Hlavní brány se zavírají o půlnoci – Caraval

Bylo by skvělé získat vstupenku na Caraval, protože to musí být neskutečný zážitek. Úžasný i děsivý, pohlcující, šílený. Dny a noci plné magie, kouzel a zvrácených intrik. Akce, která se koná na ostrově snů. Hra nabývající konce až ve chvíli, kdy někdo vyhraje. A Legenda – muž, který udělá cokoli, aby účastníky Caravalu ohromil.

Z kraje jsem nevěděla, co od toho čekat, ale i tak to pro mě byl dost známý titul, protože Mora zná všechny názvy knih, ale téměř žádnou z nich nečetla, že jo takže jsem se na něj těšila a má očekávání byla asi vyšší, než měla být.

Když jsem v knihovně projela očima anotaci, stala se z Caravalu kniha, kterou jsem si musela přečíst. Možná to byla chyba – moc dobré pocity mi nepřinesla. Sice to nedopadlo tak tragicky jako „můj velmi oblíbený“ Pád andělů, ale že by se konala nějaká závěrečná oslava, kde bych slavnostně otevřela flašku vína (a je jedno, že ještě nemám povolení pít), to se říct nedá. Caraval patří kvůli svému provedení k těm průměrnějším dílům.

Ale nejdříve si pojďme představit autorku celé této drsné hry. Kdo za ní stojí?

(informace z knihy Caraval a webu databazeknih.cz, kde jsem při čtení komentářů u knihy zjistila, že jdu se svým názorem opět proti proudu – jak typické)

Stephanie Garber má ráda Disneyland, protože je to jediné místo na Zemi, kde má pocit, že by mohly ožít fantastické příběhy, o kterých tak ráda píše. Když zrovna nepíše fikci žánru young adult, vyučuje kreativní psaní na severu Kalifornie a je známa tím, že obrací školní úlohy ve hry a bere studenty na exkurze, které zahrnují autogramiády knih. Má pestrý život a za sebou už dost dlouhý seznam zaměstnání, kterými si prošla. Je jasné, že autorka miluje dobrodružství a vyhledává ho. Jediné, co jí zatím chybí, je vstupenka na Caraval – od Legendy jí totiž stále nepřišla.

Ať už jste o Caravalu slyšeli cokoli, nevyrovná se to realitě. Je to víc než hra. Je to magie! Scarlett jej vždy chtěla zažít a letos dostala pozvánku. Jenže vzápětí unese její sestru Tellu tajemný režisér celého představení. Není se čeho bát, Caraval je přece jen zdání… Ale co když ne? Ať už je to jakkoli, musí jím Scarlett projít i se zlomeným srdcem a sestru rychle najít, než se spustí nebezpečný dominový efekt následků a navždy ji ztratí.

Nejdříve musím autorku pochválit za skvělou anotaci a za celý vymyšlený svět. Caraval je opravdu krásná směska fantazie a kouzel – je to velmi hezky navržené a pěkně to působí. Já osobně miluji magii a tady byl její svět dobře promítnut, ale to je… tak všechno, co bylo vážně dobré. Kromě světa a nápadu, který se mi zdál skvělý, se všechno točilo kolem průměrných čísel.

Úvod do děje byl zvláštní, ale líbil se mi. Teprve potom to začalo klesat od desíti k pěti a mé počáteční nadšení vyprchalo.

Hlavní hrdinka se jmenuje Scarlett. Odsouzení této knihy ke čtenářskému zániku hned ze začátku? Možná. Na toto jméno jsem podobně alergická jako na jméno Alex, které mě už začíná dovádět k šílenství (nicméně poslední dobou se moc často neobjevuje, v další knize určitě bude, už si dává na čas). 

První polovina knihy není příliš čtivá, musela jsem se s ní hodně trápit, abych se vůbec do toho středu dostala. Protáčela jsem oči na konci každé stránky, protože naše milá Scarlett činila tak podivná rozhodnutí, až mi nad tím zůstával rozum stát. A navíc mi ta holka ani nepřirostla k srdci. Počkat, moment. K srdci mi tam nepřirostl vlastně nikdo. Postavy a jejich charaktery jsem vnímala jako nějakou scénu za oponou, byla jsem jim strašně vzdálená. Dřív jsem si myslela, že mi sedne Julian, protože jsem ho vnímala jako takového týpka, co něco skrývá, ale zklamal mě. Nic moc, kámo, nic moc.

