V Labyrintu přes noc zaručeně nezůstávám! - Labyrint: Útěk

"Teď mě poslouchej, bažo. Posloucháš mě pořádně?"

Já osobně doufám, že mě posloucháš, bažo. Dneska mám v úmyslu vyprávět ti o svém zážitku v prvním díle Labyrintu.

Myslím, že James Dashner je opět jeden z těch autorů, jejichž jména na nás někde prostě vybafnou. A jeho série Labyrint je hodně známá. Abych se přiznala, já si ji dala pod lupu až tento rok. Někdy v červnu 2017 jsem totiž četla prequel s názvem Rozkaz zabít a teprve před týdnem jsem začala s první dílem, jsem tedy odhodlaná to hodnocení rozjet v pořádné parádě.

Opětně se jedná o recenzi, která je psaná jiným stylem. Upřímně… tento volnější systém se mi začíná více zamlouvat, takže je možné, že už všechny mé názory budou konstruovány takto (kromě tzv. rychlovek samozřejmě).

Obálka je tak jednoduchá, že je až magicky dokonalá. Ne, teď vážně. Mám velmi ráda lehké obálky, které nejsou přeplácané a které o příběhu něco vypoví. Tady jsem si jasně řekla, že na mě číhá něco, co je:

a) drsné - splněno

b) napínavé - splněno

c) zmatené - splněno (111/10)

d) tajemné - splněno

Co se týče Dashnerova stylu psaní, prostě si představte sci-fi určené pro YA skupinu čtenářů - čte se to jedna báseň. Vše je uvěřitelně vykreslené a skvěle pasuje k temnější atmosféře, je to poutavé, svižné a jednoduše fajn. Co dodat?

Pokračujeme a mrkneme se na anotaci (přepisováno z obalu knihy).

Jestli se nebojíš, nejsi člověk.

Když se Thomas probere, pamatuje si jen svoje jméno. Ocitl se mezi cizími chlapci - jejichž vzpomínky jsou taky pryč.

Za vysokými kamennými hradbami, které obklopují Plac, je nekonečné proměnlivé bludiště. Představuje jedinou cestu ven - a zatím se z něj nikdo nedostal živý.

Všechno se změní.

A pak se objeví dívka. Vůbec první dívka. A zpráva, kterou nese, je děsivá.

Vzpomeň si. Přežij. Uteč.

Bažo, poslouchej mě prostě, jasný? Anotace je sama o sobě dokonalost, nad kterou by se měl pozastavit i člověk, jenž se nijak zvlášť ve sci-fi žánru neorientuje.

Námět příběhu jsem zhodnotila ve svém kritickém měřítku jako zajímavý. Ačkoli bylo v poslední době vydáno hodně knih na tento styl, Labyrint se od nich odlišuje, protože dokáže zaujmout už jen samotnou inovativní myšlenkou. Bohužel mě ale velmi zklamal začátek. Možná jsem ovlivněná tím prequelem, přeci jen jsem ho četla dříve a on vlastně vyšel později než samotný Labyrint, ale prostě se mi nelíbilo uvedení do děje, čekala jsem něco… napínavého, avšak dostalo se mi jen toho, že se hlavní postava ocitla v nějaké kleci.

Dějová linka byla ale svižná, co si budeme povídat, od začátku do konce to mělo ty správné grády, vůbec jsem se nenudila, a tak to má být.

"Ona… ona na mě mluví. Uvnitř hlavy. Právě řekla moje jméno!"

"Cože?"
"Přísahám." Svět se kolem něho točil, tlačil se na něj, drtil jeho mysl. "Já… slyším v hlavě její hlas - nebo něco… ve skutečnosti to není hlas…"

"Sedni na zadek, Tommy. O čem to žvaníš, kruci?"

"Newte, já to myslím vážně. To… ve skutečnosti není hlas… ale zároveň je…"

A začínáme rýpat, chichichi…

Přišla mi docela zvláštní Thomasova náhlá myšlenka, že se chce stát běžcem. Sice se to nakonec rádoby vysvětlilo, ale i tak mi to tam nějak nesedělo. Netušila jsem, proč je ta jeho touha tak silná a celkově to bylo takové hodně zmatečné… nevím, tuto část bych asi jako spisovatelka trošku pozměnila, ale co já mám do toho co mluvit, že… Nic s tím neudělám.

Když jsem se dostala na závěr - seděla jsem v autobuse jen tak mimochodem - upadla mi kniha na zem, vyklouzlo ze mě jen tiché vykřiknutí typu "Co to sakra bylo, what?!" a začala jsem se smát, protože se na mě dost lidí otočilo. Dělat trapasy ve spojení se čtením knih je asi moje specialita.

Ale ano, když odečtu nějaké své výtky, líbilo se mi to.

Ještě bych se ráda vyjádřila k postavám. Co se Thomase týče, byl jiný, jak se vlastně dalo očekávat. Přeci jen je to sci-fi. Nedá se to považovat jako chyba, i když někdo by asi mohl tvrdit něco jiného. Říkejte si, co chcete, já mám Thomase ráda. Ale! Je tu jedno velké ale! Thomas není v mém žebříčku oblíbených postav z Labyrintu č. 1.

První místo obsadil Minho a druhé si po dlouhém váhání zabral Newt. Myslím, že tihle dva pro mě byli největší jedničky. A Minho je zlato, naprosté zlato.

Takže takto, shrňme si to v bodech (jsem totiž příliš líná rozepisovat se do sáhodlouhých vět, víte, to je ta děsná vlastnost, kdy se sotva zvednete ze židle, natož ještě psát delší věty… co to tu sakra melu a proč si protiřečím?)

1. Bylo to fajn.

2. Když odečtu nedostatky a drobné nesrovnalosti, zpracování je hodně dobré.

3. Celkově se mi to prostě zamlouvá.

4. Vydání bez chyb - chválím, chválím, chválím!

5. Jako úvod se mi to zdá ideální.

Mé hodnocení sice není nijak extra vysoké, ale i přesto se mi to líbilo a já se vesele pouštím do Spáleniště: Zkouška, které jsem včera ukořistila v knihovně a byla jsem z toho hrozně šťastná.

Co se týče tohoto prvního dílu, nezbývá mi než poděkovat milé knihovnici, jež mě k Labyrintu: Útěk dovedla. Za pár dní mě tu máte zpátky, můžete třikrát hádat, s čím se tu objevím. Už jsem vám to totiž prozradila. Dnes se s vámi loučím, Placeři (slang se stále projevuje, sakra).

Minho z filmového zpracování na závěr.

Mora Leray