Knihohlavské shrnutí – srpen 2019

Dobrý den, moji drazí (jakýpak to formální začátek!), vítám vás u dalšího dlouhého Knihohlavského shrnutí. Tentokrát již za měsíc srpen, který mi přinesl celkem pět knih. 

Jestli za to stály, se dozvíte, to se nebojte, nejdříve se ale vyjádřím k začátku školního roku, abych se také trošku vypovídala. Mám dnes tu potřebu opravdu silnou (silnější než obvykle), takže mě omluvte.

Mé vyjadřování je dosti škrobené, není-liž pravda? Jsem na tom evidentně vážně špatně. Školní rok už je tady a já mám po těchto pěti dnech dost. Jsem ve stádiu psychického (většinou říkám duševního, ale i takhle to může být) rozkladu. Ještě jsem se ani dostatečně neprobrala a už se učíme. 

Takže… mé dojmy… no, nemyslím si, že je chcete slyšet. Ledaže chcete poslouchat filozofování sedmnáctiletý holky, která je úplně mimo snad na každým předmětu, co v tý škole má, protože dva měsíce lítala po anime akcích, tancovala si na terase svojí nej kámošky, poslouchala k-pop a permanentně četla. Je to teď tedy dost zlé. 

Například takové finanční trhy, to je předmět o investicích a nakládání s penězi. To samo o sobě takový problém není, ten detail, co mi vadí, je náš profesor. Prej jsem na něj při první hodině vyděšeně vykulila oči. A to aby zvládnul vyslovit moje jméno… jo, to bych po něm zase chtěla moc.

Nebo třeba geografie světového hospodářství, to je zase celé anglicky. A ačkoli tomu všemu rozumím, v okamžiku, kdy se na mě prófa obrátí s nějakým dotazem, nejsem schopna jí odpovědět, přestože moc dobře vím, na co se ptala. Jo, jsem na tom blbě, ale víte vy co... ono chvíli trvá, než se zase dostanete do toho školního koloběhu a budete schopní pořádně vnímat. Dávám si tak týden, pak budu v pohodě a... a už to tu skládám (skládám?) páté přes deváté. Ale alespoň už nepíšu tak škrobeně. Takže… nejvyšší čas rozebrat ty knihy, co jsem přečetla.

Pokud se nepletu, za srpen jsem přelouskala pět dílek.

Měsíc jsem započala s mou milovanou srdcovkou, prvním dílem Talonu (recenze). Pokud mě sledujete na Instagramu, museli jste tam tuto knihu zaregistrovat. Pěla jsem na ni ódy dost dlouho. Je to totiž něco, co jsem poprvé četla před třemi lety a zamilovala se do toho. Teď jsem si to přečetla znovu a pane bože… já jsem si to snad zamilovala ještě víc. Velké doporučení!

Díky spolupráci s autorem Ivem Tomanem jsem dostala možnost přečíst si jeho první humornou beletrii s názvem Božka (recenze). Toto dílko považuji za příjemnou a kraťoučkou oddechovku, čtení jsem si užila, a pokud se někdy budu chtít odreagovat, třeba po Božce opět sáhnu. Díky této recenzi jsem se také setkala s názorem, že kniha, která je krátká a má větší písmena, hned značí to, že je nic moc. Já s touto myšlenkou zásadně nesouhlasím. Však si vezměme třeba díla, která jsou velmi populární a opěvovaná – Malý princ, Podivná knihovna, Petr a Lucie. Je tohle všechno snad nekvalitní čtivo? Co si o tom myslíte vy? Povídejte. Ráda bych to věděla!

Protože jsem na začátku měsíce četla jedničku Talonu, není asi žádným velkým překvapením, že jsem se pustila i do druhého dílu, a to je tedy Talon: Proti všem. Původně jsem měla v plánu Ódinovo dítě, ale to mě nakonec poměrně unudilo, takže jsem se pustila do něčeho, u čeho jsem věděla, že to určitě bude stát za to. A stálo. Je to skvělé pokračování perfektně rozjeté série a myslím si, že do dalších dílů se budu pouštět i v angličtině, protože mě opravdu zajímá, jak se tohle všechno může vyvíjet dál.

Nějak na začátku roku 2019 jsem se potkala s Muffinem a čajem (recenze) (ježíš, tohle zní sakra divně, jak jsem se s tím mohla potkat?) a bohužel mě to moc nezaujalo. Ovšem autor mi na mou recenzi zareagoval a takové zpětné vazby si já hrozně moc cením, takže jsem se rozhodla, že dám Theovi druhou šanci. Tentokrát mě nezklamal. Koláčky a spiklenci jsou druhý díl Muffinu a já musím říct, že jsem si čtení užila. Je to jedna z těch knih, které jsem přečetla na jeden zátah. A tohle se mi vážně často nestává, byla bych schopná tyto tituly spočítat na prstech. Což znamená, že autorovi patří mé velké imaginární smeknutí klobouku. Sice mi tam něco nesedělo, ale bavilo mě to více než jednička, a to je přece super!

Nu, a konec měsíce jsem zakončila něčím neskutečným. Pustila jsem se do Múzy nočních můr, což je pokračování Snílka Neznámého, knihy, která je psána nádherným stylem. A já můžu říct, že to bylo zkrátka úžasné. Bohužel se tam našlo pár míst, kdy jsem vyskočila z děje (nevím, jak se to stalo), ale jinak… tohle je majstrštyk metaforického stylu psaní. Děkuji autorce za to, že něco takového vůbec vymyslela. Děkuju, děkuju, děkuju.

To je k přečtené sekci všechno, jaké knihy jsem si tedy tento měsíc dala na hlavu?

Šest vran. To vím, měla jsem s nimi poměrně zajímavé mluvenky (to je můj novotvar pro mluvená stories na IG), protože jsem byla hrozně moc šťastná z myšlenky, že se kamarádovi (u něhož bych netipovala, že se mu to bude líbit) těch Šest vran prostě vážně líbilo.

Pak jsem si tam položila Ódinovo dítě, protože prostě proč ne. A jednou tam byl milý Strážce ztracených měst, protože byl nejblíže.

Co vy? Co jste zvládli přečíst za srpen? A jak zvládáte začátek školního roku, pokud studujete? 

Mora