Hlubiny chaosu, uzamčené pocity a moderní ochránce - Diabolik

Najít u nás v knihovně něco, co bylo vydáno poměrně nedávno, se dá vždycky považovat za zázrak. Vážně se divím, že to tentokrát potkalo i mě. Víte… knihovna u nás je taková čtvercová, rozlehlá, polorozpadlá místnost s několika regály, kde se člověk neorientuje ani po deseti letech, co ji navštěvuje. Jak ten systém vynalezli, nevím… Fajn, tím jsem ale odbočila. Chtěla jsem říct, že je skutečně úžasné, co jsem tam před týdnem objevila.

Bílá obálka s nádherným motýlem na mě vykoukla hned z krajní poličky a já k ní doběhla rychlostí, kterou normálně nevyužívám. A pak jsem konečně měla v ruce to, co jsem hledala už několik měsíců.

Prudce povstala, až její drahé šaty zašustily. Usmála se. "Imperátor si přeje, abych poslala svoje drahocenné jehňátko na popravu. Ne - já mu místo toho pošlu svoji anakondu."

Pokud sledujete čtenářské novinky, bookstagramy, facebookové knižní stránky a tak dále, na Diabolika jste už určitě narazili. Obal je nepřehlédnutelný, název jakbysmet. Navíc se jedná o bestseller, který to v Americe docela rozbalil. Co se týče samotné autorky, u nás v Česku se zatím přeložil jen její Diabolik, na kterého se dneska podíváme mým kritickým okem. Nemilosrdné drápy vysunuty.

Námět je zajímavý dost, o tom není pochyb, a musí se nechat, že se ho spisovatelka zhostila velmi dobře. Anotace je rozhodně poutavá, prozradí nám vše, co potřebujeme vědět, jen se mi na můj vkus zdá příliš dlouhá.

Stvořená chránit. Předurčená ničit...

Vypadá jako člověk, ale není člověk. Je nemilosrdná, je neporazitelná, je oddaná. Jmenuje se Nemesis a je diabolik. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat: Sidonii - dceru galaktického senátora…

Nemesis a Sidonie jsou spolu od malička a jsou na sebe napojené jako sestry. Když se Sidoniin otec přidá na stranu rebelů a je Imperátorem žíznícím po moci prohlášen za kacíře, přichází odplata. Sidonie je povolána na galaktický dvůr jako rukojmí. Její přítomnost má zajistit senátorovu poslušnost a držet ho tak v šachu. Je jisté, že Sidonii hrozí smrt, a proto existuje jen jediná možnost: Nemesis se musí stát Sidonií a odjet na dvůr místo ní.

Nemesis, stroj na zabíjení bez emocí a schopnosti citu, se ocitá uprostřed politických intrik a úskoků. Musí hrát roli člověka, kterým ale není. Nesmí dát najevo, kým vlastně je.

Jenže nepokoje v různých částech Impéria nepřestávají. Imperátor nemíní tolerovat neposlušnost, a tak je čas zapojit do hry své rukojmí…

Čtenáře to donutí knihu otevřít. A to je podstatné.

Styl autorky je jednoduchá ich-forma, která má takovou temnější formu (divné pojmenování, já vím). A co musím pochválit, je popsání pocitů. Diabolik je stvoření, které by správně nic cítit nemělo, a když se hlavní postava Nemesis najednou ocitá v problémech, popisy změn jejích nálad jsou skutečně přesvědčivé a poutavé. Nutilo mě to přemýšlet… Když to zjednoduším, já celou dobu při čtení prostě přemýšlela! A rozplývala se nad tím, jak autorka kamufluje a míchá pocity!

"Žabák se zeptal škorpionky, proč ho bodla," ukončil vyprávění Tyrus. "A ona mu odpověděla: 'Je to moje přirozenost.'"

Zmlkli jsme, vrhli se dolů a společně se utopili, zatímco hudba umlkala.

Děj byl plynulý, zvraty přibývaly a okolnosti se měnily. Mělo to spád, napětí a hlavně jistou super šťávu, kterou prostě potřebuje každá kniha, jinak by to nikoho nebavilo. Díky tomu jsem ani jednu část nepřeskočila a užívala si čtení plnými doušky.

Teď úplně mimo, ale děsně se mi líbí pojmenování diabolik.

Co bych vytkla je jedna drobnost u postav. Buď to je jen mnou, nebo to tak působilo na každého, avšak zdálo se mi, že prostě některé charaktery nebyly vykreslené dobře. Zvlášť Tyrus - nikdy jsem ho nedokázala úplně odhadnout a neřekla bych, že to byl autorčin záměr. Tyrusovi jsem nevěřila, i když se jeho povaha v knize změnila snad tisíckrát. Sice je to hodně zajímavý člověk, ale vzbuzuje u mě spíše negativní pocity.

"Z toho souboje jsem se hodně naučil. Nikdy jsem neměl takového protihráče, který by byl ochotný riskovat, že mě při zápase zraní. Budu vděčný za to nejhorší, co jen dokážeš."

Cvok. "To bys neměl říkat, Eminence, nebo skončíš mrtvý."

Nemesis je ale sympatický diabolik, u kterého, jak jsem už výše zmínila, jsou skvěle popsány vývoje emocí.

A závěr? Tak ten byl opravdu moc pěkný, přestože mě nijak nepřekvapil. Zvláště se mi líbila ta plynulá skladba vět, která celý konec krásně zlehčila.

Diabolik za přečtení stojí. Až na pár drobností, které mi neseděly a které nemohu vyžvanit, protože by vám mohly prozradit podstatné části děje, se mi to vážně líbilo a zanechalo to ve mně dost emocí. Slzička mi sice neukápla, ale k otevřené puse nakonec důvod byl. Možná to jen skončilo příliš sladce… tím ale nenaznačuji, že je to špatně, to vůbec.

Dokonalý svět, promyšlený do posledního detailu. Jedná se o velmi zdařené sci-fi, které v mém kritickém oku nakonec poměrně obstálo.

Mora Leray