Z Mořina deníku amatérského psaní - Psáno okem smutku

Dobré odpoledne, drazí návštěvníci! Počkat, to je na mě moc formální. Prostě mě všichni poslouchejte, dnes to tady provoníme detailním stylem psaní!

Druhá část Mořina deníku je tu. Na co se zaměříme dnes? Chtěla bych se věnovat své povídce Psáno okem smutku, která vznikla minulé léto. Už jen ten název vám musí říkat, že to nebude nic radostného. S postavou si protrpíte všechno, co jen jde… no, ale to zatím řešit nebudeme.

S tímto skvostem jsem začínala přesně před rokem. Příčina a celkový průběh psaní POS jsou dost zajímavé věci (bude vám nad tím rozum stát, to mi věřte). A já si třeba dnes konečně připustím, že to takto opravdu vzniklo - stále tomu nemůžu uvěřit. Za srdceryvným příběhem o šíleně nešťastné lásce, utajených a skrytých pocitech a malých lžích stojí totiž naprostá prkotina.

(Moje skříňka pro amatérskou tvorbu - až na toho psa a figurku Grella jsou tam hlavně příběhy a informace k nim!)

Pamatuji si to jasně. Seděla jsem s mobilem v ruce a psala si s pár lidmi, neměla jsem co dělat, pohnout se svými dalšími příběhy jsem prostě nechtěla a ani na čtení nálada zrovna nebyla. A najednou mi přišla zpráva, která vůbec neměla být urážkou, ale pro mě to... urážka byla. Když se na to podívám zpětně, vůbec nevím, proč jsem se urazila a proč jsem si to vzala tak osobně (ale neřeknu vám, co to bylo, ani za milion let, protože vím, že ten člověk sleduje můj blog, a já sama se ještě teď chci jít zahrabat do hnoje, když si na to vzpomenu). Každopádně ale díky tomu vzniklo Psáno okem smutku, tedy jeho hlavní část.

Dále to pokračovalo tímto: Vztekle jsem odhodila mobil na postel, otevřela Word a začala jsem psát. Dělám to vždycky, jakmile mě něco vytočí. Psala jsem půl hodiny v kuse, bez přestávky, myšlenky se hrnuly ven… a nakonec jsem před sebou měla šílený citový výlev, který byl zmatenější než cokoli jiného. A představte si, že tento text byl základem všeho.

Soubor jsem uložila a nevracela jsem se k němu, asi bych se k němu ani nevrátila, kdybych o dva týdny později nepřemýšlela, s jakým příběhem začít. V ten moment jsem si vzpomněla na svůj dřívější dopis a měla jsem jasno. Co z toho udělat povídku? Co z toho udělat něco, co bude obsáhlejší, bude to působit na čtenáře smutně a bude to úplně jiné, než píšu obvykle?

Z toho citového výlevu se stala klíčová část Psáno okem smutku a zbytek jsem už domyslela. Strávila jsem několik hodin rozebíráním zápletky, občas jsem končila i kolem čtvrté ráno, usínala v pět a budila se večer, kdy jsem opět usedávala k počítači se všemi ručně napsanými poznámkami. Tenhle styl života byl divný a ničilo mě to, ale když jsem jednou začala, už jsem nedokázala přestat. Takto vypadal jeden můj týden a děj POS byl najednou dokončen.

"A o co v té povídce teda šlo?" ptáte se. Nebojte, hezky zlehka, dostaneme se k tomu, dnes to bude ještě dlouhé.

Hlavní postava dostala jméno Sára, ale nikdy jsem nedokázala odolat dojmu, že jsem to ve skutečnosti já. Přeci jen… to kvůli mně Sára vznikla.

Dějová linka se odehrává jen pár hodin, avšak je proložená ukázkami minulosti.

