Zvláštní, roztomilé, čtivé a často i nečtivé vyprávění – Příběh

Ponořme se do Příběhu. (Chtěla jsem začít originálně, ovšem nic duchaplnějšího mě nenapadlo, takže se spokojíme s tímto.)

Ano, vážně myslím do Příběhu s velkým P. Tak se totiž tato kniha jmenuje. Je to zkrátka dlouhý životní Příběh. A ten v tomto dílku se opravdu nemůže nazývat jinak než s tím velkým písmenem na začátku. I když vlastně… každý životní příběh by měl začínat velkým písmenem.

Pojďme se dnes projít dějovou linkou života jedné ženy již od jejího narození až do dospělosti. Je tam toho hodně, ovšem mnohdy to čtenáře zkrátka nezaujme tolik, jak by mělo. A to je škoda.

Třetí kniha z letní výzvy a další spolupráce. Poslední dobou mě velmi často oslovují čeští autoři, za což jsem moc ráda. Je to skvělé a já tyto příležitosti zkrátka miluji! Nedávno jsem dočetla i Tamaru, která byla opravdu čtivě napsaná, ale… o tom teď nemluvíme.

K Příběhu jsem se dostala díky autorce D. D. Gabrové (nejsem si jistá, zda je to pseudonym) a portálu hithit.com, který se zabývá začínajícími projekty. Na příběh bylo vybráno přes 250 000 Kč, což je v rámci knižních projektů hodně, takže je jasné, že to není nijak marné. A já si to ani po dočtení nemyslím, jen… to prostě nebylo tak skvělé, jak bych čekala. A také mě to nebavilo tak, jak bych chtěla.

(anotace z webu hithit.com)

Čtete rádi lidské příběhy? Pak prosím podpořte vydání knihy Příběh, přijměte přátelské pozvání, a vydejte se společně s hrdinkou na cestu vzpomínkami od jejího dětství až do současnosti. A kdo ví? Možná zjistíte, že tahle kniha je tak trochu i o Vás...

Tahle kniha je opravdu jedna dlouhá pouť životem ženy, která si toho hodně prožila. Mnohdy to nebylo pěkné, mnohdy měla štěstí tak veliké, že by jí mohli i ti nejšťastnější lidé závidět, protkala si srdce nespočtem vztahů a také se neobešla bez mužů. Věřte mi, tohle čtení není pro každého. A zrovna pro mě to tedy asi nebylo.

Příběh je psaný zajímavě, v rámci možností i čtivě, jeho začátek se mi líbil a líbila se mi hlavně i jeho forma. Text je totiž doplněn i o kresbičky dcerky autorky, což dodává na roztomilosti celého vyprávění, která přetrvává tak do třetiny příběhu. A nejsou tam jen kresby, i text je tak nějak přizpůsoben dětskému myšlení, což se mi zamlouvá. Více vykřičníků, než by mělo být, klidně i pět, hodně trojteček, myšlení opravdu odpovídá tomu dětskému. To jsem považovala za originální. Ale později to už mělo malý háček. Naše hlavní hrdinka totiž dospěje. A co je na tom nejzvláštnější, ten styl psaní se zkrátka vůbec nezmění. Tak trochu jsem čekala, že s vývojem hlavní postavy dojde i k vývoji textu a stylu vyjadřování, ovšem forma jménem „milión vykřičníků a otazníků za sebou“ jaksi nepolevuje. To mě poměrně rušilo, protože jsem pak nedokázala příliš věřit tomu faktu, že hlavní hrdince je již třeba třicet. Styl psaní byl pořád na tom stejném bodě.

Ano, tenhle styl je zajímavý a originální a to zpracování se mně osobně líbí, zvlášť kvůli tomu faktu, že je tato kniha prostě „jiná“ než ty obvyklé, ale asi bych pak ocenila nějaký ten vývoj. Už i já teď v šestnácti (oprava, už sedmnácti) letech mám úplně jiné vyjadřování (jo, hlavně se teď zaměřte na moje chytrý recenze že jo, nejlepší nápad, jaký jste kdy v životě dostali).

Nemůžu tomu upřít čtivost, tedy alespoň do poloviny. Příběh mě opravdu chytil, bavilo mě to, bylo tam pár situací, kdy jsem vyloženě musela zadržovat smích, protože jsem seděla v MHD a nechtěla jsem vybuchnout (nejvíce mě asi rozesmál moment, kdy se holčička snažila naučit láskyplné políbení, a tak u toho používala hlavu na paruky, velmi osvědčený způsob).

První polovina opravdu stojí za to. Naše malá holčička poznává svět a to hned různými metodami, třeba díky hračkám si spoustu věcí pamatuje a to je zkrátka radost pozorovat a také i číst.

Navíc mi to dost připomínalo mé staré deníkové záznamy někdy z doby, kdy mi bylo jedenáct nebo dvanáct, a moje dřívější myšlenky. Pravda, za ty svoje zápisky se do teď stydím, ale každý asi takové období, na které temně vzpomíná, prožil. Každopádně i díky tomu jsem si čtení užívala.

Jenže za polovinou mě to začalo neskutečně nudit. Styl psaní byl stále stejný, děj jako kdyby se tak nějak zpomalil a zastavil a nepřinášel nic zajímavého a já se do čtení musela nutit. Příběh jsem dočetla ve vlaku, když jsem se společně s Mayou vracela z knižního srazu a žádné dramatické „ách“, které mám ve zvyku udělat, když něco skvělého skončí, se bohužel nekonalo. To mě hrozně mrzí.

Tenhle nápad byl skvělý a to zpracování také skvěle začalo, jen to prostě nedokázalo udržet čtenáře až do konce v napětí a v ději.

Což možná trošku souvisí s tím, že se tam později až moc začaly řešit vztahy. Hlavní hrdinka měla takový počet známostí, že jsem nechápala, jak ji to vůbec může bavit. Já si žiju klidně a sama a nic k životu nepotřebuju a ani to nevyhledávám, ale v Příběhu toho bylo vážně moc (na druhou stranu, já jsem stále mladé ptáče, takže to nemohu moc posoudit). A všichni víme, že já přehršel vztahů nemusím.

Do poloviny se mi to četlo lehce, ale potom to pro mě bohužel ztratilo jiskru.

Příběh bych doporučila starším čtenářům, těžko říct. Myslím, že u této knihy je opravdu složité určit, komu přesně to sedne a koho to bude bavit. Kdo si chce přečíst něco ze života od dětství až do dospělosti a nečeká žádné větší zvraty, mohla by to být ideální volba. Zkuste to, za pokus nic nedáte, jen vám doporučuji pořádně si navyknout na styl vyprávění, protože ten zůstane stejný až do konce.

Moc děkuji autorce a portálu hithit.com za možnost si knížku přečíst. Sice nejsem nejspokojenější, ale rozhodně to byla zajímavá zkušenost.

Co vy a Příběh? Slyšeli jste o něm, nebo jsem já první, kdo vám informace o něm přináší? Povídejte, přehánějte (bože, tuhle vybízející větu bych si měla nějak napsat do zakázaného slovníku, používám ji skutečně až příliš často).

Mějte se krásně, moji drazí!

Mora