A druhá polovina? V té se alespoň začalo odehrávat něco rádoby romantického a dalo se to číst, ale tentokrát šlo o přílišný slaďák (jako kdybych mlsala cukrovou vatu), který se mi v mysli sice hezky promítal a poměrně se mi i líbil, avšak prostě… něco tomu chybělo. Možná city? Emoce? Ty se dle mého také schovaly za oponu, a ačkoli byly často popisovány dost důkladně, na mě z té knihy prostě nevyskočily. 

Stejné to bylo s autorčiným stylem psaní a jejími popisy. Líčení, které nás provází dějem od začátku až do konce, mi absolutně nesedí. Není to zrovna můj šálek kávy. Přišlo mi to hrozně jednotvárné, snad i dětské. Stephanie totiž vše přirovnávala k barvám a květinám a popis, který byl navržen trochu jinak než barevně a kytičkově, působil nedokonale. (Teď tady mluvím jako nějaký literární expert, ale mě to prostě nebavilo.) 

Například rudá barva byla stokrát připodobňována k emocím. Vztek, hněv. Většinou jsem se smála, když jsem našla spojení typu „rudá jako vztek“. Tohle se mi nelíbí, nemůžu říct, že jsem z toho nějak extrémně nadšená, protože prostě nejsem. Pokud si tu někdo myslí, že ze mě srší alespoň to ironické nadšení, tak se smrtelně mýlí – to tady totiž taky není.

Chyby jsou taky záživné.

Největším problémem je ale to, že kniha postrádá napětí. Věci, které by mě asi měly překvapovat, mě vůbec nepřekvapují. Ani jednou jsem se nad něčím nezarazila, protože vše plynulo tak nějak bez výkyvů. Jako kdyby byl děj jenom v jedné linii, ze které prostě nechce vyskočit. A to je špatně. Do toho si připočteme nevýrazné postavy, především otravnou, divnou a neustále se červenající Scarlett a… víme, že tohle by nikdy nemohlo dopadnout dobře. 

Navíc autorce v mnoha věcech ani nevěříte. Napíše vám, že se něco stane, ale vy dopředu víte, že se to prostě nestalo. Nejvíc vás pak dostane fakt, že jste měli pravdu. Zvraty level slupka od banánu?

Kdybych to teda měla shrnout, Caraval mě zklamal. Vypadal tak kouzelně a vylezl z něj příběh, který jede stále ve stejné rovině a nekoná se v něm žádné překvapení. Nejhorší část je samozřejmě první polovina – ta mi vážně nesedla. A ačkoli to druhá část knihy trošku napravila svým romantickým podtextem, rozhodně to nezměnilo můj názor, že se jedná o dost průměrné dílo. Neuchvátilo mě to.

Pokud ale máte rádi kouzla, magii a vymyšlený svět, kde je možné vše, nevadí vám sladká romantika a zlomená srdíčka, mohlo by se vám to líbit, určitě více než mně. Já jsem asi příliš náročná.

Barvy Scarlettiných pocitů byly ještě pestřejší než obvykle. Naléhavá červená hořících uhlíků. Nedočkavá zelená nových výhonků trávy. Vzrušená žlutá třepetajících se ptačích křídel. 

Konečně odepsal.

…

Zdravím, moji drazí. Jsem tu zas a konečně v dobré náladě. A víte proč? (Hádám, že valná většina z vás to ví, protože jsem se nad tím rozplývala už i na Instagramu jako všichni ostatní, kteří se umístili společně se mnou.) Byla jsem nominována na Knižního skokana roku v soutěži od cbdb.cz! Nakonec jsem opravdu postoupila do užšího výběru a momentálně jsem uvedena mezi čtyřmi nejlepšími v mé kategorii. Jsem nadšená! Pokud mě chcete podpořit, můžete tak učinit tady. 

Přijde mi to jako hrozný úspěch. Jsem bloger pouhých devět měsíců a rozhodně bych neřekla, že mě zná tolik lidí. Je to úžasné!

V nejbližší době také vyjde článek o určitém projektu, který chystám. Dnes na něm chci začít pracovat, abych se tu s tím mohla brzy začít ohánět. 

Brzy by mi také měla dorazit jedna kniha na recenzi, takže se můžete těšit i na něco z trochu jiného soudku – bude to totiž fantasy od české autorky, které zatím vypadá podle hodnocení skvěle. Takže jsem zvědavá, co mi tato spolupráce přinese. Už předem za ni děkuji!

Mora