Ve zkratce… Sára se rozhoduje, že pouklidí půdu a že se pokusí najít tvorbu svého otce, který byl básník, ale před několika lety zemřel. Nakonec se to pořádně zvrtne - Sára místo hledaných básní najde zlatý medailonek s dopisem, který napsala ona sama před několika lety, a ten spustí návrat všech jejích bývalých myšlenek. Vrátí se jí příběh její nešťastné lásky s Frederikem, pocity se jí míchají, ale i tak nezvládá odolávat touze podívat se po dalších dílech skládačky, protože si vzpomíná, že toho napsala více. Najde několik jiných dopisů, čtenář díky tomu postupně poznává minulost a Sára je znovu na dně. Nakonec se vše uzavírá dalším dopisem, který Sára napíše hned po jisté události, již teď nechci příliš rozepisovat. Pápá, hotovo, konec šmitec.

(Wattpad cover!)

Divný návrh, říkáte si? Vím o tom. A to jste ještě neviděli ten prazvláštní styl psaní, který jsem celou dobu používala (každopádně vás o to neošidím, za chvíli tu něco bude). Psala jsem šíleně detailně, každá prkotina mívala samostatnou větu, květnaté popisy se u mě vyskytovaly na každém řádku, často se tam nacházela extrémně divná slovní spojení, která mi teď zpětně ani nedávají smysl. Divím se, že to na Wattpadu sklidilo úspěch. Povídka se líbila a našla si své čtenáře. A teď se na to můžete podívat i vy. Přikládám krátkou ukázku, kterou mám z celého příběhu asi nejraději.

…

Teď šlo všechno mimo ni. Její vesmír se odpojil od vesmíru celého světa a prožíval svůj vlastní život. Sáře bylo teď jedno, že přišla něco hledat a že přišla poklidit celou půdu.

Potřebovala nutně dolů, dolů do svého pokoje.

Potřebovala se navrátit do současného světa.

Potřebovala zalehnout do své postele.

Potřebovala se přikrýt peřinou a zabránit realitě, aby k ní pronikala.

Doslova dosprintovala k padacím dveřím a vyskočila jimi do chodby. Nějaký žebřík neřešila, což sice bylo nebezpečné, ale z dalšího úhlu pohledu i velmi pochopitelné.

Dopadla na podlahu.

Trochu ji rozbolelo zápěstí.

Ale nevadilo jí to.

Rozrazila dveře do svého pokoje, až měla dojem, že vypadly z pantů. Poté s nimi bez ohledu na to, jestli jsou v pořádku, opět bouchla tak silně, že kdyby byli její rodiče doma, asi by ji na místě vystěhovali.

Záhy skočila na postel, načež hlavu zabořila do polštáře.

Toto ji pohlcovalo. V hlavě se jí opakovaly především části posledního dopisu, pokaždé ale jiné.

Tvůj život byl totiž změněn jistou dívkou. Jmenovala se Olívia.

Záblesk světla, jenž mi říkal, že opět objevím východ ze spleti pocitů, lhal.

Nesnažila jsem se obhajovat, nemělo by to smysl. Už bys mi nevěřil.

Ne, musím z tohohle ihned pryč, pokárala se v duchu. Jiná cesta nevede. A ani neexistuje.

Proč jen dnes chtěla ochutnat nebezpečné, zakázané ovoce okořeněné její minulostí? Proč neposlechla ten maličkatý kousek své mysli a nenechala své věci tam, kde je našla?

...

Tak to by bylo k další části této rubriky. Pokud vás povídka čirou náhodou nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu.

Určitě budou ale ještě další takovéto články. Mám v plánu se zabývat i svým začátkem psaní, který opravdu stojí za to, protože má historie spisovatelských děl je hodně, hodně, vážně hodně dlouhá, a zároveň se rozhodně pustím i do rozebrání své prvotní metaforické povídky Štěstí posledního osudu, jelikož i její minulost je dost bohatá.

Příště se ale můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Jedné želvy za druhou!

Prosím o vaši podporu i na Instagramu a Facebooku!

Mora Leray