Je mi ctí přivítat vás v tomto podezřelém světě – Warcross

Přijde vám zvláštní pomyšlení na to, že se váš život točí pouze kolem virtuální reality? Mně ano. Jako člověk, který neholduje hrám a dává přednost skutečnému světu, který vidí svýma očima, tedy bez přítomnosti herních čoček či brýlí, se mi to příliš nepozdává. Zároveň se ale musí nechat, že to má dvě určité zajímavé myšlenky. Tu, že technologie s pomocí tvrdé práce dokážou i nemožné. A pak tu, že nás virtuální výtvory a podobné věci pronásledují na každém rohu tak moc, že už je z toho zkrátka způsob života.

Musím se přiznat, že jsem s přečtením Warcrossu hodně váhala. V jednu dobu to bylo všude a já si nebyla jistá, zda se do toho vůbec chci pouštět. Proto jsem nějakou tu chvíli počkala a dostala jsem se díky tomu do období, kdy už to tak populární nebylo (ačkoli pořád je to hit, že jo). Za půjčení knížky moc děkuji Anetce z účtu Knihy jako pihy, mohla jsem díky ní číst již olepíkovanou verzi a sama jsem jí tam zanechala několik svých poznámek.

Nu. A můj názor v kostce? Četla jsem lepší knihy. Nebylo to špatné, ale zkrátka jsem tam našla strašně moc věcí, které se mi nelíbily. Je to takové neslané a nemastné. Nicméně taková věta vám téměř nic neřekne.

Co se Warcrossu musí uznat, je to, že je to velmi čtivé. Děj vám skvěle ubíhá a skoro nikdy se nezastavíte, takových úseků je tam pouze pár. Autorka navíc píše milým stylem, který není nijak květnatý, a jak jsem řekla již předtím, tohle prostě jede. Hodně. Smekám za to svůj imaginární klobouk, za tohle ještě ano. 

Za co už klobouk nesmeknu, je jistá důvěryhodnost. Nevím, jestli je to mnou, ale Marie Lu na mě nepůsobila moc přesvědčivě. Nebojte, vysvětlím. Stávalo se mi, že jsem podezřívala hlavní postavy, aniž bych k tomu měla sebemenší důvod. Vím, že se mi něco takového dělo i u jiných knih a nevím, čím přesně to je. Možná už je to tím, že mám hodně načteno. Zvlášť u young adult, tam už jsem naprostej přeborník (nebo spíš příborník, to je asi lepší).

Hlavní záhadu jsem uhádla hned ze začátku, spousta dalších věcí mi také docvakla poměrně rychle, ale Marie Lu s tím rozuzlením přijde až ke konci knihy. Jak kdybyste měli to překvápko v Kinder vajíčku, jako kdybychom netušili, co se má stát. Ale pro mě to teda čokoládový překvápko nebylo, jen mě to utvrdilo v tom, že je děj předvídatelný. Téměř všechno jsem odhadla přesně tak, jak to ve skutečnosti bylo (jen jeden detail mi unikl, jinak jsem to postupně poskládala precizně jako puzzle). A především ten konec – ten na mě ale opravdu působil jako naprostý klišé prvek alá „obrat Rudá královna“.

Co se týče postav (ano, vracím se k postavám, protože k nim mám ještě pár poznámek, které ze sebe potřebuji dostat), tak Emika, naše duhová hrdinka, mi vůbec nesedla. Teď to bude z větší části můj subjektivní názor, ale její charakter mi byl dost vzdálený a nemyslím, že zrovna ona je člověk, kterého bych chtěla mít v okolí. Postupem času jsem si na ni ale zvykla, což bohužel nemění nic na tom, že mě jako hlavní hrdinka moc nebavila a více jsem se soustředila na vedlejší dějové linky (nic překvapivého, skoro vždycky mě zajímají víc vedlejší dějovky, nevím, čím přesně to je). Třeba takový Ren (kterého jsem si celou dobu představovala jako jednu postavu z Uta no Prince-sama) byl můj oblíbenec, ačkoli jsem na něj během čtení změnila názor mockrát. Stejně na mě působil i Hideo, který zrovna patřil do té mé skupiny „nedůvěryhodných postav“. Nebo vlastně… Hideo byl takový vůdce té grupy, která se mi zdála podezřelá, ačkoli z větší části působil mile. (Já a věřit lidem? Ha, jak vtipné.)

