Ideální doba na čtení aneb Dobré ráno, dobrou noc

"Co tam vidíš, Bene?" zeptala se Francesca.

Rina se lehce uchechtla, když jí došlo, že se Ben bude snažit vyplodit nějakou duchaplnou větu, ale stejně to nakonec vzdá.

"Černo." Fajn začátek.

"Zkus to trochu rozvinout," pobídla ho Rin.

"Vidím černočernou tmu."

"Tohle zní, jako kdyby to řekla tady má milovaná kamarádka," konstatoval Siro a trhl hlavou směrem k Rině. Šlehla po něm pohledem. Pako.

"A ty hvězdy tam nevidíš, Bene?" divila se pobaveně Francesca.

"Ne, mám zavřený oči."

Další letní teplý den a Mora si i přesto vychutnává hrnek horkého kafe. K těmto článkům to už asi nějakým způsobem patří, káva má v sobě zrnka inspirace a v tomto vedru ze mě múza vyprchává mnohem rychleji než v normálních teplotách. Ukázka na začátku vás měla překvapit, takže doufám, že se mi to povedlo (konec konců… mně se to povede vždy... samochvála smrdí, já vím). Určitě vás překvapila stejně jako mě dnes ráno, když jsem zjistila, že V záplavě knih je BLOGEM DNE! Nechápu to, ale jsem šíleně šťastná, takže děkuji, že mi dal blog.cz šanci se ukázat!

Tím jsem odbočila od původního tématu. Dnes se budeme věnovat věcem knižním a otázka pro tento nádherný čtvrtek zní: Jaký čas ke čtení je můj nejoblíbenější?

Nebo kdybychom to podali trochu lidsky: Kdy se mi čte nejlépe?

Já bych popravdě mohla číst kdykoli, protože knihy ke mně patří tak jako hrneček patří k podšálku z nějaké nóbl sady (přirovnání na úrovni). I tak mám ale nějaké výhrady k tomu, co se ideální čtecí doby týká.

Asi to tentokrát zase seřadím do bodů.

1) Miluji čtení před spaním jako každej normální člověk.

Tady se asi není čemu divit. Večer je klid. A když vezmu v potaz, že chodím většinou spát až po půlnoci, je u nás vždy hrobové ticho. Tím pádem - opravdu! - není nejchytřejší číst si nějaký horor, po kterém už neusnete, protože vás začnou užírat myšlenky, že vás v té tmě něco zabije, a vy pak několik hodin ležíte v bojové pozici, připraveni na útok temných stínů.

Bohužel je tu pak taky ten problém s ranním vstáváním. Asi všichni známe ten pocit, kdy si jasně říkáme, že přečteme už jen jednu kapitolu, hned potom zhasneme a pápá, dobrou noc. Hm, jasně, tomu věří každý. Od té doby, co jsme to řekli poprvé, uběhla už hodina, kapitol přešlo místo jedné devět a my usínáme s knihou položenou na obličeji, jelikož o tom ani nevíme. To probuzení ráno je super (to bylo sarkastické super, čehož jste si, vyloženě doufám, všimli). Navíc není ta knížka ani založená, takže nás čeká dlouhé hledání správné stránky.

I přes všechna tato negativa, mám toto čtení asi nejraději. Tou dobou je vážně ticho - a to já při procházení dějovou linkou potřebuji.

2) Probudím se, ani se nezvednu a už mám knihu v ruce.

Sama nevím, odkud se vzalo tohle, ale… dělám to už dlouho. Kvůli tomu třeba vůbec nesnídám, protože jsem schopná dvě hodiny ležet a klidně si číst. Asi mám po ránu pořádnou čtenářskou náladu. To je asi znamení, že ve mně sídlí knihomolův duch každou vteřinu každého dne.

Navíc jsem se přistihla, že mám takhle časně i větší trpělivost s knihami, ze kterých nejsem příliš nadšená. Všímám si mnohem většího množství nedostatků (no, to vlastně znamená, že se budím do nového dne i jako totální kritička, co?) a mé poznámky ke knize jsou potom obsáhlejší. Třeba počet dodatků k Bodyguardce, kterou mám rozečtenou teď, se za dnešní ráno zvýšil o deset řádků, takže to nakonec nebude tak kladné, jak jsem doufala.

Ranní čtení je skvělé! Celý den jste pak nastartováni. Možná vás to dokonce vzbudí víc než nějaká rychlá rozcvička, protože hned z kraje dne musíte přemýšlet.

3) Po obědě se čte dokonale, s hrnkem kafe ještě líp.

Že vy už mě máte za závisláka na kávě, co? Když si spočítám, kolikrát jsem to musela ve svých článcích (a hlavně v tomhle!) napsat, už to asi vypadá na poruchu. Naneštěstí přiznávám, že bez kafe by můj život nešlapal tak, jak šlapat má.

Zkrátka… po obědě je takový ten čas, kdy nemáte chuť moc co dělat, protože se vám v žaludku tráví jídlo, které jste zkonzumovali. A čím jiným trávení podpořit? Přece knihou! Takže mazejte číst!

(Já včera trávila například u Bodyguardky...)

4) Takovej ten pěknej podvečer…

Tohle se mi líbí jenom v zimě, když se už dříve stmívá. To vždy sedím zevnitř (zvenku asi ne) na okenním parapetu a pozoruji tu tmu, na klíně knížku. Miluji tenhle pocit.

5) Zpříjemnit si cestu do školy či do práce je taky fajn.

Je to ale fajn pouze do té doby, pokud nezapomenete vystoupit a nepřejedete zastávku. Pak totiž propadnete panice, že nestíháte, a děj knihy jde stranou.

V podstatě jsem ale schopná číst opravdu kdykoli. Knihomolové to tak mají - je jim naprosto jedno, kdy se ponoří do těch úžasných knižních příběhů. Každý z nás má ale nějakou dobu, kdy to miluje nejvíce.

Příště se můžete těšit na recenzi, protože se blížím ke konci Bodyguardky!

A nezapomeňte soutěžit na Instagramu! Smrtku od Neala Shustermana může vyhrát kdokoli z vás!

Mora Leray