Bacha na panďuláky - Kříďák

Nepotřebuju se jen napít. Potřebuju pít. Drobný posun v gramatice. Ohromný rozdíl v záměru.

Představte si, že by křídy mohly být novou technikou ke komunikaci… fajn, tak alespoň mezi dětmi...  No, ani to už asi v dnešní době nepůjde, když se tak koukám na novou generaci, která vyrůstá až po mně. Ale i tak se divím, že jsme to my jako malí nedělali, když je to tak zjevné a když je to taková zábava (to zvýraznění tu není pro nic za nic).

Dobře, moji drazí čtenáři, neumřela jsem. To ještě zdaleka ne. Dá se říct, že žiju mnohem více než předtím. Když si dáte takovou pauzu od internetu, je to zkrátka super. Člověk se hrozně moc uvolní. Ale teď už jsem zpět a se mnou je tu i nová recenze!

Jak jsem očekávala, pod stromečkem jsem opravdu našla známého Kříďáka. Čekala jsem to, ani nevíte jak. Mamka byla ještě více předvídatelná než normálně. Nu, to nevadí. 

Kříďák byl první knihou, do které jsem se po vánoční nadílce pustila. Začala jsem ho číst hned u stromečku a asi dvě hodiny mě z toho místa, kde jsem seděla, nikdo nedostal. Ten úvod byl zkrátka strašně čtivý. Že bych tím naznačovala, že ten konec už takový nebyl?

Nejdříve bych ale ráda dala prostor autorce C. J. Tudor, o níž jsem si ze začátku myslela, že je chlap. Už i kvůli stylu psaní… dobře, o tom až později.

(informace z obalu knihy)

C. J. Tudor se narodila v britském městě Salisbury a vyrůstala v Nottinghamu, kde dodnes žije se svým partnerem a dcerkou. Psaní, obzvláště temných a děsivých příběhů, miluje od dětství (jo, to je v Kříďákovi docela vidět). Je to takový kopírák Stephena Kinga, jak všichni v mém okolí tvrdí, a ženská verze Sebastiana de Castella kvůli svému pestrému seznamu vyzkoušených zaměstnání. Když napsala Kříďáka, zrovna se živila venčením psů. Po jeho vydání se už stala spisovatelkou na plný úvazek.

Všichni máme tajemství. Před některými utíkáme, ale ona si nás najdou. A některé hry končí vždycky stejně… 

Cítíte to v lese, ve škole i na hřišti, cítíte to v domech a v lunaparku. Cítíte to na většině míst v malém městečku Anderbury… strach, že vás někdo nebo něco sleduje. 

Začalo to na pouti roku 1986, kdy se stala ta nehoda. Toho dne potkal dvanáctiletý Eddie pana Hallorana – pana Křídu. Ten přivedl Eddieho na myšlenku nevinné hry pro něj a partu jeho přátel: za pomoci křídových kreseb si mohli nechávat vzkazy. Byla to docela zábava – dokud je křídoví panáčci nedovedli k tělu. Mrtvému dívčímu tělu, rozřezanému na kousky. 

Tahle událost se jim nesmazatelně vryla do nočních můr. A třicet let poté najdou v dopisních schránkách záhadnou obálku – s panáčkem a kusem křídy. Strašáci z dětských let totiž možná stále dokážou zabíjet.

Začátek knihy opravdu vtáhne do děje, vím, o čem mluvím. Normálně bych se do čtení přímo u stromečku s rodinou vedle sebe nepustila, ale tady to vážně jinak nešlo. Fakt jsem se nehnula z místa a musela jsem se nutit, abych Kříďáka vůbec zaklapla. Další den jsem v něm vesele pokračovala. 

Možná se zdá, že jsem z toho úplně na větvi nadšením, ale zase tak doslovné to není. Bylo to fajn, to ano. Jenže mi tam něco chybělo. Nebylo to dotažené. Hele, nepoužíváš tuhle větu nějak často?

Co se týče stylu psaní, opravdu bych netipovala, že to napsala žena. Přišlo mi to spíš jako chlapské vyprávění, právě proto mě hrozně moc překvapilo, když jsem zjistila, že za tímto opravdu stojí spisovatelka a ne spisovatel. Je to zkrátka šílené.

Je to čtivé, zápletka je skvělá a výborně promyšlená, nicméně konec je až překombinovaný. Je tam toho hrozně moc, a jak stále vyplouvají nová tajemství, po chvíli toho začnete mít dost. I tak ale smekám imaginární klobouk před autorkou, že toto zvládla vytvořit. Je tam strašně moc dějových linek a moc podvodů, na které se má přijít, takže velký obdiv.

Některé části nebyly příliš zajímavé, měla jsem nutkání přeskakovat (a pokud si to dobře pamatuju, asi ve třech případech jsem to opravdu udělala). 

No, co si budeme povídat, čekala jsem víc. Vzhledem k tomu, že Kříďák byl nalepený úplně všude. Ukazovala mi ho každá cesta metrem a každý knižní web, asi jsem vážně měla příliš velké naděje. A ty se mi nenaplnily.

Každopádně i tak je to zajímavá četba. Rozhodně chválím námět, to je dobrej origoš a líbí se mi. Jen to prostě není taková hitparáda. Patří to k průměrnějším a oddechovějším knihám. 

A ze strany vypadá mega dobře!

Chloe je mladistvá a cool a snadno byste si ji spletli s puberťačkou. Já nejsem a snadno byste si mě spletli s důchodcem. 

Prosím, podpořte mě i na sociálních sítích!

FACEBOOK najdete vlevo v menu, Instagram

Jinak vám samozřejmě přeji hodně štěstí do nového roku!

Mora