednoznačně rozhodnout.

Knížka vás do sebe vtáhne hned ze začátku a nepustí vás až do zdárného konce. Autorka navíc píše nádherně, poetismus z toho přímo září. Tento styl může být trošku na obtíž u gradujícího závěru. Během celého děje se s velkým množstvím zvratů nesetkáte, a když už ano, jsou vám dávkovány postupně. Jenže konec přináší rozšířené rozuzlení a najednou je tam té akce hodně, styl mi díky tomu pak přišel trošku nepřiměřený situaci. Styl byl vláčný (jako vláček, haha, můj humor nikdo nepochopí, já vím), pomalý, zato situace a zvraty před námi sprintovly jak na běžícím páse. Možná bych uvítala drobné zrychlení, protože mi to vyprávění přišlo až moc zdlouhavé. Ale to se vážně týká pouze toho konce, jinak je to skvěle čtivé.

Hlavní hrdinky si oblíbíte, to zaručuji. Nejzajímavější na tom asi je ten fakt, že se obě dějové linie odehrávají v jiné době a na jiných místech, což na vás působí dojmem, že každá hrdinka má odlišný život. Nicméně obě dvě za sebou mají hodně podobný zážitek, a ten jejich myšlení jakýmsi způsobem spojuje dohromady. Obě dvě mi byly sympatické a jsem ráda, že byl příběh vyprávěn zrovna z jejich pohledu. Přestože větší část knihy zabírá Clařina dějová linie, Taryn si zamilujete také a uvidíte, že i její příběh na vás bude působit. Ten slet událostí, který přišel, nenechal chladnou ani mě. 

Nutno podotknout, že námět je založený na skutečných událostech, to mě hodně překvapilo. Obě dvě katastrofy se staly, já věděla samozřejmě o té jedné, tu druhou jsem si musela vyhledat. Nebudu prozrazovat. Pokud budete Ohnivé květy číst, zjistíte to sami. Já jen řeknu, že se mi líbí, jak to autorka zpracovala. A ačkoli nemůžu posoudit, jak moc podle pravdy to je, protože jsem to nezažila, působilo to na mě výborně a rozhodně to ve mně něco zanechalo.

Musím zmínit i to, že Susan Meissner je skvělá v tom, jak se jí podařilo propojit dva různé příběhy jen tou drobností, jako je v tomto případě nádherný šál s aksamitníky. Vím, že jsem tak tisíckrát obdivně pokývala hlavou jen kvůli tomuto. Výborné, báječné, dokonalé (to stačí, Moro).

A co teprve obálka? Ačkoli je tam použita dost zvláštní kombinace barev, tak to na vás stejně udělá dojem. Sice se mi asi více líbí zahraniční obálka, ale i ta naše má něco do sebe. 

Za mě jsou Ohnivé květy opravdu něco moc povedeného. Má to svou atmosféru, nevím, ani jak bych ji měla popsat, ale působilo to na mě skvěle. Čtení jsem si užila neskutečně moc i přes ten fakt, že mi myšlenky dost často ubíhaly k seriálu, který jsem nedávno dokoukala (za to bohužel nemůžu, to čínské drama se stalo mým naprostým favoritem, co se týče seriálů obecně). Ohnivé květy určitě doporučuji, stojí to za přečtení, zvlášť pokud neprahnete po něčem, co je plné akce, ale chcete se podívat na to, jakými způsoby se lidé vyrovnávají s životními strastmi. 

Velké překvapení, stojí to za to.

Ještě jednou moc děkuji za poskytnutí recenzního výtisku, jste úžasní!

Co vy a Ohnivé květy? Zkusíte je?

Mora

6 komentářů:

  1. Četla jsem je a byly naprosto úžasné. Zrovna ten poetický jazyk se mi v knize šíleně líbil. :) Ne nadarmo se mi Ohnivé květy připojily do oblíbených knih. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Právě jsem dočetla a byla jsem opravdu velmi mile překvapená. :) Souhlasím, že poetický jazyk byl opravdu krásný a kniha se díky němu četla téměř sama. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, ten jazyk pozvedl celkový příběh ještě o úroveň výše. :)

      Vymazat
  3. vyskočilo mi upozornění, že je nový článek. A měl zrovna zajímavý název. Tak jde je?! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyjde dnes, včera se mi to omylem publikovalo. Toť k mé šikovnosti. :D

      Vymazat

Komentáře mi vždy vykouzlí úsměv na tváři!