Stojíme při sobě, nebo nestojíme vůbec – Nyxia: Nespoutaná

Adamité. 

Planeta Eden. 

A nepřemožitelná nyxia.

Je čas sestoupit do nebezpečí. Po dlouhém tréninku se skupina dětí, které už bohužel dětmi nemůžete nazvat, protože je krutý Babylon donutil nepřirozeně dospět, vydává na povrch planety, o níž netuší téměř nic. Znají pouze povídačky od příšerného Babylonu – mají mu věřit? A jak dopadne jejich boj v neznámém terénu? Nevím jak vás, ale mě tohle extrémně zajímá i po tom, co mám tento díl dočtený. Klidně bych si ho teď přečetla znovu.

Jistě si pamatujete na začátek roku 2019, kdy jsem… Dobře, nepamatujete, budu vám to muset osvětlit. Chtěla bych po vás moc, kdybyste si na něco z toho měli vzpomenout. Je to už dávno. 

Během prosince 2018 jsem díky Knihám Dobrovský dostala šanci přečíst si Nyxii od Scotta Reintgena, bylo to ve formě recenzního výtisku, takže naprostá nádhera. A mě to nadchlo. Nejen tím námětem, ale i rychlým, napínavým dějem. A to neskutečně moc (toto spojení slov u sebe poslední dobou pozoruji až příliš často, co se to děje?). 

Svižný, jednoduchý styl psaní mě upoutal, postavy si mě získaly (ačkoli některé bych ráda někam zakopala) a celkový nápad mě velmi zaujal. Pamatuji si, že jsem tomu nic nevytkla. A právě proto jsem Nyxii dala naprostým právem 100% hodnocení. 

Díky těmto skutečnostem není divu, že jsem se pustila i do druhého dílu (za darování knihy děkuji svojí mamce, která dennodenně poslouchá mé plky o tom, co jsem zrovna přečetla, a nějakým záhadným způsobem si to ukládá k sobě do paměti tak, že si na to vzpomene ve správný čas, díky ti za tvé skvělé myšlenky).

Pokud jste první díl ještě nečetli a máte to v plánu, do recenze se raději nepouštějte. Nerada bych něco prozradila. V tomto případě vás ale můžu odkázat na recenzi jedničky, která je tu publikovaná také a najdete ji tady. Takže pápá, neznalci, my ostatní pokračujeme dál.

Fajn. F-a-j-n. Moji drazí, musím vám říct, že tato série je takto populární naprosto oprávněně. Mně se druhý díl líbil hrozně moc a upřímně… asi ani nejsem schopná říct, jestli pro mě byla lepší jednička či dvojka. Je to tak nastejno, z mého úhlu pohledu se jedná o opravdu perfektní knihy.

Nyxia: Nespoutaná vás sežehne hned na prvním řádku. Stačí jediné písmenko a už jste součástí děje. Což v napjatých situacích není zrovna nejlepší, protože pak máte tendenci zatínat zuby strachem, dávat si dlaň před ústa s planým výkřikem „Ne, to ne!“ na rtech a popadat se za hlavu kvůli tomu, co všechno vám je schopný autor provést. Působilo to na mě tak moc, že jsem to i párkrát odložila, protože jsem se bála toho, co se stane, a chtěla jsem ten moment odhalení oddálit.

Jelikož se v tomto díle konečně dostáváme na planetu Eden, není žádným překvapením, že tady hlavní roli hrají Adamité. Ta rasa je zkrátka skvělá. Jsou to v podstatě lidé jako my, ale i tak u nich zpozorujete drobné odlišnosti, které vás budou fascinovat. Do toho si připočítejme jejich vzhled, který nám popisuje autor, a páni… jsem v sedmém nebi (ze situace, kde se tento lid objevil poprvé, jsem do teď na větvi, prostě sedím na větvi a zírám do prázdna).

Také autorovo vylíčení prostředí planety je vážně povedené. Nepřipadáte si jako čtenář, nýbrž jako součást průzkumné skupiny, která přijela těžit nyxii. A to je báječný pocit. I když někdy… to tak báječný pocit zase není, protože doufáte, že se neděje to, co se děje (dává to smysl? Ne? Já se nedivím.).

Nutno podotknout, že i nyxia sama o sobě je strašně boží. Prostě je. Hmota, se kterou s pomocí mysli zvládnete cokoliv vytvořit. Není to perfektní? 

Kromě super světa, vymyšlené horniny (můžu tomu říkat hornina? Přichází mé polemizování…) a pohodového stylu se Nyxia pyšní ještě další úžasnou věcí. Každá postava vám totiž má co nabídnout. A to je docela šok, když si vezmete, kolik tady těch postav je. Morning je sympatická vůdčí osobnost. Longwej je za mě zase někdo, u koho je výborně vidět charakterová proměna. Díky tomu je to můj velký oblíbenec. Katsu je roztomilý vtipálek. Emmetta jako hlavního hrdinu si oblíbíte, jeho psychologie „šuplíkování“ vás zaujme.

(Takový drobný poznatek ohledně LGBT: Téměř ve všech knihách, které jsem četla a které byly vydány během posledních tak šesti let, je nějaký ten LGBT pár a ani Nyxia tentokrát není výjimkou. To téma mám ráda, líbí se mi, že se to v literatuře objevuje, protože tu komunitu podporuji, ale mám trochu dojem, že se všichni snaží být hrozně podporující a všude to dávat. Jako kdyby se s tím strhla lavina. Scott Reintgen se s tím ale naštěstí popasoval hrozně hezky, je to tam přidané nenuceně a to se mi moc zamlouvá. Jen jsem si tuto myšlenku nemohla odpustit. LGBT komunita je skvělá a jsem ráda, že ostatní vyjadřují svůj pozitivní postoj k tomu (Rowlingová třeba extrémně, že ano).)

Vztahové linie jsou milé, nenásilné. Scott Reintgen totiž není kopie S. J. Maas, a tak nemá ve zvyku všechny párovat. Což je skvělé a fajn. U Emmetta a Morning jsem třeba ze začátku prohlásila, že je to uspěchané, později mi ale došlo, že vlastně ani ne a že to do toho prostředí sedí.

Moc se mi líbí myšlenka, že ta skupina je tým a nebýt toho, že jsou spolu, tak už to vzdají. O toto tam totiž celou dobu jde. Že když máte někoho při sobě, cítíte se silnější a nevzdáte to.

Nikdy nevíte, co máte čekat. Jak od Babylonu, tak od lidu Adamitů…

Páni, nejvyšší čas to ukončit, nemám pravdu?

Tuto sérii vám zkrátka doporučuji, druhý díl se vážně povedl. 

Jsme zbraně, to oni je z nás udělali.

Co vy a Nyxia?

Mora