Ve zmateném chaosu podruhé - Spáleniště: Zkouška

Spáleniště: Zkouška

autor: James Dashner

datum vydání: 2014
mé hodnocení: 76%

doba čtení: *počítá* čtyři dny

žánr: sci-fi, akční

"Guty. Jestli mi nějaký zombík začne žrát nohu, zachraň mě!"

Můj drahý příteli! Mluvím k tobě, ty jeden internete. Asi bych ti měla poděkovat, že jsi mi včera vypadl, jinak bych se ke konci Spáleniště tak rychle nedostala. Je to tvá vina, že nyní přepisuji tuto recenzi z papíru do počítače.

Každopádně jsem i tak byla dost nadšená, téměř polovinu soboty jsem strávila čtením. Konečně se vrací ta doba, kdy jsem schopná číst a pomalu ani nejíst. To jsou ty knihomolské zvyky.

Nicméně tímto odbíhám od tématu. Sobota byla skvělý den, až na pozdní večerní hodiny. V tomto čase jsem se snažila vyplodit smysluplnou recenzi a často jsem se popadala za hlavu, protože jsem jaksi ani netušila, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Teď se ale mrkneme na to, CO jsem vlastně četla a s ČÍM přesně jsem měla takový problém.

Co jsem četla? Asi naprostou šílenost. Ačkoli jsem doufala, že tentokrát knihu od Dashnera nebudu zavírat s otevřenou pusou, stalo se to znovu. Fakt jsem se přistihla, že v průběhu závěru pořád kleju něco ve smyslu "wtf", "cože?" a "co je tohle zase za masakrózní bombu?".

Rychle se mrkneme na anotaci, ke které řeknu jen, že je stejně dobrá jako ta minulá. Pecka.

Labyrint byl teprve začátek. Nalezením cesty z labyrintu to mělo skončit...

Už žádné hlavolamy. Žádné proměnné. A žádné běhání. Thomas byl přesvědčený, že když se jim podařilo uniknout, vrátí se on i Placeři ke svým dřívějším životům. Nikdo však ve skutečnosti netušil, do jakého života se vracejí. Země, sežehnutá slunečními erupcemi a spálená novým, krutým klimatem, se změnila v pustinu. Vláda se zhroutila - a s ní i pořádek. Rozpadajícími se městy teď bloudí "raplové", lidé pokrytí hnisavými ranami, které infekční nemoc nazývaná erupce dohání k vražednému šílenství. Hledají, kde by našli další oběť... a potravu. Pro Placery běhání zdaleka neskončilo. Namísto svobody zjišťují, že mají před sebou další zkoušku. Musejí překonat Spáleniště, nejvíc sežehnutou část planety, a do dvou týdnů dorazit do bezpečného útočiště. A organizace ZLOSIN se postarala o to, aby uzpůsobila proměnné a nastavila šance v jejich neprospěch. Thomase čeká zkouška ohněm - skutečně přechovává někde v hlavě tajemství svobody? Nebo bude věčně vydán ZLOSINu na milost?

Začalo to poklidně, autorův sci-fi styl se objevil v plné parádě a do děje jsem skočila hned. A pak to najednou přišlo. Zmatek a chaos. Akce, která se nezastavila. Prostě to jelo.

Nevím, zdálo se mi, že se Dashner rozhodl, že zamotá úplně všechno dohromady, aby to postrádalo smysl. Jako kdyby tam naházel i zápletky z jiných knih. Těžko říct, jestli je to dobře. Na mě to tak nepůsobilo. Jasně, akci by kniha postrádat neměla, ale tady toho bylo asi i zbytečně moc.

Každopádně je to jako vždy čtivé a svižné, což opravdu obdivuji.

"Právě řekl, že má rád chuť očí," ozval se Pánvička. "Myslím, že to z něho magora dělá."

Co se postav týče, Minho je super. Sice mě někdy naprosto vytáčí svým bojovným charakterem, ale jakmile dojde na jeho humor, všechny mé pochybnosti se vyrovnají. Mám ho nejraději. "To je největší plopákovina, jakou jsem v životě slyšel."

Teresu nesnáším - a nehodlám k ní nic jiného dodávat.

Co ale dodám, je to, že jsem na skoro všechny postavy měnila názor. Bohužel nevím proč, asi to na čtenáře prostě působí dojmem, že neví, co má od kterého člověka čekat.

Ale ano, líbilo se mi to. Obálka je naprsoto úžasná, anotace jakbysmet, a i když mé nadšení oproti prvnímu dílu trochu opadlo, nemohu říct, že jsem zklamaná. Jen si myslím, že Labyrint má trochu nevyužitý potenciál.

Ačkoliv jsem tisíckrát nadávala, že netuším, co sakra je autorovým záměrem, tak jsem spokojená.

Zatím nemám k dispozici třetí díl, ale jsem odhodlána na něj vyčkat. Jsema ž příliš zvědavá na to, abych sérii Labyrintu na tři roky odložila.

Prostě - stojí to za to, za pokus nic nedáte.

Newt zkoušel štěstí se dveřmi, ale výsledek byl stejně marný.

"Jsou zamčené," zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél těla.
"Neříkej, génie," rýpnul si Minho. Silné paže měl spojené a napjaté, protkané naběhlými žilami. Thomas měl na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. "Už se nedivím, že tě pojmenovali po Isaacu Newtonovi - když ti to tak obdivuhodně pálí."

Mora Leray