Když vaše okolí nechápe, co vás na tom čtení tak fascinuje

To jsem takhle jednou seděla s knížkou na okenním parapetu a vedle mě stál hrneček s horkou kávou, z něhož se už nějakou dobu pořádně kouřilo, když mi najednou do mysli vletěla zajímavá otázka. A zároveň problém, nad kterým jsem začala ihned bloumat. 

Dokonce jsem kvůli tomu zavřela i knihu. Jo, už jenom tohle značí, že to bylo něco vážnýho.

Jsem člověk, který ve svém okolí nemá moc knihomolů. Všichni v mé blízkosti jsou většinou tzv. „neznaknihové“, kteří považují čtení za zbytečné. Mluvím o své třídě na střední, svých nejbližších přátelích, mé mamce,… Když se to tak vezme, já sama kvůli tomuhle příšerně vyčnívám (ne že by mi to vadilo, originalita je důležitá). 

Chodím s knihou, kdekoli to jde, moje výmluvy, proč jsem něco neudělala, jsou téměř vždy laděné do vysvětlení, protože jsem zrovna četla, a za mé největší útraty většinou mohou knižní nákupy. Tímhle se vymykám ze své společnosti.

Jenže tenhle fakt mě neštve. Já jenom nechápu tu situaci, když řeknu, že jsem několik hodin v kuse četla a nemohla jsem se od toho odtrhnout, a ten člověk na druhé straně se mě zeptá „prosím tě, proč tě to tak baví? Vždyť to jsou jenom nějaká slova napsaná na papíře, jak to na tebe může mít takový vliv? Jak u toho můžeš trávit tolik času?“.

Kdo z vás se s tímto nepochopením někdy setkal?

Když se vás někdo zeptá na tohle, okamžitě máte dojem, že je zbytečné to tomu člověku vysvětlovat. A ono by to možná bylo i lepší – ušetřila bych si spoustu hodin mluvení, po kterých mi už vypovídá hlas – ale já nikdy nedokážu nechat něco takto nedořešené. 

Takže v tento moment vždy začne moje sáhodlouhé vysvětlení, které člověka na druhé straně psychicky a možná i fyzicky vyčerpá, protože tak v polovině... se na mě obrátí s dorazem, jestli si na to může sednout (dobře, tak tragické to zase není, ale bude to určitě někde na hranici).

„Proč mě to tak baví? Skutečně se na to ptáš? Myslíš svůj dotaz vážně?“ řeknu s opovržením v hlase a začnu se sebejistě zvedat do stoje, abych kolem něj při svém následujícím monologu mohla pochodovat.

„Protože když čtu, můžu přejít do jiného světa během několika vteřin. Můžu poznat jiné osobnosti, jiné tváře, jiné situace, jiné problémy. Problémy, o kterých se ti třeba v realitě může jen zdát. Mohu poznat postavy, které mě budou od té doby provázet na každém kroku, postavy, jejichž mluva mi bude sedět více než moje vlastní a já od nich nějaké hlášky pochytím, až je začnu používat i ve své řeči. Žádný slzy, žádnej funus, chápeš?

Můžu žít miliony životů, můžu mít miliony jmen, můžu znát miliony nových slov. Budu chytřejší, pouze samotným čtením si rozšiřuji slovní zásobu, kterou pak používám a ty se vždycky divíš, odkud znám tolik slov, kde beru všechna ta synonyma, na která se mě vždycky ptáš.

Čtu, protože je to něco jako moje droga. Když ze světa zmizí knihy, zmizí jedna moje část. To mi věř, stalo by se to. V ten moment bych postrádala nějaký svůj důležitý díl, svůj tmel mezi zábavou a životem.

Když čtu, zjišťuji nové věci, ale zároveň poznávám ta největší klišé na planetě, na která si poté stěžuji v recenzích. Čtu, protože chci chválit autory, a čtu i proto, že mě baví kritizovat. 

Čtením objevuji skryté talenty, skryté perly, co mě vždy dokážou vytáhnout ze špatné nálady.

Čtu, protože knihy jsou jedna z těch nejlepších věcí, které v mém světě existují.

Čtu, protože chci mít velkou knihovnu, před kterou můžu stát a áchat, jak krásná je. Navíc... knihy jsou skvělý stativ.

Pořád jsem ti dostatečně neodpověděla na tvůj dotaz? Proč mě to tak strašně moc fascinuje? Protože každá kniha, ať už je to sladká romantika, kterou nesnáším, nebo historický román či mé milované fantasy, je dílo, které autor vytvořil a vložil do něj část sebe. Dal do něj část své duše, promítl ji do toho. A já miluji, když něco takového mohu poznávat. I když je ta kniha podle mě třeba opravdu špatná, někdo to napsal. A díky tomu knihy vznikají. Ne všechno si najde své čtenáře, já nejsem shovívavá, ale i tak chápu, že do toho autor vloží část sebe. To mě na tom překvapuje a fascinuje. Jak každá kniha odráží svého autora (mnohdy třeba i v nepěkném světle).

Pořád nechápeš, proč je to pro mě tak fascinující? Dobře, teď už s mluvením pokračovat nemusím.

Pober alespoň ten fakt, že prostě čtu, že to miluju a že když mi dáš knihu jako dárek, budu ten nejšťastnější člověk na světě. A teď mě už laskavě nech číst. Když jsi mě vyrušil, bylo to dost napínavé.“

Jak byste na tyhle dotazy odpovídali vy? Štve vás toto nepochopení stejně jako mě? Určitě mi napište do komentářů! Jsem zvědavá!

V příštím týdnu se můžete těšit na recenzi Projektu Kronos, který jsem dostala od webu eknihovna.cz a který je zatím skvělý!

Tak se mějte, moji drazí!

Mora