I emocionální šutr má najednou emoce – Ginny Napořád

Ginny Napořád vypráví příběh, který byste si měli přečíst. (Jednoduché, výstižné. On celý ten děj je vlastně tak výstižný, že má recenze nemůže vypadat jinak.) Už jen z toho důvodu, že se něco zajímavého dozvíte. Ginny totiž trpí autismem… a neautista tak pozná, co přesně se takovým lidem honí hlavou. A to na tom hrozně moc oceňuji.

Hele, moji drazí, víte co? Ta březnová akce v Luxoru byla fakt hodně dobrá. Dostala jsem se díky ní k úžasným knihám téměř zadarmo. I když mám dojem, že Ginny Napořád pro mě bude asi ta nejlepší z nich. Nevím, jestli to něco vůbec dostihne. 

(anotace z přebalu knihy)

Ginny je třináct a bydlí v pěstounské rodině. U nových rodičů je docela spokojená, ale ví, že tam nemůže zůstat. Ginny je totiž zvláštní. K snídani musí mít přesně devět kuliček hroznového vína, všechno chápe doslova a zbožňuje seznamy. Na předním místě jejího nejdůležitějšího seznamu stojí: Utéct zpátky k mámě a postarat se o panenku. Její odhodlání a strach, že se Mimi panně, kterou před čtyřmi lety musela nechat v kufru pod postelí, něco zlého stalo, ji pohání vpřed s urputností, která je zprvu nepochopitelná a posléze fascinující.

Na začátek bych ráda řekla, že jsem se do čtení knížky pustila, aniž bych věděla, o čem to bude. Nějak mě nenapadlo přečíst si anotaci – jak typické, že mě to nepřekvapuje –, takže mě určité myšlenky hlavní hrdinky poměrně udivovaly. Než mi to docvaklo. Vážně doporučuju si zjistit, o čem přesně příběh pojednává. Abyste to věděli. A neplavali v tom jako já těch několik úvodních stran. (Ale pokud vlastně čtete tuhle recenzi, tak se vám to evidentně nestane, protože už to víte... ne?)

Když se mi teda v hlavě objevilo to záhadný cvak a já přestala pochybovat o tom, jestli je autorka v pořádku, můj názor se oficiálně otočil o tři sta šedesát stupňů. Protože jsem začala uvažovat úplně jinak a některé priority, které u knih občas hodnotím, šly najednou hodně stranou.

Styl psaní je přizpůsoben myšlení hlavní hrdinky, tudíž je jednoduchý, trefný a hezky se čte. Popravdě… u tohoto tématu ani nemůžete čekat nějaký květnatý popis sledu událostí, protože se to sem i vyloženě nehodí.

Můj kompletní nákup v Luxor akci!

Jak jsem říkala již v prvním odstavci článku, hrozně moc na tom oceňuji to přiblížení myšlenek Ginny. A rozhodně nejsem jediná. Tohle je podle mě ta hlavní věc, která všechny tak fascinuje. Proč? Protože je to popsané opravdu věrohodně, vy si vážně uděláte obrázek o tom, jak může autismus probíhat, a v některých ohledech máte emoce – teď poslouchejte, emocionální šutr mluví o emocích – tak rozvířené, že se toho víru nemůžete zbavit.

Co se týče hlavní postavy, Ginny je vážně úžasná. Musím souhlasit s tím tvrzením na obalu knihy. Opravdu je to nejoriginálnější hrdinka posledních let na cestě za domovem (přehnaně dlouhé, ale pravdivé).

Nutný dodatek: Během čtení se mi také přihodil určitý problém. Nějakým záhadným způsobem jsem knížku po delší pauze (kvůli oddechnutí od rozbouřených emocí) otevřela a dala se do čtení a najednou… jsem začala číst to, co už jsem měla dávno přečtené. Tak jsem listovala a listovala a zjistila jsem, že jsem se v ději posunula o čtyřicet stránek dozadu. Do teď nevím, jak se to mohlo stát. Jestli jsem záložku někdy vytáhla já a dala ji jinam, jestli si můj bráška zase potřeboval zahrát na vtipálka… Vážně netuším.

Já nevím co dodat. Recenze, kde není co vytknout, se píšou vždy rychle. Můžu říct jenom… přečtěte si to. Stojí to za to!

Smekám z hlavy svůj imaginární klobouk!

A teď si tam místo něj dávám knihu, protože vám potřebuju něco oznámit. Během dalšího týdne vyjdou novinky ohledně toho, co se za poslední dobu přihodilo. A přihodilo se toho hodně, takže se máte na co těšit. Třeba taková první mluvená stories na Instagramu, kterým jsem se vyhýbala jako čert kříži… no, připravte se, bude to ještě zajímavý.

Mora se loučí!