Hledá se ohnivý pták - Griša: Zkáza a naděje

Sice trošku později, ale jsem tu zas. Úžasné, já vím. Nadšení skrývat nemusíte.

Docela dlouho mi trvalo, než jsem dočetla další knihu, na kterou bych mohla napsat recenzi. Z převyprávěného Robinsona nakonec sešlo, takže doufám, že se mi to povede napravit přes léto. Teď už ale k tématu. Dnes si pod svou kritickou lupou pořádně prozkoumám třetí díl Griši, tentokrát s pojmenováním Zkáza a naděje, což se mi neskutečně zamlouvá, protože si to šíleně moc protiřečí (divné, to je mi jasný).

"Vůbec nevím, kdo je kdo!" protestovala jsem.

"My jsme ti, kterých je tak zoufale málo."

Předchozí díly jsem četla před několika měsíci a označila jsem je jako oddechovky, tady to nebude jiné. Pokud ale sérii neznáte a má recenze vás k ní dokope, raději začněte hned prvním dílem, ať pak nejste zklamáni, že jsem vám něco vyzradila.

Co se obálky týče, líbí se mi. A to i přesto, že osobně moc nemusím ty, na kterých jsou obličeje. U těchto knih mi to ale nevadí - svým způsobem to výborně vyplňuje horní místo. Ohnivý pták dole nám pak už jen jasně ukazuje, že tady nepůjde o historický román, ale o pořádně zapletené fantasy.

"Nejde jen o to, že jsou ty zápisy zjevně nedokončené," rozvažoval Nikolaj. "Ale nepřipadá vám ten Morozov trochu… excentrický?"

"Jestli slovem 'excentrický' myslíš šílený, pak ano," souhlasila jsem. "Jen doufám, že mohl být blázen a zároveň mít pravdu."

Anotace je jednoduchá, na uvedení do děje výborná. Za co bych se asi měla praštit hlavou o stůl (opět), je to, že jsem si ji přečetla až při psaní této recenze. To je tak, když prostě jdete rovnou projíždět děj uvnitř, tak pardón. Vy si ji ale přelouskáte už teď, abyste se nedopustili stejně pitomé chyby.

Hlavní město Ravky padlo a na trůn usedl Temnyj. Zesláblá Alina se skrývá hluboko pod zemí ve starobylém jeskynním labyrintu a nabírá síly k dalšímu boji. Jen s velkým přemáháním snáší nechtěnou péči fanatiků, kteří ji začali uctívat jako svatou. V hlavě se jí rodí plán, postavený na nejistých základech. Dočká se pomoci od svého spojence prince Lantsovova, po kterém se ale slehla zem? Podaří se jí najít bájného ohnivého ptáka a využít jeho moc v boji proti temnotě? Jisté je, že válka je na spadnutí a Alinin neúspěch bude znamenat zkázu nejen pro ni, ale i pro celou zemi.

Styl autorky je jednoduchý, jedná se o klasickou ich-formu, což si myslím, že celkový dojem nijak nekazí. (Oproti jejím Šesti vranám je to opravdu lehčí čtení.) Naopak se příběh lépe chápe, protože vidíme hlavní hrdince do hlavy. A co se týká děje, ten díky tomu stylu ubíhá svižně, jeho plynulost je skvělá.

Úvod se mi sice líbil svou formou, ale i tak jsem se dlouho nedokázala začíst. Nevím proč, avšak u Leigh Bardugo mám se začátky divnou zkušenost - rozjezd je pomalý, ale pak to najednou začne svištět jak na horské dráze a napětí se stupňuje. Občas jsem přeskakovala, ale to většinou bylo kvůli rozsáhlým, až příliš podrobným popisům, které mi nepřišly zajímavé a jejich čtení pro mě bylo spíše mučením.

"Moje zuby jsou úplně v pořádku."

"Samozřejmě," chlácholila ji Žeňa. "Jsi ten nejkrásnější mrož, kterého znám. Jenom mě překvapuje, že sis ještě neprokousla spodní ret."

Musím poznamenat, že se jedná spíše o oddechové dílko (neříkám to tady v recenzích poslední dobou nějak často?).

Některé části jsem skenovala pohledem, který připomínal vykuleného mrože (taky podstatnej detail).

A konec? Při něm se mi draly slzy do očí. Vůbec jsem nečekala, že to dojde až ke slaným vodopádům, ale určitá scéna mě naprosto odrovnala. Pro někoho by to možná tak nebylo, ale já u toho… no, nemám slov. Díky tomuto závěru se mi taky zlepšil názor na celou sérii.

Postavy se mi zdály vzdálené a popravdě ani nevím proč. Stojím si za tím, že nebyly vykresleny tak, jak by měly. Zejména Mal (kterého mimochodem nemám ráda, což se od doby dočtení druhého dílu nezměnilo) se mi ničím nepřiblížil.

Alina se chovala o maličko lépe, neříkám, že dokonale, ale rozhodně byla více přijatelná. Takže za to tě chválím, holka. Už bylo na čase. A pak tady máme dvě mé milované osoby - Temnyj a Nikolaj. Nikolaj je hrozný sympaťák, kterého bych chtěla mít za blízkého kamaráda. A Temnyje miluji, říkejte si, co chcete. Jeho charakter je nejvíce zajímavý a to mi nikdo nevymluví.

"Možná máš hlad," řekla Zoja. "Já jsem vždycky zlá, když mám hlad."

"To máš pořád hlad?" zeptal se Harshaw.

"Tys mě ještě neviděl zlou. Až se to stane, budeš potřebovat hodně velký kapesník."

Odfrkl si. "Abych si osušil slzy?"

"Aby sis zastavil krvácení."

Nutno dodat, že jsem dostala strašný záchvat smíchu, když se v jedné vážné a dojemné scéně objevilo něco ve spojitosti s Alexandrem. Tahle poznámka vám neříká absolutně nic, asi jen to, že mám trošku "alergii" na jméno Alexandr a vždy si tak představím svého bláznivého kámoše, který se za svůj život nechoval seriózně ani jednou (což v té knižní situaci bylo).

Co si máte z dnešní recenze tedy odnést? Asi to, že Griša patří k těm zajímavým a zároveň oddechovým fantasy sériím. Ačkoli by si hlavní hrdinka často zasloužila pořádnou facku (především v předchozích dílech) a ačkoli se vám něco může zdát až příliš primitivní, je tady úžasný vymyšlený svět, který vám to výborně nahradí. A Temnyj samozřejmě, ten vždycky. Pokud máte tedy chuť na něco, u čeho nechcete přemýšlet ani za mák, zkuste to. Zavřít to můžete kdykoli.

Mora Leray