Labyrint a jeho jiný úhel pohledu - Kód horečky

https://www.cbdb.cz/kniha-198832-kod-horecky-the-fever-code

Zalehnout jako nemocná troska do postele není nic parádního. A když se vám to stane ještě o víkendu, asi si dokážete představit, jak mi je. Po sobotní skvělé únikovce, kterou jsem absolvovala se svými skvělými kamarádkami a kterou jsme nakonec stejně nedokončily, protože nám to tam zkrátka vůbec nepálilo, jsem odpadla už kompletně.

Uvažovala jsem, proč se to stalo. Proč jsem nemocná? Proč? Tak jednoduchá otázka, ale tak složitá odpověď. Nakonec jsem dospěla k závěru, že jsem se na ulici nějakému usmrkanému viru strašně líbila, takže na mě toužebně skočil. Skvělý, teď sice vím, že jsem přitažlivá alespoň pro nemoci, ale že bych se cítila nějak lépe, to se fakt říct nedá. Pořád bych nejradši vylezla ven z bytu a šla se trochu projít, ale vzhledem k tomu, že se blíží Humbook, to udělat nemůžu, protože sobotu si ujít nenechám. Do té doby se uzdravím.

Každopádně jsem díky své nemoci dočetla Kód horečky, další díl Labyrintu, poslední, který mi zbýval. A co je lepší než se ponořit do knižních příběhů, když se vás pokouší sežrat nuda a nemoc zároveň? Nic.

Do světa rmutů, vylepšených technologií a samozřejmě k mým milovaným Placerům jsem se vrátila ráda. To mi věřte. Labyrint je taková jistota, po které sáhnu, když nevím, co mám začít číst. Teď už mi to čtivo ale došlo, budu muset najít nějakou jinou jistotu.

Co kdybychom se teda konečně pustili do recenze? Vím, že vás ty moje žvásty už musí štvát (štvou totiž i mě, to je ta samota).

Teď mě poslouchejte! Pokud jste ještě nečetli ani jeden díl Labyrintu a chystáte se to změnit, tu anotaci přeskočte. Pak už můžete pokračovat, nic nevyzradím.

Nastal konec světa. Lesy hořely, jezera a řeky vyschly, hladiny oceánů se zvýšily. Pak přišla epidemie, horečka, která zasáhla celou zeměkouli. Umíraly rodiny, vládlo násilí a člověk zabíjel člověka. Pak přišel ZLOSIN a pokusil se najít odpověď. A objevil dokonalého chlapce. Ten chlapec se jmenoval Thomas a postavil labyrint.

Anotace číslo dva:

Musel zapomenout i své jméno.

Thomas přišel do sídla ZLOSINu jako malý kluk, ale bolest a ztráta způsobily, že dospěl daleko dřív.

Naučil se nevěřit nikomu.

Jen on může zásadním způsobem přispět k vytvoření léku, který má zachránit lidstvo před vyhlazením.

Ale potom poznal cenu přátelství.

Pomohl vytvořit Labyrint, ale nečekal, co všechno tím uvede do pohybu. Musí si položit nejdůležitější otázku. Jaký smysl má vyšší dobro, když je zdrojem bolesti, utrpení a zkázy?

…

Hehe, víte, sice jsem nemocná, ale ani to mě nenaučilo začít číst u všech knih anotace (u některých to zkrátka nedělám). Zase jsem si ji přečetla až teď.

Ale co, pojďme si ještě něco říct k autorovi, ačkoli já už Jamese Dashnera znám dobře.

James Dashner je jeden z mnoha spisovatelů, zaměřujících se na young adult literaturu. Je to týpek, který dokáže vymyslet cokoli (což vysvětluje, proč se orientuje ve sci-fi, že jo). Má čtyři děti, žije se svou rodinou v Rocky Mountains a vystudoval účetnictví a nějakou dobu se tím živil, teď však pracuje na plný úvazek jako spisovatel. Tím pádem by to mohlo znamenat, že se ta spisovatelská dráha vyvede i mně, nemyslíte? Taky teď studuju účetnictví (a to nechcete, věřte mi).

O Dashnerovi se také na ostatních webech píše, že se považuje kvůli svému momentálnímu povolání za nejšťastnějšího člověka na světě. To věřím, když z jeho knih vznikly i filmy, které jsou sice úplně jiné než příběhy od něj, ale to nevadí, protože sklízí úspěch ve všech možných zemích. Taky bych byla šťastná… Sakra, zase jsem se moc rozkecala. To je tou samotou, která mě teď sužuje kvůli nemoci (a to jsem někde nahoře už zmínila).

Je to poslední díl, takže na Dashnerův styl psaní jsem už zvyklá. Jsem už zvyklá na to, že tenhle člověk píše čtivě, má lehce technický styl, občas u něj pokulhává slovosled a má ve svých dílech hrozně moc zápletek. Znám ho už z Labyrintů dobře, protože se mi ty knihy líbí. A víte vy co? Ona se mi líbí i tahle.

Jedná se o druhý prequel k hlavní sérii a troufám si říct, že bych ho zařadila k těm nejvíce povedeným. Takže tedy k prvnímu dílu, ty další dva a Rozkaz zabít nepovažuji za ty nejlepší.

Ještě si pamatoval ten zmatek. Dusné horko sužovalo jejich město měsíce, které se protáhly v roky, nekonečnou řadu dní plných potu, bolesti a hladu. Podařilo se jim s rodinou přežít. Nadějná rána přešla v odpoledne vyplněná sháněním potravy, hlasitými boji a strašidelnými zvuky. Večery prostupovala otupělost z dlouhých parných dní. Sedal s rodinou a díval se, jak se z oblohy vytrácí světlo a svět mu pomalu mizí před očima. Přemýšlel, jestli se s jitrem objeví znovu.

Je pravda, že je to vážně dobré. Zápletka je perfektní a vzhledem k tomu, že děj popisuje příběh po dobu několika let (myslím, že deseti) a postavy nám v něm vyrůstají, člověk se setkává i s pořádným vývojem myšlení. U Thomase určitě.

Thomase mám kvůli tomuto dílu raději, Teresu nesnáším pořád stejně. Někdo na ni možná názor změní, ale mně je ta holka prostě nesympatická. Jak ve filmech, tak v knihách, a to už od prvního dílu. Měnila jsem na ni názor hodněkrát, ale vždy jsem dospěla k závěru, že je to prostě… vy víte co. Na druhou stranu se tímhle může James Dashner docela pyšnit. Má ve svých knihách hrdinku, na kterou čtenář při procházení dějovou linkou asi tak tisíckrát změní názor.

Četlo se to pěkně, můžu vytknout jen nezáživné bojové scény, které postrádaly šťávu (a to to byly bojové akční scény, tak bych čekala, že zrovna tam šťáva bude), a konec, který jsem trochu urychlila (přeskakování bylo na místě, nějak mi to tam prostě nesedlo).

U poslední části jsem samozřejmě vyřkla svou oblíbenou frázi „já to říkala!“, knihu jsem zaklapla a šla jsem spát… Dobře, to ne. To by bylo moc jednoduché. Další dvě hodiny jsem nemohla usnout.

Závěrem tedy říkám, že jako uzavření Labyrintu je to skvělé. Pokud tu je někdo fandou této série, určitě tento díl neopomínejte. Přináší zajímavé informace a rozhodně nebudete naštvaní, když se do něj pustíte. Dashner je zkrátka Dashner.

Mora Leray