Uvozovky se ale opravdu používají na obou stranách – Nenechám tě odejít

Některé příběhy jsou z hlediska psychiky problémové na čtení. Tento by se tam mohl také řadit, kdyby byl zpracovaný lépe. Proč? Protože když máte sledovat ženu, kterou týral manžel, ale ona mu i přesto unikla a pak se rozhodla postavit na vlastní nohy a všechno sama zvládat, je to pro nervy trochu zátěž. A když máte k tomu ještě poznávat její minulost, která se nám tady stále objevuje a na povrch tak vyplouvají nové a nové informace, je to ještě těžší. Pro thriller je tento nápad skvělý. Ale jak jsem již říkala, celé by to chtělo trošku lepší zpracování.

Asi by vás mohlo zajímat, jak jsem se k této knize dostala, no ne? No jo, když se takhle ptám… asi v tom bude něco jiného než jen to, že jsem si ji prostě koupila. Za skvělou příležitost opět děkuji knihkupectví megaknihy.cz a nakladatelství Ocelot, kteří mi Nenechám tě odejít zprostředkovali. A… teď je zase tak trošku lituji, že mi tuto spolupráci vůbec nabídli. Znovu jim přináším nepěknou recenzi. Je můj pracovní vztah s MegaKnihami prokletý? To je asi téma, o kterém bychom mohli diskutovat.

(anotace z webu databazeknih.cz)

Před jedenácti lety uprchla Lindsey s dcerou Sophií před svým násilnickým manželem, který se ji pokusil zabít. Našla si nový domov, začala s podnikáním a snažila se odstřihnout od svého starého života. Myslela si, že unikla temné minulosti a že je v bezpečí. Po jedenácti letech je však exmanžel Andrew propuštěn z vězení a Lindsey se začínají dít strašidelné věci. Někdo se jí vkrade do domu, pokusí se otrávit psa a napadne jejího přítele. Andrew tvrdí, že to není on. Že se změnil. Může mu věřit? Nebo za útoky stojí někdo, kdo je Lindsey blíž, než si sama myslí? A jak se může drobná lest, kterou Lindsey před lety provedla, změnit v její největší noční můru?

Celkový nápad je jedním slovem zajímavý. Mohlo by to být dobré, kdyby… kdyby bylo kdyby a kdyby jednorožci existovali (nepoužila jsem takovou větu už někdy dřív? Mám trochu déjà vu…). Ne, teď vážně. Nápad autorky se mi líbí, jenže mám problém s tím, že mi až příliš připomíná jeden thriller. Jak dějová linie, tak i Andrew, Lindseyin násilnický manžel, naprosto odpovídají knize Za zavřenými dveřmi od B. A. Paris, kterou mám já osobně hodně v oblibě. Právě proto mě tato podobnost celou dobu dost vyhazovala z rovnováhy.

Začátek je zvláštní, první třetina mě vůbec nebavila a stále jsem si na něco stěžovala.

Přepisuji vám sem své nejčastější problémy, nad kterými jsem se nahlas rozčilovala: Nesnáším Andrewa, proboha, vždyť je to úplná kombinace Jacka ze Za zavřenými dveřmi a v jednom ohledu Christiana Greye z 50 odstínů. A ta snaha autorky o změnu mého názoru na něj je vážně komická, nevyjde ti to! Je mi nesympatická hlavní hrdinka. Ten styl psaní je tak zatraceně nezajímavý! A kapitoly Lindseyiny dcery Sophie jsou psané jinak… a to se mi nelíbí. Áha, takže nakladatelství Ocelot se od vydání Kinga nepoučilo o tom, že se uvozovky používají na obou stranách a že existuje něco jako správná úprava textu? 

Ano, chtěla jsem to prohodit oknem, divíte se?

Naštěstí se to na přelomu z první do druhé třetiny drobně zlepšilo. Bylo to čtivější a už mě konečně trošku zajímalo, co se bude dít dál. Navíc jsem za jeden den zvládla téměř dvě stě stran, což svědčí o tom, že se ta kvalita upoutání čtenáře značně posunula.

Bohužel ale nemůžu nezmínit to, že se několik věcí dalo rozhodně vypustit. Celé se mi to zdálo hrozně rozvleklé a mělo to spoustu míst, kdy jsem u děje myšlenkami zkrátka nevydržela. A pak ty dvě romantické linky, které se tam ukázaly a já nechápala, proč jsou tak podrobné, když tam o to tolik nejde… Teď už vím, proč to tam bylo, a s tím také souvisí jeden plus, který jsem na knize našla. Líbí se mi, že autorka schválně navádí čtenáře jiným směrem, aby pak mohla přijít se šokujícím zvratem. Za jeden tento obrat situace jí lehce nadzvedávám svůj imaginární klobouk, protože taková změna mě příjemně překvapila (naneštěstí se to ale rovná těm dalším několika divným zvratům, o kterých si troufnu říct, že tam buď být nemusely, nebo by je autorka měla nějak přepracovat (jasně, Moro, raď, sama jseš úplnej spisovatel, že jo)).

Dál bych zmínila, že na to, že to byl thriller, to na mě ze začátku tímto dojmem vůbec nepůsobilo. Když čtu něco takového, často se přistihnu, že tajím dech. Tady se mi něco podobného stalo až ke konci.

Jo. A teď přijde moje nejzajímavější poznámka. Díky Andrewovi a Kingovi začínám mít dojem, že… nakladatelství Ocelot asi miluje mohutné chlapy. 

Zpět k serióznímu vyjadřování. Ha. Ha. Ha. Jak vtipné.

Opakování vzorce „něco se stane, osoba se naštve, vztek se zmírní a zase je všechno v pohodě“ mě začalo vytáčet v době, kdy jsem tam ten vzorec vůbec objevila. A je to tam několikrát, jak kdyby autorka nevěděla kudy kam, tak se raději stáčela ke stejné zápletce.

Asi tak devadesátkrát jsem během čtení protočila oči.

Ale abych tady jenom nekritizovala, musím vyzdvihnout ještě jednu věc. Líbí se mi vztah matky a dcery. Její dceruška je naivní, protože si myslí, že se otec změnil, její matka se ji snaží chránit. Díky těmto názorům se jejich cesty strašně kříží a je zajímavé sledovat, jak se s tím vyrovnávají.

Myslím, že tady to můžeme ukončit. Řeknu to takhle: Po Zlodějích dýmu to bylo velké zklamání (a nuda). Čekala jsem od toho mnohem víc, protože s takovým námětem se dá dobře pracovat. Bohužel mě to neoslnilo.

Kdo má rád rozvleklejší thrillery, kde se řeší problémové manželství a je tam nějaká ta násilnická stránka, možná si v tom na své přijde. Mně se to ale nelíbilo.

Pokud se skutečně rozhodnete si něco takového přečíst, knihu můžete zakoupit tady.

Ještě jednou děkuji Mega knihám a nakladatelství Ocelot za poskytnutí recenzního výtisku!

Četli jste Nenechám tě odejít? Co na to říkáte?

Mora