Tolik želv a zápletka žádná – Jedna želva za druhou

Poslední bod letního seznamu je tady! Jsem na konci své výzvy a konečně můžu na celý dům zakřičet, že jsem všechno splnila. Jenže chybí ještě ta závěrečná část, a to je recenze, do které se za chviličku pustíme.

Tentokrát jsem ušetřila (a to já ráda) a knihu jsem získala jako recenzní výtisk od MEGAKNIH! Ačkoli jsem jim už musela děkovat nejméně desetkrát, poděkuji jim tady i po jedenácté.

"Děkuji vám moc, úžasné dívčiny, které jste mi tuto spolupráci umožnily!" řekne a usměje se od ucha k uchu. Dobře, pryč s přímou řečí.

Je to můj první recenzní výtisk vůbec, takže jsem vážně nadšená!

Asi každý knihomol zná toho velmi opěvovaného Johna Greena. A když už nic, tak alespoň název Hvězdy nám nepřály, což je jeho dílo, které se stalo hned po vydání bestsellerem. Já se ke Hvězdám ještě nedostala, ale chystám se na to, protože bych ráda pochopila, proč je tento autor tak populární. Po zkušenosti tady se Želvami mi připadá… já nevím, v měřítku spisovatelů naprosto… "normální"? Nebylo to nic, co by mě extra nadchlo, a čekala jsem víc.

Obálka je super - jednoduchá, výstižná, do oka vás to v knihkupectví trkne hned. Stejná byla i anotace, díky které jsem si vlastně knihu vybrala. No, dobře, přispěl k tomu i ten fakt, že jsem od Greena nečetla ještě nic, a věděla jsem, že je čas to napravit.

Šestnáctiletá Aza neměla vůbec v plánu zabývat se záhadným zmizením miliardáře Russella Picketta. V sázce je však odměna sto tisíc dolarů a její nejlepší a nejkurážnější kamarádka Daisy se nemůže dočkat, až se společně pustí do pátrání. Pickettův syn Davis je totiž Aziným kamarádem z dětství a teď je ideální čas k tomu, aby se znovu spřátelili.

Aza se opravdu snaží. Snaží se být dobrou dcerou, skvělou kamarádkou, vzornou studentkou a taky schopnou vyšetřovatelkou. Zároveň však bojuje s úzkostí a nekončícím vírem obsedantně-kompulzivních myšlenek, které ji pronásledují na každém kroku…

Námět vypadal zajímavě, takže jsem byla dost zvědavá, jak se ho Green zhostil. Jenže přišlo drobné zklamání. Sice se mi začátek zdál poměrně originální, ale hlavní postava mi nesedla, což byl problém. Když vám není sympatický ten, kdo příběh vypráví, hned víte, že bude něco v nepořádku i s celou dějovou linkou, do které se pouštíte. Azu (pěkné jméno mimochodem) jsem z hlediska myšlenkových pochodů nechápala, ale to bylo možná způsobeno tím, že jsem se do ní nedokázala správně vžít.

Jako celek je příběh ale čtivý. Odehrává se mezi teenagery, což je pro mě docela nezvyk (dlouho jsem nic takového nečetla). Často se setkáte s typickými zkratkami jako "btw", což je fajn, když si uvědomíte, že v dnešní době se tak mluví i u nás v Česku. Sice nejsem zrovna fanoušek této mluvy (neumím anglicky, a tak se o to radši nepokouším ani minimálně), ale tady se mi to zamlouvalo. Je vidět, že je to prostě tato doba - takže nikoho nenapadne to zařadit třeba do 18. století v Itálii.

John Green má tendenci sklouzávat k poetickému stylu, který je mi dost blízký, a často se u toho i zasmějete, protože zrovna humor kniha nepostrádá. Občas se to dost táhlo, takže jsem byla nucena něco i přeskočit, ale to se naštěstí nestávalo tak často.

"Tvoje máma se oblíká jako učitelka matiky v devátý třídě."

"To bude tím, že je učitelka matiky v devátý třídě."

Bohužel je tady jedno velké ALE. Celou dobu se tam v podstatě nic neděje. Podle anotace jsem čekala strhující příběh, kde se budeme zastavovat mezi Azinými myšlenkami a realitou a kde na nás bude čekat i nějaká ta akce. Tady to bylo celé v rovině, tajemná romantika všude, kam se člověk podívá, žádný výkyv napětí vás nečeká (tohle mi připomíná Arkádii).

Některé části se vám nelíbí už jen proto, že jsou docela nechutné. Dezinfikování a opětovné rozrýpávání kůže není zrovna to pravé ořechové, když čtete hned po obědě, kdy jste měli rajskou, takže červenou, omáčku - to je pak totiž zle i vám, nejen hlavní hrdince.

"Na co myslíš?"

Chce, abyste řekli něco jako: "Na tebe, miláčku," jenže vy doopravdy myslíte na to, že by krávy nepřežily, kdyby neměly v útrobách bakterie, což víceméně znamená, že krávy nejsou samostatná nezávislá forma života, jenže to nemůžete říct nahlas, takže nakonec máte na vybranou buď lhát, nebo vypadat jako cvok.

K postavám řeknu pár rychlých vět. Aza mi byla nesympatická, což už víte. Daisy pravý opak. Není tu Alex (ano, lidi, vůbec nemá cenu to číst, když tady není!), na druhou stranu je tady ale jméno Mychal, které mě vždy, když jsem ho viděla, zděsilo - asi zvyk z češtiny, to tvrdé Y mě prostě zabíjelo.

Nejnovější citát zněl: "Ten, kdo se nebojí smrti, umře pouze jednou," což nejspíš měla být nějaká skrytá narážka na jeho otce, ale nepochopila jsem ji. (Jen mimochodem, ten, kdo se smrti bojí, taky umře jen jednou, ale to je fuk.)

Konec se mi líbil. Je dost poetický a k zamyšlení, což se sem hodí. Fajnové zakončení.

Jinak jsem ale docela zklamaná. Příběh je opravdu dost plochý a nic moc se v něm neděje, Aza je nesympatická postava a jediné, co se tu povedlo, je asi čtivost. Kdybych se měla řídit jenom podle Jedné želvy za druhou a říct, zda bych se pustila i do dalších děl od Johna Greena, vyjde ze mě pravděpodobně ne. Osobně tento příběh považuji za průměrný, nic zázračného, ale nevzdám se. Já ne! Chci najít to, co se lidem na tomto autorovi tak líbí, takže se někdy určitě pustím do té známé pecky, která je z jeho knih nejpopulárnější, což jsou samozřejmě Hvězdy nám nepřály.

Užijte si zbytek dne, želvy moje!

Říkala, a ne jednou, že roj meteorů se na nebi děje, přestože ho pro mraky nevidíme. Komu záleží na tom, jestli nemůže líbat? Ona vidí skrz mraky.

Mora Leray