Zapalování lidí prej není nenápadné – Kouzelnice

A Reichis je tu zas! Už po druhé v tomto roce! Nějak mám první čtenářský měsíc laděn do knih od Sebastiena de Castella, no ne? Myslím, že takový úvod mi bude přát ještě hodně dlouho, tímhle člověk vůbec nic nezkazí, právě naopak.

Na svoje poměry, co se čtení týče, letos docela jedu. Kouzelnice je už totiž sedmou knihou za tento rok a k tomu má ještě docela hodně stran. Normálně se překonávám, fakt to tentokrát vypadá na pořádnou knihomolskou úrodu (úrodu?), ale… nic nebudeme zakřikovat, protože… znáte mě.

Takže takhle, moji drazí, řeknu vám to znovu. Pokud jste ještě nečetli Divotvůrce, máte to v plánu a chcete celou sérii louskat chronologicky, vypadněte. Prej je Mora jemné děvče, je to vidět. Pokud vám to ale je jedno a nedbáte na mé rady, tak si tady klidně zůstaňte, ale upozorňuju vás: Budete znát celý děj prvních dvou dílů. Dobře, ne všechno, ale pro klid vaší duše vám radím – prostě jděte pryč. 

Na konci celého článku ale najdete menší info, které se týká blogu, ne Kouzelnice.

A my, co to známe, jedeme dál! Víš o tom, že tuhle frázi jsi použila v recenzích na pokračující díly sérií už několikrát, že jo? Nemůžeš už sakra vymyslet něco lepšího?

Jak jistě víte, Sebastiena de Castella opravdu obdivuji, proto není divu, že jsem po Kouzelnici chtěla skočit, hned když vyšla. Plány mi ale narušila kniha Z kouře a kamene, kterou jsem dočetla před několika dny a na kterou také vyšla recenze, klidně se mrkněte. Z kouře a kamene je opravdu zajímavá urban fantasy z pera české autorky.

Pojďme ale zpět k tématu. Kouzelnice čeká.

(anotace z webu databazeknih.cz)

Vydejte se potřetí do magického světa fantasy série Divotvůrce
Kellen, Reichis a Ferius cestují do Gitabrie, země proslulé úžasnými vynálezy. Když se k nim zvláštními argosanskými cestami dostane zpráva o mechanickém ptáčkovi oživeném magií, uvědomí si, co všechno je v sázce. Co když Gitabriánci dokážou oživit i něco mnohem nebezpečnějšího? Mezitím jim cestu zkříží neznámý rudý mág a také nečekaný jan’tepský spojenec. Čas nemilosrdně ubíhá a karty ve Feriusině balíčku varují před blížící se válkou.

Mám jednu drobnou poznámku ohledně úpravy celé knihy – špatná kurzíva. Některá slova byla psána kurzívou jen z poloviny, někdy ani to ne, zbytek normálním písmem. Pak celá věta kurzívou a další slovo předělené. Docela pochybuji, že to bylo správně, protože to rozhodně nepůsobilo hezky.

Jelikož opravdu miluji Sebastienův styl… asi vás nepřekvapí, že jsem se do děje dostala hned na první stránce. Začátek byl zatraceně skvělý. Odsýpalo to. Nebyla tam žádná část, která by mě nudila. Obdivovala jsem argosanská moudra, protože z hlediska morálky a myšlení je to skutečně povedené a člověk je nucen se nad tím zamýšlet dál a dál. Smála jsem se kvůli Reichisovi a jeho vtipným poznámkám…

„‚Ishaku‘?“ opáčil Reichis. „Ona dala jméno hyeně? Co bude dál? Budeme dávat královské tituly hromadám hnoje? Pusť mě na Ishaka, Kellene. Můžeme si z jeho kůže udělat další přikrývku.“

Kouzelnice je poměrně vysvětlovací díl série, hlavně u prvních dvaceti až třiceti stran. My, co to známe, totiž všechno víme, takže takové informace nepotřebujeme, no ne?

Postavy, které se nám v knize objevují tentokrát, jsou opět zajímavým zpestřením jako v druhém díle. Je vždy zajímavé, když se nám ukáže někdo nový.

Kellen je stále stejný ňouma a nijak se nezměnil, protože pořád ovládá jen miniaturní částečku magie.

Miluji všechny argosanské způsoby, jak jsem zdůrazňovala již výše, z hlediska morálky je to opravdu skvěle promyšlené. Nejvíce mě u Argosanů ale fascinují jejich jména (ačkoli na to byl důraz už v Černém znamení). Ferius jako Cesta divoké sedmikrásky – to zní krásně, pořád se nad tím rozplývám. Přemýšlela jsem, jak bych se jmenovala já, kdyby bylo možné stát se Argosankou. Cesta nepozlacené oblohy? Hm, to by možná sedělo.

Celý děj je skvěle vymyšlený a propletený, miluji příběhy s tímto tématem (prostě kouzla, putování a boje, to chcete). Jediné, co mi trochu vadilo, bylo to, že jsem na spoustu věcí dokázala přijít sama (to taky strhává dvě procenta z celkového hodnocení). Mám většinou ráda, když se nad nějakou situací totálně zarazím a nedokážu se kvůli tomu tak půl hodiny pohnout. Tohle mi drobně chybělo, ale jinak výtky opravdu nemám.

Dokonce jsem přečetla i autorovo poděkování na konci, což běžně nedělám.

Přestože je Sebastien de Castell tzv. „přechodným autorem“, protože se může stát, že se mu zase spisovatelská kariéra znelíbí (nebo ho spíše začne nudit), obdivuji ho. Divotvůrce teď díky Kouzelnici patří k mým nejoblíbenějším sériím. U druhého dílu jsem ještě váhala, ale teď? Teď mám jasno.

Lidi, jestli pořád nevíte, zda do Kouzelnice jít, alespoň jednou uposlechněte mé rady a přečtěte si to. Nejlépe hned.

Být Argosanem znamená vykročit po naší cestě, aniž bychom věděli, kam nás zavede. Vydáváme se na cestu bez ohledu na to, zda nás vede vstříc spalujícímu žáru nebo mrazivé zimě, oslepujícím světlem nebo černočernou temnotou.

…

Huh, vítám vás ještě v této části. Stále se teď vídáme jen v recenzích a já tak nějak nemám čas vám něco jiného sdělit. 

Takže to vezmeme v bodech, ať to máme rychle za sebou, co říkáte?

1) Momentálně vytvářím záložku do knihy a už mám skoro dokončeno, takže budu brzy tisknout. Na Instagramu dám pak úplně vědět přesné info. A pokud budete mít zájem, přihlaste se!

2) Včera jsem dočetla knihu Muffin a čaj od českého autora Thea Addaira, takže na recenzi této miloučké oddechovky se můžete v nejbližší době těšit také.

3) Společně s Naty z instagramového účtu @nalees_fantastic_books (jestli ji nesledujete, tak si mě nepřejte) budeme teď číst Harryho Pottera. Po dvou letech se vracím v knižní formě do Bradavic a už se na to hrozně těším! 

Tak tohle je pro dnešek vše. Knihomolům zdar!

Mora