Naslouchej sklenitu, jednoho dne pochopíš – Naslouchač

Narodila se s čistým obličejem a ještě k tomu získala naprosto jedinečný dar. Její život byl kvůli tomu vždy v ohrožení. Možná proto, že se stala pro každého někým jiným. Tvář skrytá pod voalem mohla kohokoli zmást.

Moji drazí, jestli máte dojem, že se za poslední dobu snažím dočítat známé knihy, abych nebyla považována za knižního barbara, tak vlastně máte pravdu. Minule to byl Projekt Kronos, kterému jsem se vyhýbala opravdu dlouho a který byl sakra dobrý, dnes jsem tady s Naslouchačem, o němž vlastně můžu říct to samé. Opětně to bylo boží!

Kdyby ale neexistovala osoba jménem Sol, která mě donutila si Naslouchače koupit, když jsme byly na naší první společné procházce Luxorem, dostala bych se k němu mnohem, ale mnohem později. A hodně bych toho litovala, protože tohle bylo něco… co jsem evidentně potřebovala. Ale nepředbíhejme.

Známého a úžasného Naslouchače napsala česká autorka Petra Stehlíková, kterou jste vlastně mohli vidět i na HumbookFestu 2018, kde měla společně s Pavlem Barešem přednášku o dystopii.

Co to ale tedy ten skvělý Naslouchač je? Nejdříve se mrkneme na anotaci.

(anotace z obálky knihy)

Velká válka rozdělila svět na dvě části, z nichž jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii z nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dokážou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Energetické pole štítu odsuzuje sklenaře k životu ve středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu jim způsobuje nemoci a znetvoření.

Třináctiletá Ilan se jako jedna z mála narodila bez deformací a navíc se vzácným darem – dokáže naslouchat sklenitu. Aby ji neodvedli od rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v masce a hábitu, které musejí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky svému daru by snad mohla mít o něco lepší život, protože se může vyučit sklenařským brusičem.

A tady to stopnu. Víc znát nemusíte. Anotace sice ještě pokračuje, ale její délka je spíše odrazující element než nějaký přínos. Já osobně bych se do knihy snad ani nepustila, kdybych k tomu nebyla donucena Solničkou (a budu tě tady zmiňovat klidně tak desetkrát, protože ty za to můžeš) a kdyby nesklízela tak velký a nadšený ohlas.

Celý příběh krásně plyne. A to už od začátku. Pamatuji si, jak jsem si knížku brala do ruky s tím, že si přečtu jednu stránku a pak to zase zavřu, abych se k tomu mohla vrátit večer. Haha, už v ten moment jsem u toho zkejsla až do stránky padesát a odkládala jsem to jen stěží. Je to opravdu hrozně moc čtivé. A to je vzhledem k tomu, že se tam toho moc neděje a nějaké akce se většinou nedočkáme, docela překvapivé.

Vlastně… celá kniha je takové lehké vyprávění. Nečekají nás žádné rozvětvené odbočky do minulosti, žádná událost, která by nás nějak extrémně překvapila, ale i tak se to krásně čte a člověka to baví. 

Jasně, bylo tam pár hluchých míst, kdy moje myšlenky odběhly trochu jinam než ke knize, ale nebylo jich mnoho. Na druhou stranu… to vyprávění je opravdu tak nenucené, že se to asi někdy stát muselo.

Jediné, co mě trochu zarazilo, ale bylo to jen na začátku, je kouskovanost některých vět. Působilo to dost neohrabaně, nevím proč. Pak se to ale skvěle srovnalo a tenhle můj dojem vymizel.

Co je naprosto největším plusem knihy, je… to, že tady není žádná romantická linka! Nevím, kdo z těch nahoře mě vyslyšel, ale sakra… to bylo dokonalý! Žádnej pitomej milostnej trojúhelník, žádná kýčovitá slaďárna, prostě nic. A to je úžasné! Možná proto si této knížky tak moc cením.

I vymyšlený svět rozhodně stojí za zmínku. To, co Petra Stehlíková vytvořila, je vážně originální. Neotřelé. Troufám si říct, že jsem ještě nic takového neviděla (nebo spíš nečetla). A nic mi to nepřipomíná, což je důležité, protože poslední dobou se mi už vymyšlené fantasy a sci-fi světy motají dohromady. Tenhle ne.

Mezi postavami jsem si našla spoustu oblíbenců. Je super, že i hlavní postava je sympatická. Je to zvědavé a všímavé dítě, které musí skrývat svou tvář a také jen ten prostý fakt, že je holka. Je skvělé sledovat, jak se s tím Ilan popasovává. Jen jsem tedy zvědavá, co se bude dít za několik let… brzy se jí změní stavba těla a bude poměrně těžké určité části skrýt, i když nosí mantii a voal (tedy hábit a masku). Samozřejmě se to dá přisoudit deformacím a množství stravy, ale… no, uvidíme, to posoudím až v druhém díle.

A Vargas, pobočník kapitána pětadvacítky, mi hrozně moc připomíná Luciena ze Dvora trnů a růží (pouze ale toho z prvního dílu). Úplné jeho dvojče, ne vzhledem, ale chováním a přístupem. Podobným dojmem na mě dýchá i Raven, i když v něm zase trošku vidím Rhysanda. Asi hledám spojitosti, kde to jen jde.

Já jsem opravdu moc spokojená. Ještě jednou děkuji Sol, která mě donutila k přečtení. Vážně mě to bavilo. To je snad poprvé, co vidím fantasy, kde se to nezvrhne v milostný trojúhelník. Ještě že je hlavní hrdince tak málo, jinak by to tam třeba taky směřovalo (ale já pevně věřím, že ne!).

Zopakuji to ještě jednou. Já jsem opravdu spoko! A nějak normálně vyjádřit to nemůžeš? Tohle si musíte přečíst! Další důkaz toho, že je česká literatura skvělá a stojí za povšimnutí.

A na závěr tady pro vás mám svou oblíbenou část, protože tohle potřebujete vidět.

„Máš těhotenský chutě?“ zeptal se mě po chvíli Raven s pohledem upřeným na mou misku.

„Cože mám?“ odpověděla jsem otázkou, ústa nacpaná tak, že mi sotva bylo rozumět.

Raven se nadechoval k odpovědi, ale Vargas ho předběhl. „Sakra, Ravene! Co to máš za řeči?“ vyštěkl a nechápavě rozhodil rukama. „Je mu dvanáct!“

Raven pokrčil rameny a zakousl se do masa. Po bradě mu stekl omastek, který si bojovník otřel dlaní. „Dal si sladkej puding na hovězí.“

Mora