Oddechovka z pera české autorky – Tamara

Ruská rodina, hlavní hrdinka prvotřídní lékařka, tajemné dědictví. Těmito slovy by se dala Tamara popsat, ačkoli dle mého (velmi kvalitního) úsudku je to dědictví nejzajímavějším prvkem celého příběhu. Pojďme společně prozkoumat zákoutí této knihy odehrávající se částečně i na vznešeném panství Kirovovo, čeká tam toho na nás opravdu mnoho.

Já se poutavé úvody asi nikdy nenaučím, tak to prostě je. A i když se budu snažit, vždy to dopadne tak… jak to vždycky dopadá (to je hluboká myšlenka, Moro). Navíc jsem se tentokrát snažila i o jistou uhlazenost, protože Tamara je psána dost zvláštním stylem, ale… o tom později.

K Tamaře jsem se dostala díky autorce Martině Mouseové, která mi nabídla knihu ve formátu e-book, a já jí za to moc děkuji. A protože mě to zaujalo, ke svým závazkům, kterých poslední dobou opravdu nemám málo (a jsem samozřejmě hrozně ráda, že mě autoři a nakladatelství oslovují, jelikož to vždy považuji za úžasné příležitosti, ale víte co, časová vytíženost je něco příšerného), jsem si Tamaru nakonec s radostí také přihodila. A překvapivě jsem se ani nemusela nijak zvlášť stresovat s tím, že nestíhám. Měla jsem dočteno za dva dny a moc jsem si to užila.

(anotace z webu databazeknih.cz, která vám osvětlí děj ještě víc, než jsem vám ho osvětlila já)

Mladá lékařka Tamara pochází z Ruska. Její rodina nedávno přesídlila do Prahy a ona se snaží nalézt odpovídající uplatnění. Když se Tamaře podaří tento problém vyřešit, nastanou další a podstatně složitější. Musí čelit svým příbuzným, řešit problematický partnerský vztah i bojovat o rodové dědictví. Tamara zjišťuje, že její rod už po staletí ukrývá obrovské tajemství.
Román se odehrává v současné Praze, v Rusku, ale také v Paříži. Děj románu líčí jak současný život, tak historické události, které současnost neustále ovlivňují.

S Tamarou jsem začala z nudy při čtení Příběhu od D. D.Gabrové (recenze). Byla jsem u něj zrovna ve stádiu, že se děj absolutně nehýbal a pokračování pro mě bylo opravdu mučením. Takže jsem se pustila do Tamary s tím, že to třeba bude lepší. A bylo! Mnohem. Za chvilku jsem zvládla přečíst dvacet stran a příběh mě zaujal, takže jsem věděla, že mě to bude bavit i nadále a že se k tomu budu moci uchýlit znovu.

Když jsem konečně dočetla Příběh (který jsem nehodnotila zrovna nejkladněji, což vám už asi došlo buď z mých předchozích poznámek nebo jste četli mou nedávno vydanou recenzi), mohla jsem se opět opřít do Tamary. A jak jsem říkala (tedy psala, zase jsme u mého oblíbeného problému) již výše, měla jsem ji za dva dny přečtenou.

Dějová linie vás vtáhne do sebe lehce vysvětlovacím začátkem (který by se vám v některých případech líbit nemusel, ale tady to podivně sedí) a prakticky vůbec nepustí, protože stále chcete společně s hlavní hrdinkou zjišťovat, jak to tedy bylo s tím dědictvím v jejich rodině. I to jsem vlastně komentovala už výše, ale musím to říct znovu: To dědictví a záhady celého rodu mě bavily nejvíce. Mám ráda tajemství a ještě radši mám možnost objevovat je v příbězích.

A teď bych se tedy chtěla vyjádřit k autorčinu stylu psaní, protože tady k tomu mám jednu připomínku. Martina Mouseová píše velice čtivě a mile, je vidět, že zkušenosti s psaním má, o tom žádná, dohadovat se o tom fakt nebudeme, je to zkrátka pravda, má to ale jednu drobnou vadu, která není vyloženě chybou, ale já si na to nedokázala zvyknout. Mluvím o tom, že forma psaní je taková… škrobená (stále jsem nevymyslela lepší slovo). Bylo to... moc formální, moc učesané, moc strojené. Nevím, jak to popsat, trochu to na mě působilo dojmem, že si autorka myslela, že čím víc uhlazené to bude, tím to bude lepší. Na druhou stranu se tato snaha dá pochopit, protože příběh se odehrává v ruském a lékařském prostředí a také na vznešených panstvích. Do toho je rodina zatížená na šperky (což není nic překvapivého) a vybavení a společenské žebříčky.

Tamara na mě sice takto nepůsobila, ovšem nějaký ten náznak této povahy v její osobě byl. Třeba její touha stále nakupovat a to, že mi její myšlenky o bohatství opravdu příliš neseděly. A jak asi tušíte, já nejsem typ, co by zrovna toto nějak řešil. Proto vás asi nepřekvapí, že jsem neměla ráda ani Tamařinu matku a ani její tetu – tyto dvě dámy musely mít vždy minimálně pět modelů na svatbu, které se účastnily pouze jako hosté. Pro mě nepochopitelné, ale pro znaky ruských rodin trefné (alespoň tedy soudím podle toho, co vím, moc toho totiž není, přes léto je mé uvažování tak z poloviny vypnuté).

Atmosféra je kvůli prostředí opravdu zvláštní, ale mně se to líbilo. Kvůli tomu to možná občas působí, jako kdyby ten příběh byl trochu z jiné doby.

Někdy mi připadalo, že je tu pár věcí nedomyšlených. Třeba hlavní hrdinka si nakoupila naprosto klasické věci, které by měl mít snad každý, ale ona si celou tuto výbavu kupovala, jako kdyby něco takového v životě neviděla. Nebo ten moment, kdy omylem přepnula mobil na nahrávání. Jak? Já kdybych měla omylem přepnout mobil na nahrávání, musím projít přes několik složek.

Má skromná poznámka: „Samý nákupy. Tak to není divu, že nevyjdou s penězi. Kdyby tolik nenakupovaly hadry, tak bez problému vyjdou.“ (Tady si představte mě, jak zvedám palce.)

A nesmím zapomínat na to, že přímá řeč byla občas psána opravdu divně (a nutno podotknout, že i špatně, má korektorská stránka se znovu ozvala).

Dobře. Shrneme si to? Tamara je velmi oddechové čtení, které vás zaujme svým námětem a atmosférou. Pokud chcete něco nenáročného, rozhodně ji zkuste. Je to fajnové a navíc také poznáte něco z české vydávané literatury, která u nás není tolik známá. Jen když se podívám, kolik lidí knihu hodnotilo na databázi knih. Společně se mnou jen tři. Tři. Tak tomu zkuste dát šanci. Já jsem spokojená, čtení jsem si užila, a když se nebudu ohlížet na tu občasnou přehnanou škrobenost, vážně je to úžasný příběh.

Ještě jednou děkuji autorce za poskytnutí recenzní e-knihy! Snad se brzy dostanu i k jejím dalším knihám. Až tedy nebudu mít takovou kupu plánů, jako mám teď.

Tak co? Zkusíte to? Pustíte se do Tamary? Teď v létě by to mohlo být ideální.

Mora