Protože největší žijící herec jsem samozřejmě já sám – Zjizvený král

Dvě série se propojily a vznikl z toho skvost. Stačilo utrhnout pár postav z původních příběhů, na tom vystavět další a mé kamenné knihomolské srdíčko pod náporem zamilování vypovědělo službu. Leigh Bardugo přišla, prohnala se s novou knižní bouří mým životem a zase odešla, jako kdyby se nic nestalo. Ale stalo, stalo. Začít rok s knihou, do které se zamilujete, znamená buď to, že budete číst celý rok jen dobré knihy, nebo naopak to, že to byl poslední záchvěv takové dokonalosti. Budu doufat, že to bylo to první (ačkoli kritizování je přeci jen velmi lákavá činnost).

(Předem oznamuji, že tato recenze není recenzí, jakou píšu běžně. A vy se za chviličku dozvíte, proč tomu tak je.)

Dlouho jsem otálela s tím sepsat svůj názor do wordového dokumentu. Nevěděla jsem, jak přesně mám formulovat slova, aby to celé dobře vyznělo. Možná jsem se bála, že bych nenapsala text, jaký si tato kniha zaslouží. Nebo jsem zkrátka prostě nechtěla uzavřít ten moment opojného pocitu, že ještě s knížkou nejsem u konce. Když totiž vyjde recenze, znamená to, že máte určitou kapitolu za sebou – že jste vlastně splnili všechno a že už s tou knihou nemáte moc co dělat, ačkoli se k ní stále vracíte. Recenze je takový ten poslední krok. A když na něj dojde, potom přijde další recenze. A další. A to bylo zrovna u Zjizveného krále děsivé. To uvědomění, že recenze je můj poslední výstup ohledně tohoto dílka.

Pokud mě sledujete delší dobu, asi pro vás není překvapením, že jsem byla nadšená z dalšího příběhu od Leigh Bardugo. Já tuto autorku zkrátka zbožňuju. Za mě je to člověk, který toho dokázal neskutečně moc. Její první série Griša není nejfamóznější, to sama uznávám, i tak ji ale mám ráda a obdivuji ji. Hlavní postava záporáka je neuvěřitelně povedená (a český překlad jména je boží, jen tak mimochodem), a ačkoli třeba Alina není někdo, s kým bych si extrémně rozuměla či bych byla ráda, že celý příběh provází zrovna osoba jejího typu, nemám si na co stěžovat. Je to nenáročné, hezké čtení.

Šest vran je potom něco, co je kvalitou tak o čtyřicet úrovní výš. Má to spád, nezapomenutelné postavy, spoustu drobných detailů, které vás ohromí a budete na ně zírat jako smyslů zbavení. Celé je to zároveň napsané z pohledu třetí osoby a jazyk, který Leigh Bardugo používá, je nádherný, přestože nepůsobí tak metaforickým dojmem jako například styl psaní Laini Taylor ve Snílkovi Neznámém. Právě proto je to přirozenější a já před tím smekám svůj imaginární klobouk.

Trnitá řeč si získala mé srdce svým ponurým námětem, Wonder Woman: Válkonoška se mi líbila i přes ten fakt, že toho o superhrdinech moc nevím. A Zjizvený král mě vyděsil, ohromil, odrovnal a donutil mě se do něj zamilovat (jo, jsem v tom až po uši, a prej že nemám zkušenosti s láskou, se podívejte na mě a Zjizveného krále).

Jak jsem psala již na začátku, Zjizvený král je příběh o postavách, které se již objevily v autorčiných předchozích dílech. To opětovné shledání s nimi je zkrátka velmi rozkošné, nemohla jsem se neusmát. Zvlášť díky tomu faktu, že Nikolaj byl naprosto skvělý už v Griše a Nina pochází ze Šesti vran, což je má nejoblíbenější kniha vůbec.

Ale teď na moment zpět k Nikolajovi. Nikolaj je za mě nejen úžasná postava, která umí okouzlit, zároveň je to i báječný člověk. To, jak dokáže řešit problémy, snaží se se vším vyrovnat, občas situace zlehčuje, aby nebylo tak těžké je překonat, to, jak mile se chová ke svému nejbližšímu kruhu. Zbožňuju ho. A to neskutečně moc.

A Nina? Chápu, proč se Zjizvený král nelíbí těm, kteří četli Šest vran. Ninin charakter se od toho děje, co my dobře známe, hodně změnil. Na druhou stranu je ale ta změna naprosto pochopitelná a já nemůžu říct, že jí nerozumím. Ninu jsem chápala, její příběh mě bavil stejně jako Nikolajova dějová linka, a to, že z ní už není ta nejvtipnější postava, mi opravdu nevadí. Lidé se mění (a když… dobře, nebudu se vyjadřovat, pro všechny případy, pokud chcete znát Nininu minulost, doporučuji začít se Šesti vranami).

Co se týče toho, že chápu, že se to lidem nelíbí, mám tu ještě něco. On je Zjizvený král možná pro některé trochu pomalejší. Ale mně to tak nepřišlo. Bavilo mě opravdu každé slovo. Já jsem zkrátka okouzlená.

Mělo to spád, spoustu vedlejších zápletek a zvratů, které mě překvapily, spoustu částí, které jsem si musela označit, abych se k nim mohla vrátit později.

Objevilo se tu několik nových postav, které výborně zpestřily děj a prošly si dost velkým charakterovým vývojem, jako čtenáři jsme nebyli ochuzeni o jejich minulost, autorka také naprosto nenuceně podala LGBT vztah a takhle by to dle mého mělo být.

Myslím, že každé slovo mě vykolejilo a… to už stačí, já nevím, jak mám zrecenzovat něco, co tak moc obdivuji. Mohla bych vám tady pět ódy ještě minimálně pět let. Za mě je to skvost, úžasná kniha s perfektním námětem, která propojuje další dvě série způsobem, jaký by mě nikdy nenapadl.

Zjizveného krále vám rozhodně doporučuji. Jen si možná někteří, kteří jste zvyklí na větší spád třeba ze Šesti vran, dávejte pozor a nevstupujte do čtení s tak vysokým očekáváním. Pro mě je to ale naprosto dokonalé, protože autorku uctívám a beru ji zkrátka jako paní mistrnou spisovatelku. 

A tak to zkrátka je. A dlouho bude.

Mora