Bodyguardka každým coulem a milión problémů – Bodyguardka

Bodyguardka se na mě musela v knihovně dívat asi hodně dlouho. Dávala jsem si svou klasickou pauzu na mé milované rohové židli a zkoumala své nové úlovky. Do hlavy se mi však vkrádala knihomolská myšlenka, že toho mám nějak málo. Jenom tři knihy… V ten moment jsem zvedla oči a má zásoba čtiva se doplnila. Domů jsem si donesla i Bodyguardku, knihu pro mě neznámou, ze které jsem byla hned ze začátku nadšená. Škoda, že to tak nezůstalo.

Autorku Leenu Lehtolainen jsem neznala a naučit se číst její jméno pro mě byl opravdu oříšek. Je to tak divně poskládané, že z každého mého pokusu vyslovit to správně vznikla slátanina písmen "n" a "l", která se ve skutečnosti ani nepřiblížila vyhovujícímu znění jejího příjmení. Nevadí, chyby se dějí. Ačkoli jsem o této spisovatelce v životě neslyšela, na databázi byl její životopis poměrně obsáhlý. Co mě z něj asi překvapilo nejvíce, je to, že Leena "já to vyslovovat nebudu!" je nejpopulárnější finská autorka detektivek. Má na svém kontě něco přes dvacet knih, což je jen tak mimochodem další fakt, který mě překvapuje. Jak je možné, že jsem se s ní setkala poprvé? Netuším, netuším, netuším.

Pojďme se ale věnovat Bodyguardce, spisovatelka svůj prostor na představení už měla.

V New Yorku trénovaná bodyguardka Hilja Ilveskerová pracuje pro zámožnou finskou podnikatelku s realitami. Na jedné služební cestě do Moskvy se však se svou zaměstnavatelkou nepohodne, podá výpověď a následující den se vrátí do Finska. Teprve tam se ze zpráv dozvídá, že její šéfová byla toho večera zavražděna. Hilja se stává podezřelou, přesto se pustí do vyšetřování na vlastní pěst, je jí v patách helsinská kriminálka a také někdo další, kdo se vydává za jejího spojence. Komu může Hilja věřit, když se nelze spoléhat ani na vlastní paměť, instinkt a city?

Kdybych se řídila jenom obálkou, knihu bych si nevybrala. Zaujal mě ale jednoduchý název a později i námět, který mi byl v anotaci perfektně vylíčen. Líbilo se mi to, a tak jsem se čtením neváhala.

Začátek je uspěchaný (a to těžce), až nepřirozeně rychle se situace vyhrotí. Kvůli zmatenému popisování je to navíc poměrně nepochopitelné a vy musíte zapojovat mozkové závity, abyste věděli, co se před vámi vlastně odehrává. Na druhou stranu je to ale originální, protože hlavní zápletka se spouští v okamžiku, kdy si chce šéfka Hiljy koupit rysí kožich a Hilja díky tomu podává výpověď (má pro to své důvody).

Líbí se mi, že z knížky vychází taková ta stará vůně. Není to úplně nejnovější čtivo.

Co se stylu psaní týče, autorka píše čtivě, ale bohužel je to někdy jako vyprávění ze školních, nekvalitních slohovek - jsou tam prostoje, chybí akce. Některé situace jsou špatně vykreslené a napětí, které by tam mělo být, na těch řádcích prostě ne a ne najít. Také se připravte na opakování skutečností - občas to vypadá, jako kdyby autorka zamrzla.

Od poloviny je to nudné, nemastné a neslané. Nevím, co se stalo. Nevím, kdy přišel ten zlom, pamatuji si jen číslo stránky, kdy jsem se začala do čtení nutit - 142. Naneštěstí si nezvládnu vzpomenout, co přesně se tam na tom místě událo. Od té doby jsem přeskakovala odstavce podobně jako klokan (myslete si, co chcete, ale já normální přirovnání v hlavě uschovaná nemám).

Kdybych měla říct něco k ději, vážně je zajímavý jen do poloviny. V druhé části se toho děje hrozně moc, Hilja navazuje kontakty se zrádcem, převlíká se za chlapa Reisku, přičemž jako on dělá ochranku další ženské. Do toho samozřejmě pořád na vlastní pěst vyšetřuje. I když je tam toho tolik, člověka to prostě nebaví.

Moře bylo klidné, i poslední cáry mraků z oblohy zmizely. Od jihovýchodu se blížilo hejno hus, změnilo útvar, husy na sebe štěbetaly pokyny. Někdo prohlásil, že jich jsou čtyři stovky. Další hejno dorazilo z východu, provádělo odvěký ptačí rituál, a dokud to trvá, má svět naději, protože ptáci ještě na svých trasách nebloudí.

Nelíbí se mi uspěchané obraty situace: lže mi, tak ho otrávím, moment… teď jsem se do něj zamilovala. Tohle je ve zkratce Hiljin dějový posun s jedním týpkem, který má v knize poměrně důležitou roli.

Navíc jsem tam také narazila na nesrovnalosti. Například když Hilja nemohla jít pověsit prádlo před dům, protože by ji mohli zajmout ti, co tam čekají. Vůbec se neřeklo, že může prádlo pověsit někde jinde. Hilja je stále v bytě, ale o dva odstavce dál už prádlo věší. Kde?

Hlavní hrdinka je ještě k tomu trochu blbšího rázu, ale je poměrně sympatická. (Konec konců s pitomými lidmi si člověk rozumí dobře.) Ale od poloviny (ta polovina je všude) jsem jí nerozuměla. Přišlo mi zvláštní, že se dokázala přestrojit za muže a absolutně jí to nevadilo. Je to zkrátka divné a to dokonce i pro čtenáře, protože autorka kvůli tomu najednou přechází z ich-formy do er.

Když jsem se tedy tím přeskakováním dostala až ke konci, zvolnila jsem tempo a začetla se do rozuzlení. To bylo naštěstí poměrně zajímavé, ačkoli mě příliš nepřekvapilo, protože u hrdinky zvítězila naivita. Byla jsem ráda, že jsem to dočetla. Tohle bych si už nezopakovala.

Tentokrát Paskevič vysypal kód, který byl vskutku nápaditý: 9876. Traňkov tedy nebyl kdovíjaký bodyguard, když šéfovi neřekl, aby nepoužíval triviální kombinace.

Takže si to shrňme. První polovina je super, druhá už bohužel ne. Konec poměrně ušel, ale jako první setkání s touto autorkou mě to tedy neoslnilo. Třeba ještě někdy v budoucnu narazím na nějaké jiné její dílo, ale moc pravděpodobně to nevypadá. Jsem dost zklamaná. Dnes je to jasný průměr, což vidíte v procentech v mé tabulce.

A co příště?

Stále slibuji nějaký ten seznam knižních pecek, takže se možná dostanu k tomu. Navíc jsem si včera objednala Tisíc kousků tebe od autorky Claudie Gray, protože se HumbookFest blíží, takže bude nějaká recenze i na toto. A pak tedy Robinson.

A ptám se vás, knihomolové, jdete na Humbook? Nějaké cosplay plány? Já se pokusím napodobit Inej Ghafu z Šesti vran, takže doufejme, že to nějak vyjde.

Přeji pěknou, horkou neděli!

Mora Leray