A pak je tu jedna postava, u které nevíte, zda je její chování správné. Za mě je to totiž člověk, který má dobré úmysly, jen je ukazuje špatnou formou, je to, jako kdyby sebral lidem právo rozhodovat o svých životech…  Fajn. Už mlčím (kdo chce vědět, ke komu se tu vyjadřuji, napište mi na Instagram a popovídáme si).

Co víc říct. Na postavy je třeba si zvyknout. Nebo si na ně jen udělat své názory, zvykat si nemusíte.

Od autorky se mi bohužel ani Legenda příliš nelíbila.

Romantická linka je předvídatelnost převyšující nejvyšší mrakodrapy. Od začátku v podstatě víte, jak to bude (stejně jako ostatní zápletky). Zároveň si myslím, že by se bez romantiky tato kniha skvěle obešla. Přeci jenom ty části, kde to mělo být zamilované, mě spíše děsily a ukazovaly se přede mnou v poměrně trapném světle (a aby toho nebylo málo, ještě na mě opět působily podezřele).

A taková vsuvka: Jsem jediná, nebo se vám také nelíbí obálka, kterou Warcross nosí?

A vsuvka číslo dvě: Ehm, myslím, že Warcross oficiálně zařazuji na seznam knih s nejhorší korekturou vůbec.

Dobře, abych ale jen nekritizovala (a že to já umím – kritizovat, až se mi kouří z hlavy), musím ještě vyzdvihnout pár věcí, které se mi líbily (kromě Rena).

Vzhledem k tomu, že jsem člověk, který miluje vše nějakým způsobem spojené s Asií, hrozně moc mi sedlo prostředí. Odehrává se to v Japonsku, běžně se tam setkáme s používáním koncovek u jmen (alespoň ze začátku), občas narazíte na fráze v japonštině, které jsou ale následně přeložené, budete čelit popisování roušek s různými motivy. Tohle se mi na tom vážně líbilo. Už jen to jméno Ren mě rozházelo, když jsem ho objevila. Takže prostředí super, rozhodně jeden z největších „warcrossovských“ plusů.

Dál musím vyzdvihnout i námět, který nám poměrně jemně sděluje, že technologie jsou v dnešním světě vážně důležité a že se s nimi dá vytvořit cokoli. Především konec knihy nám může dávat dojem toho, že hodně závisí na tom, jak se k tomu postavíme. Je to vlastně obraz budoucnosti, který by nás mohl potkat. Ale já už v tomhle ohledu musím mlčet, fakt jo.

Nápad Warcrossu se mi líbí i v tom, že si můžu vytvořit svou realitu. Jen si to představte. Nasadím si brýle, jdu si po ulici a potkám se se svými k-pop oblíbenci? Kéž by! (Moro, já vím, že po tom toužíš, ale uklidni se prosím.)

Já nevím. Ačkoli jsem už svůj názor hodila na papír, pořád si nejsem jistá, jak to na mě působí. Možná to bude tím, že to ve mně skoro nic nezanechalo, a proto nevím, co k tomu říct. Je to neslané, nemastné, a přestože to má prostě skvělej nápad, nepůsobí to na mě jako majstrštyk, který bych měla doporučit. Celkově je naše české vydání propletené miliony chyb a najdeme tam spoustu nesrovnalostí. Bylo to čtivé, ale nic, co bych doporučila. Na to k tomu mám až příliš výhrad – přeci jen kniha, kde spousta situací nepůsobí věrohodně, není nejlepší. A pokud k tomu přidáme předvídatelnost, která nás celou dobu provází, jaký tedy bude náš konečný dojem?

Co si o Warcrossu myslíte vy? A jaké zkušenosti máte s autorkou?

Mora