Naposledy se tě ptám, proč jsi to četla, Moro? - King

Zdravím všechny drahé pozemšťany i nepozemšťany, čtenáře i nečtenáře! 

Nejdříve bych chtěla poděkovat internetovému knihkupectví megaknihy.cz a nakladatelství Ocelot za poskytnutí recenzního výtisku, bez nich by se tady tento článek tuplem neobjevil. Takže ještě jednou děkuji za skvělou příležitost!

…

„Proč do toho vůbec jdu?“ Ani nevíte, kolikrát mě tahle otázka napadla, když jsem si o knize dohledávala informace. 

„Sakra, vždyť je to spolupráce!“ A ani nevíte, kolikrát jsem si přesně takto odpověděla. 

Tohle dílo rozhodně nepatří mezi mé oblíbené žánry a je to něco, do čeho jsem se ještě nikdy dobrovolně nepustila. Až do teď. Zkusit se má přece všechno. 

Zrecenzovat Kinga pro mě byla ze začátku velká šance. Mohla jsem si zkusit přečíst něco, co nečtu, a utvořit si nový názor (nebo si ten starý ponechat). Mohla jsem to mít zdarma. A kdyby se mi to nelíbilo (což se stalo), mohla jsem si pořádně zanadávat do zdi a v recenzi si na tom pak pořádně smlsnout s kritickými brýlemi na očích.

A věřte mi, ty kritické brýle jsem si nasadila hned.

Brantley King. Zuřivý, vášnivý a odhodlaný. Vyrůstal v nelítostném světě a vždy žil na hraně zákona. Dnes je umělecký tatér, ale také kariérní kriminálník a drsný alfa samec, který byl právě propuštěn z vězení.
Doe. Naprostý protiklad. Její vlastní minulost je jí záhadou. Poté, co se probudí v popelnici celá potřísněná krví, není schopná vybavit si jedinou vzpomínku na to, kým je a odkud pochází.
Náhodou se potkají na párty, kterou pro Kinga uspořádá jeho kamarád Preppy jako oslavu Kingova propuštění z vězení. A oběma toto setkání změní život.

Anotace byla ještě v poho. Jasně, normálně bych si to nevybrala (rozhodně bych si to nevybrala!), ale výzva je výzva a riskování mě miluje už ode dne, co jsem se narodila.

Příběh mě vůbec nebavil, úvod mě donutil na několik minut uvažovat, zda jsem psychicky v pořádku, že něco takového čtu, a další stránky mi ukázaly, že... evidentně nejsem. 

Neočekávala jsem od toho nic, chtěla jsem něco nového, ale nakonec jsem nedostala ani jedno inovativní procento. Možná je teď můj odpor ke knihám s tímto tématem větší. Pochybuji, že někdy po něčem podobném sáhnu. 

Několikrát jsem se snažila dát tomu šanci, ale prostě… ačkoli jsem to brala s nadhledem, nikdy mi nevyšlo změnit na dílo svůj názor. 

Děj se totiž točí kolem Kinga, hlavního hrdiny. Takovej ten typickej drsňák, kterýho bych nejradši prohodila oknem. Prostě rádoby king, po kterým každá čtenářka slintá (fajn, každá ne, Mora je přece tady). 

Styl psaní je taky kapitola sama o sobě. Já příliš nemusím vulgaritu v knihách, ale jsou situace, kde to vítám. Jenže když je tímto stylem psáno všechno, nedáte to (nebo spíš já to nedám). Kdyby to autorka alespoň trochu zmírnila, ale tohle… Já si na to nedokázala zvyknout, asi jsem zkrátka příliš slušná. Jestli je tohle moderní literatura, která se teď bude prodávat, tak já jsem asi Marie Terezie a fakt si přeji vrátit se do jiný doby, děkuju.

Mrzí mě, že jsem zrovna tuto knihu dostala přes spolupráci a musím jim dodat tak strašně zápornou recenzi. Nicméně s tím nic neudělám. Nejsem člověk, co by v tomto ohledu lhal. Mně se to prostě nelíbilo. 

Popravdě… asi nejvíce mě zaráží, že King sklízí na knižních webech velký úspěch. Připadám si jako jedinej člověk, kterýho to prostě vůbec nezaujalo.

Styl, kterým je kniha napsaná, mi nesedl a příběh mě absolutně nebavil. Za mě je to dnes bohužel jedno velké NE. 

… 

A stop. 

Nějak takto ta recenze vypadala po přečtených padesáti stránkách, a kdybych Kingovi nedala druhou šanci, asi by v takovém stavu i skončila. Ještě ten večer jsem ale Kinga znovu otevřela. Odhodila jsem části myšlenek, které na mě křičely, že mě to absolutně nezajímá. Odhodila jsem kritiku typu „je to strašně sprosté a ta vulgarita mě zaráží pokaždé, kdy se objeví“. Dokonce jsem se pokusila odhodit i problémy se čtivostí. A najednou se mi to četlo trochu lépe. Kdybych se nepodívala na jeden komentář na databázi knih, který mi sdělil, že začátek je strašně vyhrocený, ale pak už je to mírnější, asi se do toho znovu nepustím.

Ale dočetla jsem. Přežila jsem. A mám na to teď lepší názor. Sice ne o moc, vážně to není literatura, která by mě zajímala, ale i tak. Stále si stojím za tím, že jestli toto spadá do moderní vydávané četby… asi bych měla projít chronografem ze série Drahokamy od Kierstin Gier a nastavit si tam, že chci v té době zůstat už navždy.

Nakonec se příběh rozjel, počáteční vulgarita trochu polevila, postavy mi sice nezačaly být nejsympatičtější, ale rozhodně jsem na to nahlížela lépe. King mi k srdci nepřirostl, jak jsem řekla, tyhle drsňáky ráda nemám. Ani Doe není postavou, na kterou budu radostně vzpomínat. Ta vulgarita mě prostě štve, ačkoli vím, že to k tomuto prostředí patří.
Občas mi to připomínalo nepovedenou fanfikci z Wattpadu. 

Největší problém je v tom, že ve mně tento příběh vůbec nic nezanechal. Možná tam byly části, u kterých bych měla projevit emoce, ale já je jako naprostý kámen prostě neprojevila. Nešlo to, já tam ty emoce neviděla, necítila. Už je to hodně dlouho, co jsem u knihy opravdu brečela, a začíná mi to chybět (je čas na Šest vran?).

Co z toho tedy plyne? 

Na to, jak je King všude oslavován, jsem čekala víc. Dostala jsem průměrnost. Názor na romány tohoto typu jsem nezměnila – není to nic pro mě, ale bylo fajn, že jsem to zkusila. Do druhého dílu se pustím možná jen z toho důvodu, že bych chtěla vědět, jak se autorka poprala s pokračováním, nic jiného mě asi nezajímá. Ale víte co? Já mám výzvy ráda, takže budu v sérii pokračovat. A tentokrát si tu hlavu třeba vážně rozmlátím o zeď, abych si opětně připomněla, jaká tragédie to se mnou ve skutečnosti je.

Co vy? Četli jste Kinga? Jak ho vnímáte?

A co Vánoce? Jak se na ně těšíte? Už nám klepou na dveře. 

Mora