Než slunce naposledy zalapá po dechu – Karmínové pouto

Kolem prstu má uvázaný rudý provázek, který ji spojuje se vzpomínkami na to, co v minulosti provedla. Jeho karmínový odstín je přímo dechberoucí, i když ho ostatní lidé nevidí. Je to její zátěž, to, s čím bohužel musí žít. Vždy je ale šance na alespoň částečné očištění duše. Jenže... má tu šanci i Rachelle?

Zase snaha o kvalitní úvod? Nějak se mi to začíná zamlouvat, asi teď budu recenze začínat podobným stylem.

Karmínové pouto je postaveno na dvou pohádkách. Na Červené karkulce a na Dívce bez rukou od bratří Grimmů. Také je to druhý díl série Kruté krásy, nicméně knihy na sebe nijak nenavazují, takže se do tohoto dílka můžete pustit, aniž byste znali díl předchozí. Stejně jako já. Krutá krása, jakožto první díl ze stejnojmenné série, mě totiž tolik nezaujala, a tak jsem se pustila až do Karmínového pouta, které na mě mělo mnohem větší vliv.

Tentokrát to ale není tak, že by mě kniha upoutala sama od sebe. Po dlouhé době jsem dala i na doporučení z recenzí, takže moc děkuji Naty (jak ti jen říct?) z blogu Dogmatixx, která na Karmínové pouto napsala úžasnou recenzi a přesvědčila mě, abych se do toho pustila i já.

(anotace ze zadní strany knihy, protože je skvěle napsaná, a i ta mě na čtení více nalákala!)

Rachelle bývala obyčejnou vesnickou dívkou. Teta ji učila, jak se stát lesodějkou, aby mohla svou vesnici chránit před temnotou Velkého hvozdu. Po čase je postavena před příšernou volbu – zabít a zachránit si vlastní život, nebo sama zemřít?

Když jí král přikáže, aby strážila jeho syna Armanda, muže, kterého nenávidí nejvíc v celém království, rozhodne se ho Rachelle přinutit, aby jí pomohl zachránit všechny v celé zemi. Podaří se jim najít legendární meče a zabránit tomu, aby na svět nepadla věčná noc?

Vážně mě dlouho nic tak hrozně moc nezaujalo. A věřte mi, po tom fiasku s Rudou královnou a uznávanou knihou (zasmějeme se nad tím, jak jsem to nazvala) Sníh nebo popel jsem opravdu potřebovala něco, co mě bude bavit. V tomhle Karmínové pouto přesně naplnilo moje očekávání.

Příběh má jako celek dost temnou atmosféru, která je velkým plusem. Hlavně časté popisy Velkého hvozdu nenechávají čtenáře usnout na vavřínech, že nějaká špatná síla pomalu utichá a mizí. Právě naopak. Když čtete, tak s jistotou víte, k čemu má dojít a že je to nevyhnutelné. Že bude těžké to zvrátit. A Rachellina snaha bojovat proti problémům, které jsou větší než ona sama, nijak nepolevuje. V tomhle ohledu je její mysl skutečně obdivuhodná.

Styl psaní mi sedl, ačkoli se musím přiznat, že tam bylo pár pasáží, které jsem přeskočila. To ale možná bylo způsobeno tím, že jsem odpadla s angínou a čtení každého slova mě vysilovalo. Takže jsem občas dlouhé líčení utnula tak v polovině. 

Proč se mi tak líbí zrovna fotka, kde jsou moje okopaný kecky?
Aneb máte ji tu ještě jednou, aby vám to nebylo líto. :)))

Hlavní hrdinka Rachelle mi byla velmi sympatická a dokázala jsem se do ní lehce vžít. Naprosto jsem ji chápala téměř ve všech ohledech a myslím, že bych se zachovala stejně (ale někdy taky měla svoje chvíle a popravdě… já bych asi nebyla tak odvážná).

Co se týče dalších postav, zamilovala jsem si hned dvě (plus ke svým oblíbencům přidávám i hlavní hrdinku, což se nestává často – většinou na mě více působí okolí). Ereca, protože je to velmi zajímavý charakter a udělal na mě dojem naprosto vším, co provedl (opravdu vším, opakuji, vším). A Fontaine, která mě překvapila (neptejte se, jestli v dobrém nebo ve zlém). Postavy jsou skutečně skvěle vykreslené, jejich charaktery nepostrádají hloubku a do světa, který autorka vytvořila, krásně pasují.

Vážně mě příběh bavil. (Tuhle větu jsem si tak dlouho neřekla!) Kdyby nebylo dvou faktů, které mi názor trochu naklonily k horšímu, řekla bych, že to bylo fakt naprosto totálně dokonalé a boží, ale…

Za prvé mi vadila jedna část romantické linky, protože na mě byla v některých momentech až příliš neuvěřitelná a sladká. Armand můj oblíbenec nikdy nebyl a taky nikdy nebude. Ta druhá, více drsnější linie a s Erecem v popředí (chachacha), se mi zamlouvala mnohem víc. Určitě to patří k částem, které jsem si při čtení zamilovala.

Za druhé… jsem trošku doufala, že to jinak skončí. Ne že by mi ten konec vadil, ale přála bych si, aby to bylo jinak, protože kdyby jo… sakra, Karmínové pouto by určitě patřilo mezi TOP knihy, co jsem přečetla za tento rok. Asi jsem na tenhle závěr nebyla připravená, čekala jsem něco… temnějšího.

Jinak se mi to ale opravdu velmi líbilo! Jsem ráda, že jsem si mohla knihu přečíst, protože ačkoli mám určité výhrady, bylo to super! Do prvního dílu se rozhodně někdy pustím (když mám za sebou dvojku, zkusit od Rosamund Hodge něco dalšího je pro mě povinnost), styl psaní autorky mě nadchl. Pokud chcete něco s temnější atmosférou, kde je vidět beznaděj a snaha o osvobození světa, klidně se do Karmínového pouta pusťte. Je to milé, je to drsné, je to prostě bomba. A já vážně nelituji, že jsem se s tímto dílkem seznámila.

Nezapomeňte mě sledovat i na Facebooku!

Mora