Radši si necháme otevřeno – Za zavřenými dveřmi

Některé páry občas vypadají až příliš dokonale. A jak nám líčí autorka B. A. Paris v thrilleru Za zavřenými dveřmi, nemusí to být vždy pravda. Co když je ta nadpřirozená dokonalost jen pouhou zástěrkou pro to, co se v jejich životě skutečně odehrává? Co když se za zavřenými dveřmi děje něco, co by nás vůbec nenapadlo?

I kdybych knížku nedostala k Vánocům, rozhodně se pro ni vydám sama do knihkupectví (nebo do knihovny, to je fuk, třeba bych chtěla ušetřit – možná by to z hlediska mých knižních výdajů bylo rozumné). Proč? Protože mě autorka svým stylem psaní okouzlila už v létě se svým dalším thrillerem V pasti lží. To. Byla. Totiž. Pecka. Ale tohle? To bylo možná ještě o chlup lepší.

Nevím, kdy přesně jsem se stala milovníkem tohoto žánru, ale stejně tak jako třeba na fantasy si na něj už nedám dopustit. Za zavřenými dveřmi od začátku slibuje něco velmi čtivého a napínavého. Už jen samotná anotace totiž dokáže čtenáře pořádně zaujmout (a už nepustit). 

(anotace ze zadní strany knihy)

Každý zná někoho, jako jsou Jack a Grace.

On je atraktivní a bohatý. Ona má šarm a eleganci. Možná je nechcete mít rádi, ale máte. Chtěli byste poznat Grace blíž, jenže to je velmi obtížné. Ti dva jsou totiž nerozluční. Někdo by to mohl nazvat pravou láskou. Jiný by se mohl ptát, proč Grace nikdy nezvedá telefon nebo proč s vámi nikdy nejde na oběd, pokud s ní není i Jack.

A proč jsou na jednom okně mříže. Někdy může být dokonalé manželství jednou dokonalou lží.

Celý děj je zatraceně dobrý (asi mám poslední dobou zase štěstí na skvělé knihy a už se obávám dne, kdy se to zlomí). Je to čtivé, je to napínavé, je to fajn. Tyhle typy vět vytahuji nějak často, co mi je?

V každém slově je cítit beznaděj, utrpení. Každá věta má svůj vlastní smysl a váhu. Každý odstavec nám připomíná, jak moc zle na tom hlavní hrdinka je. A to je na tom naprosto perfektní. Když už si myslíte, že přijde pro Grace něco dobrého, autorka vás velmi rychle přesvědčí o opaku. 

Postavy vás také nadchnou. Jacka byste sice rádi shodili ze skály, něčím ho probodli či otrávili, ale to nic nemění na tom, jak šíleně úžasné to je. Jack působí jako postrach, jako někdo, koho nesnášíme a bojíme se ho, ale musíme na druhou stranu obdivovat autorku za to, jak skvěle se s vykreslením jeho charakteru popasovala. Ten psychopat je fakt povedený, vy na to zíráte a zíráte a nemůžete s tím přestat. 

Grace, tedy naše hlavní hrdinka, nebo spíš hlavní chudák, nás celým tímto příběhem provází. Díky tomu s ní soucítíte a vše (pocitově samozřejmě) zažíváte s ní. 

Atmosféra je na knize rozhodně tím největším plusem. Dokáže vám hrozně moc zahýbat s psychikou. Ani si to neuvědomujete a najednou uvažujete, zda máte v blízkosti klíče, abyste se mohli bez potíží dostat ven z pokoje (alespoň takhle jsem přemýšlela já). Vážně vám radím, abyste nebyli tak chytří jako já a četli knížku tak kolem druhé ráno, nejlépe když tam nikdo není. Na klidném spánku vám tento příběh zrovna nepřidá.

Co dodat? Bylo to skvělé. Opravdu. Je asi zbytečné tady pateticky rozepisovat chválu. Přece… co byste se ode mě ještě tak dozvěděli? Už víte, že je to super, že miluji autorčin styl psaní a atmosféru, kterou dokáže vytvořit (nebo spíše napsat, buďme konktrétní), a mnoho dalšího. 

Prostě jen smekneme imaginární klobouky a necháme to pro dnešek být.

A já vám na závěr ještě poradím dvě věci. 

1)      Přečtěte si to.

2)     A nečtěte to za zavřenými dveřmi.

Mora