Kdo vlastně stojí za tou Morou? – Netradiční pozitivní příspěvek

Je vždycky hrozně legrační slyšet větu „Páni, ty nemůžeš dělat nic jiného než jenom číst, co?“. Mnohem vtipnější je ale pak ten moment, kdy se na toho člověka, co to pronesl, podívám a svým milým úsměvem ho pošlu do neznámých končin.

Je logické, že jsou pro knihomola knihy opravdu důležité. Knihomol je přeci jen někdo, kdo rád čte. Což také znamená, že tomu věnuje svůj čas. Jenže přiznejme si… znáte nějakého knihomola, kterého by bavilo jenom číst? Který by netrávil svůj čas ničím jiným? To přeci není pravda a my všichni knihomolové to víme. Ovšem jak to máme vysvětlit našim přátelům, kteří knihám neholdují? Jak to objasnit rodině, která se knihám vyhýbá? 

Pro mě je tohle téma, kterým bych se mohla zabývat dlouho, protože si pamatuju, jak mi vždycky babička říkala, že nic jiného nedělám. A mě se to vždy takovým zvláštním způsobem dotklo.

Dnešní článek ale není o tom, jak bych si chtěla stěžovat na své okolí, které ze mě dělá knihomola šílence (a nebudu lhát, přesně takto to je, ačkoli v mých očích se to tak nejeví, nečtu zase tak moc a poslední dobou už vůbec ne). Dnes se chci zaměřit i na to, kdo jsem, což také znamená, že se tu chystám trochu prolomit svou komfortní zónu s vámi všemi a objasnit, kdo za tou Morou (nebo Kirou, to je jedno) vlastně stojí. Co jsem za typ člověka? Došlo mi, že jsem to tady vlastně nikdy nijak nesepsala dohromady. A upřímně asi i vím kvůli čemu. Mně totiž baví neskutečně mnoho věcí. A je fuk, že mi to nejde, nejdůležitější na tom je, že si to užívám. Přesně tohle dělá můj život úžasný. (Na konci článku zjistíte taky, co všechno vám ani dneska neřeknu, protože je toho zkrátka hodně.)

Takže kdo jsem, když ne jenom knihomol?

Jsem věčný optimista a zároveň realista. Vidím věci tak, jak jsou, ale hledám řešení a jiné možnosti. Hledám šťastné okamžiky, protože vím, že mi nikdy nepomůže, když se budu utápět ve smutku. Radost je pro mě důležitá a přikládám jí ve svém životě velký význam. Nedokážu si představit, že by se ze mě stal ten člověk, který byl dřív neuvěřitelně unavený životem. Teď svůj život zbožňuju, protože se mi toho děje až neskutečně moc. A vlastně... téměř za všechno vděčím sama sobě. (Jak zajímavá formulace.)

S radostí a štěstím hodně souvisí to, že jsem člověk, který při každém stojí. Troufnu si říct, že je na mě z tohoto hlediska spolehnutí. Jsem velká morální podpora, pomáhám každému, kdykoli to jde. A protože mám kolem sebe lidi, kteří na tom nejsou nejlépe, jsem takové jejich pozitivní světlo. Někdy je to pomyšlení zvláštní, vědět, že si o vás spousta myslí, že dokážete vždy pomoci, na druhou stranu jsem ale ráda, že jsem pro ostatní takovou osobou, protože taková jsem vždy chtěla být. Někdo, na koho se můžete spolehnout, komu se můžete svěřit.

Co se týče mých koníčků, mám jich až nezdravě hodně. Jakože fakt jo. Hrozně moc jsem si toho vyzkoušela, u něčeho jsem zůstala, u něčeho ne. Mé zájmy se extrémně střídají, každou chvíli je to jiné. Jako malá jsem zkoušela různé kreativní práce, například drátkování nebo pletení košíků z pedigu, pak jsem přešla na zdobení triček flitry nebo třpytkami či vyrábění různých drobných šperků (do teď mám určitě nějaký svůj výtvor ještě doma, to se nebojím).

Teď když mám chuť, jdu něco nakreslit. Nejvíce holduji abstraktnímu umění, ale i nějaký ten portrét (třeba nějaké asijské tváře, ehm) se u mě neztratí.

Když mám chuť, pustím se do nějakého cosplaye jen tak. Většinou mám ale cosplaye připravené na anime (nebo i knižní) akce, které hrdě obrážím. Na Advíku se otočím příští léto už po třetí, na Animefestu po druhé (a nutno podotknout, že cosplay na Animefest mám jasný už teď). Seznamte se s budoucím Dazaiem Osamu!

Když mám chuť, tancuji si. Neumím tancovat, ale baví mě to. A to je na tom nejdůležitější. Nejvíce mě vždy baví tancovat sestavy z k-popu, což je žánr hudby, který miluji. A také je to zároveň další věc, kterou si zpříjemňuji svůj volný čas. Dívat se na nějaké sestřihy z vystoupení k-popových skupin a sledovat klipy k těmto písničkám… jo, to můžu vždycky, ne že ne.

Nikdy jsem nebyla klasický seriálový typ. Jsem člověk, co se mrkne na nějaké anime, ovšem poslední dobou si užívám především sledování korejských dramat (a to ještě s anglickými titulky, protože prostě trénuji angličtinu, kdekoli to jde).

Mám popsanou první áčtyřku a ještě mě toho hodně napadá. Ale právě proto to tady teď utnu a řeknu pár věcí, které mám stále na srdci. Nu, možná to spíš bude takové důležité shrnutí.

Za prvé, knihomolové nejsou pouze knihomolové, mají i jiné zájmy, přála bych si, aby si to moji známí uvědomili. I když… možná bych v tomto ohledu chtěla trochu moc. (Tady si představte mě s knihou na hlavě, jak se směju.)

Za druhé, osobnost každého je spletitá, takže už si nikdy neřekněte něco ve smyslu „že nevíte, co o sobě napsat“, stačí totiž úplně cokoli. Podívejte se na mě. Jedna áčtyřka je v čudu, a kdybych chtěla, tak popíšu další tři. Každý zná totiž sám sebe nejlépe. A já toho o sobě vím až příliš (což je někdy poměrně děsivé).

Za třetí… teď upřímně nevím, co chci říct. Zkuste se vyjádřit, sepsat si, co všechno děláte. A pak to podsuňte svým přátelům, kteří vám nevěří, že děláte i něco jiného, než že jen čtete. Každý máme něco. A také vám to dost pomůže poznat váš charakter. Jak kdybyste si přiblížili svůj život pod lupou. Je to docela zajímavá terapie, jak si připustit, kolik charakterů a zálib v sobě máte.

Tohle je za mě dneska všechno. Vím, že je to trochu netradiční, ale měla jsem takovou náladu typu „tohle vám musím říct“. A tak se stalo co? No, přeci jsem to řekla. (Budu rýpavá a sama sebe opravím: Spíš jsi to napsala, Moro.)

Jsem zvláštní osoba a vím to o sobě. Ale na druhou stranu… kdo zvláštní osoba není? Když se to vezme kolem a kolem, všichni jsme svým způsobem zvláštní, jen na to má asi každý jiný pohled.

(Pokud vás tento článek vyděsil, stále máte možnost utéct.)

Určitě mi do komentářů napište, co si myslíte o názorech, že je někdo pouze knihomol a nic jiného nedělá. A aby to nebylo jen knižní, zkuste o sobě napsat jednu větu, která vás dobře charakterizuje. Já můžu říct, že jsem veselý optimista (což vám už muselo dojít).

Mějte se, moji drazí.

Mora