Kočkoveverka opět srší vtipem - Černé znamení

Neznáte Reichise a jeho úžasnou kočkoveverčí ironii? To není dobré, raději si padejte přečíst Divotvůrce a zmizte odtud. Dnes jsem tady totiž s Černým znamením, což je druhý díl této skvělé série (a což znamená také to, že byste se tu mohli nechtěně dozvědět něco důležitého z prvního dílu, co teď fakt vědět nechcete).

Sebastien de Castell je pro mě opravdu velmi dobře zapamatovatelný autor. Zvlášť kvůli Humbooku, kde se ukázal v super světle. Jeho osobnost uchvátila snad všechny v sále a jeho vtipy byly zkrátka naprosto úžasné! Ani nemohu opomenout jeho povídání o svém dlouhém seznamu zaměstnání, ve kterém se mimo spisovatele vyskytuje třeba i archeolog a choreograf bojových scén. A samozřejmě nezapomeňme na to, jak Sebastian týral chudáka překladatele. Tohle byl rozhodně nejlepší zážitek z celého HumbookFestu a vy, co jste to neviděli, se na to můžete podívat tady!

To jsem se ale rozpovídala, že? Sebastien de Castell si vysloužil místo v mém knihomolském srdci. A to zejména v sekci humoru. Jeho styl psaní je dokonalý.

Huh, pořád tu jsou ti, co nečetli první díl Divotvůrce? Ráda bych vám oznámila, že je nejvyšší čas odejít, hodlám sem dát anotaci, která vyzrazuje části k první knize. 

A my, co víme, o čem je řeč, pokračujeme dál! 

Kellen opustil lid Jan'Tepu a v šestnácti letech se stal psancem. Teď se musí víc než kdy jindy spoléhat na svůj důvtip, aby přežil v zemi Sedmi písků. Chybí mu domov, rodina a Nephenie, kterou nepřestal milovat. Pak se ale potká se Seneirou, dívkou se zavázanýma očima ukrývající velké tajemství. Společně s Ferius se rozhodnou pomoct, jenže v sázce je víc, než oba tuší. Moc černého stínu sílí a Kellen má podezření, že za vším stojí jeho vlastní lid.

Pokud jste ještě neměli čest s Černým znamením, musíte to ihned napravit. Já přečtení dlouho odkládala, protože jsem si tu knihu nebyla schopna koupit, ale když se mi nakonec objevila pod vánočním stromečkem, už jsem nemohla couvnout. A tak jsem přečetla Kříďáka, trošku ho shodila ve své recenzi, pustila se do Nyxie kvůli tomu, že to vypadalo bombově (a taky že to bombové bylo i uvnitř), a pak se konečně pustila i do tohoto.

Řekněme si to narovinu. Kolik z vás má nejraději postavu kočkoveverčáka? Věřím, že to bude tak 98 % ze všech čtenářů, ne-li víc. Tento „mazlíček“ – upřímně doufám, že to teď nevidí Reichis, asi by mi za to pojmenování ukousl hlavu nebo vydloubl oči – je opravdu nejlépe ztvárněný charakter ze všech, které v knize najdeme, ale rozhodně nesmíme opomenout ani Ferius Parfax, která také zvládne zapůsobit na každého.

Jenže pořád jsem nemluvila o hlavním hrdinovi. Nemůžeme vynechat toho, kdo nás celým příběhem provází. Kellen se oproti minulému dílu nijak nezměnil, stále je to ten, který do světa mágů nezapadá, protože má černý stín a ovládá jen částečku své magie. A stále je to stejné trdlo jako na začátku. Jak to popsal ve svém videu Ondřej Mergl – což mě hodně zaujalo a můžu vás kvůli tomu poslat, abyste se mrkli na jeho videorecenzi – Kellen je ňouma v každém díle (jo, já vím, že jsme zatím měli v rukou jen dva, ale… 17. ledna konečně vychází třetí díl této skvělé série).

Objevují se nám tady ale i nové postavy. A ty jsou opravdu zajímavým zpestřením.

„Aby bylo jasno, Kellene,“ řekl ještě kočkoveverčák, než také zavřel oči, „zkus mě někdy pohladit ty a ukousnu ti ruku.“

Celý děj Černého znamení je zatraceně nadupaný. Některé pasáže zůstávají volnější, ale ani to neubírá na čtivosti, a když tam náhodou vrazí kočkoveverčák, okamžitě se strhne drama. A akční scény obecně… sakra, to bylo perfektní! Miluji to, jak Sebastien de Castell dokáže napsat akční scénu, aby byla čtivá (a dokonce i vtipná – opět odkazuji na Reichise kočkoveverku). Některým spisovatelům to opravdu nejde, ale tady je to majstrštyk. Jo, tohle slovo prostě bylo nutný, že jo, Mor?

A víte, jak jsem psala už někde výše o humor sekci v mém knihomolském srdci? Mám v knize snad milion lepíků, protože jsem si pořád vyznačovala skvělé části. Moje výbuchy smíchu to jen dokazují. 

„To myslíš vážně? Ty se chceš vykoupat? Myslel jsem, že kočky nesnášejí vodu.“

„Já nejsem kočka, blbečku. Jsem kočkoveverka.“

Co se týče konce – strašně moc se povedl. Mně osobně se nejvíce líbila poslední věta, která byla opravdu krásná.

Nicméně je tady jeden velmi drobný nedostatek, který se staví proti té haldě chvály. A to je můj problém se začtením vždy, když jsem se ke knize vrátila. Vždy mi trvalo tak pět stránek, než jsem se chytla. Nevím, čím to bylo, do teď jsem na to nepřišla. Naštěstí jsem Černé znamení přečetla dost rychle, takže se tento problémek neopakoval příliš často.

Ha, a to je vlastně všechno, co mi na tom vadilo. Bylo to super, k tomuto vážně není, co dodat. Reichise musíte potkat znovu, je to důležitý milník ve vašich životech. A navíc dojdete k rozhodnutí, že potřebujete mít vlastní kočkoveverku. To přece stojí za to, ne?

Četli jste Divotvůrce? Chcete ho číst? Názory? Všechno mi pište do komentářů!

„Obvykle ano, ale tady Kellen je divotvůrce jako já a pravidlo číslo pět pro divotvůrce říká…“

Ať je to, prosím, „Vždy pomáhej divotvůrci v nouzi.“

„Vždy je užitečné mít po ruce nějakého kolegu divotvůrce, který ti dluží laskavost.“

Dobrá, takhle by to taky šlo.

…

Zdravím vás ještě na tomto místě! Jak jste si asi všimli (dobře, spíš nevšimli) facebooková stránka V záplavě knih už se blíží k překročení hranice 100 lajků! Je to naprosto neuvěřitelné a moc vám za to děkuji. Kdo mě ještě nesleduje, vlevo v menu je odkaz. Brzy spolu oslavíme stovku, budu vás zahrnovat díky, chybí už jen dva!

A co se ještě týká článků – o víkendu by měla vyjít recenze na knížku Klan, která vychází už na konci ledna (Humbooku, díky!), a další pokračování Rozhovorů s Morou (měl by to být poslední díl – nakonec jsem se rozhodla to zkrátit, protože teď dost nestíhám, popravdě se dost divím, že jsem dneska tu recenzi na Černé znamení stihla).

Mora