U sovích bobků, to je tedy pěkně na kočku – Woodwalker

Představte si, že jste napůl zvíře a napůl člověk. A máte šanci se rozhodnout, ve kterém světě vlastně budete žít. Můžete zůstat ve zvířecí formě, či se vydat po rozviklaných lidských nohou do neznáma. A pak třeba ještě zjistíte, že můžete studovat na škole, kde jsou stejní lidé jako vy. 

Woodwalkeři. 

Společně s Caragem, napůl člověkem a napůl pumou, přesně tohle můžete prožít. A to chcete!

Asi jako téměř každej člověk po dočtení téhle knihy toužím po tom stát se woodwalkerem. Už je to se mnou špatný. Co budu dělat? Napůl veverka asi nejsem, na to bych už – pouze předpokládám – přišla. A o to víc mě to mrzí. Já prostě chci být napůl veverka čikarí! Jako Holly! Dobře, uklidníme se.

Možná by vás na začátek mohlo zajímat, jak jsem se k Woodwalkerovi vlastně dostala. Tahle kniha není zrovna známá. Nebo teda… ještě tak před týdnem nebyla. Její propagace se rozjela až díky projektu Novinka měsíce, který před nedávnem oslovil i mě, takže… ještě jednou za to děkuji! Woodwalker byl super a já se k němu dostala úplnou náhodou! To je na tom vždycky nejlepší. 

Tuto skvělou fantasy (dá se to považovat za fantasy? Lidi se proměňují ve zvířata, takže asi jo, hádám, moje odhadování žánru je vždycky pěkně na kočku) napsala německá autorka Katja Brandis. Co mě u ní při zjišťování nějakých zajímavostí překvapilo nejvíc, je asi to, že má na kontě už více jak 50 knih. U nás ale vyšel pouze Woodwalker a já osobně doufám, že to není poslední překlad, protože… sakra, tohle je série! A je sakra dobrá! Tak sakra... tohle se přeložit musí!

(anotace ze zadní strany knihy)

Na první pohled vypadá Carag jako obyčejný kluk. Ale za jeho zářícíma očima se skrývá neuvěřitelné tajemství: Carag umí měnit podobu. Je totiž napůl člověk, napůl puma – vyrostl v divočině Skalistých hor a ve světě lidí žije teprve krátce. Nový život je pro něj stejně tak cizí jako fascinující. Avšak teprve když se Carag dozví o Střední škole Lízy Clearwaterové, tajemném internátu pro woodwalkery, jako je on, začne mít pocit, že je doma. V Holly, jedné drzé veverce čikarí, a Brandonovi, stydlivém bizonovi, si hned najde přátele. A ty bude Carag určitě potřebovat – protože svět woodwalkerů je plný záhad a nebezpečí.

Kniha sama o sobě je opravdu super, jen jsem se nemohla ze začátku začíst. To ale nepřičítám Woodwalkerovi, ale svojí čtecí krizi, kterou jsem dostala krátce po dočtení Naslouchače (děkuju ti, Sol, děkuju ti pěkně!) a musela jsem se z ní vyhrabat opětovným čtením Selekce. Musím však uznat, že se mi to povedlo úspěšně, protože ještě ten den, co jsem dolouskala Selekci, jsem nadšeně skočila po Woodwalkerovi, co se mi povaloval na nočním stolku u postele. A byla jsem v ději hned. A nepustilo mě to, dokud jsem nedojela do konce. 

Popravdě… celý příběh jsem měla přečtený za jeden den, a kdyby tady nedošlo k té příšerné čtecí krizi, fakt to snad zhltnu u odpoledního kafe, které mi během čtení pomaličku vychladne, až z toho zůstane ta nechutná, studená břečka… (bože, to jsem docela odcupitala od tématu, musíme se přišpendlit zpátky – dnes jsem samé kvalitní slovo, jak tak koukám, zastřelte mě někdo).

Zalepíkováno!

Příběh je hrozně moc čtivý. Možná to bude tím, že nás zavádí do zajímavého prostředí a hlavní postava, tedy Carag, se kterým se tady střetáváme, je velký sympaťák. Odvážlivec, vtipálek, trochu na ránu a paličák. Tak to mám ráda. Ne, vážně, Carag je skvělá postava. A je to super i kvůli tomu, že dějová linie je psaná z jeho pohledu, takže si vlastně oblíbíte i hlavního hrdinu. A že to se často nestává. 

I další postavy jsou skvělé, na to se nesmí zapomínat. Veverka čikarí je úžasně drzá a švihlá. Možná proto se jí chci stát, švihlosti přece není nikdy dost. A hrozně moc jsem si oblíbila stydlivého bizona. Proč? Umí nemotorně padat ze stromu ve správnou chvíli a navíc má rád maršmelouny! (Dneska jsem opravdu v super náladě, všímáte si toho taky?)

Co se prostředí týče, já nemám slov. Moc se mi líbí ten nápad se školou pro woodwalkery. A mnohem víc oceňuji to, že se v knize netočíme jenom kolem jednoho druhu zvířat, ale máme tu čest s téměř každým tvorem. Narazíte na kozu, skunka (kterej se jen tak mimochodem jmenuje Leroy – jaká to náhoda, já jsem Mora Leray, asi to jméno přestanu používat), mravence, pavouka a spoustu dalších.

A ještě musím vyzdvihnout styl komunikace, který autorka zavedla. Můžete mluvit ostatním v hlavě, ale jak to tak bývá, tenhle nápad většinou, když už v knize je, nebývá tak využívaný. Tady je to téměř pořád a to je na tom prostě děsně originální.

Taky jsem zjistila, že mám od jedné určité scény asi problém se slovem bizon, ale to je jen taková kraťoučká vsuvka.

A též woodwalkerům závidím, že mohou kdykoli opustit školu. I uprostřed noci. 

Je to čtivý, je to vtipný a fakt si to užijete (toť k tomu, že bych někdy měla být vážná). I když někdy nad něčím budete kroutit hlavou – ať už se bude jednat o příšernou úpravu knihy, co se týče členění do odstavců, pokulhávající slovosled, chybu v podobě dvou čárek nebo otazníků za sebou bez jakéhokoli vysvětlení nebo o Caraga, který je trochu poblázněný jednou dívkou a vy jako emocionální šutr nechápete proč – tak se vám to prostě bude líbit.

Názorná ukázka kvalitního překlepu

Mně osobně se to opravdu líbilo moc a jsem hrozně ráda, že jsem si to mohla přečíst. Osobně bych možná knížku doporučila i spíše mladším čtenářům, ale užijí si to i starší. Je to vážně milá oddechovka. A navíc to dává nový pohled do světa dobrodružné fantasy literatury. Woodwalkeři jsou… naše budoucnost, lidi. Protože potřebujeme další díl!

Ještě jednou moc děkuji projektu Novinka měsíce za zaslání!

Doufám, že vás moje recenze nalákala! 

Mora